V říjnu 1957 se změnil svět jediným otočením klíče a stiskem tlačítka. Do temné oblohy se zvedl sloup ohně, na jehož vrcholu stoupala semjorka . Pod kuželem jejího aerodynamického krytu se skrývala první umělá družice světa. Pípání Sputniku-1 se stalo startovním výstřelem, ohlašujícím nový závod- závod o vesmír. Když o necelé čtyři roky později modifikovaná semjorka nesla k nebi Jurije Gagarina, aby z něj po právu učinila novodobého hrdinu, vpřed ji hnaly stejné motory jako Sputnik a předtím vojenské verze této balistické rakety- motory Valentina Petroviče Gluška. “Pohonný systém se tradičně nazývá srdcem stroje. (…) Jako velitel Vostoku Vám srdečně děkuji za dokonalé motory a jejich příslušenství. (…)“ , napsal Gluškovi Jurij Gagarin. Ale ani Gagarin, ani široká veřejnost neměla zdání, že v zákulisí sovětské kosmonautiky to začíná v navenek harmonickém prostředí hlavních konstruktérů vřít. Let na oběžnou dráhu byl jen prvním krokem. Pohledy se začínaly obracet k Měsíci, možná k Marsu. A zasvěcení věděli, že tyto cíle budou vyžadovat zcela nové přístupy, metody a technologie. A právě technologie budou kamenem úrazu ve vztahu

Raketové motory žily, alespoň co se Valentina Gluška týče, jakoby vlastním životem. Zatímco jeden motor pracoval téměř bezchybně, jiný kus po několika milisekundách vybuchoval a měnil okolí testovací stolice a své vlastní naleštěné a delikátní vnitřnosti v kusy kovu, zralé pro šrotiště. Motory z jedné série měly být identické, ale to prostě nebylo možné. Mikroskopické odchylky při výrobě měly zásadní vliv na funkci agregátu. A navíc- první série motorů pracovaly přinejlepším 2-3 sekundy. Nejlepší motor z další desítky po implementaci vylepšení a po zpřísnění kontroly práce fungoval závratných 15 sekund. Pořád to ale bylo málo. Musíme postavit další sérii motorů, pak další sérii, a ještě další, časem se určitě propracujeme k časům přes 100 sekund. A tak obyvatelé moskevského předměstí Chimki mohli téměř každý den poslouchat ohlušující šum a sledovat oblaka dýmu, vycházející z věží testovacích stolic v areálu OKB-456. Příznačně pro tehdejší léta byl celý komplex umístěn uprostřed běžné zástavby rychle expandujícího předměstí na severozápadním okraji Moskvy. Až po několika letech se podařilo navrhnout testovací stendy s uzavřeným odvodem spalin. I tak je ale závod

Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna

Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat

Dva mladí muži naslouchali s otevřenými ústy. Otevíral se před nimi příběh, o kterém neměli ani tušení. Hlavní konstruktér byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě toho nikdo příliš nevěděl. Ale to, co se nyní dozvídali přímo z jeho úst, to bylo…to bylo… šokující? Hanebné? Ostudné? Poprvé v životě slyšeli slovo „Ljubljanka“ nebo „Kolyma“ v naprosto příšerných souvislostech. Copak je tohle možné? Copak tohle můžou mocní provádět s těmi nejlepšími lidmi, jaké tato zem měla? Hlavní konstruktér vyprávěl dál a dál. Z lahve koňaku na stole ubývalo a za okny byla černočerná tma, stejná, jaká se nyní snášela na duše oněch dvou posluchačů. Vypadalo to, že se ten zdánlivě všemocný a vševědoucí muž chce vyzpovídat z útrap svého nelehkého života. Byl pro ně jako otec, nyní však byli jeho důvěrníky. Sergej Pavlovič odkrýval stránky svého životního osudu až do časného rána. Z jeho večírku na oslavu nadcházejících 59. narozenin odcházeli Jurij Gagarin a Alexej Leonov za ranního šera hluboce otřeseni a zbavení iluzí o své zemi.

Ten mládenec se mu od prvního okamžiku zamlouval. Všichni to byli veselí mladíci, sršící nadšením a zvědavostí, ale na tomhle bylo přece jen něco zvláštního. Možná to bylo tím jeho úsměvem. Nebo možná pokorným gestem, když si před vstupem do rozpracovaného „šariku“ vyzul boty. Byla na něm znát přirozená inteligence a na všechny kolem působil jako zářící sluníčko plné energie. A on se vedle něj najednou cítil mladší, než předtím. Vlastně se tak cítil vedle celé skupinky chlapců v uniformách, kteří se dnes přišli podívat na výrobu stroje, který je jednoho dne ponese vesmírem. Když si potom šli na chvíli sednout a podebatovat do kanceláře, onen zajímavý mladík shodou okolností seděl vedle něj. Když mluvil ke skupince mládenců familiárním oslovením „orlíci“, myslel především právě na tohoto mladého muže, se kterým ihned našel společnou řeč. Při loučení dal každému z nich kovový šestihran, kopii těch, které nyní ležely na měsíčním povrchu, kam je dopravila Luna-2. Možná mu jeden z nich za pár let přiveze z Měsíce jeden z originálů… Teď