Letos je tomu už 35 let, kdy do exkluzivního klubu dvou kosmických velmocí, jejichž občané překročili hranice atmosféry, vstoupila třetí země. Do té doby mohl celý svět slýchat při komunikaci kosmonautů a astronautů se zemí jen angličtinu a ruštinu. V březnu 1978 zazněla z kosmického prostoru- pro mnohé překvapivě- čeština. Mnozí škarohlídové okamžitě přispěchali s podoteky, že ona čeština byla chabá, s častými pomlkami a tápáním při hledání odpovídajících slov. To možná byla částečně pravda. Ovšem fakt, že třetím státem, který měl svého zástupce ve vesmíru, bylo Československo, už nikdy nikdo nezmění. Ať už si můžeme o zákulisí tohoto letu a důvodech, které stály za jeho realizací, myslet cokoli, Vladimír Remek, Sojuz-28 a první březnový týden roku 1978 vstoupil do dějin kosmonautiky.
35 let od letu Sojuzu-28
Návrh, který nadhodil v roce 1976 Leonid Brežněv při konferenci komunistických stran ve východním Berlíně zástupcům členských států programu Interkosmos, byl z kategorie těch, které se neodmítají. Sovětské „taxíky“ Sojuz byly v té době už poměrně solidně vyzkoušené, spolehlivé lodě a Brežněv se svými poradci tehdy přišel s tím, že by bylo možné umožnit výcvik a let kosmonautů ze zemí východního bloku. Tento návrh byl samozřejmě především pákou, která měla působit na světové veřejné mínění a předvést světu obrázek šťastné družby a partnerství států Varšavské smlouvy. Nicméně to také znamenalo jedinečnou šanci pro vědce z dotyčných států. Ti získali možnost poslat do vesmíru během mezinárodních misí své experimenty, které by si jinak hledaly cestu za hranice atmosféry jen velmi těžko.
Do první skupiny internacionálních kosmonautů se měli zapojit zástupci ČSSR, PLR a NDR. V rámci vojenských letectev proběhl výběr vhodných kandidátů- podmínkou byla kádrová způsobilost (tehdejší mantra politických pracovníků), dokonalé zdraví, výtečná znalost ruského jazyka a odpovídající vzdělání. Z několika desítek kandidátů československého vojenského letectva prošla do užšího výběru nejprve osmička, poté už jen čtveřice mladých mužů. V ní byli Oldřich Pelčák, Michal Vondroušek, Vladimír Remek a Ladislav Klíma. Po náročných testech a vyšetřeních v Moskvě se na přelomu podzimu a zimy 1976 do Hvězdného městečka stěhovali dva kandidáti pro kosmický let: Oldřich Pelčák a Vladimír Remek.
Pro ně i pro jejich polské a německé kolegy nastaly tvrdé časy- vyčerpávající přednášky, základní výcvik, zvyšování fyzické kondice, neustálé testování a přezkušování vědomostí a ve volném čase samostudium. Všichni si uvědomovali, že jejich výcvik má šibeniční termín- první internacionální let se měl uskutečnit na počátku roku 1978. Za jeden a půl roku, které uběhnou od počátku tréningu, se dá ten nejzákladnější rozsah výcviku zvládnout jen díky obrovskému úsilí kandidátů. To odráží i oficiální pojmenování pozice internacionálů: jejich zařazení zní „kosmonaut- výzkumník“, oproti v té době na Sojuzech řady 7K-T používanému zařazení „palubní inženýr“. V květnu 1977 budoucí internacionální kosmonauti ukončili základní výcvik a byli spárováni do posádek se svými sovětskými kolegy.
Vladimíra Remka si vzal pod křídla Alexej Alexandrovič Gubarev, veterán Sojuzu-17. K Oldřichu Pelčákovi pak byl jako velitel přiřazen nováček Jurij Fjodorovič Isaulov. Složení posádek se ovšem změnilo na podzim toho roku, kdy po problémech a neúspěších během letu Sojuzů-23 (a posléze i během letu Sojuzu-25) vstoupilo v platnost pravidlo, požadující, aby v posádce Sojuzu byl napříště přítomen vždy alespoň jeden veterán. Tím byl Isaulov ze hry venku, do vesmíru se pak nikdy nepodíval. Oldřich Pelčák dostal nového velitele. Byl jím zkušený Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov, který měl za sebou už dva lety: na Sojuzu-10 a Sojuzu-16.
Naši kandidáti se sehrávali se svými veliteli a pracovali na svých vědomostech, dovednostech v simulátoru a také na fyzické kondici. Ta byla zřejmě největším kamenem úrazu, zvláště pro Vladimíra Remka. Ten trpěl mírnou nadváhou a během výcviku musel shodit více než 10 kg! To se mu úspěšně podařilo a byl prohlášen způsobilým k letu. Zajímavostí je, že současně trpěl vasomotorickou rýmou, která se projevuje například při přechodu z chladného do teplého prostředí a naopak. Zřejmě to však nebyla až taková překážka a tak nic nebránilo tomu, aby obě posádky podstoupily státní závěrečné zkoušky- těmi se kvalifikovaly pro let.
V polovině ledna 1978 zkoušky skutečně probíhají a po vyčerpávajícím maratonu teoretických i praktických testů (jeden z nich například vyžaduje, aby kandidáti strávili celé dva dny v trenažéru a simulovali tak samostatný let Sojuzu od startu po spojení se Saljutem a od oddělení od Saljutu až po přistání) jsou obě prohlášeny za kvalifikované k provedení letu. Po složení zkoušek následuje odlet na Bajkonur, kde si všichni procházejí program letu, kontrolují v montážní hale interiér Sojuzu a snaží se uvolnit před důležitým rozhodnutím, které má přijít dva dny před startem- kdo nakonec poletí? Remek, nebo Pelčák?
Čtyři dny před startem si generál Šatalov obě posádky zavolal do klubovny hotelu Kosmonaut a neoficiálně jim sdělil, že poletí posádka Gubarev- Remek. O dva dny později zasedá státní komise, ale kosmonauti vědí, že je to jen divadlo pro média. O důvodech rozhodnutí se dodnes vedou ohnivé debaty, někteří věří tomu, že posádka Gubarev- Remek dosáhla skutečně lepších výsledků během závěrečných zkoušek, jiní zase zastávají názor, že Remek měl lepší kádrový profil- jeho otec byl Slovák, vysoký činitel vojenského letectva, jeho matka pak byla Češka. Ideálnějšího kandidáta z hlediska propagandy bylo těžké najít, nicméně myslím, že obě posádky byly v rámci možností připraveny velmi dobře a pokud propagandistické hrátky figurovaly při rozhodnutí o letové posádce, kosmonauti o tom neměli tušení. Také se sluší dodat, že Vladimír Remek svým výkonem během letu dokázal, že si jmenování do letové posádky rozhodně nevysloužil pouhou protekcí.
Konečně nadešel čtvrtek 2. března 1978. V 15:28 UTC se potemnělá zasněžená step v okolí kosmodromu rozzářila jasným světlem a raketa Sojuz-U se Sojuzem řady 7K-T s výrobním číslem 45 ve špici se vydala vstříc obloze. O 8 a ¾ minuty později je Sojuz na oběžné dráze a dostává oficiální pojmenování Sojuz-28. Řízení letu přebírá od bajkonurského řízení startu středisko CUP v Kaliningradě u Moskvy a loď začíná stíhat svůj cíl, orbitální stanici Saljut-6. Na její palubě už na návštěvu čekají Jurij Romaněnko a bývalý Gubarevův parťák z letu Sojuzu-17, Georgij Grečko. Jako první základní posádka Saljutu se pomalu blíží konci svého dlouhodobého letu, během kterého má překonat rekord posádky Skylab-4, která v roce 1974 strávila ve vesmíru 84 dní. Let Sojuzu-28 je naplánován tak, aby rekord byl překonán v průběhu pobytu Gubareva a Remka na stanici.
Druhý letový den, 3. března, se v 17:09:30 UTC, tedy pozdě večer moskevského času Sojuz-28 hladce připojil k zadnímu spojovacímu uzlu Saljutu-6. Po několika hodinách se otevírají příklopy a rozjařené posádky se objímají a plácají po zádech. Teď konečně může začít práce. Hned první den na stanici probíhá také první přenos, během kterého Remek mluví česky. Malinko tápe, hledá slova a zakoktává se. Vtipálkové mají žně, během neuvěřitelně krátké doby mezi lidmi v ČSSR koluje spousta vtipů, posměšků a narážek na Remkovu češtinu. Skutečnost je ale trochu jiná, než si lidé představují. Remek trpí nevyhnutelnou kosmickou kinetózou- nezapomínejme, je ve vesmíru teprve druhý den a nemohl se ještě dostatečně adaptovat. Navíc před startem trávil hodně dlouhou dobu ve výcvikovém středisku ve Hvězdném městečku a od rána do večera nemluvil rok a půl jinak, než rusky. Jak později napsal Oldřich Pelčák, bylo třeba se dokonce naučit v ruštině i myslet, během havarijních situací není čas na mentální překlad toho, co velitel říká. Ještě předtím strávil Remek (stejně jako Pelčák) od roku 1972 tři roky studiem na Vojenské letecké akademii J.A.Gagarina v Moskvě. Po návratu pobyl pouze necelý rok doma a pak už přišlo na řadu Hvězdné.
Posádka Sojuzu-28 se pouští do plánovaných experimentů. Program je skutečně nabitý, vědci z ČSAV připravili pestré menu pokusů. Jedním z nich je Chlorella 1- experiment, zabývající se množením stejnojmenných řas v podmínkách beztíže. Možnou aplikací je možnost doplňování palubních zásob budoucích lodí kyslíkem, který řasy produkují, a také potenciál doplnění stravy budoucích kosmických poutníků. Dalším experimentem je Morava- Splav. Jedná se vlastně o tři pokusy v jednom, kdy se v elektrické peci „Splav“, která je součástí výbavy Saljutu, zkoumá růst a tuhnutí krystalů. Remek uskutečňuje pokus MS-1, tedy zkoumání krystalizace chloridu olovnatého v roztaveném roztoku chloridu měďnatého a chloridu stříbrného. Další pokusy v rámci experimentu Morava, označené jako MK-1 a MK-2 uskuteční následující sovětské základní posádky. Experiment Extinkce hvězd se zabýval změnami světelnosti hvězd při jejich zákrytu atmosférou Země. Tepelná výměna-2 zkoumala za použití kalorimetru a zapisování subjektivních pocitů kosmonautů souvislost naměřených hodnot s pocity posádky. Supos byl zase dotazníkem, kam kosmonauti zapisovali odpovědi na otázky, týkající se psychické a fyzické pohody.
Problémy ale způsobil experiment Kyslíkový režim. Při něm mělo být pomocí jehličky, napojené na oxymetr, zkoumáno zásobení kůže předloktí kyslíkem. Když kosmonauti vybalili oxymetr a pokusili jej zkontrolovat, kontrolka na přístroji se nerozsvítila. Během příprav ke startu některý z techniků omylem přístroj zapnul a po nějaké době se vybila jeho baterie. Remek s Gubarevem se pokusili vytvořit improvizovaný zdroj pomocí několika spojených monočlánků a skutečně se jim podařilo přístroj oživit. Jenže kvůli upoždění se nepodařilo uskutečnit všechna plánovaná měření a několikaletá práce jeho autorů tak přišla vniveč.
Jedním ze zajímavých aspektů výcviku bylo také improvizované školení v dentistických dovednostech. Jurije Romaněnka totiž několik týdnů před návštěvou začaly bolet zuby. Nikomu to neřekl, až jednoho dne si Grečko všiml, že velitel polyká stále více prášků proti bolesti. Když na něj uhodil, musel jít velitel s pravdou ven. Aby byl zachován „velitelský status“, tedy obraz dokonalého velitele bez jediné chybičky, dohodli se kosmonauti, že problémy se zuby nahlásí Grečko a Romaněnko se bude řídit tím, co Grečkovi lékaři poradí. Gubarev a Remek pak dostali základní zubařské proškolení a na palubě jejich Sojuzu byla uložena brašna s potřebným vybavením. Když se jednomu z lékařů zmínili o obavách ohledně reakčního momentu vrtačky v beztíži, ti jen odpověděli: “ Uvidíte, že tam nahoře tyhle instrumenty nebudete vůbec potřebovat. Proč, to vám neřeknu. Nechte se překvapit.“ A měl pravdu. V momentě, kdy se Romaněnko a Grečko dozvěděli, co je pro ně nachystáno, odletěli každý do jiného koutu stanice a střídavě přesvědčovali Remka s Gubarevem o tom, že ta bolest vlastně není tak hrozná, už to skoro nebolí, prášky budou úplně stačit! Z vrtání zubu nebylo nic a Romaněnko statečně trpěl až do přistání.
A pak nastal 10. březen. Obě posádky podle staré ruské tradice na chvíli „poseděly“ u průlezu do Sojuzu-28 a pak nastalo loučení. V 10:23:30 UTC spojení, které dosud poutalo Sojuz k Saljutu silou 16 tun, povoluje a Sojuz-28 se vydává na samostatnou cestu domů. Ve 12:54:34 UTC se nad Atlantikem probudil k životu motor SKD a zbrzdil loď natolik, že začala „padat“ směrem k zemi. Ve 13:44:40 UTC dosedl Sojuz-28 na zasněžené pole přibližně 135 km severně od města Arkalyk. Let první mezinárodní posádky trval 7 dní, 22 hodin, 16 minut a 30 sekund.
Vladimíra Remka čekalo kromě různých státních vyznamenání nekonečné putování po besedách a schůzích, dalo by se říci, že byl téměř jako cvičený panák předváděn všude, kde to slibovalo propagandistické body. Jeho aktivní letecká kariéra pomalu uvadala. Postupně vystřídal několik postů, stal se pracovníkem VZLÚ (Výzkumný letecký ústav), v polovině 80. let studoval na Vojenské akademii Generálního štábu SSSR v Moskvě, poté působil jako zástupce velitele 2. divize PVOS. Od roku 1990 byl ředitelem VLM (Vojenského leteckého muzea) v Praze- Kbelích. Po pěti letech tento post opustil a odešel z armády. Několik let zastupoval firmu ČZ Strakonice na ruském trhu, kde mohl dobře uplatnit své renomé kosmonauta. V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu a v létě 2009 svůj mandát ve volbách obhájil na dalších pět let.
Jeho let možná byl jen gestem SSSR, který chtěl svému satelitnímu státu odčinit okupaci z roku 1968. Možná byl jen propagandistickým kouskem, namířeným proti soupeřům na druhé straně železné opony. Ale co můžeme prohlásit s jistotou: Vladimír Remek svou misí vstoupil do dějin. Jestli existuje čítankově dokonalý let, je to právě let Sojuzu-28. Gubarev s Remkem splnili vše, co po nich plán mise požadoval a jejich výkonu se nedá absolutně nic vytknout. Ale hlavně se tento let stal předobrazem současnosti. Na palubě Sojuzů, raketoplánů, Saljutů, Miru a dnes i na palubě ISS postupně působila a působí pestrá mezinárodní směsice kosmonautů a astronautů. Ale ten první, který prošlapával cestičku všem ostatním „internacionálům“, mluvil česky…
Zdroje informací:
D. Harland „The Story of Space Station Mir“
R. Zimmerman „Leaving Earth“
D. Shayler, R. Hall „Soyuz- a Universal Spacecraft“
M. Codr „O kosmických dnech a nocích“
O. Pelčák „Klukovské sny- cesta do Hvězdného městečka“
http://www.spacefacts.de
http://www.astronautix.com
http://www.vladimirremek.cz
Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Soyuz28-patch.png
http://img.aktualne.centrum.cz/343/99/3439951-remek.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-28.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-28_2.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-28_launch.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/salyut-6_1_visit.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-28/lk229.jpg (čtk)
máte pravdu, politicky to bylo zneužito, ale vedecky to melo prinos
Je to tak, když jsem článek psal, přišlo mi líto, že takhle povedený let je považován výhradně za propagandistický kousek. Pár oslavných promluv na téma vděčnosti UV KSČ se sice z oběžné dráhy ozvalo, ale 99% celého letu tvořila věda a bádání.
Je vidět, že umíš skvěle popsat nejen kritické momenty, ale i bezproblémový let.
Koho by to v počátcích kosmonautiky napadlo, že třetí v kosmu budou Čechoslováci. Oni už předtím 2 z 30 astronautů Apolla měli české kořeny, což lze považovat za úspěch.
Díky 😉
Je to tak, Lovell a Cernan měli prarodiče z Čech a Slovenska.