historie

Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje…

Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru.…

4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti…