historie

Tu středu uprostřed dubna to ve vesničce Klušino vypadalo na krásný den. Alexej Ivanovič Gagarin vstal brzy a vydal se opravovat střechu na jedné z budov kolchozu. Před několika týdny onemocněl, ale teď se cítil mnohem lépe. Čerstvý vzduch mu udělá jen dobře. Hleděl si své práce na krovu stavení, když najednou k němu přišel jeden z kolchozníků. Začal se Alexeje vyptávat na jeho syna. „Co s ním pořád máš?“, zeptal se zmatený Alexej. „Ty jsi to neslyšel? V rádiu říkali, že major Gagarin lítá ve vesmíru!“ „Ale ne, můj syn je jen nadporučík. Ale stejně je to hezká náhoda s tím jménem, že?“, usmál se Alexej Ivanovič. Událost jej přesto zaujala, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na místní Sovět (obdoba našeho obecního úřadu) a poptá se, co a jak. Když strčil hlavu do místnosti předsedy, podivil se, kolik je tam natlačeno lidí. Předseda Birjukov zrovna s kýmsi hovořil telefonem, a když Alexeje uviděl, zakřičel přes vzrušený…

Když se 10. dubna 1961 sešla Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva a maršála Kirilla Moskalenka, kromě zhodnocení probíhajících příprav schválila také letový plán první pilotované mise v dějinách. Na papíře vše vypadalo nekomplikovaně a úhledně. Let měl odstartovat 12. dubna v 9:07 moskevského času. O dvě minuty později se měly oddělit čtyři postranní bloky prvního stupně, v 9:12 měl svou práci ukončit i centrální druhý stupeň. Třetí stupeň, původně používaný při vypouštění automatů řady Luna, měl na svou práci přibližně 6 minut. Deset sekund po jeho dohoření se měl Vostok s Gagarinem od nosiče oddělit a započít samostatný let. V 9:50, v zemském stínu, se měla započít příprava na přistání- nejprve se Vostok měl automaticky zorientovat tak, aby po vylétnutí ze stínu byl ve správné poloze vzhledem ke Slunci. V 10:25 mělo dojít zapálení brzdícího motoru a tím měla začít fáze návratu do atmosféry. O 11 minut později byla předpokládána destrukce antén žárem, a tedy i ztráta spojení s…

Přípravy na start člověka finišovaly. Přestože z dosavadních sedmi startů bezpilotních pouze tři skončily úspěchem, nebylo možno otálet. Na druhé straně světa, v USA, se chystala NASA vypustit do vesmíru svého člověka. Byť se mělo jednat „pouze“ o balistický skok, práh vesmíru by tím pádem překročila jako první noha Američana. Sověti netušili o problémech, které měli Američané při svém posledním pokusu, nazvaném MR-2, během něhož měl pasažér kabiny šimpanz Ham docela namále. Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti. Gagarin a jeho kolegové o opakovaném selhávání bezpilotních Vostoků věděli, přesto byli ochotni- ne, oni se přímo prali o to, kdo usedne do kabiny temperamentního stroje jako první. Konkurence se nyní smrskla na tři mladé piloty- Jurije Gagarina, Germana Titova a Grigorije Něljubova. Na sklonku zimy proběhlo fotografování trojice na různých místech Moskvy pro propagandistické účely. Na jedné z…

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to,…

Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“ Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého,…

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke…