Zatímco jeho dva ruští kolegové měli plné ruce práce s výstupy do volného prostoru, Andy Thomas poctivě odškrtával jednu položku svého vědeckého programu za druhou. Oproti svým předchůdcům, zejména Linengerovi a Foalovi, byl jeho pobyt na palubě Miru relativně prostý zásadních dramat, byť se přeci jen občas posádce tep zvednul. Například 26. února Andy cvičil na běhacím pásu v modulu Kristall. Když skončil cvičení a proplouval do základního bloku, jeho pozornost zaujal hustý dým, který se vznášel v interiéru základního bloku. Vycházel z jedné aparatury v Kvantu-1. Thomas zburcoval nic netušícího Musabajeva, který rychle zjistil, že na aparatuře jsou špatně nastaveny ovládací prvky a stroj se tak začal přehřívat. Velitel aparaturu rychle vypnul a ta po chvíli přestala generovat kouř. Přestože se jednalo o krátkou epizodu, dva aspekty nebylo možné brát na lehkou váhu. Prvním byla absence požárního poplachu. Požární hlásiče reagují na přítomnost kouře a přestože v základním modulu to vypadalo jako v kuřáckém doupěti, hlásiče jednoduše mlčely. Druhým aspektem byl vliv na posádku. Filtry klimatizace sice postupně zbavily atmosféru stanice nepříjemného zápachu, nicméně hodnoty znečištění vzduchu byly podle měření posádky velmi vysoké. Až tak vysoké, že jim řídicí středisko odmítalo věřit a začalo mít podezření na selhání analyzátoru. Jaké bylo překvapení všech přítomných, když byly po několika měsících odebrané vzorky staniční atmosféry analyzovány na Zemi a bylo zjištěno, že palubní analyzátor byl zcela v pořádku. Hladina oxidu uhelnatého několik dní po incidentu dvacetkrát převyšovala doporučenou bezpečnostní normu! Ani tato nepříjemná epizoda, jejíž následky posádka pociťovala ještě týden poté, však neměla vliv na plnění programu Andyho mise…

Přiletí kontrola!

Když se Andy dozvěděl o tom, že nebude pouhým „záložníkem ve slepé uličce“, ale skutečně poletí na Mir, jeho největší starostí byla ruština. Předtím neměl důvod učit se jazyk více, než bylo nutné k základnímu dorozumění s kolegy a pochopení rusky označených ovládacích prvků Sojuzu a stanice. Zatímco ostatní za sebou měli relativně dlouhou jazykovou přípravu, Andy byl personální rošádou doslova hozen do hluboké vody. Během prvních týdnů se musel velmi soustředit na to, co mu Rusové říkají, ti měli na druhou stranu pochopení pro jeho situaci.

Nebylo to poprvé, kdy se Andy ocitnul v novém prostředí a v odlišné kultuře. Rodák z australského Adelaide zažádal o americké občanství v roce 1986 v naději, že se dostane do oddílu astronautů. To se mu podařilo na několikátý pokus v roce 1992, předtím pracoval v Atlantě pro firmu Lockheed a také pro JPL. V květnu 1996 se na palubě Endeavouru stal prvním profesionálním australským astronautem ve vesmíru a pak už následoval výcvik ve Hvězdném pro program Shuttle-Mir.

Po příletu na stanici na Andyho její prostory zprvu působily hrozivým dojmem: „Když jsme proplouvali modulem Kristall, bylo to dost stísněné. Všude byla spousta vybavení upevněného k panelům a na všech možných místech. Naštěstí v základním bloku se prostor trochu otevřel, základní blok byl oproti Kristallu trochu prostornější.“ K životu na stanici se Andy adaptoval velmi dobře a posléze jej hodnotil jako „pohodový“. Postupem času se zlepšovaly také jeho komunikační schopnosti, hodně si padl do noty s Talgatem Musabajevem, se kterým si neustále vyměňoval drobné žertíky a historky. Jazykem, kterým se spolu dorozuměli nejlépe, byla kupodivu němčina, kterou oba velmi dobře ovládali. Postupně ale Andy ruštinu ovládl natolik, že mohl vést nejen útržkovité rozhovory, ale i dlouhé konverzace jak s Musabajevem a Budarinem, tak s řídicím střediskem.

Do vesmíru se však nelétá na rekreaci a paluba stanice není debatním klubem. Na Američana čekal nabitý program sestávající z 27 hlavních bodů, které zahrnovaly studie pokročilých technologií, pozorování Země, biomedicínské experimenty, materiálové inženýrství a také experimenty ve prospěch plánované společné orbitální stanice ISS. Některé body programu byly pokračováním výzkumů započatých během předchozích incrementů, jiné zase byly koncipovány výlučně pro Thomasův pobyt na stanici. Andrew si tedy nemohl stěžovat na nedostatek práce, dokonce měl občas těžkosti do nahuštěného režimu nacpat povinný každodenní tělocvik, vždy se mu to však nějakým způsobem podařilo. Pokud mu občas zbylo něco málo volného času, pomáhaly jej, krom úžasných výhledů z okénka, vyplnit také knihy, filmy, DVD s rodinnými záběry a fotografiemi a také CD „Monty Python’s Complete Waste of Time“, které bylo kolekcí hříček, skečů a dalšího multimediálního obsahu slavné britské komické skupiny (přičemž Thomasův vkus autor těchto řádků s velkým potěšením kvituje).

Thomas postupně ve svém programu odškrtával jednu položku za druhou. Byl si vědom toho, že jeho incrementem končí program Shuttle-Mir a další příležitost ke dlouhodobému pobytu ve vesmíru budou Američané mít až na palubě ISS, přičemž zpočátku nelze počítat s velkým objemem vědecké práce, protože novou stanici bude třeba nejprve uvést do provozu a postupně navyšovat její vědeckou kapacitu.

Původně byl start mise STS-91, která měla Thomase dopravit domů, a tím završit společný rusko-americký program Shuttle-Mir, plánován na konec května 1998. Ovšem 28. dubna rozhodl management o přesunu startu o pět dní na 2. června. Důvodem byly poměrně napjaté termíny přípravy orbiteru Discovery. Oněch pět dní mělo umožnit technikům a obsluze rampy 39A trochu se nadechnout během hektických předstartovních příprav. Andy Thomas vzal přesun na vědomí s klidem: „Nebyl jsem příliš překvapený. Hodně času jsem strávil v podpůrných rolích na Mysu. Vím, že mají velmi napjatý harmonogram přípravy orbiterů. Takže mě to moc nezaskočilo, navíc – je to jen pět dní.“

Květen pro Thomase znamenal pomyslný začátek konce jeho mise. Postupně dokončoval experimenty a začal balit výsledky a vzorky. Jeho dva ruští kolegové krom plnění vlastního vědeckého plánu prováděli údržbu stanice – pozornost si žádaly menší poruchy v kondenzačním systému a také v aparatuře Elektron v Kvantu-1. Musabajev s Budarinem také provedli demontáž systému Kurs ze svého Sojuzu. V rámci ekonomických opatření bylo už nějakou dobu zvykem, že se použité elektronické bloky systému Kurs vracely na Zem na palubě raketoplánu a po důkladné revizi zase našly své místo v dalších Sojuzech nebo Progressech. Ukrajina si nechávala za nové soupravy Kursů platit div ne zlatem a tak museli Rusové šetřit, kde se jen dalo…

Jednou z činností, kterým se posádka od začátku května věnovala, bylo ukládání odpadu a zbytných předmětů do útrob Progressu M-38. Nákladní loď splnila svůj úkol, když na Mir dopravila box VDU-2 a nyní se blížil konec její existence. 15. května večer se nákladní loď od stanice odpojila. Před odletem proběhl ještě experiment „Relaxace“, který měl monitorovat znečištění okolí stanice a byl totožný s experimentem prováděným během odletu Progressu M-37. Následující den Progress M-38 svou pouť ukončil v atmosféře nad jižním Pacifikem.

Jeho místo zaujal velmi brzy ráno 17. května čerstvý Progress M-39. Připojení proběhlo jako z učebnice a Progress tak byl připraven vydat své dary. Jednalo se celkem o 2 437 kg, ze kterých tvořilo zhruba 300 kg palivo a okysličovadlo pro nádrže stanice, 260 kg pohonných látek, které měl spotřebovat sám Progress při korekcích orbity komplexu, 345 litrů vody, 50 kg kyslíku a dále pak „suchý náklad“, mezi nímž se vyjímalo překvapení pro Talgata Musabajeva – nová kytara. Nesměli chybět také svébytní „kosmonauti“: mloci a křepelky – ty zatím ve formě vajíček.

Musabajev, Budarin a Thomas mezi vybalováním zásilek z Progressu, balením Thomasových propriet a prováděním vědeckých experimentů a pozorování připravovali stanici na přílet amerického raketoplánu. Všechno, co by překáželo během pobytu devíti lidí v útrobách komplexu, bylo postupně ukládáno do Kvantu-2. Postupně byl modul zaplněn natolik, že od poloviny přístrojově-nákladního úseku (úsek, který se nacházel hned za vstupem do modulu) se nebylo možné dostat dále. Interiéru stanice se trochu ulehčilo a prostory se částečně projasnily, ne však o mnoho – na Miru již bylo v tu dobu příliš mnoho zbytečných předmětů, starých aparatur a odpadu.

Ovšem těsně před plánovaným startem STS-91 se objevil velmi vážný problém. V sobotu 30. května odpoledne se ozvala siréna a na ovládacím panelu základního bloku se rozsvítily kontrolky ohlašující, že se vypojil hlavní počítač Saljut-5B. Stanice se ocitla v neřízeném driftu a od energetické jámy jej uchránil pouze fakt, že se v tu dobu nacházela v optimálním postavení vůči Slunci a také to, že v květnu komplex létal podél terminátoru a tak byl téměř neustále mimo zemský stín. Během noci a nedělního rána se Musabajevovi a Budarinovi podařilo počítač otestovat a objevit dva elektronické bloky, které pravděpodobně havárii počítače způsobily. Kosmonauti vyměnili počítač za nový kus, který v lednu přivezl raketoplán Endeavour a následovalo vkládání dat. Specialisté počítali s tím, že během noci na pondělí bude stanice zorientována pomocí motorů a pak bude možné opět roztočit gyrodyny, jenže pokus se nepodařil. Podle všeho byl problém nikoli v počítači, ale v samotném systému řízení. Situace začínala být vážná, protože Američané měli podmínku, že během příletu raketoplánu musí být Mir bezpodmínečně v orientované poloze. Andy Thomas začal být nervózní, měl obavy, že jeho odlet domů bude přeložen na neurčito.

Nakonec se vše vyřešilo. Ukázalo se, že selhalo čidlo úhlových rychlostí Omega v modulu Kristall, které bylo do té doby využíváno. Kosmonauti přepojili na náhradní čidlo a po opětovném vložení příslušných dat do počítače a nervózním očekávání se v pondělí večer podařilo obnovit orientaci stanice a vše bylo připraveno k roztočení gyrodynů.

Na Zemi se mezitím diskutovalo o možném odkladu startu Discovery, pondělí 1. června však přineslo dobré zprávy a proto na odklad nemuselo dojít. 2. června odpoledne se na svá místa v orbiteru usadila posádka. Velitelem byl Charlie Precourt, zkušený mazák, který na Mir letěl už potřetí. Poprvé se na stanici podíval coby pilot historické první dokovací mise STS-71 v létě 1995. Podruhé pak už coby velitel mise STS-84, během níž raketoplán Atlantis pobýval u stanice v květnu 1997. Nikoho zkušenějšího pro tuto misi si NASA vybrat nemohla.

Pilotem STS-91 byl Dominic „Dom“ Gorie, pro něhož se jednalo o první let (postupně si měl do roku 2008 připsat ještě další tři mise). Na místech letových specialistů usedli Franklin Chang-Diaz (pro něhož měl být tento let už šestým), Wendy Lawrence (opět v rámci „odškodného“ za neuskutečněnou dlouhodobou misi na Mir, přičemž ani nyní si neodpustila malé popíchnutí směrem k vedení a její skafandr zdobila jmenovka s nápisem „TOO SHORT“ – příliš malá) a Janet Kawandi. Ovšem osoba posledního letového specialisty byla tou, která budila emoce a rozhodně se nedala značit jako „běžná“.

Na začátku roku 1997, dlouho před koncem programu Shuttle-Mir, se začalo proslýchat, že poslední let raketoplánu k Miru poveze na palubě dvě VIP osobnosti. Měli jimi být manažeři programu Shuttle-Mir Frank Culbertson a Valerij Rjumin. Oba byli bývalými profesionálními kosmonauty a astronauty a bylo logické, že se chtěli podívat, v jakých podmínkách jejich podřízení pracují. Oba si velmi přáli vykonat „závěrečnou kontrolu“ Miru spolu, ale nebylo jim to přáno.

Frank Culbertson totiž zjistil, že k tomu, aby mohl letět do vesmíru, by se musel vrátit do oddílu astronautů jako aktivní člen. To by ovšem znamenalo vzdát se funkce manažera programu Shuttle-Mir. Ve stádiu, v jakém se program v roce 1997 nacházel, tedy de facto před cílovou páskou, dostal od svých nadřízených jasný vzkaz: jestli chceš teď odejít ze své funkce, pak jedině do zálohy. Návrat do aktivní služby za těchto okolností nepřichází v úvahu. Zklamaný Frank tedy pokračoval dál v „létání od stolu“ až do konce programu. Až tehdy se mohl vrátit do aktivní služby a v roce 2001 pobýval na stanici ISS jako velitel Expedice 3.

Co však nepřekousnou byrokrati v Americe, to lze s trochou úsilí realizovat v Rusku. Valerij Rjumin nasadil své veškeré páky k tomu, aby se na Mir mohl podívat. Páky to byly velmi silné, Valerij působil nejen jako manažer programu za ruskou stranu, ale byl také (jak již bylo několikrát předtím zmíněno) zástupcem šéfkonstruktéra RKK Enegija, což byla velmi vysoká pozice. Ke svým argumentům mohl přidat i nezanedbatelné zkušenosti ve vesmíru: měl za pasem tři lety. Poprvé letěl s Vladimirem Kovaljonkem v Sojuzu-25, nepodařilo se jim však spojit se stanicí Saljut 6. Podruhé pobýval na Saljutu 6 spolu s Vladimirem Ljachovem 175 dní v roce 1979. Třetí cesta do vesmíru pro něj znamenala téměř 184 dní opět na palubě Saljutu 6, tentokrát s Leonidem Popovem. Poslední kosmickou misi tak Rjumin uskutečnil před osmnácti lety a musel svůj kosmonautický repertoár výrazně oprášit.

Snaha dostat se na palubu Miru měla pro Rjumina ovšem ještě jedno velké úskalí. Vzhledem k hektickému životnímu stylu v řídicím středisku byl nyní Valerij velmi výrazně přes hmotnostní limit. Aby byl vůbec připuštěn k lékařským zkouškám, musel shodit 25 kilogramů! To se mu podařilo a poté, co lékaři v červenci 1997 dali své bene, k němuž se přidali i Rjuminovi nadřízení a vedení Ruské kosmické agentury RKA, mohl Valerij od 5. září začít výcvik v Houstonu.

Vzhledem ke svému renomé, které měl mezi podřízenými, měli mnozí z Rjuminova angažmá obavy. Velmi úporná osobnost se sklony k panovačnému stylu nebyla mnohým úplně po chuti. Navíc samotný fakt, že manažer programu sám sebe prosadil jako kandidáta na křeslo při závěrečné misi dodnes zdvihá mnohá obočí (zde je však nutno zmínit například Deke Slaytona, který sám sebe nominoval pro let Sojuz-Apollo, jeho prvotní ideou dokonce bylo velitelské křeslo v Apollu). Realita však jeho nové kolegy příjemně překvapila.

Rjumin se snažil do posádky co nejlépe zapadnout a jeho velitel Charlie Precourt nešetřil na jeho adresu chválou: „Je to typ člověka, který splní jakoukoli práci, kterou mu zadáte. A když mu žádnou práci nezadáte, sám si o ni řekne. Ale jakmile práci má, okamžitě ví, co je třeba a co obnáší. Nebyl ve vesmíru sedmnáct let (Precourt takto hovořil ještě v roce 1997 – pozn. aut.), že? Okamžitě se pustil do práce, jako by se z posledního letu vrátil včera.“ Precourt si také chválil další rys Rjuminovy osobnosti: „Má šílený smysl pro humor. Je škoda, že v angličtině nevyzní tak legračně. Opravdu se snaží na své angličtině pracovat, ale kdybyste tak mohli slyšet některé věci, co nám říká rusky… Jsem třeba uprostřed nějaké procedury, on něco řekne a já se málem válím po podlaze.“

Ať už fakt, že křeslo letového specialisty číslo 4 obsadil právě Rjumin, bereme jako normální věc, nebo jako rozmar vysoce postaveného potentáta, realita byla taková, že Valerij byl ve svém křesle usazen pevně a jeho čtvrtou cestu do vesmíru mohl 2. června 1998 zastavit jen technický šotek v útrobách startovní sestavy nebo startovního komplexu 39A Kennedyho kosmického střediska. Ten den si však šotci vzali dovolenou a šest minut po šesté hodině večerní místního času se raketoplán Discovery vydal k obloze, aby svým letem završil poslední kapitolu programu Shuttle-Mir…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://econom.udpu.edu.ua/wp-content/uploads/2014/05/foto-3-thomas_andrew-193×300.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thomas-photos/thomas-p-006.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-91_crew.jpg
https://science.ksc.nasa.gov/shuttle/missions/sts-91/images/medium/KSC-98EC-0678.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-91/html/98_04757.html