Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě 16. ledna vedoucí letu Vladimir Solovjov a jeho zástupce Viktor Blagov během komunikační seance s posádkou nevylučovali, že definitivní jasno do situace může vnést narychlo vykonaná „procházka po vnějšku stanice“. Na to, zda se vycházka bude muset uskutečnit, měly odpovědět záběry, které posádka uskuteční během přeparkovávání svého Sojuzu TM-18 ze zadního na přední stykovací uzel. Původní termín byl stanoven na 21. ledna, ovšem po událostech během odletu Ciblijeva a Serebrova bylo přeparkování posunuto na 24. leden, aby specialisté stihli vypracovat postupy a Alexandr Viktorenko je mohl odzkoušet na pozemním simulátoru.

Poljakovův maraton začíná

Den před přeparkováním Sojuzu šli kosmonauti na kutě velmi brzy – manévr bylo třeba provést v době, kdy komplex prolétal co nejdelší dobu v zóně viditelnosti sledovacích stanic na území Ruska. 24. ledna tato perioda připadla na velmi brzké ranní hodiny. Po příslušných přípravách se krátce po šesté ráno Sojuz odpojil od zadního stykovacího uzlu Miru a poté, co se pomocí automatiky vzdálil na 130 metrů, vzal Afanasjev do rukou páčky řízení a začal vykonávat oblet stanice. Ze vzdálenosti 40 metrů mohl Poljakov z orbitálního modulu Sojuzu natočit záběry předpokládaného místa úderu Sojuzu TM-17 o přechodový úsek základního bloku. Podle jeho slov nebylo zřetelné žádné poškození. Několik minut poté Afanasjev nechal Sojuz TM-18 viset ve vzdálenosti zhruba 15 metrů, načež loď i stanice vlétly do stínu. Tehdy na pár sekund všem spadlo srdce do kalhot, když zničehonic vynechal systém Kurs. Ještě než však stačilo středisko cokoli poradit nebo přepnout na záložní komplet Kursu, systém se vzpamatoval a opět naskočil. Přibližně v osm hodin moskevského času se Sojuz v automatickém režimu připojil k předním uzlu stanice.

Když o pár hodin později kosmonauti odeslali pořízené záběry na Zem, mnoha odborníkům se ulevilo. Přes nevalnou kvalitu pořízené videodokumentace nebyl zřetelný žádný fyzický následek srážky transportní lodě s Mirem. Kosmonauti také prováděli pečlivou kontrolu tlaku v interiéru stanice a teploty v místě, kde mělo ke střetu dojít a nic zvláštního nezaznamenali. Jediný následek srážky odhalil Jurij Usačov po připojení Sojuzu k přednímu stykovacímu uzlu. Z iluminátoru v orbitálním úseku lodi zpozoroval poškozenou termální obšívku na přechodovém úseku. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu vzalo tuto informaci řídicí středisko na vědomí teprve 28. ledna až poté, co na poškození kosmonauti třikrát upozornili. Podle vzhledu bylo poškození způsobeno motorky Sojuzu – izolace byla nejen protrhnutá, ale také ohořelá. Po zralé úvaze se specialisté rozhodli nespěchat a opravit poškození až v průběhu následující expedice po příslušných nácvicích. Život na stanici tak mohl pokračovat podle původně plánovaného harmonogramu, který byl narušován jen občasnými poruchami gyrodynů.

28. ledna odstartoval z Bajkonuru nákladní Progress M-21 a o dva dny později se připojil k zadnímu stykovacímu uzlu komplexu. Pro kosmonauty byl jeho přílet vítaným zpestřením a jejich radost byla o to větší, když během vyrovnávání tlaků mezi lodí a stanicí ucítili důvěrně známou vůni: čerstvá jablka! Krom 2 385 kg zásob poskytnul Progress také vítané úložiště pro odpad, jehož se poslední dobou nahromadilo v Kvantu-1 více, než bylo zdrávo.

3. února pak kosmonauty čekal velmi zajímavý zážitek: z paluby sledovali start amerického raketoplánu a pořizovali záznamy jeho vzletu. Filmovali jak běžnou videokamerou, tak ultrafialovou aparaturou Fialka. Sledy za boostery SRB byly krásně viditelné a jak se vyjádřil Usačov, „kouřily slušně!“ Pohled to byl o to zajímavější, že na palubě raketoplánu Discovery vzlétal jejich kolega, který ještě před dvěma roky pobýval na Miru – Sergej Krikaljov se v rámci mise STS-60 stal prvním Rusem, který se do kosmu dostal na palubě amerického stroje a současně tak zahájil první etapu rusko-americké spolupráce, jež měla vyvrcholit stavbou společné orbitální stanice.

Mezi prováděním experimentů a opravami a údržbou stanice se kosmonauti dočkali i chvil oddychu. Velmi rádi si zalezli do sprchy, kterou předtím přičinlivý Alexandr Serebrov přemontoval na horkovzdušnou „baňu“ a která jim dávala pocit sepětí s ruskými tradicemi (nejčastěji baňu podle všeho užívali během své expedice Ciblijev se Serebrovem, kteří skutečně využili každou příležitost, jak se oddat této libůstce). Ovšem v průběhu patnácté expedice se objevily spory posádky se střediskem právě o baňu. Zatímco předchozí posádka ji vyhřívala horkým vzduchem na 50 °C, Afanasjev a jeho tým se rádi pařili při teplotách 70-80 °C a Poljakov dokonce žádal o povolení rozpálit kabinku na 100 °C. Specialisté se obávali nedostatku elektrické energie a navrhli kosmonautům, aby baňu využívali jen při osvětlené části obletu Země, kdy solární panely produkují elektřinu a není o ni tedy nouze. Prozatím byla teplota příkazem omezena na 80 °C. Přesto se občas stávalo, že poté, co jeden z kosmonautů dobrodiní ruské sauny využil, palubní akumulátory byly doslova vyždímány a ostatní členové posádky pro daný den ohledně bani ostrouhali…

Našel se i čas na žerty. Andrej Kuricyn se teprve zaučoval na postu komunikátora v řídicím středisku, když jej kosmonauti zarazili svým požadavkem, aby do každodenního plánu nebyl zanášen běh na UKTF (zkratka pro běhací chodníček), ale „běh na T-R“. Když se zmatený Kuricyn dožadoval vysvětlení, cože je to „T-R“, kosmonauti po chvilce napínání se smíchem prozradili, že je to přeci běh na přepravním pásu (rusky „транспортер“ – transporter). Běhací chodníček se skutečně přepravnímu pásu nápadně podobal.

Starý Progress M-21 už byl vyložen a pomalu se naplňoval odpadky. Mimo problém s netěsností při přečerpávání kyslíku (ukázalo se, že během předstartovních příprav nebyla pořádně dotáhnutá jedna matice) posloužil náklaďák spolehlivě. Bylo načase se s ním rozžehnat a očekávat přílet dalšího náklaďáku. Ukázalo se, že jeho vyslání na orbitu tak jednoduché nebude – a tentokrát za tím nestála ekonomická situace, ale živly.

Nejprve brzy ráno 4. března propukl požár v jedné z místností montážní haly MIK, kde zrovna Progress M-22, stejně jako jeho nosná raketa, procházel prověrkami. Než se požár podařilo uhasit, bylo poničeno pět místností a požár se rozšířil i na místnost štábu a velitelského postu (Bajkonur byl a je vojenským zařízením, proto štáb), poškození utrpěly i telemetrické systémy. Start byl však plánován až na 16. březen, navíc se požár příliš nedotknul prostor s bezprostředním vztahem k Progressu nebo raketě.

Ovšem pak zasáhla příroda s dalším živlem. Toho roku napadlo v oblasti kosmodromu hodně sněhu a na železniční trati, jež propojuje MIK se startovní rampou, a po které je raketa na rampu převážena, se objevily až sedmimetrové návěje. Na startovní rampu se bylo možno dostat pouze vrtulníkem. Personál kosmodromu nestačil sníh odklízet, proto byl start přeložen na 19. březen a následně ještě o tři dny doprava, tedy na 22. březen. Tehdy se na Progress M-22 konečně usmálo štěstí a raketa s ním vyrazila ze zasněžené stepi k obloze.

Na stanici mezitím kosmonauti prováděli poslední přípravy na odpojení starého Progressu M-21 od stanice. 23. března vstali velmi časně, aby dohlédli na celý proces, který nakonec v pořádku proběhl pod kontrolou automatiky. Afanasjev, Usačov a Poljakov se tím pádem mohli ještě na pár hodin dospat, nicméně když se o tři hodiny později znovu probudili, čekal na ně den plný neúspěchů. Nepodařilo se pozorovat ani nasnímat zánik nákladní lodi a celkově se dalo říci, že na co ten den kosmonauti sáhli, to se kazilo. Začal stávkovat systém získávání vody z kondenzátu, následovalo neúspěšné hledání vybavení pro provádění experimentu „Volna-2“, který měl simulovat chování kapalin v palivových nádržích, nepodařilo se provést ani experiment „Pilot“, který měl udržovat návyky při pilotování Sojuzu – nepracovaly antény některých sledovacích stanic. O to, že tento den nebyl zcela „ztracený“, se postarala plošina ASP-G-M, s jejíž pomocí se podařilo provést plánované snímkování zemského povrchu ke všeobecné spokojenosti.

Náladu měl trojici mužů na palubě stanice napravit následující den, 24. březen. Ke stanici dorazil nákladní Progress M-22. Kosmonauti jej zpozorovali na vzdálenosti 14 kilometrů coby jasnou hvězdu. Jurij Usačov si připravil kameru a když se Progress přiblížil, začal filmovat průběh sbližování. Velmi jej hnětlo, když středisko nařídilo, že během samotné stykovky musí posádka přejít do bezpečí transportní lodi. Když proběhl bezproblémový kontakt a připojení lodi ke stanici, Usačov se vznášel v orbitálním úseku Sojuzu a sám sobě si sliboval, že příště středisko neposlechne a bude natáčet i finální fázi připojování. Nicméně příkaz ze Země měl své opodstatnění, jediným případem, kdy mohla podle regulí posádka zůstat během stykovky Progressu v interiéru stanice, bylo navádění nákladní lodi ke stykovacímu uzlu pomocí systému TORU. Že bylo toto pravidlo často obcházeno, byla jiná věc…

27. března Poljakov oslavil narozeniny ve vesmíru. Jeho den se však krom několika komunikačních seancí s blízkými a přáteli příliš nelišil od ostatních: práce, práce a zase práce. Jako lékař přenechával většinu technických a materiálových experimentů svým kolegům a sám se soustředil zejména na medicínské pokusy a pozorování. Krom klasických stálic typu ultrazvukové vyšetření kardiovaskuárního systému, experimenty ohledně motoriky a koordinace a podobně se v jeho programu našly i relativně exotické položky: během jednoho experimentu například ultrazvukem sledoval chování krve a cév při navlékání magnetického náramku. K jeho zklamání však jeden z hlavních bodů programu opět vyšel naprázdno stejně jako u prvního letu – nedočkal se adaptačních potíží svých kolegů v úvodní fázi pobytu ve vesmíru. U Afanasjeva se to dalo očekávat, protože to byl zkušený veterán, ovšem Usačov se zdál být uhněten ze stejného těsta jako jeho dva kolegové a adaptace na stav mikrogravitace u něj proběhla až překvapivě snadno.

18. května měl z Bajkonuru odstartovat Progress M-23, ovšem nestalo se tak v důsledku opožděné platby výrobnímu závodu Progress v Samaře, který pozdržel přepravu nosné rakety Sojuz-U na kosmodrom. Naštěstí se celou záležitost podařilo vyřešit relativně rychle a zpoždění činilo všehovšudy několik dní. Start tak bylo možné uskutečnit až 22. května. Na palubě Progressu bylo 2 207 kg nákladu včetně návratové kapsle Raduga. Měla to být poslední Raduga vůbec…

Již několik dní předtím kosmonauti začali s ukládáním nepotřebného vybavení a odpadu do útrob nákladní lodi a den po startu čerstvého náklaďáku se Progress M-22 oddělil od stanice a zamířil ke svému zániku nad Pacifikem.

24. května se Progress M-23 automaticky připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Kosmonauti se po vykonání nezbytných úkonů a kontrole kvality atmosféry na palubě náklaďáku tradičně vrhli na balíčky s poštou a jako vždy po příletu Progressu zavládla na stanici „minuta mlčení“, jak danou situaci popsal Jurij Usačov. Každý si zalezl do koutku a dychtivě četl dopisy od rodin.

Mezi dopisy ale byl jeden, který posádce příliš radosti neudělal. Vedoucí letu Vladimir Solovjov kosmonautům krom jiného ve svém dopise prozradil, že se zpozdila dodávka aerodynamického krytu pro Sojuz TM-19 (ve skutečnosti aerodynamický kryt spolu s raketou dodán byl, neprošel však přejímacími testy – pozn. aut.), proto bude zřejmě nutné jeho start odložit. Tím pádem se pobyt Afanasjeva a Usačova o něco protáhne. Usačov už se v duchu připravoval na to, že návrat se uskuteční až na konci července, ale jeho obavy rozptýlil 30. května Vladimir Solovjov, když posádku informoval, že nové datum startu Sojuzu TM-19 je plánováno na 1. červenec. Předávka směny se místo plánovaných dvou týdnů uskuteční během týdne jediného a 10. července mohou být Afanasjev s Usačovem doma. Aby bylo formálnostem učiněno zadost, zeptal se Solovjov dotyčných, zda souhlasí s prodloužením své směny. Odpověď nemohla být jiná než kladná, v případě odmítnutí by kosmonauti museli domů nejspíše po svých…

8. června se celá posádka zabývala neobvyklou činností, již si vynutil poměrně rozměrný a členitý vnitřní prostor komplexů se všemi moduly. Systém „Šar (koule)“ měl posloužit k bezdrátové komunikaci kosmonautů v rámci komplexu a sestával z jedné centrální stanice a periferních stanic rozmístěných v každém z modulů. Kosmonauti systém otestovali a potvrdili jeho funkčnost. Jediná výhrada směřovala k velkému zašumění na druhém kanále, nakonec vyšlo najevo, že stačí vyměnit baterie v centrální stanici. Není bez zajímavosti, že problémy se vzájemnou komunikací řešili již v sedmdesátých letech Američané na stanici Skylab, tam ovšem problémy plynuly z nižšího tlaku staniční atmosféry, než je obvyklé na Zemi a proto se na Skylabu zvuk nesl poměrně slabě.

Mir byl velmi komplexním strojem a jeho složitost kombinovaná s poměrně pokročilým věkem (připomeňme, že původně měl garantovánu životnost na tři roky a nyní „kroutil“ již devátý rok na orbitě) přinášela stále častěji nejrůznější poruchy a závady lehčího či závažnějšího charakteru. K těm závažnějším patřily poruchy výpočetního komplexu, které vždy ústily v problémy s orientací stanice. Jako příklad poslouží 10. červen, kdy krátce po půlnoci kosmonauty probudila siréna oznamující, že počítač Saljut-5B si vzal dovolenou. Gyrodyny se zastavily a stanice začala driftovat. Veškeré energeticky náročné činnosti musely být dočasně přerušeny a kosmonauti spolu se střediskem oživili starý dobrý Argon-16, který po svém sesazení z trůnu digitálního vládce komplexu právě stávkujícím Saljutem-5B zůstával pro všechny případy v záloze. Vyšlo najevo, že došlo k přeplnění paměti Saljutu-5B a trvalo několik dní, než se jej podařilo opět oživit a připojit k systémům stanice.

Druhá polovina června s sebou přinesla neklamné známky toho, že se blíží předávka směny. Afanasjev s Manarovem měli provádět nácviky přistávací sekvence Sojuzu. Situace ovšem byla komplikována problémy s udržováním termálního režimu návratové kabiny Sojuzu TM-18. Už poměrně brzy po zahájení expedice se objevily problémy s jejím přehříváním. Aby nedošlo k rozkladu peroxidu vodíku, který je používán v orientačních motorcích jež jsou klíčové během návratu, byla v jejím interiéru udržována teplota okolo 10°C, přechodový příklop byl zavřen a kosmonauti do kabiny nesměli vstupovat. Jenže právě v ní byla umístěna palubní dokumentace nezbytná pro nácviky. Teprve poté, co středisko povolilo vstup do kabiny, mohli kosmonauti svazky palubní dokumentace přenést do útrob stanice, ovšem nesměli zapomenout opět uzavřít příklop mezi návratovou kabinou a orbitálním modulem. Spolu s přípravami na návrat vyvstala také otázka, jakou hmotnost mohou mít osobní věci, které s Afanasjevem a Usačovem pošle domů Valerij Poljakov, který na stanici zůstane. Nakonec mu bylo povoleno do návratové kabiny uložit 1,5 kg nákladu.

24. června proběhl rozhovor mezi posádkou a zástupci Energije. Týkaly se hodinek firmy Omega, které měly figurovat v reklamním spotu, jež měli kosmonauti natočit na palubě Miru. Afanasjev a jeho kolegové ovšem požadovali odměnu za tuto čistě komerční práci navíc, na což druhá strana nepřistoupila s tím, že se jedná o práci ve prospěch Energije a tudíž není důvod, aby kosmonauti dostali peníze navíc. Naštvaná posádka věc vyřešila šalamounsky: nasnímala reklamní spot, ovšem kosmonauti v něm ani na okamžik neukázali své tváře.

Posledních pár dní v červnu posádka Miru pracovala v poměrně frenetickém tempu. Nejenže se Afanasjev s Usačovem připravovali na návrat domů, ale navíc byla dokončována nakládka Progressu M-23 odpadem a také kompletace návratové kapsle Raduga a ukládání fotografického materiálu do jejích útrob. Když úspěšně odstartoval Sojuz TM-19 s novou směnou, dostalo odpojení Progressu zelenou. 2. července se krátce před polednem nákladní loď odpojila od stykovacího uzlu modulu Kvant. Odpojení se oproti plánu opozdilo asi o dvě minuty, protože sledovací stanice v Ulan-Ude, odkud měl přijít dálkový povel k rozpojení, zažívala zrovna výpadek elektrického proudu. Povel vydala následující sledovací stanice v Ussurijsku. O šest hodin později se od Progressu oddělila návratová kapsle Raduga, aby bez problémů přistála v cílové oblasti. Byla to desátá a současně poslední Raduga. Přestože se kapsle velmi osvědčily, pomalu se blížila možnost dopravovat na Zem mnohem více materiálu, byť s odbočkou přes Spojené státy americké.

Raduga ovšem pravděpodobně nebyla jediným pozůstatkem Progressu M-23, jenž dosáhl zemského povrchu. Zhruba v době, kdy pátrací jednotky směřovaly ke kapsli, snášející se na padáku, dopadly na území města Orenburg dvě rozpálené kovové koule, každá o průměru zhruba 40 cm a hmotnosti přibližně 15 kg. Nikomu se nic nestalo a nedošlo ani k materiálním škodám, byť se nedaleko místa dopadu nacházel zásobník nafty. Podle oficiálního prohlášení se nejednalo o pozůstatky nákladní lodi, nicméně pravděpodobnost dopadu zbytků jiného stroje ve stejný čas a velmi blízko oblasti, kde trosky Progressu mohly teoreticky skončit, byla poměrně mizivá.

Pro Afanasjeva a Usačova bylo pomalu na čase, aby vyhlíželi z okének své nástupce. Pro Valerije Poljakova byl naopak konec patnácté expedice pouze jedním z milníků jeho kosmického maratonu. Když se tak 2. července objevila v dálce jasná tečka, z níž se postupně začaly zhmotňovat kontury Sojuzu, posádka Miru nebyla jednotná ve svých pocitech. Všichni tři nicméně drželi palce, aby spojení Sojuzu proběhlo bez problémů. Složení posádky přilétající lodi totiž porušovalo jedno dosud nepřekročitelné pravidlo, které bylo nastoleno před dlouhými sedmnácti lety a pro nějž byla kombinace mužů na palubě Sojuzu zcela klíčová…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mir/p_large/mir-15.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacepatches.nl/mir/tm18_onboard_626.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-60-photos/60p-002-low.htm
http://spacepatches.nl/mir/tm18_onboard_626.jpg