Myšlenka na využití kosmického prostoru pro vojenské účely se objevila pravděpodobně ve stejný okamžik jako první plány na reálné proniknutí do okolí naší rodné planety. Je nabíledni, že pro vojáky byly úvahy o vesmíru velmi lákavou pobídkou k tomu, aby začali osnovat scénáře zaměřené na expanzi svých aktivit mimo atmosféru Země. A protože armády mají pro své aktivity většinou neporovnatelně větší finanční i personální prostředky, než tomu bývá u civilních organizací, z historie známe nepřeberné množství vojenských kosmických projektů více či méně realistických. Některé se nakonec z hlav svých osnovatelů přenesou přes rýsovací prkna a testovací stolice až do fáze realizace, jiné zůstanou pouhými letmými idejemi bez výraznější stopy v análech dobývání kosmu. Existuje také řada projektů, jež se dostaly do fáze velmi podrobného rozpracování a často se již začalo pracovat na „létajícím“ hardwaru, z různých důvodů však nedošly do cíle své pomyslné cesty. Oněmi důvody mohl být nedostatek politické vůle, ne zcela jasné zadání, nerealistické technologické nároky, anebo třeba nedostatečné financování. Všechny tyto překážky musel v průběhu své existence překonávat i projekt, jež nesl název připomínající prehistorické zvíře. A jak se nakonec ukázalo, i přes nemalé investice mohou zmíněné faktory zlomit vaz i dinosaurovi…

Stříbrný pták — kořen všeho

Okřídlené stroje z principu potřebují atmosféru, aby jejich nosné plochy mohly generovat vztlak. Tento fakt zná každý, kdo se byť jen okrajově zajímal o letectví. Nicméně od prvopočátků úvah o pronikání do kosmického prostoru se vyskytují také plány na využití křídlatých strojů na hranicích atmosféry nebo dokonce mimo ni. Jaké by mohly být výhody strojů s nosnými plochami v prostředí, kde vztlak generovaný oněmi plochami je zanedbatelný nebo nulový?

Do této problematiky se ponořil jistý vizionář původem z Přísečnice v severních Čechách. Na začátku třicátých let minulého století přišel s projektem, který předznamenal celou vývojovou větev kosmických strojů, z nichž některé jsou v provozu i dnes. Onen vizionář se jmenoval Eugen Sänger. Jím rozpracovaný koncept hypersonického letounu, jenž by byl schopen zaútočit na území Spojených států amerických, se stal základním kamenem pro všechny následné projekty okřídlených kosmických strojů. Koncept dostal název „Silbervogel“, tedy „Stříbrný pták“ a princip, pomocí něhož měl být schopen vykazovat výkony anoncované Sängerem, byl na svou dobu velmi exotický.

Letoun měl díky raketovému motoru dosáhnout na tu dobu až pohádkových výšek a extrémně velkých rychlostí. Po ukončení práce pohonné jednotky se měl Silbervogel změnit v kluzák, jež by postupně klesal do hustších vrstev atmosféry. Díky své velké rychlosti, tvaru trupu a nosným plochám měl být schopen provést jakousi „žabku“, tedy odrazit se zpět vzhůru, samozřejmě do menší výšky než původně. Takových žabek měl stroj provést několik a díky tomu by dokázal překonat obrovské vzdálenosti v řádu tisícovek kilometrů. Bylo to poprvé, kdy se objevil koncept, který posléze obdržel anglické označení „boost-glide“, tedy „urychlení následované klouzavým letem“ a který se v různých podobách objevoval a objevuje na konstrukčních prknech dodnes.

První iterace Silbervogelu, jejíž nástin Sänger zveřejnil v roce 1933, měla být schopna dosahovat výšek kolem 70 kilometrů a rychlostí v oblasti Mach 10, k čemuž měl sloužit motor na bázi kapalného kyslíku a kerosinu. Sänger postupně svůj koncept inovoval, přičemž jím predikovaný dostup stroje postupně narostl na necelých 400 kilometrů a rychlost Mach 17,5.

Zprvu jeho snahy zůstávaly víceméně mimo oblast zájmu probouzejícího se vojenskoprůmyslového komplexu předválečného Německa, nicméně zcela nepovšimnut tento Rakušan nezůstal. Německý Výzkumný letecký institut mu v roce 1936 nabídnul kontrakt. Nejednalo se však o kontrakt na vývoj Silbevogelu, nýbrž o kontrakt na vývoj raketového motoru. Nebyla to náhoda, Sänger již několik let laboroval se svou originální myšlenkou raketového motoru, jehož spalovací komora by byla regenerativně chlazena pohonnými látkami v kanálcích po jejím obvodu. Nicméně vedení Institutu Sängerovi povolilo práci na vývoji Silbervogelu, pokud tato činnost nebude mít vliv na hlavní náplň kontraktu. Sänger tak se svou blízkou spolupracovnicí a budoucí manželkou Irene Bredt (vzali se v roce 1951) přesídlili z Vídně do německého Trauenu.

Zde se mohl Sänger věnovat jak oněm raketovým motorům, tak, byť až ve druhém plánu, i Silbervogelu. V rámci výzkumných prací se ale musel potýkat i s lehce nečekanými překážkami. Krátce po přesídlení do Německa se spolu s Irene Bredt rozhodli, že v rámci zvýšení nosnosti Silbervogelu bude vhodné udělit mu počáteční zrychlení nějakým druhem externího zařízení. Volba padla na raketové sáně na kolejích, jejichž motor využíval alkohol a kapalný kyslík. Problém však byl v tom, že rychlost, jež měly sáně se Silbervogelem vyvinout, se pohybovala okolo 1 700 – 1 800 km/h. A k tomu bylo zapotřebí extrémně přesně sestavenou kolejnici s dokonalým povrchem. Sänger a Bredt tedy postavili testovací dráhu a nakonec se jim podařilo dosáhnout slibných výsledků s „pečlivě opracovanou a dobře lubrikovanou“ kolejnicí.

Přibližně ve stejné době, kdy Sänger pilně pracoval v Trauenu na motorech a raketovém kluzáku, se ve vysokých kruzích nacistického armádního velení objevilo volání po bombardéru s ultradlouhým doletem, který by byl schopen zasáhnout území Spojených států amerických. Projekt se podařilo – minimálně na papíře – rozběhnout v roce 1942, kdy získal posvěcení od šéfa Luftwaffe Hermanna Göringa. V rámci projektu „Amerikabomber“ své koncepty představily firmy Junkers, Heinkel, Messerschmitt a další.

Svou příležitost vycítil I Sänger. Velení Luftwaffe nabídnul právě Silbervogel. Pod označením RaBo (tedy Raketenbomber) se skrýval stroj, jehož výkony vypadaly až neuvěřitelně. Let měl začít urychlením již zmíněnými raketovými saněmi, které by na kolejnici dlouhé necelé 3 kilometry během 11 sekund udělily stroji rychlost 1 770 km/h. Aby pilot takové zrychlení vydržel, měl být usazen v křesle, jež poskytovalo oporu nejen trupu a hlavě, ale i nohám a rukám. Po zapálení vlastního motoru měl RaBo dosáhnout rychlosti 21 725 km/h ve stoupavém letu pod úhlem 30°. Motor měl pracovat 168 sekund a dosažená výška měla činit zhruba 161 kilometrů, načež by začala bezmotorová „klouzací“ fáze.

Pomocí oněch Sängerem promyšlených žabek měl RaBo dosáhnout východního pobřeží USA. Jeho cílem měla být některá z tamních aglomerací, jako primární cíl byl zamýšlen New York, který měl být zasažen zhruba 1,8 tuny těžkou bombou, již by RaBo nesl. Dolet RaBo měl podle výpočtů Sängera a Bredt činit kolem 23 700 kilometrů, což by zaručilo možnost přistání v některé ze zemí Jižní Ameriky. Po nezbytných úkonech a dotankování by RaBo vykonal let opačným směrem na své původní místo startu.

Sänger ve svém návrhu pro Luftwaffe uvedl, že pokud by letectvo disponovalo flotilou stovky RaBo, mohlo by být během několika dní srovnána se zemí jakékoli oblast o velikosti velkého města kdekoli na zeměkouli. A aby toho nebylo málo, Sänger nabídnul také bezpilotní variantu „Interglobalferngleiter“, jež měla mít větší užitečné zatížení, eventuálně delší dolet, jež by umožnil přistání na území Japonska.

Finální verze RaBo měla mít podobu relativně zavalitého, 28 metrů dlouhého trupu s horním a dolním povrchem jen velmi mírně zaobleným. Dvě krátká křídla s velmi mírným šípem měla mít rozpětí 15 metrů. V zadní části byla umístěna výškovka se dvěma stabilizátory a směrovkami. V přední části trupu měl sedět pilot v přetlakovém kokpitu, ve střední části trupu, zhruba na úrovni křídla měla být umístěna pumovnice s onou bombou (Sänger předpokládal postupný nárůst hmotnosti užitečného zatížení až na 30 tun). Podvozek měl být čtyřbodový, přičemž příďové podvozkové kolo a kola hlavního podvozku měla doplňovat ližina v zadní části trupu. Suchá hmotnost RaBo by dosahovala přibližně 10 tun.

Otázkou zůstává, zda by při dosahovaných rychlostech bylo možné efektivně zacílit bombu, Sänger ve svém návrhu počítá s přesným okamžikem odhozu, který by musel být proveden několik stovek kilometrů od cíle, přičemž teoretická přesnost by se pohybovala v rozmezí 6 kilometrů od středu cílové oblasti. Návrh RaBo pracuje dokonce i s účinky tlakové vlny při dopadu pumy a jako třešnička na dortu je na ilustrační mapce destrukčního účinku cílový bod zasazen doprostřed Manhattanu.

Návrh RaBo byl Luftwaffe předložen v srpnu 1944, nicméně velení letectva příliš nezaujal. Sängerovi bylo velmi důrazně doporučeno, aby již na projektu nepracoval a aby se věnoval tomu, co dostal od svých nadřízených za úkol. Tedy mezi jiným například vývoji náporového motoru pro projekt stíhacího stroje Škoda-Kauba P.14. Beztoho se válka chýlila ke konci a začínalo být jasné, že pod německou taktovkou nemá příliš smysl snažit se své plány uskutečnit.

Je paradoxní, že Německo ve své době předběhlo dobu prostřednictvím dvou osobností, Eugena Sängera a Wernhera von Brauna, jejichž hlavním cílem bylo posouvání hranic raketových technologií s tím, že prvotní pohnutky nemusely být nutně militaristické, které však nakonec volání nekonečného penězovodu z vojenských kapes nedokázaly odolat, a v Sängerově případě mu dokonce šly aktivně naproti. A stejně jako von Braun se po skončení bojů Sänger vyhnul zajetí Sovětskou armádou a skončil v amerických rukou.

Jenže na rozdíl od svého slavnějšího kolegy nechtěl Sänger pracovat ani pro Sověty, ani pro Američany. A tak přestože byl mezi polovinou května a koncem listopadu 1945 Američany pětadvacetkrát vyslýchán, přičemž dvakrát byl dokonce zatčen, nepodařilo se jej přesvědčit, aby začal spolupracovat a přesídlil do USA. Díky přátelství s vedoucím výzkumu Luftwaffe získal uplatnění ve Francii, kde pracoval pro ministerstvo letectví a později pro Nord Aviation. V roce 1954, kdy spojenci povolili Německu vlastní raketový výzkum, stal se Sänger šéfem nového Forschungsinstitut für Physik der Strahlantriebe (Výzkumný insitut pro fyziku proudových pohonů) ve Stuttgartu. Díky jeho přičinění byl otevřen zkušební raketový testovací stav v Lampoldshausenu.

Po ukončení války v Evropě se Německo stalo doslova pokladnicí pro vojenské vědce. A stranou zájmu nezůstal ani projekt Silbervogel/RaBo. Tedy, abychom byli přesní, Spojené státy měly o Silbervogelu povědomí od roku 1942, kdy NACA (National Advisory Committee for Aeronautics — Národní poradní výbor pro aeronautiku, předchůdce NASA) přeložil jeho obsáhlou studii publikovanou v roce 1934 v časopise „Flug“. Koncept sice zaujal, nicméně až do konce války se na tomto poli v USA událo jen velmi málo.

Zato na opačné straně zeměkoule, v Sovětském svazu, koncept raketového dálkového bombardéru zaujal samotného Josifa Stalina. Ten byl, pro mnohé možná překvapivě, velkým zastáncem raketové techniky. Po válce se samozřejmě na světlo dostal také Sängerův návrh z roku 1944 a Stalin jej nechal přeložit do ruštiny. V dubnu 1947 (přičemž tento termín je z níže uvedených důvodů sporný) se údajně konala v Kremlu porada ohledně strategických zbraní. Řeč měla jít nejprve o raketách V-2, na jejichž margo padly poznámky o nedostatečném doletu a jeden z přítomných expertů, jistý plukovník Grigorij Tokajev, byl následně vyzván, aby referoval o konceptu RaBo/Silbervogel.

To, co Tokajev o RaBo řekl, zaujalo Stalina natolik, že pověřil Tokajeva, svého syna Vasilije (!) a jakéhosi plukovníka Serova, aby zjistili, kde se Sänger nachází a aby se jej pokusili přesvědčit ke spolupráci. Podle některých zdrojů to mělo znamenat v případě nesouhlasu únos Sängera i Irene Bredt do Sovětského svazu. Z dodnes nejasných důvodů se pokus nezdařil, podle všeho francouzská kontrarozvědka o plánu věděla a podařilo se jí stopy vedoucí k Sängerovi zamést. Sám Tokajev posléze uprchl do Anglie a tam mimo jiné i o oné poradě referoval tajným službám.

Sověti ovšem úsilí o domácí verzi Silbervogelu/RaBo nevzdali. V listopadu 1946 (zde je ona diskrepance s Tokajevovým tvrzením) dostal NII-1 (Výzkumný institut č. 1) pod vedením Mstislava Keldyše za úkol pracovat na designu sovětské kopie Silbervogelu. Během roku 1947 probíhaly výpočty, z nichž vyšlo najevo, že Sängerovy závěry ohledně množství pohonných látek potřebných k dosažení projektovaných výkonů neodpovídá jejich množství na palubě Silbervogelu. Podle Keldyšových lidí by musely pohonné látky tvořit až 95 % vzletové hmotnosti stroje, což nedávalo smysl. Nicméně přidáním dvou náporových motorů na konce křídel by bylo možné navýšit podíl čisté hmotnosti až na 22 % při doletu 12 000 kilometrů, což již bylo přijatelné. Předběžná studie „Keldyšova bombardéru“ nicméně vyústila v závěr, podle něhož by si detailnější rozpracování projektu žádalo poměrně hodně času a protáhlo se do poloviny padesátých let. V té době by celý koncept byl pravděpodobně již zastaralý. Přesto práce Keldyšových lidí nepřišla zcela vniveč — dílčí poznatky si našly cestu do projektů interkontintinentální křídlaté střely La-350 „Burja“ a RSS-52 „Buran“ (ani tyto projekty nakonec nedošly do stádia realizace).

Jak již bylo řečeno, ve Spojených státech věděli o Sängerově práci již během války. Po roce 1945 padlo do zajetí Spojenců krom asi největší „ryby“ v tomto oboru Wernhera von Brauna také mnoho dalších expertů, mimo jiné jistý Walter Dornberger. Ten byl de iure vedoucím projektu V2 a přímým von Braunovým nadřízeným. Z titulu své funkce měl velmi dobrý přehled o všem, co se v německém raketovém vývoji šustlo a tím pádem znal dopodrobna i Sängerovy práce. Po válce byl nejprve zadržen Angličany a detailně vyslýchán ohledně programu V-2. Po dvou letech věznění byl předán Američanům, kteří jej v rámci operace Overcast/Paperclip dopravili do Spojených států a umožnili mu pracovat na tamním raketovém programu. V roce 1950 nastoupil do firmy Bell Aircraft Corporation, kde se vypracoval na viceprezidenta.

Dornberger si jako pevný zastánce technologického pokroku a raketových technologií nemohl nechat ujít příležitost, aby se pokusil na projekt Silbervogel/RaBo upozornit americké letectvo. Samozřejmě si nemohl dovolit projekt prezentovat pod názvem, jež měl stroj nést původně — Amerikabomber. Zvolil proto neutrální označení „antipodal bomber“, tedy bombardér protilehlé polokoule.

Ovšem analýzy, které probíhaly po válce, ukázaly na jednu kritickou vadu, kterou projekt nesl. Sänger a Bredt fatálně podcenili úroveň aerodynamického ohřevu, který by bombardér musel při svých opakovaných vstupech do atmosféry vydržet. Nešlo ani tak o okamžité tepelné zatížení, jako spíše o kumulativní působení vysokých teplot. Ukázalo se, že chlazení vyzařováním během výskoků nad atmosféru nebude stačit k dostatečnému zchlazení povrchu Silbervogelu. Radiační chlazení patří k těm méně efektivním a při použití tehdejších materiálů by v žádném případě nemohlo postačovat k tomu, aby byly udrženy tepelné limity na plášti bombardéru. Přestože Sänger a Bredt počítali s tepelným štítem, ten nebyl dimenzován na kumulaci tak velké tepelné energie, jaká by Silbervogel čekala během letu.

Byť se projekt Silbervogel ex-post ukázal být nad síly tehdejší technologie, přeci jen pomohl podnítit představivost mužů v uniformách. Možnost nalétnout nad jakékoli místo nad zemským povrchem, de facto bez jakékoli účinné obrany bombardovat nebo provádět pozorování nepřátelského území a následně přistát na běžné přistávací dráze bez nutnosti aktivovat tisíce mužů v záchranných jednotkách, desítky letounů a lodí nutných k nalezení a vyzvednutí kosmického aparátu — to bylo lákadlo, které představitelům letectev na obou stranách Atlantiku vyvolávalo spolehlivý Pavlovův reflex. Byť byl Silbervogel několik let po válce prakticky mrtvým projektem, myšlenka kosmického kluzáku nehodlala opustit scénu nadobro. Stejně jako jedno ze jmen, která během našeho vyprávění zazněla…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:NASA_Color_Dyna_Soar.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Eugen_S%C3%A4gher.jpg
https://falsesteps.wordpress.com/wp-content/uploads/2012/07/silbervogel.jpg
https://planehistoria.com/wp-content/uploads/2023/06/Capture-5.png