Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

John Watts Young byl rodákem ze San Francisca, kde se narodil 24. září 1930, ovšem za svůj domov považoval floridské Orlando, kam se jeho rodiče přestěhovali, když bylo malému Johnovi pět let. Odmalička přemýšlivý a evidentně velmi inteligentní chlapec se naučil číst ještě v předškolním věku a bylo nabíledni, že škola pro něj bude hračkou. Po absolutoriu střední školy se rozhodl pro studium na Technické univerzitě v Georgii, známé „Georgia Tech“. Stejně jako spousta jiných vrstevníků, i John Young musel vyřešit problém s financováním studia. A stejně jako spousta ostatních se rozhodl pro stipendium v programu NROTC, ve kterém námořnictvo zaplatilo školné a další výdaje s tím, že se student na oplátku upíše ke službě v řadách US Navy.

Po úspěšném absolutoriu Georgia Tech v oboru leteckého inženýrství Young nastoupil do řad námořnictva. Doufal, že dostane možnost zařadit se do pilotního výcviku, námořnictvo však bylo jiného názoru a z Younga měl být klasický námořní důstojník. Na palubě lodi USS Laws se dokonce účastnil konfliktu v Koreji, stále však pošilhával po nebi. V roce 1953 se na něj konečně usmálo štěstí a byl zařazen do pilotního výcviku.

V prosinci 1954 si mohl Young připnout vytoužená pilotní křidélka a byl zařazen ke své první operační peruti VF-103. Postupně si osedlal několik typů proudových strojů, včetně tehdy zbrusu nového F8U-1 Crusader. Jeho výsledky byly natolik přesvědčivé, že byl v roce 1959 povolán, aby prošel kurzem ve škole testovacích pilotů námořnictva v Patuxent River v Marylandu. Tam se mimo jiné podílel na zkouškách nového letounu F-4 Phantom. Právě na Phantomu se dočkal prvního záblesku slávy, když coby participant projektu „High Jump“ ustanovil světový rekord v rychlosti nastoupání 3 000 metrů a 25 000 metrů.

Po epizodě v Pax River byl Youngovi přidělen post v peruti VF-53. Právě však začínal rok 1962 a Young velmi bedlivě sledoval přípravu a let Johna Glenna na orbitální dráhu. A rozhodl se: přesně tohle chce dělat. Shodou okolností NASA v té době oznámila, že chce rozšířit řady astronautů a John Young po této příležitosti okamžitě skočil. Po absolvování příslušných testů, pohovorů a prověrek mohl jen trpně čekat, zda všechno úsilí nebylo nadarmo. 14. září 1962 konečně na jeho stole zazvonil telefon a Deke Slayton mu položil řečnickou otázku, zda má stále zájem o práci astronauta. 17. září byli noví astronauti oficiálně představeni médiím a světu.

Tehdejších devět nováčků v oddílu astronautů bývá označováno za nejlepší a nejschopnější skupinu, jaká kdy byla NASA vybrána. Z devíti mužů jich osm letělo do vesmíru, přičemž jeden z nich pouze jednou (Ed White, zemřel při výcviku k misi Apollo 1); šest z astronautů letělo k Měsíci (z toho dva včetně Younga dokonce dvakrát); tři stanuli na měsíčním povrchu (Neil Amstrong byl prvním člověkem na lunárním povrchu) a celkem zde strávili několik desítek hodin; celkově si mohli připsat 21 misí (pokud počítáme mise podle účastníků, dojdeme k číslu 26, ovšem u některých misí se sešli dva členové The New Nine – Gemini IV, Gemini VII, Apollo 8, Apollo 10).

Prvním z nováčků, kdo měl okusit, jak chutná vesmír, měl být Tom Stafford při prvním pilotovaném letu Gemini. Ovšem s personálními plány zamávaly zdravotní potíže designovaného velitele mise Alana Sheparda. Nakonec měla posádka Gemini 3 složení Gus Grissom-John Young. Youngův velký den přišel 23. března 1965, kdy s Grissomem během tří obletů Země otestoval novou loď, díky které se měli astronauti a pozemní personál naučit dovednosti, nutné pro útok na Měsíc. Když po letu trvajícím 4 hodiny, 52 minut a 31 sekund Gemini 3 přistála v Atlantiku, bylo jasné, že program Gemini začal velmi slibně (prapodivnou shodou okolností se už zítra v seriálu „Gemini – kosmonautická maturita“ budeme podrobně věnovat právě této misi).

Younga krom prvního „zářezu na pažbě“ mohlo těšit i jmenování, kterého se mu záhy spolu s Grissomem dostalo: stali se záložní posádkou veledůležitého letu Gemini VI. Let měl prověřit možnosti setkání dvou těles na orbitu. Nakonec celá mise dopadla zcela jinak, než bylo plánováno, nicméně pro Younga znamenala práce v záložní posádce vítaný bonus: vzhledem k zavedené rotaci posádek, kterou praktikoval šéfastronaut Deke Slayton, dostal John Young křeslo velitele velmi komplexní a náročné mise lodi Gemini X.

Spolu s Michaelem Collinsem se John Young podruhé vydal do vesmíru 18. července 1966. Mise Gemini X byla neobyčejná hlavně díky nabitému letovému plánu. Po setkání a spojení s Agenou GATV 5005 tento bezpilotní stroj „vytáhnul“ Gemini do výšky přes 700 km. Posléze pak věrný tahač GATV 5005 doručil Gemini na dráhu, jež umožnila setkání s pasivní Agenou 5003, kterou museli před několika měsíci narychlo opustit Neil Armstrong a Dave Scott poté, co jejich loď postihla porucha orientačního systému. Spojení s Agenou 5003 nebylo v plánu, nicméně Youngův parťák Mike Collins měl uskutečnit výstup do prostoru a sejmout z Ageny materiálový experiment. Přestože onen výstup neprobíhal přesně podle představ, když Gemini X přistála 21. července opět na hladinu Atlantiku, Young mohl být s výkony posádky více než spokojen.

Po tomto letu byl Young převeden do programu Apollo. Spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem tvořili záložní posádku třetí pilotované mise Apolla, ovšem opět zasáhl osud, tentokrát v podobě požáru Apolla 1 na rampě 34 večer 27. ledna 1967. Následné zemětřesení v rámci programu znamenalo, že posádka Toma Stafforda bude krýt záda posádce prvního pilotovaného letu Apolla. Wally Schirra a jeho tým prověřili při misi Apollo 7 novou loď na podzim 1968, což pro Stafforda, Younga a Cernana znamenalo volné ruce a možnost začít trénovat coby hlavní posádka Apolla 10. Tato mise měla být generální zkouškou před prvním pokusem o přistání na Měsíci. John zde figuroval coby pilot velitelské sekce, což znamenalo, že si vyzkouší jako první člověk v historii sólovou pilotáž v blízkosti Měsíce.

18. května 1969 Apollo 10 odstartovalo na svou misi a o dva dny později, když se jeho dva kolegové s lunárním modulem „Snoopy“ odpojili, mohl John zažít dosud nepoznaný pocit osamělosti – přes 300 000 kilometrů od domova a několik desítek kilometrů od svých kolegů. Po sedmi hodinách se lunární modul opět připojil a po přestoupení Stafforda a Cernana na palubu mateřské lodi „Charlie Brown“ byl odhozen. Trojice pak mohla zamířit domů – generální zkouška pro historickou misi Apolla 11 dopadla na výbornou. Apollo 10 přistálo v Pacifiku po letu trvajícím 8 dní, 3 minuty a 23 sekund.

Pro Younga ovšem práce nekončila. Ještě v létě toho roku byl jmenován velitelem záložní posádky Apolla 13. Stal se tak jedním z klíčových aktérů známé krize, když v servisním modulu Apolla 13 explodovala nádrž kapalného kyslíku a z mise na měsíční povrch se tak stal boj o život tří astronautů. Naštěstí anabáze chromého Apolla skončila šťastným přistáním v Pacifiku, proto se mohl John díky Slaytonově rotaci posádek těšit na svůj další let k Měsíci, tentokrát coby velitel Apolla 16.

Spolu s Charliem Dukem a Kennethem Mattinglym se Young podíval počtvrté za brány atmosféry 16. dubna 1972. Po problémech s ovládáním hlavního motoru velitelského a servisního modulu Apolla 16 hrozilo, že mise bude předčasně ukončena, ovšem nakonec se situace uklidnila a 21. dubna Young a Duke přistáli s lunárním modulem „Orion“ na lunární planině Descartes. Nazítří se Young stal devátým člověkem v historii, který vstoupil na povrch jiného kosmického tělesa.

Spolu s Dukem Young během tří vycházek na měsíční povrch najezdili 26,9 km v lunárním vozítku LRV, nasbírali 95,71 kg vzorků lunárních hornin a prachu a Young přímo na povrchu strávil celkem 20 hodin, 14 minut a 14 sekund. Po více než 71 hodinách od přistání lunární modul „Orion“ odstartoval vstříc mateřské lodi „Casper“. 27. dubna přistálo Apollo 16 po letu trvajícím 11 dní, 1 hodinu, 51 minut a 5 sekund.

Apollo 16 bylo předposlední lunární misí a přestože byli Young, Duke a Stu Roosa jmenováni záložní posádkou poslední lunární mise Apollo 17, jen těžko mohli očekávat, že by dostali skutečnou šanci letět. Ukončení lunárního pilotovaného programu a znatelné osekání financí ve prospěch vyvíjeného raketoplánu znamenalo hromadný exodus z oddílu astronautů. Ovšem Young, jak poznamenal Deke Slayton, „se potloukal kolem a byl rád za jakýkoli další let“. Na další příležitost musel John čekat dlouhých devět roků.

V roce 1974 byl Young jmenován šéfem oddílu astronautů a o tři roky později získal velmi prestižní post: měl velet první misi raketoplánu. Spolu s Bobem Crippenem měli otestovat zcela nový systém, přičemž se mělo jednat o první kosmický dopravní prostředek v historii, který měl hned při svém prvním startu vézt posádku. Není přehnané tvrzení, že se jednalo o nejriskantnější zkušební let v historii. Když se novináři Younga ptali, zda má obavy, John suše odvětil: „Kdokoli sedí na špici největšího systému s kyslíkovodíkovým palivem na světě, a ví, že se chystají spodek zapálit a zároveň nemá alespoň malé obavy, nerozumí tak úplně celé situaci….“

Čekání na raketoplán se oproti plánu poměrně protáhlo. Původně měl startovat už na konci sedmdesátých let, vinou nejrůznějších problémů však jeho start sklouznul až na jaro roku 1981. Po dvoudenním odkladu nakonec raketoplán Columbia s Youngem a Crippenem na palubě odstartoval 12. dubna 1981, na den přesně dvacet let po startu Jurije Gagarina. Young s Crippenem prověřili základní systémy raketoplánu a 2 dny, 6 hodin, 20 minut a 52 sekund po startu Young přivedl Columbii k měkkému přistání na základně Edwards v Kalifornii.

John Young však nehodlal ani po své páté misi pověsit vesmír na hřebík. Když bylo v dubnu 1982 oznámeno složení posádek letů STS-7, -8 a -9, Young figuroval coby velitel posledně zmíněného letu. STS-9 měl být první misí s evropským vědeckým modulem Spacelab. Když se ovšem 28. listopadu 1983 Columbia odlepila od rampy, nikdo nečekal, že let bude tak dramatický, jakým se posléze ukázal být.

Všechno probíhalo bez větších problémů až do 7. prosince. V ten den měla Columbia přistávat, ovšem vzhledem ke stavu zásob dostala posádka den k dobru. Ovšem během několika hodin selhal jeden ze pěti palubních počítačů IBM AP-101. A vzápětí vypověděl službu druhý. Naštěstí se jeden ze selhavších počítačů podařilo uvést do provozu, nicméně problémy tím nekončily. V průběhu posledního letového dne selhal jeden z gyroskopů IMU, pomocí nichž raketoplán určoval svou polohu v prostoru. Posádka se nyní musela spolehnout na dva zbylé gyroskopy.

V určený okamžik proběhl brzdicí zážeh a Columbia se vydala směrem k zemskému povrchu. V okamžiku, kdy se kola orbiteru dotkla země, opět selhal druhý palubní počítač. Pokud by selhal o pár minut dříve, raketoplán by se býval mohl vymknout kontrole. To ale nebylo všechno: nikdo netušil, jak blízko katastrofy se během sestupu orbiter nacházel. Pár minut před přistáním totiž začala vinou úniku hydrazinu hořet jedna z jednotek APU. A, aniž to kdo tušil, krátce po přistání se vznítila druhá ze dvou jednotek APU. Tyto jednotky měly za úkol vytvářet tlak v hydraulickém systému. Pokud by obě jednotky vypověděly za letu, raketoplán by se stal zcela neovladatelným a znamenalo by to jistou katastrofu.

Po dramatickém závěru letu STS-9 zůstal Young ve výcviku a předběžně byl určen velitelem mise STS-61-J, jež měla v létě 1986 vynést na orbit Hubblův teleskop. Ovšem katastrofa Challengeru v lednu 1986 všechno změnila. Young byl ohledně katastrofy a celkového klimatu v rámci agentury velmi otevřeně kritický vůči vedení NASA, což mu v květnu 1987 vyneslo odvolání z pozice šéfastronauta. Young byl převeden na funkci Zvláštního asistenta ředitele Johnson Space Center pro techniku, operace a bezpečnost. Byla to čistě úřednická pozice, Young se však snažil i z této funkce přispět k obrodě agentury. Jeho oběžníky se staly proslulými, nicméně jen málokdo se jimi vážně zabýval.

V roce 1995 se John dočkal povýšení do pozice zástupce ředitele JSC pro technické záležitosti. V této pozici působil až do 31. prosince 2004, kdy oficiálně rezignoval na svou pozici a odešel z NASA. Přesto se ještě několik let pravidelně zúčastňoval tradičních pondělních porad oddílu astronautů. Ač se to zdá neuvěřitelné, až do posledního dne (tedy do věku 74 let) zůstával aktivním astronautem, což znamená, že udržoval svou vycvičenost na takové úrovni, aby mohl být v případě nutnosti jmenován do posádky libovolného letu.

John Young prožil úžasný život. Během něj strávil více než 15 000 hodin v kabinách nejrůznějších letounů a vrtulníků, téměř 35 dnů ve vesmíru a necelé tři dny na Měsíci. Absolvoval šest misí, přičemž dvě z nich byly premiérami nových kosmických lodí. A přestože absolvoval šest misí, má na kontě sedm startů – ten jeden navíc z měsíčního povrchu. Tím vlastně vyrovnává rekord Jerryho Rosse a Franklina Chang-Diaze. Mohl se také chlubit tím, že v průběhu své kariéry pilotoval tři různé druhy kosmických lodí. Pouze Wally Schirra se mohl chlubit podobným úspěchem.

Především však Youngův život rámuje několik epoch lidského dobývání vesmíru. Od prvních komplexních letů v polovině šedesátých let přes slavné lunární mise až po první vícenásobně použitelný dopravní prostředek na orbit v polovině osmdesátých let. Přes svůj fantastický životopis zůstal skromným chlapíkem s neuvěřitelně suchým smyslem pro humor a názory ostrými jako břitva.

Čas však nečeká na nikoho a poslední dobou probleskovaly zprávy o Youngově nedobrém zdravotní stavu. 5. ledna pak John Watts Young nastoupil na svůj poslední, sedmý let. Jeho velikost nespočívá v počtu hodin strávených ve vesmíru nebo v počtu hodin na měsíčním povrchu. John Young je ikonou, hrdinou a inspirací pro nespočetné zástupy těch, kteří věří, že nikoli teatrálnost a velká gesta, nýbrž pouze oddanost své práci, odhodlanost, soustředění a odvaha nás všechny mohou posunout o krok dále. A za to mu patří naše díky.

Šťastný let a vysoké nebe, Johne Youngu!

   
(Zájemci o podrobný Youngův životopis jej najdou zde v rámci seriálu Vesmírné osudy, případně ve stejnojmenné knize.)
   

Zdroje informací:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_John_W._Young.jpg
https://static.thisdayinaviation.com/wp-content/uploads/tdia/2012/04/McDonnell-F4H-1-Phantom-II-Bu.-No.-149449-CDR-John-W.-Young-Project-High-Jump.jpg (Kredit: US Navy)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Group_2_-_S62-6759.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_John_Young_gemini_3.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_10_prime_crew_(Young_and_Collins).jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo-10-Lancering.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/images/466548main_as16-113-18339_full.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S81-30853.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Portrait_of_STS-9_crew_in_the_Spacelab.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Watts_Young.jpg