„Na Twitteru jsem zveřejnila fotku podivných částí oblečení a pobídla ke kvalifikovaným odhadům, k čemu by to asi tak mohlo být. Mnoho lidí tipovalo, že by to mohl být nějaký druh anti-G obleku podobný tomu, který nosí bojoví piloti po celém světě. A je to skutečně tak. Tedy částečně. Tento kousek se totiž používá během návratu Sojuzu do atmosféry, ale proti zvýšenému přetížení nijak nepomáhá.
Rubrika Historie, Ostatní 
Štítky: Deník astronautky, Kentavr, ortostatická hypotenze, Samantha Cristoforetti 
„Kabina se otáčí do startovní pozice.“ oznamuje hlas z reproduktoru pár minut potom, co byl za mnou uzavřen poklop. Pohodlně si ležím ve velkém sedadle rovnoběžně s podlahou. Přesně tak, jak budu ležet před startem na špici rakety Sojuz. Vím, že mě bedlivě pozoruje zdravotnický personál. Nejen, že mě mohou vidět na záběru z kamery, ale díky hrudnímu pásu také mohou monitorovat můj tep a dechovou frekvenci, zatímco manžeta na mé paži se bude pravidelně nafukovat, aby mi změřila krevní tlak. Další senzory mám ještě na prstu a jeden na uchu.
„V současnosti máme období procvičování stavů nouze. Minulý týden to byly simulace Expedice 42 a příští týden to budou simulace pro Expedici 43. Cílem je procvičit reakce na nouzové situace v kombinaci obou kompletních posádek, tedy v šesti lidech. Kromě požáru a dekomprese je dalším scénářem, který bez pochyby vyžaduje okamžitou reakci, únik čpavku do vnitřního prostoru stanice.
„Dnes v noci jsem na stanici noční pták. Všichni ostatní už spí v našem malém kruhu čtyř osobních boxů v modulu Harmony. Mám ráda noční poslech zvuků stanice. Lidé mi občas říkají, že by rádi slyšeli to naprosté ticho, které ve vesmíru podle nich slyším já. Avšak známá věta „Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet“ platí pouze ve vesmírném vakuu. Uvnitř Mezinárodní vesmírné stanice naštěstí máme dýchatelnou atmosféru o přibližně stejném tlaku, jaký máte vy na Zemi na úrovni moře. Spousta molekul krásně namačkaných vedle sebe uvnitř obytných modulů vesele přenáší zvuk.
Vánoční svátky jsou především časem odpočinku a relaxace. Dokážete si představit pohled na naši rodnou planetu z výšky několika set kilometrů za doprovodu kvalitní hudby? Takový zážitek by byl bezesporu vrcholem relaxace. Mohli byste se kochat famózními tvary a formacemi oblaků, nekonečnou modří oceánů, nočními scenériemi osvětlených měst či magickou polární září. Zahlédnout něco takového je umožněno jen hrstce šťastlivců. Ti jsou z pohledu na Zemi tak unešení, že všichni vyprávějí o nepopsatelných zážitcích, které se nedají popsat slovy ani tou nejdokonalejší fotografickou technikou. I tak se nám ale kosmonauti na ISS snaží tyto nádherné pohledy na modrou planetu přiblížit co nejvíce. Proto Vám dnes přinášíme úchvatné video, které Vám zajisté zpříjemní prožití vánočních svátků a naladí je trochu do nadpozemského tónu.
„Dnes je to už týden, co jsem v Montrealu. Bydlím v půvabné čtvrti Plateau Mount Royal a celé dny trávím výcvikem v robotice v Kanadské kosmické agentuře. Prozatím jsem se neodvážila vydat se mimo trasu, po které dojíždím do práce, s výjimkou krátkých procházek do blízké kavárny na snídani. Můj malý každodenní rituál, který se každé ráno postupně posouval s tím, jak jsem pomalu trávila šestihodinový časový posun z Evropy. Je mi potěšením prozkoumávat malebné ulice obklopené stromy a řadovými domy, kde má každý unikátní fasádu a venkovní schodiště vedoucí do vchodu samostatného druhého patra. Ať už rovné či zatočené, jednoduché či komplikované, tato schodiště vykouzlují dynamiku, která ladí s barvitým životem sousedství.
„Můj třetí víkend na ISS se blíží ke konci a zjistila jsem, že jsem dost rozpolcená, co se týče plynutí času. Na jednu stranu se dny jen mihly kolem a zdá se, jako bych přiletěla včera. Na stranu druhou doba, kdy jsem byla zvyklá spát v posteli nebo chodit se zdá téměř jako vzdálená vzpomínka a připadá mi, jako bych se vznášela odjakživa, vždy spala ve spacáku, vždy běhala po zdi a vždy zvedala závaží na stropě. Jinými slovy, na Mezinárodní vesmírné stanici se cítím jako doma a žiji zde svůj normální život. Potom se ale s ubíhající Zemí pode mnou dostanu k řízení obrovského robotického ramene skrývajícího se v temnotě za naším oknem, a stále uvažuji nad tím, jestli je to skutečné, nebo jen sním. Přesně tak, Butch a já jsme včera strávili dost času v Cupole u ovládání robotického ramene kvůli přípravám na zachycení Dragona v příštím týdnu. Po stovkách hodin na simulátoru bylo tohle moje první skutečné ovládání opravdového staničního ramene!
„Z Houstonu jsem se jen krátce zastavila na víkend doma v Evropě a už jsem zase zpátky v Hvězdném městečku. Je čas ponořit se na následující tři týdny zpátky do světa Sojuzu. Nejdříve bych vám ale chtěla povědět o poslední lekci, kterou jsem minulý týden absolvovala v Johnsově vesmírném středisku, než jsem odtamtud odjela. Jde o nepovinnou lekci, o kterou si členové posádky mohou zažádat, cítí-li potřebu znovu prozkoumat jedno z nejdůležitějších vybavení na palubě ISS, které bude pravděpodobně první věcí, kterou budu chtít použít po mém příletu. Jde o WHC (Waste and Hygiene Compartment) – mezi přáteli vesmírná toaleta.
„Uplynul další víkend a je na čase připravit se na nový pracovní týden na vesmírné základně lidstva! Jak jsem již napsala minulý týden, sobota je dnem úklidu. Je také dnem, kdy máte trochu více času pro osobní hygienu a můžete si dopřát luxusní koupel… ehm, dělám si legraci. Ale z pohledu vesmírných letů je to stále přepychový den. A v neděli si vybírám a inauguruji svůj nový, svěží a čistý ručník. Není to zrovna velká osuška, na jakou jste zvyklí. Je to spíše něco, co používáte doma na utření rukou, ale i tak je to fajn.
Rubrika Aktuální dění Štítky: ARED, Deník astronautky, EMU, hygiena, recyklace, Samantha Cristoforetti, věda na ISS 
Úspěšný italský astronom druhé poloviny 19. století Giovanni Schiaparelli se zajímal především o detailní pozorování těles Sluneční soustavy. Při studiu Marsu si všiml podlouhlých linií na povrchu, které brázdily povrch Rudé planety v různých směrech. Domníval se, že jde o přírodní koryta vyhloubená vodou. Nazval je italským slovem canali. Nesprávnou interpretací a překladem se pak lidé domnívali, že jde o umělé kanály vytvořené tamní civilizací. Nejednalo se však o jedno ani o druhé. Tehdejší pozorovací technika neumožňovala spatřit na povrchu tak vzdáleného tělesa žádné detaily a tak Schiparelliho kanály byly způsobeny s největší pravděpodobností vadami optické soustavy jeho dalekohledu. Na to se však přišlo až o mnoho desítek let později, kdy k nejsledovanější planetě dorazili první lidmi vyrobení robotičtí průzkumníci. Ti nejenže žádné kanály ani koryta nenašli, ale nespatřili ani žádná očekávaná jezera, moře či známky života. Od té doby už ale uplynula dlouhá řada let, lidé Mars prozkoumali mnohem podrobněji a dnes můžeme s naprostou jistotou říci: říční koryta na Marsu skutečně jsou!
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
5. ledna 2015 
