Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg Aťkov. V létě roku 1983 začal trénovat coby člen hlavní posádky třetí dlouhodobé expedice na Saljut 7. Cesta pro rekord se zdála být volná…

Rekord pod dohledem

Velitele Leonida Kizima, palubního inženýra (a tradičně současně inženýra kanceláře Eněrgija) Vladimira Solovjova a kosmonauta-výzkumníka Olega Aťkova čekala velmi náročná mise. Mimo vytvoření rekordu v dlouhodobém pobytu na orbitu měli přijmout dvě návštěvnické posádky včetně jedné mezinárodní, čtyři nákladní Progressy, ale hlavně – Saljut se svým ochromeným pohonným systémem čekal na opravu, kterou mu měli dopřát právě Kizim a jeho posádka. Ovšem podoba tohoto týmu nebyla zcela jasná, minimálně ze začátku. Podle všeho se uvažovalo o tom, že by křeslo Vladimira Solovjova zaujal „starý pán“ Konstantin Feoktistov.

Veterán letu Voschod-1 měl pobývat už na Saljutu 6, ovšem krátce před startem o své místo přišel vinou zdravotních problémů. Nyní se objevila idea vyslat jej na Saljut 7 s tím, že tak bude možné sledovat, jak organismus sedmapadesátiletého člověka reaguje na beztížný stav. Od koho ony úvahy vzešly, je dnes těžké říci. Některé zdroje uvádějí, že to byl Feoktistovův nápad, jinde zase najdeme zmínky o tom, že za vším stála Gluškova obsese rekordem Američanů. V roce 1975 se totiž Deke Slayton stal ve věku 51 let nejstarším člověkem, jenž překročil brány kosmu. Každopádně Feoktistov neměl na palubě být po celou dobu rekordní mise – měl se na Zem vrátit s první návštěvnickou posádkou. Vše ovšem zhatilo Feoktistovovo zdraví a jen vlažná podpora nadřízených. Konstantin Petrovič Feoktistov se svého druhého letu do kosmu nedočkal…

Rozhodnutí ohledně složení posádky však bylo velmi rozumné vzhledem k tomu, že Kizim a Solovjov měli opravu pohonného systému Saljutu provést během série velmi náročných výstupů do volného prostoru. K tomu bylo samozřejmě žádoucí, aby byli oba pokud možno co nejlépe vycvičeni (během přípravy k letu oba strávili poměrně hodně času v hydrolaboratoři Hvězdného městečka) a také co nejlépe aklimatizováni. Když tedy 8. února 1984 v podvečer místního času zamířil k nebi Sojuz T-10 (někdy bývá označován jako Sojuz T-10B – s ohledem na havárii těsně před startem Sojuzu v září minulého roku), na jeho palubě byla trojice Kizim / Solovjov / Aťkov.

Druhý den letu se Sojuz připojil k přednímu uzlu Saljutu, ovšem neobešlo se to bez problémů. Igla opět (pokolikáté už?) odmítla pracovat podle předpokladů. Leonid Kizim byl nucen přerušit sbližovací sekvenci a zastavil přibližování Sojuzu ke stanici. Chvíli na to loď i stanice vlétly do tmy a také mimo dosah sledovacích stanic. Když na Sojuz a Saljut opět dopadly sluneční paprsky, Kizim si postěžoval: „Mohl bych teď klidně loď připojit ke stanici, ale musíme čekat na povolení ze země.“ Solovjov se k němu obrátil a pravil: „Čekáš na povolení? Já jsem zástupce Eněrgije a dávám ti povolení.“ Za pár okamžiků Kizim hladce dovedl Sojuz do jeho dočasného kotviště.

Zpočátku bylo hlavní náplní práce kosmonautů oživování stanice a odkonzervování jejích systémů. Kizim měl za úkol také zhodnotit stav zásob pohonných látek a Aťkov se po hlavě vrhnul do studií o vlivu stavu mikrogravitace na lidský organismus. Lékaři jsou přirozenými nepřáteli pilotů i kosmonautů, nicméně na palubě Saljutu panovala velmi přátelská atmosféra a jak Aťkov, tak jeho dva kolegové si vzájemnou spolupráci nemohli vynachválit.

Mezitím orbit Saljutu setrvale klesal. V době, kdy k němu Sojuz T-10 dorazil, už se stanice pohybovala pod výškou 300 km, bylo proto nutné co nejdříve jeho dráhu „přizvednout“. K tomu posloužil nákladní Progress-19, jenž dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 23. února. Na jeho palubě se nacházely zásoby pohonných látek, plynů, jídla, spotřebního materiálu, ale také propriety pro plánovanou návštěvnickou posádku. Progress se 31. března od stanice odpojil, aby přenechal místo pro internacionální návštěvu, jež se chystala ke startu v Sojuzu T-11.

4. dubna skutečně návštěvníci dorazili. Poprvé v historii kosmonautiky na orbitální stanici pobývalo najednou šest lidí. Krom velitele Sojuzu T-11 Jurije Malyševa a palubního inženýra Gennadije Strekalova (jenž se velmi rychle „oklepal“ z nepříjemného zážitku z předchozího září) do nitra stanice proplul také první indický občan ve vesmíru, Rákeš Šarma. Ani tato posádka se nevyhnula malému personálnímu zemětřesení. Původně měl v křesle palubního inženýra sedět Nikolaj Rukavišnikov, ten však v únoru onemocněl a na jeho místo usedl Strekalov. Pro Rukavišnikova to musela být velmi těžká rána. Ze tří letů, jež absolvoval, byly dva (Sojuz-10, Sojuz-33) namířeny k orbitálním stanicím, přesto se vinou techniky na jejich palubu ani jednou nepodíval. Nyní přišel definitivně o poslední možnost nahlédnout do nitra Saljutu…

Pro Šarmu a jeho kolegy byl tradičně přichystán maraton experimentů a pozorování. Nemohlo chybět sledování a fotografování Himálaje, mezi dalším programem figuroval například experiment „Ballisto“, zabývající se změnami polohy a tvaru srdce v mikrogravitaci. Zřejmě nejzajímavější experiment měl název „Joga“. V rámci tohoto pokusu Šarma testoval možnosti využití cviků jógy při eliminaci některých vlivů mikrogravitace na svalový aparát. Po týdenním pobytu se návštěvníci 11. dubna se stanicí rozloučili a zamířili domů ve „starém“ Sojuzu T-10.

Stálá posádka po odletu návštěvníků podotknula, že je společně strávený týden poměrně značně vyčerpal, nicméně bylo třeba připravit sebe i stanici na další etapu expedice. Nejprve 13. dubna provedli Kizim, Solovjov a Aťkov tradiční proceduru, kdy odpojili svůj nový stroj Sojuz T-11 od stanice a počkali, než Saljut vykoná pomalou otočku o 180°. Po několika desítkách minut pak Sojuz T-11 kosmonauti připojili k přednímu stykovacímu uzlu. Zadní uzel tak byl volný pro nákladní Progress-20, jenž dorazil 17. dubna.

Náklad na jeho palubě předznamenával klíčovou část letového plánu, kterou měla Kizimova expedice vyplnit. Od 9. září byla vinou úniku okysličovadla téměř zcela vyloučena schopnost Saljutu měnit samostatně svou dráhu a také možnost měnit polohu stanice v prostoru byla výrazně omezena. Podle oficiální veze došlo zřejmě k probití potrubí meteoroidem. Bez opravy by Saljut zůstal napůl ochromený a jeho další existence by byla závislá na pravidelném zvedání orbitu pomocí nákladních Progressů. Také škála experimentů, jež by bylo možno provádět na palubě, by doznala úhony, protože například fotografování různých částí zemského povrchu se neobešlo bez častých změn orientace stanice.

Progress-20 proto přivezl mimo jiné 25 nástrojů nutných k opravě a nové díly pro palivový systém stanice. Kizim a Solovjov si procházeli postup pro nadcházející opravy a osvěžovali si jednotlivé úkony, jež na Zemi dlouho trénovali v bazénu. Před sebou měli ne méně než pět (!) výstupů, během nichž měla být obnovena funkčnost palivového systému Saljutu. Jedním z kroků, předcházejících výstupům, bylo vyklopení speciální „lávky“, jež byla umístěna na orbitálním úseku Progressu-20, a jež měla kosmonautům usnadnit pohyb kolem agregátového úseku stanice. Lávka byla vyklopena na dálkový povel z řídicího střediska a její vyklápění údajně provázelo až hrůzostrašné skřípání, jež se neslo interiérem stanice.

23. dubna se Kizim a Solovjov vydali ven ze stanice k prvnímu výstupu. Aťkov jejich postup monitoroval z útrob stanice. Poté, co dorazili k agregátovému úseku, rozvinuli Kizim se Solovjovem jakési „lešení“, které přinesli s sebou. Lešení obemykalo v úhlu 120 ° obvod agregátového úseku v místech, kde se nacházelo poškozené potrubí. Kosmonauti lešení připevnili k plastovému opláštění agregátového úseku vruty, a k plášti také připevnili tři kontejnery s nářadím a potřebnými díly. Tím byl program prvního výstupu završen a oba muži se mohli vrátit do stanice. Výstup oficiálně trval 4 hodiny a 20 minut.

O tři dny později, 26. dubna, se Kizim a Solovjov vrátili „na místo činu“. Tentokrát se Solovjov nohama zafixoval v úchytech na lávce mezi Progressem a stanicí, zatímco Kizim pracoval přímo na agregátovém úseku Saljutu. Nejprve bylo nutné speciálním průbojníkem a posléze nástrojem připomínajícím přerostlý otvírák na konzervy otevřít plášť stanice v místě úniku. Pak začal Kizim pracovat přímo na potrubí. Měl vyměnit klasické ventily na potrubí za dvoucestné ventily, jež umožnily odklonit okysličovadlo do nově namontovaného potrubí. U prvního ventilu však Kizim narazil na nečekaný problém: jedna z matek, kterými byl ventil upevněn, nechtěla za nic na světě povolit. Byla fixována jednak průvlečným drátem, se kterým si Kizim snadno poradil, ovšem druhým stupněm zajištění byla epoxidová pryskyřice. Tou technici matku zajistili proto, aby ji nepovolily vibrace během startu a během provozu – nikdo nepředpokládal, že bude nutné ji ještě někdy odšroubovávat. Na dokonale držící matku byl Kizim krátký a na pomoc mu musel přijít Solovjov. Nakonec se ji podařilo uvolnit klíčem s dlouhou rukojetí. Tvrdohlavá matice ovšem kosmonauty zdržela o celé dvě hodiny!

Přestože Orlany-D neměly na helmách svítilny a předchozí výstupy proto byly v periodách, kdy se stanice ocitla ve tmě, přerušeny a kosmonauti měli víceméně „volno“, pro Kizima se Solovjovem to neplatilo. Mimořádná technická náročnost výstupů s sebou nesla také náročnost časovou. Orlan-D zvládnul udržet kosmonauty v bezpečí zhruba 5 hodin. Aby bylo možné využít i orbitální noc, využívali nyní kosmonauti přenosné svítilny. Původně bylo v plánu připevnit k novému ventilu i nové potrubí, Kizim a Solovjov však byli s časem na štíru a proto museli pracovní místo provizorně překrýt termální dekou a vrátit se zpět do stanice. Ještě předtím však bylo z nádrže v Progressu dusíkem natlakováno dotyčné potrubí, aby byla prověřena těsnost nového ventilu. Prověrka nedopadla úplně podle představ zúčastněných, objevil se malý únik, který se však nepodařilo lokalizovat. Druhý výstup Kizima se Solovjovem trval dlouhé 4 hodiny a 56 minut.

Po druhém výstupu byla původně naplánována pauza, ovšem kosmonauti se přimlouvali za to, aby byl další výstup proveden ještě v dubnu. Jejich názor nakonec převážil a proto se potřetí Kizim a Solovjov do volného prostoru vydali 29. dubna. Jedním z prvních úkolů byla výměna dalšího ventilu za dvoucestný tak, aby bylo možné mezi oběma dvoucestnými ventily vést náhradní potrubí. Tentokrát už se matice chovaly způsobně a tak Kizim se Solovjovem bez potíží vyměnili ventil a instalovali náhradní potrubí, jež vedlo paralelně s původním poškozeným. Podle instruktorů bylo znát, že dvojice je už ohledně práce ve volném prostoru zkušená. Tentokrát trval celý výstup 2 hodiny a 45 minut. Ani tentokrát nedopadla prověrka hermetičnosti nového potrubí zcela ideálně. Evidentně se stále nezdařilo zcela přesně určit místo úniku. Týmy na Zemi i kosmonauti měli o čem přemýšlet…

Po tradičním státním svátku na začátku května se kosmonauti vrátili k rozdělané práci. 4. května opustili bezpečí stěn stanice počtvrté a během výstupu, jenž opět trval 2 hodiny a 45 minut, instalovali druhou paralelní větev k poškozenému potrubí. Nyní již byli specialisté na Zemi schopni určit místo, kde bylo potrubí porušeno, na jeho utěsnění však chyběly Kizimovi a Slovjovovi adekvátní nástroje. S těžkým srdcem opět místo opravy zakryli termálními dekami a vrátili se zpět. Prověrka hermetičnosti opět nedopadla podle očekávání zúčastněných. Nicméně i kdyby se podařilo všechny práce během čtvrtého výstupu úspěšně ukončit, museli by se k nešťastnému potrubí kosmonauti zřejmě vrátit tak jako tak. Původně totiž měli místo opravy a jeho okolí očistit speciálními ubrousky, jež měly zabránit korozi daného místa. Jenže během vykládání Progressu si je omylem „přivlastnil“ Oleg Aťkov, který měl podle jejich charakteristického zápachu dojem, že patří do jeho lékařské výbavy. Kizima a Solovjova na ubrousky nikdo neupozornil, a to, že jim chybí, zjistili až v průběhu výstupu.

Nezbylo tedy, než čekat na příslušné nástroje, které začali zhotovovat specialisté na zemi. 7. května se od stanice odpojil už nepotřebný Progress-20 a zakončil svou existenci nad Pacifikem. Mezitím se práce a život na palubě začaly vracet do normálu. To ovšem neznamenalo, že by si kosmonauti nějak zvláště oddechli. Už 10. května ke stanici dorazil další náklaďák, tentokrát s pořadovým číslem 21. V jeho útrobách byly mimo jiné naloženy doplňkové solární panely a z jeho nádrží byl doplněn vzduch, aby nahradil ztráty během výstupů.

18. května opět, tentokrát již popáté, vystoupili Kizim a Solovjov do volného prostoru, aby namontovali doplňkové panely na jedno z bočních „křídel“ solárních baterií. Nejprve kosmonauti namontovali panel na jeden bok křídla, pak Aťkov od ovládacího pultu uvnitř stanice křídlo otočil o 180 ° a Kizim se Solovjovem mohli nainstalovat druhý panel. Neobešlo se to bez problémů – první doplňkový panel bylo možné rozložit jen velmi ztuha a kosmonauti během rozkládání ulomili polovinu rukojeti kladky, jež rozkládání zajišťovala. Naštěstí druhý panel už takové problémy nedělal a kosmonauti jej zvládli rozložit i s pouhou polovinou rukojeti. Na závěr pak Solovjov vypustil k samostatnému letu dvě „družice“ v podobě prázdných kontejnerů od solárních panelů a po 3 hodinách a 5 minutách byl výstup u konce. Saljut měl nyní na dvou ze tří křídel doplňkové solární panely a energetická situace byla opět o něco veselejší (byť ne zcela ideální, jak už bylo v jednom z předchozích dílů řečeno).

26. května se nyní již nepotřebný Progress odpojil od stanice, ale už 28. května dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu jeho nástupce, Progress-22. Vezl konečně nářadí potřebné k dokončení prací na potrubí okysličovadla. Bylo však rozhodnuto nechat finální řešení problému s pohonným systémem až poté, co na stanici pobude druhá návštěvnická expedice. Kizim se Solovjovem si museli před jejím příletem malinko oddechnout, nehledě k tomu, že vědecký program mise během období výstupů do prostoru pochopitelně ustoupil stranou a zpoždění v letovém plánu bylo třeba dohnat. Červen a první část července byly proto věnovány především geofyzikálním experimentům a pozorováním sezónních změn v určených oblastech.

14. července Progress zvednul dráhu stanice na 365 x 383 km a následující den se odpojil a zamířil pryč od stanice. Během odletu byly na náklaďáku rozvinuty antény experimentu „Kant-Sirius“. Jednalo se o opakování pokusu o radarové vyhledávání hladinových i podvodních plavidel, první pokus proběhnul už rok předtím na Progressu-17. Fakt, že Progress před svým odletem zvednul dráhu stanice, malinko zmátl zahraniční pozorovatele, neboť se vědělo o tom, že ke stanici poletí pilotovaná loď a současná dráha byla, co se možností nosiče Sojuzu týče, poměrně „na hraně“. Situace napovídala tomu, že poletí pouze dvoučlenná posádka, rozřešení záhady však přinesl 17. červenec.

Večer toho dne odstartoval z Bajkonuru Sojuz T-12 s trojčlennou posádkou, již tvořili veterán Vladimir Džanibekov, palubní inženýr Světlana Savickaja a kosmonaut-výzkumník Igor Volk. Trojice zamířila do vesmíru na špici nové iterace osvědčeného nosiče, jež nesla označení Sojuz-U2. Tato nová verze osvědčené „semjorky“ využívala namísto kerosinu syntetické palivo „syntin“, jež mělo vyšší hustotu a mírně vyšší specifický impuls a umožňovalo tak na orbit dopravovat těžší náklady (Tato verze nosiče byla využívána do roku 1995, kdy bylo využívání syntinu z ekonomických důvodů ukončeno).

Den po startu se Sojuz T-12 připojil k zadnímu uzlu stanice. Návštěvníky přivítala stálá posádka a, možná trochu překvapivě, chlad. V jednom z termoregulačních okruhů stanice se objevil únik chladiva a v předešlých týdnech jej bylo nutné vypnout. Stanici tak nebylo možné vytopit více než na poměrně nepříjemných 16 °C. Pro stálou posádku to znamenalo poměrně značné nepohodlí, ovšem návštěvníkům to vadilo rozhodně méně.

Džanibekov byl ve vesmíru počtvrté, přičemž Saljut 7 už jednou navštívil v rámci internacionálního sovětsko-francouzského letu. Savickaja už byla také veteránkou s jedním letem „za pasem“, Igor Volk byl nováčkem. U něj se však předpokládalo, že ve vesmíru není naposled. Byl totiž jedním ze skupiny pilotů, určených pro testování sovětského raketoplánu „Buran“. Během mise Sojuzu T-12 si měl „osahat“ život a práci ve stavu mikrogravitace a také měl působit coby pokusný králík. Zatímco ostatní se pravidelně zabývali cvičením, Volk měl nechat své tělo (s nadsázkou) chátrat. Po přistání měl postupně pilotovat několik druhů letounů, aby bylo možné zjistit, zda budou kosmonauti během přistávací fáze letu raketoplánu schopni aktivně svůj stroj ovládat.

Hlavní účel letu Sojuzu T-12 však byl jiný. Spojené státy chystaly v rámci letu STS-41-G první výstup ženy do volného prostoru. To však nedalo spát vlivným hráčům sovětského kosmického programu a bylo rozhodnuto, že první ženou ve volném prostoru nebude Kathy Sullivan, ale Světlana Savickaja. 25. července tak Savickaja, doprovázena Vladimirem Džanibekovem, skutečně vstoupila do historie jako první žena, jež vystoupila z nitra kosmické lodi (či v tomto případě stanice) do vesmírného vakua. Hlavní náplní výstupu byla práce s přístrojem „URI“, který umožňoval řezání a sváření elektronovým paprskem, stejně jako nanášení tenkých vrstviček kovu za použití stejného principu. Výstup trval 3 hodiny a 35 minut a byl po všech stránkách úspěšný.

29. července byl program návštěvnické posádky splněn a trojice zamířila domů. Před Kizimem, Solovjovem a Aťkovem nyní byla pomyslná cílová rovinka jejich předlouhé expedice. Ještě v průběhu společné práce s Džanibekovem a jeho posádkou začali přípravu pro svůj poslední výstup do kosmu, během nějž měla být definitivně zprovozněna paralelní větev palivové soustavy. Sojuz T-12 přivezl mimo jiné také malý pneumatický lis, jenž byl schopen vyvinout tlakovou sílu 5 tun. Džanibekov se jej před letem naučil v hydrolaboratoři ovládat a své získané dovednosti pak předal Kizimovi a Solovjovovi. Právě tento lis měl vyřešit neustálé problémy s netěsností potrubí okysličovadla.

8. srpna Kizim a Solovjov pošesté a naposledy vystoupili z nitra stanice a vydali se na její záď. Po odkrytí termálních dek se pustili do práce. Lis nasadili na vadné potrubí a ten onu zlolajnou rouru v místě úniku zformoval do průřezu o nulové světlosti. Prověrka hermetičnosti tentokrát dopadla na výbornou. Radost malinko zkalila porucha pumpy chladicího systému v Orlanu-D s výrobním číslem 47, ve kterém momentálně pracoval Vladimir Solovjov. Dotyčný se nicméně nenechal vyvést z míry, situaci vyřešil současným používáním hlavního a záložního ventilačního okruhu a častějšími přestávkami na zchlazení.

Na závěr výstupu trvajícího 5 hodin Kizim a Solovjov uklidili pracovní místo a po cestě zpátky pomocí speciálního nástroje sejmuli několik fotovoltaických článků na jednom z panelů solárních baterií. Experti na zemi chtěli zjistit míru „stárnutí“ a snižování efektivnosti článků domácí provenience. Když byl přechodový úsek opět natlakován, z Kizima a Solovjova byli rekordmani. Svými šesti vycházkami o úhrnném trvání 22 hodin a 50 minut stanuli na čele historických tabulek. Neobešlo se to bez obětí, Oleg Aťkov podotknul, že jejich ruce vypadají po sejmutí rukavic „jako po bitce na pěsti“. Je také zajímavé si uvědomit, že do okamžiku startu této posádky měl Sovětský svaz na kontě pouhých 8 EVA. V okamžiku ukončení svého posledního výstupu Kizim a Solovjov vykonali neuvěřitelných 40 % všech sovětských výstupů do prostoru!

Oddech po náročné práci však netrval dlouho. 16. srpna na stanici dorazil Progress-23. Byl to už pátý náklaďák, který tato posádka měla vyložit. Na jeho palubě byly krom zásob i dva nové rentgenové teleskopy/spektrometry. Tentokrát se Progress zdržel jen krátce, už 26. srpna se odpojil a o dva dny později byl řízeně zničen nad Tichým oceánem.

7. září posádka překonala další rekord. Dosud byli přeborníky v délce trvání pilotované mise Berezovoj a Lebeděv, onen páteční večer Kizim, Solovjov a Aťkov přebrali vedení. Ovšem konec mise už byl na obzoru. Poslední týdny září byly věnovány konzervaci stanice a balení výsledků experimentů. 2. října za Kizimem, Solovjovem a Aťkovem zaklapl příklop přechodového úseku. O pár hodin později se Sojuz T-11 od stanice oddělil a začal se plavně vzdalovat. Krátce před druhou hodinou odpolední moskevského času dosedl návratový modul s trojicí kosmonautů do kazašské stepi. Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 7 skončila po 236 dnech, 22 hodinách, 49 minutách a 4 sekundách. Byla extrémně náročná nejen svým trváním, ale také programem. Kizim a Solovjov dokázali na orbitu provést velmi komplikovanou a životně důležitou opravu klíčového systému stanice a tím ji zachránit pro další využití.

Možná právě mimořádně náročný program letu se podepsal na poměrně špatném stavu posádky po přistání. Všichni tři muži byli absolutně vyčerpáni, nebyli schopni chůze a Kizim se Solovjovem nechtěně ukázali záchranářům obsah svých žaludků. Chodit začali kosmonauti až tři dny po přistání. Nicméně objem práce, kterou si trojice na orbitu připsala, byl impozantní. Posádka provedla více než šest stovek experimentů, v průběhu letu bylo z řídicího střediska předáno 1 800 radiogramů a bylo provedeno 250 televizních seancí. Poznatky a data, jež získal během letu Oleg Aťkov, si vysloužily uznání lékařských kapacit a poodkryly procesy, jimiž se lidský organismus přizpůsobuje stavu mikrogravitace.

V pomyslné frontě před Saljutem nyní stálo několik posádek, jež měly využívat nový plánovaný modul, překonat rekord v délce letu, na palubu stanice se měla podívat také čistě ženská posádka. Ovšem, jak jistě každý ví a zažil, plány jsou jedna věc a realita je pak věc zcela odlišná. Kdyby měl na konci roku 1984 někdo možnost nahlédnout do budoucnosti, zřejmě by se zhrozil toho, co Saljut 7 čeká. Jen pár týdnů stanici dělilo od okamžiku, kdy se bude nacházet jen krůček od katastrofy…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/as_rusia/med83/foto/atkov_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/energia/foto/feoktistov.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-10_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-t-11_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/glushko/razv/108.jpg
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-t-10.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-12_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-12_savitskaya.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-11_recovery.jpg (kredit: Spacefacts)