Myslím, že po spoustě vážných témat je na čase trochu odlehčit a představit spíše odpočinkový text bez nějaké složité fyziky a dalších věcí náročných na pochopení. Proto jsem se rozhodl, že si dnes probereme některé výroky a historky připisované slavným astronautům či fyzikům. Samozřejmě nemůžeme minout ani ty nejslavnější, takže se dostaneme i k prvnímu muži na Měsíci Neilu Armstrongovi a k nejslavnějšímu fyzikovi všech dob Albertu Einsteinovi.

Hodně štěstí, pane Gorský

Jistě všichni známé mnoho výroků prvního muže na Měsíci Neila Armstronga. Například výrok: „Orel má křídla!“ Jím Armstrong komentoval to, že lunární modul Eagle začal samostatný let k Měsíci. Nebo výrok: „Houstone, tady základna Tranquility, Orel přistál!“ Zde Armstrong zase komentoval úspěšné přistání lunárního modulu v Moři klidu na povrchu Měsíce.

Nejslavnějším jeho výrokem se určitě stala první věta na Měsíci, která zněla: „Toto je jen malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ Jde o jeden z nejvýznamnějších a nejvíce citovaných výroků 20. století. A pravděpodobně nejslavnější výrok téhož století vůbec, který nějak souvisí s vědou. Jde také o větu, kterou parafrázoval třetí muž na Měsíci, velitel Apolla 12, Charles Conrad.

Armstrongovi se však připisuje ještě jeden výrok, který měl na povrchu Měsíce pronést. Jde o větu „Hodně štěstí, pane Gorsky.“ Někdy se jméno onoho pána vyskytuje i v podobě Gorski. To už je ostatně celkem jedno. Historka související s tímto výrokem dále tvrdí, že si lidé z řídícího střediska a z NASA mysleli, že Armstrong odkazuje na jednoho ze sovětských kosmonautů, či techniků. Nikdo však sovětského občana toho jména neznal a Armstrong měl odmítnout celou věc vysvětlit.

Toto jeho mlčení mělo trvat desítky let, i přes neustále dotazy novinářů. Vysvětlení měl poskytnout až na tiskové konferenci na Floridě v roce 1995. Tehdy si byl totiž již jistý, že pan Gorsky je již po smrti a nemůže mu tedy uškodit. A proto se rozmluvil. Celá situace se měla odehrát ve 40. letech 20. století, když byl Armstrong ještě malý chlapec a vyrůstal ve městě Wapakoneta ve státě Ohio.

Se svým bratrem (v jiných verzích se svým kamarádem) měl hrát baseball, jeden z nejpopulárnějších sportů v USA, když jeho bratr odpálil míček až na zahradu k sousedům. Zastavil se přímo pod okny, kde měli manželé Gorští ložnici. Malý Neil pro míček běžel a když se pro něj ohnul, pootevřeným oknem zaslechl paní Gorskou jak říká svému muži: „Orální sex? Ty chceš orální sex? Ty budeš mít orální sex, až se bude sousedovic kluk procházet po Měsíci!“

Je tedy jasné, na co měl Armstrong v tomto svém měsíčním výroku narážet. Jenže věc má jednu drobnou vadu. Armstrong takový výrok nikdy nepronesl. Samotného Armstronga sice historka rozesmála, ale rezolutně odmítl, že by byla jen z části pravdivá. A pokud to jako důkaz nestačí, vězte, že v přepisech konverzace posádky a řídícího střediska, které NASA zveřejnila není o nějakém panu Gorském ani památka.

Pokud jsem hledal správně, tento hoax se vyskytl poprvé v roce 1995 a jeho autorem by měl být americký herec a komik židovského původu Buddy Hackett. Ten nejenže celý příběh vymyslel, ale dodal mu i potřebné detaily a jména, aby působil dostatečně věrohodně. A příběh už si žije svým vlastním životem.

Armstrong sice jeho pravdivost popřel, ale přesto dodnes existuje spousta lidí, kteří mu bezmezně věří. A to i když je pravda snadno dohledatelná, a i když už to kolik verzí s mnoha různými jmény existuje by mělo být varováním. O tomto hoaxu se namluvilo už hodně a zdá se, že tu s námi bude ještě velmi dlouho.

Proč není Nobelova cena za matematiku?

Podíváme-li se na kategorie v nichž se udílejí Nobelovy ceny, můžeme být trochu překvapení. O Nobelově ceně za mír a za literaturu si můžeme myslet cokoli, ale i vědecké obory jsou trochu překvapivé. Fyzika, chemie a fyziologie. Jen tyto tři. Možná byste doplnili ekonomii, ale to je Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela. Cena není zmíněna v Nobelově závěti a není tak skutečnou Nobelovou cenou.

Možná vás však spíše zaráží, kolik důležitých oborů chybí. U informatiky či kosmonautiky je to pochopitelné. Nobel zemřel v roce 1895, takže tyto obory tehdy v podstatě neexistovaly, Nobel je do své závěti proto zcela logicky zahrnout nemohl. Chybí ale třeba i biologie, astronomie, nebo geologie, což jsou vědy, které již za Nobelova života existovaly a prosperovaly. Ale nejvíce lidí zaráží absence ceny za matematiku.

Existuje známé vysvětlení, že prý Alfred Nobel nezahrnul matematiku do své závěti proto, že jeho manželka měla poměr s jistým známým matematikem. Nobel se tak rozhodl matematiku vynechat, aby se pomstil všem matematikům. Jako onen matematik, který Nobelovi chodil za ženou se někdy zmiňuje Gösta Mittag-Leffler, ale jsou známy i verze příběhu s jinými jmény.

Historka je to krásná a také naprosto nepravdivá. Tak předně, Alfred Nobel měnil svou závěť už za svého života mnohokrát. Pokud bychom přijali verzi s Mittagem-Lefflerem, pak je třeba vědět, že Nobel se ze Švédska odstěhoval, když byl Mittag-Leffler ještě mladý student. Do Švédska se pak Nobel vracel pouze jednou za rok a není vůbec známo, že by se s Mittagem-Lefflerem kdy setkal. Ale hlavně. Nobel nikdy nebyl ženatý! Těžko mu tedy mohl nějaký matematik chodit za manželkou.

Absence matematiky v jeho závěti, a tedy udílení Nobelových cen má pravděpodobně jinou, mnohem prozaičtější příčinu. Nobel byl praktik a experimentátor. Chtěl, aby byly jeho ceny udíleny za objevy, které budou mít praktické využití a zlepší životy lidí. Matematice nerozuměl a čistou matematiku navíc považoval za abstraktní od reality odtržený obor, který nemá praktické využití. Proto se rozhodl zahrnout jen ty obory, jimž praktický význam přikládal.

A to se už nikdy nezmění. Nobel sice v závěti neuvedl, že se nesmí přidávat další obory, které by se jeho jménem oceňovaly, ale toto pravidlo o nepřidávání dalších oborů si odhlasovala Nobelovská nadace koncem 60. let 20. století.

Matematikové ovšem smutnit nemusí. Pochopitelně i oni mají své prestižní ceny. Často je zmiňována Fieldsova medaile. Ta se uděluje jednou za 4 roky obvykle čtyřem matematikům. Finanční odměna je u ní ovšem velmi nízká, a navíc laureát nesmí překročit 40 let věku. Proto je obdobou Nobelovy ceny mnohem více o dost později zavedená Abelova cena.

Newtonovo jablko

Nejvýznamnější fyzik všech dob Isaac Newton propojil definitivně pozemské jevy s nebesy. Uvědomil si, že tytéž zákony, které řídí děje na Zemi zodpovídají i za pohyby hvězd či planet. Nám se to dnes může zdát jako naprostá samozřejmost, ale v Newtonově době to byla zcela revoluční myšlenka, která nebyla ani zdaleka samozřejmá.

Newton k tomuto převratnému poznání dospěl v roce 1666, když byl na vynuceném pobytu na venkově v hrabství Lincolnshire. Anglii totiž tehdy postihly hned dvě velké pohromy. Londýn zasáhl velký požár, a především celou zemi ochromila velká epidemie moru. Newton tak nemohl pobývat na univerzitě v Cambridge, ale musel se uchýlit do ústraní.

To se ukázalo jako velké štěstí, neboť měl spoustu času přemýšlet o fyzice. Vymyslel zde základy svého gravitačního zákona. Populární a mnohokrát znázorňovaný a citovaný příběh vypráví o tom, že jej myšlenka na to, že stejné síly ovládají pozemské i nebeské děje napadla, když zrovna seděl v sadě pod jabloní a jedno z jablek mu spadlo na hlavu.

Z názvu článku byste si možná mysleli, že i tato historka je zcela smyšlená, ale to byste se mýlili. Je totiž částečně pravdivá, jak uváděl sám Newton, jen ne v této naivní verzi. Sám Newton vzpomínal, že když seděl zamyšlen v sadu, viděl pád jablka ze stromu. Jablko tedy na Newtona nespadlo, Newton jej jen viděl padat. A to byl počátek všeho.

Newton se pak toulal sadem a hluboce přemýšlel o tom, proč jablko nepadá do strany nebo nahoru, ale vždy směrem ke středu Země. Uvažoval o přitažlivé síle, jež nutí tělesa padat k povrchu. Přemýšlel také o tom, že tato síla není omezena na zemské těleso a jeho nejbližší okolí, ale mohla by sahat až k Měsíci, či ještě dále. Došlo mu, že právě tato síla drží Měsíc na oběžné dráze kolem Země. Také přišel na to, že i Měsíc působí na Zemi. Tato sílá má stejné velikost (asi 200 trilionů Newtonů), působí však v opačném směru.

O Newtonově zážitku s jablkem psal lékař a duchovní William Stukeley, Newtonův asistent a manžel jeho neteře John Conduitt, i sama Newtonova neteř Catherine Barton. Přestože tedy nemáme na 100 % ověřenu autentičnost této události, a někteří o ní stále pochybují, je poměrně pravděpodobné, že se skutečně stala.

Později se dokonce podařilo díky dendrochronologické analýze odhalit onen strom, z něhož zřejmě spadlo jablko, které Newton viděl. Tento strom byl někdy kolem roku 1816 vyvrácen bouří, ale vyrostl znovu z kořenů a dodnes je k vidění v zahradě Woolsthorpe Manor v hrabství Lincolnshire. V Trinity College v Cambridge (kde Newton pracoval) je pak k vidění potomek původního Newtonova stromu.

Tato historka kolem Newtona tedy není zřejmě smyšlená zcela. Má pravdivý základ. Newton skutečně viděl padající jablko, a to ho přimělo k zamyšlení o fyzice. Pravdivá ovšem není verze příběhu, kdy Newtona padající jablko zasáhne do hlavy. Právě proto jsem se, po určitém váhání, nakonec rozhodl tento příběh do dnešního článku zahrnout.

Vy snad žertujete, pane Feynmane!

Jeden z nejlegendárnějších fyziků všech dob Richard Feynman velmi rád udržoval určitý veřejný obraz o své osobě. Chtěl být znám jako geniální vědec, renesanční osobnost a velmi vtipný člověk. Dnes o něm ve veřejném prostoru koluje celá řada různých příhod a příběhu, které Feynman sám zveřejňoval a také patřičně upravoval, aby z nich vycházel jako vítěz a ten nejlepší.

Těchto příhod jsou ostatně plné i dvě Feynmanovy vzpomínkové knihy, které několikrát vyšly i v českém vydání. První z nich se v anglickém originále jmenuje „Surely, You’re Joking Mr. Feynman!“, což se obvykle překládá jako „To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane“, byť podle mého názoru lepší překlad uvádím v názvu této podkapitoly.

Druhý kniha se pak jmenuje „What Do You Care What Other People Thing“, což se překládá jako „Snad ti nedělají starosti cizí názory“. Tento překlad považuji za ještě podstatně horší než překlad názvu první knihy. Z kontextu textu totiž podle mého soudu jednoznačně vyplývá, že věta, která se dostala do názvu knihy a kterou řekla Feynmanova první žena Arline byla myšlena mnohem ostřeji. Spíše něco jako „Co je ti po tom, co si druzí lidé myslí.“

Nemá smysl zde rozebírat všechny věci, které Feynman ve svých knihách napsal a zkoumat jejich pravost. Jen je jasné, že musíte brát text obou knih poněkud s rezervou, neboť Feynman chtěl, z asi celkem pochopitelných důvodů, co nejvíce vylepšit svůj veřejný obraz a být za co největší hvězdu. Ostatně, přední fyzikové mají mnoho skvělých vlastností, ale přílišná skromnost mezi ně obvykle zrovna nepatří.

Uveďme jen pár příkladů. Tak třeba Feynman uvádí, že neměl příliš v lásce filosofii. Přesto se jí zcela vyhnout nedokázal. Jednou se bavil s filosofy, kteří zrovna debatovali o knize Alfreda N. Whiteheada s názvem Proces a realita. Whitehead se věnoval i matematice, takže Feynman si možná myslel, že má šanci se chytit, ale mýlil se, nechápal nic. Filosofové jej ovšem pozvali na svůj seminář.

Na tomto semináři debatovali filosofové o jedné kapitole Whiteheadovy knihy, kde se často používal termín esenciální objekt. Feynman se sice zarputile snažil mlčet, ale filosofové jej nakonec vtáhli do debaty, když se ho ptali, zda je podle něj elektron esenciální objekt. Feynman položil protiotázku, zda je cihla esenciální objekt, aby lépe pochopil význam užitého termínu. O tom filozofové začali debatovat a jelikož se neshodli, končil Feynman prohlášením, že filosofie je v podstatě k ničemu.

Tato historka ukazuje to, že Feynman filosofii neměl rád, ani jí nerozuměl. Zmínění filosofové určitě nebyli hloupí ani nebyla pravda, že by o věcech nepřemýšleli, jak Feynman tvrdil, jinak by nemohli předložit tolik různých kvalitních argumentů pro svoje tvrzení. Jenže tato historka má ještě jednu závažnější vadu. Nikdy se nestala! Když si totiž přečtete Whiteheadovu knihu Proces a realita, zjistíte, že v ní Whitehead nikde nepoužívá termín „esenciální objekt“! Nikde, ani na jednom místě.

Druhá ilustrace souvisí s vyšetřováním havárie raketoplánu Challenger, který se 73 sekund po startu rozpadl, když startoval na misi STS-51-L. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Feynman se stal jedním ze členů vyšetřovací komise a v průběhu tiskové konference provedl onen slavný pokus, kdy použil sklenici studené vody a kousek gumy z níž byly vyrobeny izolační O-kroužky pomocných motorů na tuhé palivo SRB, aby demonstroval ztrátu elasticity gumy za nízkých teplot.

Feynman tuto demonstraci skutečně provedl na tiskové konferenci 11. února 1986. Chvíli sice váhal, zda je to vhodné, ale vzpomněl si na nositele Nobelovy ceny za fyziku Luise Alvaraze, který měl velký smysl pro humor a kterého Feynman obdivoval, a který by to dle jeho názoru určitě udělal, a tak se k tomu s pomocí generála Kutyny odhodlal i Feynman.

Ovšem myšlenka, že by mohl být problém právě se ztuhnutím O-kroužlků motorů SRB za nízkých teplot je často připisována Feynmanovi, ale tak tomu není. Tuto věc mu poradil právě generál Kutyna, nejbližší Feynmanův spojenec ve vyšetřovací komisi. A jak se posléze ukázalo, ani Kutyna to neměl ze své hlavy.

Tuto informaci mu prozradila další členka vyšetřovací komise, první americká astronautka Sally Ride. Její zapojení ovšem Kutyna přiznal až po její smrti v roce 2012. Astronautka totiž nechtěla riskovat svou kariéru u NASA, a tak tuto informaci generálu Kutynovi prozradila jen pod slibem mlčenlivosti. A ani Sally Ride na to nepřišla sama, prozradili jí to inženýři na raketoplánech pracující. Šlo tak o informaci ze čtvrté ruky.

Feynmanovu touhu vyprávět o sobě různé historky, z nich vždy vycházel jako nejlepší a jako vítěz dosti ostře kritizoval jeho kolega z Kalifornského technologického institutu a další geniální fyzik a nositel Nobelovy ceny Murray Gell-Mann. Ten dokonce zašel až tak daleko, že za to Feynmana kritizoval i v nekrologu, který o něm napsal, což vyvolalo mírně pobouření, ale Feynmanovi příbuzní říkali, že právě Gell-Mannova upřímnost by Feynmana ve skutečnosti velmi potěšila.

Einstein měl pětky z matematiky

Asi neexistuje zneužívanější osoba v historii fyziky, než je právě Albert Einstein, jelikož právě on je považován za největšího fyzika všech dob. Je to zřejmě věcí psychologie. Pokud by se vám podařilo vyvrátit Einsteinovy teorie, dostanete se na jeho místo a nejuznávanějším fyzikem historie se stanete vy. A stejně tak může vašemu postoji výrazně prospět, když budete tvrdit, že jej zastával i největší fyzik dějin.

Proto se o Einsteinovi říká spousta polopravd, nepravd i vyložených nesmyslů. Jednou z nejčastěji tradovaných je, že Einstein údajně propadal z matematiky, když měl právě z tohoto předmětu na střední škole pětky.

A možná se budete divit, ale Einstein pětky z matematiky na střední škole skutečně měl. To není nepravda. Jenže co vám lidé, kteří tyto věci šíří obvykle neřeknou je to, že Einstein ještě častěji míval z matematiky šestky! A pětky a šestky míval také z fyziky, deskriptivní geometrie, či chemie. Zkrátka ze všech přírodních věc. Ano, asi už tušíte. Systém známkování byl totiž tehdy ve Švýcarsku opačný než u nás dnes. Šestka tak byla nejlepší známka a pětka druhá nejlepší.

Je vám tedy už asi jasné, že Einstein z matematiky (ani z fyziky) nepropadal, právě naopak patřil mezi nejlepší studenty. Není tak ani pravda, že by mu učitelé matematiky a fyziky na střední škole říkali, že nikdy ničeho nedosáhne. Einstein ve skutečnosti v matematice vynikal a patřil mezi nejúspěšnější studenty.

Občas se také říká, že prý byl v matematice špatný i později, což údajně dokazuje to, kolik lidí mu s jeho fyzikálními teoriemi pomáhalo. No ano, je pravda, že Einstein nebyl na samé špici matematiky. Ale není divu, byl to fyzik. Je tedy logické, že se v matematice lidem jako David Hilbert rovnat nemohl, podobně jako se David Hilbert nemohl rovnat Einsteinovi ve fyzice. Proto také Hilbert či Marcel Grossmann Einsteinovi zejména s obecnou relativitou pomáhali.

Nicméně Einstein byl samozřejmě skvělý matematik, byl vysoko nad průměrem běžných lidí a matematice rozuměl dosti dobře. Podobné nesmysly o tom, že matematice vůbec nerozuměl a propadal z ní se obvykle šíří proto, že dotyční lidé chtějí omluvit vlastní hloupost, neschopnost či lenost. Poukáží na nejslavnějšího fyzika všech dob a řeknou, že jsou jako on. Ale je to samozřejmě absolutní blbost.

Einsteinova největší chyba

Kosmologická konstanta, slavně znovu zavedená koncem 90. let minulého století na základě měření supernov typu Ia, které ukázalo, že se rychlost rozpínání vesmíru zvyšuje, byla věc, kterou do fyziky v roce 1917 zavedl již právě legendární Albert Einstein. Později to označil za největší chybu svého života a tuto myšlenku opustil.

Původně totiž Einsteinovy rovnice obecné relativity tuto konstantu označovanou jako Lambda neobsahovaly. Einstein ji zavedl až dodatečně. Potud všechno pravda. Říká se, a dočtete se to všude možně, i na solidních popularizačních webech, že Einstein tuto konstantu údajně zavedl proto, že preferoval vesmír, který se nerozpíná ani nesmršťuje, ale je statický, a to mu jinak nevycházelo.

A není divu, máme-li ve vesmíru hmotu, je celkem logické, že se bude gravitačně přitahovat. To je myšlenka pochopitelná i menším dětem. Jen těžko tedy lze za tohoto stavu dosáhnout statického vesmíru. A protože však Einstein údajně chtěl statický vesmír, musel zavést tuto kosmologickou konstantu, která by vyrovnávala jiné síly a způsobila, že se vesmír nerozpíná ani nesmršťuje.

To, že se ovšem něco uvádí často neznamená, že je to pravda. Ne, Einstein skutečně nezavedl kosmologickou konstantu proto, že by tak strašně preferoval statický vesmír, ale proto, že preferoval vesmír uzavřený. To je vesmír s kladnou křivostí, který má konečnou velikost a nerozpíná se donekonečna. Tuto skutečnost lze ostatně snadno zjistit z Einsteinovy korespondence s Willemem de Sitterem, jehož řešení Einsteinových rovnic jej právě k tomuto kroku inspirovalo.

Samozřejmě, že dnes už víme, že se Einstein zřejmě mýlil a vesmír není uzavřený. Respektive může být, ale musí být v takovém případě obrovský, aby jeho křivost byla velmi blízká plochému vesmíru. Každopádně, to, že vám milion popularizačních zdrojů bude něco tvrdit nemusí nutně znamenat, že je to pravda. Jako právě v případě příběhu s kosmologickou konstantou.

Einstein nerozuměl kvantové mechanice a popíral ji

Další tradovaná věc o Einsteinovi je jeho vztah ke kvantové mechanice. Existují v podstatě dvě verze. Podle jedné Einstein kvantové mechanice nerozuměl, podle druhé jí sice rozuměl, ale popíral ji. Asi vás nepřekvapí, že obě tyto verze jsou nepravdivé. Pojďme se na ně společně podívat a říci si, jak to bylo doopravdy.

Myšlenka, že Einstein kvantové mechanice nerozuměl je tak neskutečně absurdní, že se mi k ní skoro ani nechce vyjadřovat. Vždyť to byl přeci právě Einstein, kdo po Planckově práci z roku 1900 o pět let později vysvětlil fotoelektrický jev a tím prokázal, že Planckova kvanta nejsou jen nějaký myšlenkový konstrukt, ale jde o reálně existující objekty.

Tím položil základy kvantové mechaniky a přímo stál u jejího zrodu. A že by zakladatel kvantové mechaniky ve skutečnosti kvantové mechanice vůbec nerozuměl? Prosím vás, nechtějte mě rozesmát. Vždyť je to naprostý nesmysl. Navíc Einstein si přehled o oboru udržoval i nadále. Jak jinak by mohl vést dlouhé disputace se slavným dánským fyzikem Nielsem Bohrem, popřípadě vypracovat statistiku částic s indickým fyzikem Šatendranáthem Bosem.

Druhé tvrzení, že Einstein kvantovou mechaniku odmítal je jen o něco méně absurdní. Ano, Albert Einstein skutečně debatoval s Nielsem Bohrem o povaze fyzikálních zákonů a zpochybňoval některé principy, které někteří z tvůrců kvantové mechaniky objevili. Nikoli však proto, že by odmítal kvantovou mechaniku jako celek. Einstein pouze odmítal tehdejší nejběžnější výklad kvantové mechaniky, ponejvíce prosazovaný právě Nielsem Bohrem a jeho žákem Němcem Wernerem Heisenbergem.

Jejich statistickou interpretaci kvantové mechaniky Einstein skutečně odmítal a protestoval proti ní, ale nebyl prosím ani zdaleka sám. Stejně tak tuto interpretaci odmítal například slovutný Erwin Schrödinger, zakladatel moderní kvantové mechaniky a autor slavné Schrödingerovy rovnice.

Dnes už známe interpretací kvantové mechaniky desítky a není vůbec nic divného na tom, když nejsou všichni nadšení z interpretace prosazované Bohrem a Heisenbergem, které se někdy říká též interpretace Kodaňská. Byť to není ve skutečnosti jednotná interpretace, jako spíše soubor různých, mnohdy i od sebe hodně vzdálených, myšlenek.

V každém případě, Einstein kvantové mechanice rozuměl velmi dobře a byť se mu nelíbila Kodaňská interpretace, kvantovou fyziku jako celek rozhodně neodmítal. Až vám tedy zase bude někdo tvrdit tento stále dokola tradovaný nesmysl, můžete jej poučit.

Einstein píše mrtvé dceři

Spousta různých citátů je přisuzována spoustě různých osobností. Jedním z nejoblíbenějších terčů je právě Albert Einstein. Jak už jsme si řekli, právě on bývá považován za nejlepšího fyzika všech dob, mnohdy dokonce za nejlepšího vědce všech dob, pokud právě jemu přisoudíte nějaký výrok, který podporuje vaše stanovisko, získáte tím v debatě mnoho plusových bodů.

Albert Einstein tak už podporoval radiální křesťanství i ateismus, byl použit při podpoře ezoteriky i vědecké metody, sexismu i feminismu. Einsteinovi lze přisoudit skoro cokoli si přejete. Avšak s jeho reálnými názory a postoji to samozřejmě nemá mnoho společného. Nemám na to přesnou statistiku, ale odhadem zhruba 80 % citátů, které Einstein měl údajně pronést ve skutečnosti nikdy neřekl.

Klasickým příkladem je výrok „Jen dvě věci jsou nekonečné, vesmír a lidská hloupost. Ačkoli u toho prvního si nejsem jistý.“ A velmi podobný případ je i výrok „Každý je génius. Ale když budete soudit rybu podle její schopnosti lézt na strom, bude celý život věřit, že je hloupá.“ Nebo přesněji, je teoreticky malá pravděpodobnost, že to Einstein skutečně řekl, ale neexistuje pro to jediný důkaz, a naopak nepřímé důkazy naznačují, že nikoli.

Jak to víme? Inu Albert Einstein byl fyzik, nikoli básník nebo spisovatel. Neříkám, že se neuměl vyjadřovat, to vůbec. Ale rozhodně neměl takový cit pro jazyk jako profesionální básníci, řečníci či spisovatelé. Jeho skutečné citáty jsou tedy obvykle spíše delší a lehce neohrabané věty. Pokud tedy uvidíte nějaký krátký, vtipný, sarkastický a dokonale výstižný citát, pravděpodobně nepůjde o Einsteinův výrok.

Druhá důležitá věc je, že zatímco Einstein uměl dokonale německy, ostatně byl to jeho rodný jazyk, angličtinu se nikdy dokonale nenaučil. Jestliže se tedy setkáte s nějakým výrokem, který je údajně Einsteinův, ale jde o nějakou krásnou anglickou větu, opět zřejmě spíše o Einsteinův výrok nepůjde. A obecně, Einsteinovy citáty v angličtině jsou většinou spíše překlady z jiných jazyků, a při překladu, jak známo může dojít k chybě, či přenesení významu.

Skutečné Einsteinovy citáty obvykle poznáte podle toho, že jsou v němčině, jde o delší věty a obsahují jedinečné metafory, či popisný jazyk. Skutečný Einsteinův výrok je například: „Věřím, že ohavný úpadek etických standardů pramení především z mechanizace a odosobnění našich životů, což je katastrofální vedlejší produkt vědy a techniky. Nostra culpa!“

Tento citát pochází z Einsteinova dopisu Otto Juliusburgerovi z roku 1948. A to je právě to, na co byste si měli dávat pozor. Vždy u každého výroku, zvláště u takto zneužívané osobnosti jako je Einstein, je dobré si dohledat zdroj citace. Nejdůvěryhodnější jsou citáty z knih, či dopisů, které dotyčný autor napsal. Pokud je naopak zdroj „internet“, nebo pochybné Instagramové či Facebookové obrázky, můžete si být téměř jistí, že jde o falešný citát.

Docela dobrým zdrojem pro vyhledávání citací je anglická knižní stránka Goodreads. Je vhodné, když je u každé citace uvedena kniha, v níž výrok zazní. Velmi vhodné je také ověřit zdroj citátu na webu QuoteInvestigator a dobré je se také podívat, zda nebyl citát někde vyvrácen. Například na webu Snopes, popřípadě na RationalWiki, kde najdete vyvrácení hned několika mýtů o Einsteinovi a také několika jeho falešných citátů.

Co mě osobně ovšem rozčiluje nejvíce jsou srdceryvné příběhy o tom, jak starý Einstein psal dopisy své dceři Lieserl. Obvykle jde o dopisy plné ezoblábolů a pseudovědeckých nesmyslů. Zaměřme se na Einsteinovu rodinu. S první manželkou měl dva syny Eduarda a Hanse Alberta. Skutečně však měli i dceru Lieserl, která se narodila jako jejich první dítě v lednu 1902. Narodila se ještě před svatbou rodičů, což mohlo v té době vyvolat skandál.

A tak se její rodiče rozhodli, že ji dají k adopci. Ale pravděpodobně to nestihli. Její konečný osud není známý, ale všeobecně se má na to, že v roce 1903 zemřela na spálu. Existují sice nějaké dohady o tom, že malou Lieserl adoptovala blízká Milevina kamarádka ze Srbska, ale na základě historického výzkumu je to téměř jednoznačně vyloučeno.

Ezoterický dopis o univerzální síle lásky, který měl starý Einstein Lieserl poslat je tak téměř jistě nesmysl. Lieserl v tu dobu už byla téměř jistě 50 let po smrti. Navíc se v dopise uvádí, že jej měl obdržet „projekt Einstein Papers Jeruzalémské hebrejské univerzity“, což je velmi podezřelé. Žádná organizace s přesně tímto jménem totiž neexistuje.

Ano, existuje univerzita zhruba téhož jména, ale nikoli jména téhož. Je to totiž Hebrejská univerzita v Jeruzalémě. Projekt Einstein Papers sice také existuje, nesídlí ovšem v Jeruzalémě, ale jde o projekt Kalifornské technické univerzity v Pasadeně v USA. A ani jedna instituce kopii takového dopisu nevlastní. Navíc se text dopisu poprvé objevil na veřejnosti až v roce 2015 a je proti všem známým postojům, které kdy Einstein zastával.

Lord Kelvin a rentgen

Jeden z nejvíce rozšířených falešných citátů, mimo těch Einsteinových je připisován anglickému fyzikovi 19. a počátku 20. století Williamu Thomsonovi, který je známější pod titulem Lord Kelvin. Právě podle něj se jmenuje Kelvinova teplotní stupnice. Lord Kelvin byl také první, kdo spočítal, že stáří Země musí být nejméně desítky, spíše stovky milionů let, čímž zasadil zdrcující úder kreacionistům mladé Země, kteří vypočítávali stáří Země podle Starého zákona.

Jak tedy vidíte, Lord Kelvin byl skvělý vědec, ale i přesto mu někteří připisují výrok, podle nějž měl velmi špatně odhadnout vývoj fyziky. Jde o slavný citát: „Ve fyzice nyní není nic nového k objevení. Zbývá už jen stále přesnější měření.“ Neuplyne snad týden, abych někde na internetu neviděl tento citát i s Kelvinovým jménem, obvykle aby autor příspěvku dokázal, jak jsou ti vědci úplně pitomí a vůbec nemá smysl jim důvěřovat.

Bohužel ale, pokud někdo sdílí takovýto příspěvek s Kelvinovým citátem, usvědčuje z neznalosti pouze sám sebe. Tento výrok je Kelvinovi nesprávně připisován až od 80. let 20. století, a to buď zcela beze zdroje, nebo s uvedením, že byl pronesen v projevu k Britské asociaci pro pokrok vědy v roce 1900. Neexistují ovšem žádné důkazy o tom, že by Kelvin něco třeba jen vzdáleně podobného řekl. Naopak Kelvin byl přesvědčen o tom, že další desetiletí přinesou velký pokrok ve vědeckých poznatcích.

Citát je nejspíše parafrází Alberta Michelsona, prvního amerického nositele Nobelovy ceny za fyziku, který v roce 1894, tedy o 6 let dříve, než na kdy výrok mylně datují internetoví mudrci, kteří jej připisují Kelvinovi, prohlásil: „Zdá se pravděpodobné, že většina velkých základních principů byla pevně stanovena.“ Michelson dále poznamenal, že budoucí objevy fyziky je třeba hledat na šestém místě za desetinnou čárkou.

Připisování těchto citací Kelvinovu projevu v roce 1900 je pravděpodobně záměnou s jiným jeho projevem, který skutečně pronesl v Královské společnosti v roce 1900. Tento projev s názvem „Two clouds“ ale naopak poukázal na oblasti, jež podle Kelvina následně zažijí revoluce. Připisování výše uvedeného výroku Lordu Kelvinovi je tak hrubým zkreslováním reality.

Ano, můžete argumentovat, že tedy něco podobného pronesl Michelson, a že je to ještě závažnější, neboť Michelson získal, na rozdíl o Kelvina, i Nobelovu cenu za fyziku. Ano, tak to je. Ale Michelson žil také dost dlouho na to, aby zažil relativistickou a kvantovou revoluci a aby si tedy svůj omyl, kterého se v roce 1894 dopustil, uvědomil.

Ještě zbývá se vyjádřit k jednomu Kelvinovu výroku, jehož uvádění mě také dosti rozčiluje. Jde o výrok: „Rentgenové paprsky jsou jednoduše podvod.“ Ano, Lord Kelvin skutečně nejprve označoval objev rentgenových paprsků německým fyzikem Wilhelmem Röntgenem za podvod, či pohádku. Takže proč mám s tímto výrokem problém? Například proto, že se u něj někdy uvádí rok 1893. Ale Röntgen ohlásil svůj objev až koncem roku 1895. Kelvin se tedy v roce 1893 takto vyjádřit prostě nemohl. Pokud tedy nebyl jasnovidec, popřípadě cestovatel časem.

Navíc se tento výrok obvykle cituje zcela bez kontextu, který je přitom v tomto případě zcela zásadní. Ano, Kelvin opravdu nejdříve objevu nevěřil a byl k němu skeptický. Ale když říkáme A, musíme říci i B. Wilhelm Röntgen mu totiž poslal kopii svých poznámek. Kelvin si je podrobně přečetl a prohlédl si i Röntgenem přiložené fotografie.

To jej přesvědčilo natolik, aby napsal Röntgenovi dopis, v němž stálo: „Nemusím vám říkat, že když jsem si přečetl noviny, byl jsem velmi ohromen a potěšen. Nyní nemohu říct nic víc než vám vřele poblahopřát k velkému objevu, který jste učinil.“ A pozor! Tento dopis Kelvin odeslal již 17. ledna 1896, tedy jen několik týdnů po zveřejnění Röntgenova objevu!

A co více, později téhož roku si za pomoci nově objeveného rentgenového záření, označovaného v anglicky mluvícím světě jako paprsky X nechal nasnímat svou vlastní ruku. Takže bohužel, i zde se nám mýtus o slavném vědci, který zarputile odmítá nové objevy a není schopen přiznat chybu rozplývá jako pára nad hrncem.

A přece se točí!

Tuto historku znáte asi všichni. Jeden z největších mužů počátku vědecké revoluce, která se odehrála na počátku 17. století, italský matematik a fyzik Galileo Galilei skončil kvůli některým svým názorům a postojům před inkvizičním soudem. Nebudeme teď rozebírat za co přesně byl souzen, neboť to by bylo na velmi dlouhý rozbor, a především se k tomu ještě za chvíli vrátíme.

Každopádně byl Galileo nakonec rád, že neskončil podobně jako o několik desetiletí dříve jeho italský kolega Giordano Bruno, kterého soud poslal na popraviště a byl roku 1600 upálen. U Galilea bylo jen nařízeno domácí vězení. Pochopitelně neměl Galileo po soudu takovou svobodu jako předtím, ale mohl, byť omezeně, dále bádat a pracovat. I když je pravda, že v té době mu již překážel i jeho zhoršující se zdravotní stav.

Podle známé historky to ovšem měl slavný vědec inkvizičnímu soudu „nandat“, když na odchodu ze soudní síně polohlasem poznamenal „A přece se točí.“ Příznivci této legendy se ovšem neshodnou, kdy a kde měl Galileo svou větu pronést. Někdy se objevuje verze, že ji pronesl již v soudní síni, jiní mluví o kopcích nad Florencií, další zmiňují, že k tomu mělo dojít při převozu do domácího vězení.

Zajímavé ovšem je, že fráze „A přece se točí!“ je fakticky nepřesná, dokonce až nesprávná. Nepřímo z ní totiž vyplývá, že spor byl o to, zda se Země točí kolem své osy. Ale tak tomu nebylo. Hlavním předmětem sporu tehdy nebyla rotace Země, nýbrž heliocentrismus. Tedy tvrzení, že ve středu naší soustavy a dle tehdejších představ i vesmíru, není Země, ale Slunce. To zastávali již Pythágorejci v antice, stejně jako filosof Aristarchos ze Sámu. A moderní verzi představil Mikuláš Koperník.

Dle zastánců heliocentrismu tak ve středu Sluneční soustavy (a vesmíru) nestála nehybná Země, ale Slunce. A kolem ní se pohybovaly další planety. Tento model kromě Koperníka silně propagoval třeba i Johannes Kepler, a právě Galileo Galilei. Takže správná podoba věty z názvu podkapitoly není „A přece se točí!“ Spíše by to mělo být „A přesto se pohybuje!“ To je totiž doslovný překlad věty: „E pur si muove”. Nejde totiž o točení Země, ale o její pohyb kolem Slunce.

A je také jasné, že ve skutečnosti Galileo podobnou větu nikdy neřekl. Tento vědec sice totiž možná byl poněkud vzpurný a odporoval tehdejším autoritám. Ale určitě nebyl hloupý a dobře věděl, jak velké by bylo riziko, kdyby jej někdo zaslechl. Místo ještě vcelku přijatelného domácího vězení by totiž mohl velmi rychle zamířit na kacířskou hranici, podobně jako jeho kolega Bruno.

Navíc, jako první tuto větu zmiňuje až italský překladatel, spisovatel a literární kritik Giuseppe Baretti v roce 1757 ve své knize Italská knihovna. Přitom Galileo měl tuto větu pronést v roce 1633. Trochu zvláštní, že? A pokud vám to nestačí, pak vězte, že soudní záznamy se o žádném takovém výroku nezmiňují a nepíše o něm ani Galileův životopisec Vincenzo Viviani v roce 1655.

Galileo a šikmá věž v Pise

S Galileem Galileim se pojí ještě jedna zajímavá historka, která souvisí i s nejslavnější stavbou italského města Pisa, onou známou šikmou věží. Z jejího vrcholu měl někdy mezi roky 1589-1592 Galileo se svými žáky shazovat různě velká závaží ze stejného materiálu, aby prokázal, že doba pádu závaží nezávisí na jeho hmotnosti.

Galileo měl údajně skutečně zjistit, že tomu tak je, že doba pádu závaží skutečně není závislá na jeho hmotnosti. Tím potvrdil svou předpověď, že všechny objekty padají se stejným zrychlením, a navíc vyvrátil v té době téměř 2000 let starou Aristotelovu teorii gravitace, podle níž je rychlost pádu těles úměrná jejich hmotnosti.

Celá věc má však několik háčků. Tak především, o Aristotelově teorii grvaitace vážně přemýšlel už byzantský filosof Jan Filoponos v 6. století našeho letopočtu. Italský historik Benedetto Varchi navíc uvádí, že jen do roku 1544 Aristotelův předpoklad experimentálně vyvrátili nejméně dva Italové. V letech 1551 a 1553 Aristotelův předpoklad zpochybnili také španělský teolog a přírodovědec Domingo de Soto a italský matematik Giambattista Benedetti.

To vše před Galileovým narozením v roce 1564. Ale co více, pádové experimenty provedli v roce 1586 nizozemští vědci Simon Stevin a Jan Cornets de Groot experiment, kdy z věže protestantského kostela Nieuwe Kerk ve městě Delft shazovali závaží o různé hmotnosti. Konkrétně šlo o různě hmotné a velké olověné koule. Oba muži prokázali Aristotelův omyl. Šlo o první historicky doložený experiment, který se týkal účinků gravitace. Galilea v tomto případě předběhli o tři roky.

I když ani to není přesné. Ačkoli se totiž o Galileově experimentu v Pise zmiňuje jeho výše uvedený životopisec Viviani, z odborníků, kteří se zabývají historií vědy dnes jen málokdo věří tomu, že Galileo experiment skutečně fyzicky prováděl. Na rozdíl od Nizozemců, u nichž o tom není sporu, u Galilea neexistuje jediný důkaz o reálnosti experimentu. Proto se většina historiků domnívá, že šlo spíše o myšlenkový experiment, něco jako pozdější myšlenkové experimenty u Einsteina.

Jelikož jsme na stránce věnované kosmonautice, sluší se dodat, že pádový experiment byl proveden i v rámci programu Apollo na povrchu Měsíce. Astronaut třetího oddílu NASA a velitel Apolla 15 David R. Scott upustil ve stejný okamžik kladívko a pírko. A protože není na Měsíci atmosféra, a tedy ani odpor vzduchu, oba předměty dopadly na povrch současně. David Scott je tak autorem jednoho z nejznámějších experimentů, které byly provedeny v kosmickém prostoru.

Čmeláci nemohou létat!

Znáte taky ten příspěvek, který se s železnou pravidelností objevuje na Facebooku i jiných sociálních sítích? „Podle zákonů aerodynamiky by čmelák, kvůli své hmotnosti, ploše křídel a výkonu, neměl létat, ale to on neví, a tak si létá.“ Tato báchorka se objevuje v mnoha různých verzích. Tato je ještě milejší. Některé říkají, že podle vědců čmelák neumí létat, ale čmelák stejně létá, protože je mu jedno, co si vědci myslí, že je nemožné.

Tato pohádka o zlých vědcích, kteří zakázali čmelákům létat, ale hrdinní čmeláci zlé vědce neposlouchají a stejně si létají, má samozřejmě za cíl dehonestovat práci vědců a znevěrohodnit je. Občas bývá spojována i se švýcarským leteckým inženýrem Jacobem Ackeretem, který bývá považován za jednoho z nejlepších odborníků na fyziku létání za celou historii. To má zřejmě historce dodat na věrohodnosti a současně ještě více zesměšnit vědce, když se mýlil i takovýto specialista v dané oblasti.

Po to všem, co jste dnes četli už vás asi nepřekvapí, že Ackeret nic takového nikdy neřekl. Mýtus se datuje až do 30. let minulého století. V původní verzi spolu hovořili odborník na letectví s biologem, který se leteckého inženýra zeptal na let čmeláků (v jiné verzi včel). Letecký inženýr provedl pár základních výpočtů a zjistil, že čmeláci by vůbec neměli být schopni letu.

Některé verze této smyšlenky citují jako onoho odborníka na létání právě Ackereta, jiné fyzika Ludwiga Prandtla. Mnohem pravděpodobněji jde však o zkomolení citátu francouzského zoologa Antoina Magnana, který se svým asistentem Andrém Sainte-Laguëm zkoumal let hmyzu. Uvádí: „Nejprve jsem se inspiroval praktikami letectví a aplikoval zákony odporu vzduchu na hmyz. Společně s panem Sainte-Laguëm jsem dospěl k závěru, že jeho let je nemožný.“

Tak že by přece jen hloupý vědec? Ale nenechte se mýlit. To, že zoolog Magnan s kolegou dospěli dle svých výpočtů k tomu, že čmeláci by neměli umět létat ještě neznamená, že si to skutečně mysleli nebo to tvrdili. Jde opět, jako už mnohokrát zde, o výrok vytržený z kontextu. V tomto případě jde jen o sérii prostých výpočtů, které měly za cíl ověřit jednoduché tvrzení.

Pochopitelně si Magnan ani jeho asistent reálně nemysleli, že čmeláci, či jakýkoli jiný hmyz, létat nemůže. Víme přeci velmi dobře, že létá, a to ignorovat zkrátka nelze. A nějaké základní výpočty, které byly provedeny jako naprosto základní aproximace, nejsou přesvědčivým důkazem. Zvláště když denně vidíme, že hmyz navzdory velikosti těla a ploše křídel létat umí a může. Brzy se navíc ukázalo, že ony základní výpočty nejsou správné.

Jde o to, že idealizovaný předpoklad počítal s tím, že křídla hmyzu jsou pevná. Ale ona nejsou. Čmelák jednak mávne křídly mnohosetkrát za sekundu, jednak se jeho křídla různě otáčejí a kroutí. Tím kolem sebe čmelák vytváří drobné víry a místa, kde je nižší tlak vzduchu než v okolí. Díky tomu je vztlak dostatečný a čmelák (i jakýkoli jiný hmyz) může létat.

Jednoduše řečeno tedy hmyz létat může a žádné fyzikální zákony neporušuje, což ale fyzikové a letečtí inženýři (ale ani biologové, či jiní vědci) ani netvrdí.

Jak lze použít barometr?

Následující historka je tak krásná, že si dovolím ji ocitovat celou:

Otázka při zkoušce z fyziky na univerzitě v Kodani: „Popište, jak lze určit výšku mrakodrapu pomocí barometru.“
Jeden student odpověděl: „Upevníte dlouhý kus provazu k horní části barometru, pak spustíte barometr se střechy mrakodrapu na zem. Délka provazu plus výška barometru se rovná výšce budovy.“

Tato vysoce originální odpověď zkoušejícího tak rozzuřila, že studenta vyhodil. Student se odvolal na základě toho, že jeho odpověď byla nepochybně správná, a univerzita jmenovala nezávislého arbitra, aby případ rozhodl. Arbitr usoudil, že odpověď byla opravdu správná, ale neukázala žádné nadstandardní znalosti fyziky.

K vyřešení problému bylo rozhodnuto znovu zavolat studenta a dát mu šest minut, během kterých by měl ve slovních odpovědích prokázat alespoň minimální obeznámenost se základními principy fyziky. Student seděl tiše pět minut, čelo zamračené přemýšlením. Arbitr mu připomněl, že čas už uplynul, a student na to odpověděl, že má několik velmi závažných odpovědí, ale nemůže se rozhodnout, kterou použít.

Když mu bylo doporučeno, aby si pospíšil, student odpověděl: „Zaprvé můžete vzít barometr na střechu mrakodrapu, hodit ho přes okraj dolů a měřit čas, než barometr dopadne na zem. Výšku budovy lze snadno spočítat podle vzorce H = 1/2 gt². Pro barometr to ale bude smůla.“

„Nebo, pokud svítí slunce, můžete změřit výšku barometru, pak ho postavit na zem a měřit délku jeho stínu. Pak změříte délku stínu mrakodrapu a potom je jednoduchou záležitostí pomocí poměrné aritmetiky spočítat výšku mrakodrapu.“

„Pokud byste ovšem chtěli být vysoce vědečtí, mohli byste upevnit krátký kus provázku
k barometru a zhoupnout jím jako kyvadlem, nejdřív k zemi a pak ke střeše mrakodrapu.  Výšku budovy lze vypočítat z rozdílu v periodě kyvadla.“

„Nebo jestli má mrakodrap venku únikové schodiště, bylo by jednodušší vyjít nahoru a označovat celou výšku budovy pomocí délky barometru a pak to sečíst.“

„Kdybyste ale chtěli být jenom nudní a ortodoxní, pak byste mohli použít barometr k měření tlaku vzduchu nejdřív na střeše mrakodrapu a pak u země, potom převést rozdíl tlaků v milibarech na stopy, a dostali byste tak výšku budovy.“

„Protože jsme ale trvale nabádáni, abychom uplatňovali nezávislé myšlení a používali vědecké metody, bylo by nepochybně nejlepší zaklepat na domovníkovy dveře a říct mu: „Kdybyste chtěl pěkný nový barometr, dal bych vám tenhle, když mi sdělíte výšku tohoto mrakodrapu.“

Kdo by ten student? Niels Bohr, jediný člověk z Dánska, který získal Nobelovu cenu za fyziku.

V této podobě se tato historka uvádí neustále. Je krásná, to bezesporu, ale mělo by vám na ní být něco podezřelého. Tak například už to, že se v závěru tvrdí, že je Niels Bohr jediným dánským nositelem Nobelovy ceny za fyziku. To ale už půl století neplatí! V roce 1975 totiž Nobelovu cenu za fyziku získali dánští fyzikové Ben Roy Mottelson a Aage Niels Bohr. Ano, syn Nielse Bohra.

Tato báchorka, známá též jako Barometrická otázka je klasickým příkladem nesprávně zadané otázky při zkoušení. Zkoušející si je jistý, že otázka má pouze jedinou správnou odpověď, zatímco student jich vymyslí hned několik a způsobí tak zkoušejícímu morální dilema, zda jeho odpověď či odpovědi uznat jako správné.

O původu historky existují spory a její historie je nejasná. Jak už jsem řekl, někteří ji přisuzují Nielsi Bohrovi, v roli studenta. Role nezávislého soudce se někdy přisuzuje dalšímu slavnému fyzikovi Ernstu Rutherfordovi, což je ovšem další nesmysl, neboť Rutherford se s Bohrem poprvé setkal až po dokončení Bohrova studia. Podle jiných zdrojů jde o městskou legendu z Massachusettského technologického institutu (MIT) v americkém městě Cambridge.

Americký profesor fyziky Alexander Calandra ovšem tuto příhodu popisuje jako zážitek, který se skutečně stal a kdy právě on měl být v roli nezávislého soudce. Mělo se tak odehrát v době takzvané Krize se Sputnikem, tedy v době na konci 50. let, kdy měla americká veřejnost velké obavy z technologické nadvlády Sovětského svazu, kvůli vypuštění první družice světa Sputnik. Calandra svůj zážitek publikoval v roce 1959 ve své eseji Andělé na špendlíku v časopise Pride. A to takto:

Před časem mi volal kolega a zeptal se mě, zda bych byl nezávislý soudce při hodnocení zkouškové otázky. Chystal se dát studentovi nula bodů za jeho odpověď na fyzikální otázku, zatímco student tvrdil, že by měl dostat plný počet bodů a že by i dostal, kdyby systém nebyl nastaven proti němu: Vyučující a student se dohodli, že problém předloží nestrannému arbitrovi, a já byl vybrán.

Šel jsem do kanceláře svého kolegy a přečetl si zkušební otázku: „Ukažte, jak je možné určit výšku vysoké budovy pomocí barometru.“

Student odpověděl: „Vezměte barometr na vrchol budovy, připevněte k němu dlouhé lano, spusťte barometr na ulici a poté ho vytáhněte nahoru a změřte délku lana. Délka lana je výška budovy.“

Poukázal jsem na to, že student měl skutečně silný důvod požadovat plný počet bodů, protože na otázku odpověděl úplně a správně. Na druhou stranu, pokud by byl udělen plný počet bodů, mohlo by to studentovi v jeho kurzu fyziky velmi přispět k vysoké známce. Vysoká známka by měla potvrzovat kompetenci ve fyzice, ale odpověď to nepotvrdila. Navrhl jsem studentovi, aby se znovu pokusil odpovědět na otázku. Nepřekvapilo mě, že můj kolega souhlasil, ale překvapilo mě, že student ano.

Dal jsem studentovi šest minut na zodpovězení otázky s upozorněním, že odpověď by měla prokázat určité znalosti fyziky. Po uplynutí pěti minut nenapsal nic. Zeptal jsem se ho, jestli to chce vzdát, ale řekl, že ne. Na tento problém měl mnoho odpovědí, jen přemýšlel o té nejlepší. Omluvil jsem se, že ho přerušuji, a požádal ho, aby prosím pokračoval. V další minutě napsal svou odpověď, která zněla:

„Vezměte barometr na vrchol budovy a nakloňte se přes okraj střechy. Pusťte barometr a měřte jeho pád stopkami. Poté pomocí vzorce H = 1/2 gt² pak vypočítejte výšku budovy.“

V tomto okamžiku jsem se kolegy zeptal, jestli to vzdá. Připustil a já jsem studentovi udělil téměř plný počet bodů.

Když jsem odcházel z kanceláře svého kolegy, vzpomněl jsem si, že student řekl, že na tento problém má mnoho dalších řešení, a tak jsem se ho zeptal, jaké jsou. „Ano,“ řekl student. „Existuje mnoho způsobů, jak zjistit výšku vysoké budovy pomocí barometru. Například byste mohli za slunečného dne vzít barometr a změřit výšku barometru a délku jeho stínu a délku stínu budovy a pomocí jednoduchého poměru určit výšku budovy.“

„Dobře,“ zeptal jsem se. „A ostatní?“

„Ano,“ řekl student. „Existuje velmi základní metoda měření, která se vám bude líbit. Při této metodě vezmete barometr a začnete stoupat po schodech. Při stoupání po schodech si podél zdi označíte délku barometru. Poté spočítáte počet značek a tím získáte výšku budovy v barometrických jednotkách. Velmi přímá metoda.“

„Samozřejmě, pokud chcete sofistikovanější metodu, můžete barometr přivázat ke konci provázku, kyvat s ním jako kyvadlem a určit hodnotu ‚g‘ na úrovni ulice a na vrcholu budovy. Z rozdílu dvou hodnot ‚g‘ lze vypočítat výšku budovy.“

Nakonec uzavřel, že existuje mnoho dalších způsobů, jak problém vyřešit. „Pravděpodobně nejlepší,“ řekl, „je vzít barometr do sklepa a zaklepat na dveře správce. Když správce odpoví, promluvíte s ním takto: „Pane správce, tady mám skvělý barometr.“ „Když mi řeknete výšku této budovy, dám vám tento barometr.“

V tomto okamžiku jsem se studenta zeptal, zda skutečně zná konvenční odpověď na tuto otázku. Přiznal, že ano, ale řekl, že ho už nebaví, jak se ho středoškolští a vysokoškolští pedagogové snaží naučit, jak myslet „vědeckou metodou“ a zkoumat hlubokou vnitřní logiku předmětu pedantským způsobem, jak se to často dělá v nové matematice, místo aby ho učili struktuře předmětu.

Jak vidíte, Calandrova verze je velmi podobná té popsané na začátku podkapitoly, ale v několika aspektech se samozřejmě liší. Jak to bylo doopravdy se na 100 % už asi nikdy nedozvíme, ale je jisté, že tento problém ovlivnil mnoho dalších osob a přiměl je k zamyšlení nad různými netradičními řešeními problémů. Což má samozřejmě i své stinné stránky, neboť toho využívají různí laciní motivační řečníci a pseudopsychologové.

Profesor fyziky Mark P. Silverman z Trinity College ve státě Connecticut v USA nazval ve svých knihách „Flying High, Thinking Low? What Every Aeronaut Needs To Know“ a „A universe of atoms, an atom in the universe“ Calandrův text „rozkošnou esejí, kterou si obvykle čtu ve třídě, kdykoli studujeme tekutiny… esej je krátká, veselá a uspokojivá (alespoň pro mě a mou třídu).“

Chemický inženýr Roy Sanders z americké firmy PPG Industries interpretoval ve své knize „Chemical process safety: learning from case histories“ Calandrův příběh jako konflikt mezi dokonalostí a optimálním řešením: „Snažíme se určit nejlepší odpověď, zatímco jednoduchý hovor s dozorcem stavby by nám rychle poskytl adekvátní informace.“

Americká konzultantka, spisovatelka a specialistka na vzdělávání Jodi O’Meara ve své publikaci „Beyond Differentiated Instruction“ uvádí, že učitel může při zkoušení buď položit vhodnou otázku (což tu s barometrem jednoznačně vylučuje), navést studenty k požadovanému řešení, které považuje za správné, může výslovně říci, že problém má více než jedno řešení, trvat na aplikaci fyzikálních zákonů nebo uvést studentům „koncový bod“ řešení: „Jak jsem zjistil, že budova je vysoká 410 stop, a to pouze s použitím barometru?“

Závěr

Myslím, že jsme téma už probrali dostatečně a ze všech stran. Základní ponaučení, které si z dnešního článku máte odnést je, že nemáte věřit všemu a už vůbec nemáte věřit všemu, co si přečtete na internetu. To ostatně říkával už Tomáš Haryk Masařík.

Zdroje obrázků

• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0d/Neil_Armstrong_pose.jpg
• https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/3-pia24297-1041.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/Magnus_Goesta_Mittag-Leffler_1.jpg
• https://www.sanskritiias.com/uploaded_files/images/ABEL_PRIZE.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/39/GodfreyKneller-IsaacNewton-1689.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e8/LEO3122_2022_04_0002.jpg/1920px-LEO3122_2022_04_0002.jpg
• https://sothebys-com.brightspotcdn.com/e5/31/0b28e19e4c40b4f52697b17e2acc/feynman-arline2.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/ANWhitehead.jpg
• https://www-foundation.media.uconn.edu/wp-content/uploads/sites/3951/2024/10/sally-ride-headshot.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c3/Albert_Einstein%27s_exam_of_maturity_grades_%28color2%29.jpg
• https://www.vaticanobservatory.org/wp-content/uploads/2021/02/2018-10-29-09.24.01-e1540832219376.jpg
• https://thespectrumofriemannium.files.wordpress.com/2015/06/einsteinfieldeq.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a6/Photoelectric_effect_in_a_solid_-_diagram.svg/960px-Photoelectric_effect_in_a_solid_-_diagram.svg.png
• https://study.com/cimages/multimages/16/diagram4712758351594372110.jpg
• https://132f10e1bc.clvaw-cdnwnd.com/070ef73b981737594a06f94e5d6412da/200011500-8d7cc8f71a/Bohr%20Einstein.JPG
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Albert_Einstein_as_a_child.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4c/Mileva_Maric.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Hebrew_University_Jerusalem_IL_WV.JPG
• https://physicsworld.com/wp-content/uploads/2007/12/binnacle.jpg
• https://news.uchicago.edu/sites/default/files/styles/gallery/public/images/2019-08/apf1-04506r.jpg?h=7b5576b0&itok=PVHloo4j
• https://scontent-prg1-1.xx.fbcdn.net/v/t39.30808-6/486764590_1087356323435411_644100262029664127_n.jpg?stp=dst-jpg_p526x296_tt6&_nc_cat=106&ccb=1-7&_nc_sid=13d280&_nc_ohc=CKNqa-91sCkQ7kNvwEddXdq&_nc_oc=AdnN2NPdMUtc5L2fw6gHthd0ieHwOchDq_bfJEMJf_4uihR6Yp73_Y_SAn7sQM79AeA&_nc_zt=23&_nc_ht=scontent-prg1-1.xx&_nc_gid=6x-o2lrATBdDQxwzfIWElA&_nc_ss=8&oh=00_AfyGaxZzWVdr29oQnVypZJsqhhGw1U4HqdYvkxQMR9Rx3w&oe=69BE4B9F
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c7/Justus_Sustermans_-_Portrait_of_Galileo_Galilei_%28Uffizi%29.jpg/960px-Justus_Sustermans_-_Portrait_of_Galileo_Galilei_%28Uffizi%29.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/88/Galileo_facing_the_Roman_Inquisition.jpg/1280px-Galileo_facing_the_Roman_Inquisition.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e5/Pisa_experiment.png
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/b3/ETH-BIB-Ackeret%2C_Jakob_%281898-1981%29-Portr_00755.tif/lossy-page1-960px-ETH-BIB-Ackeret%2C_Jakob_%281898-1981%29-Portr_00755.tif.jpg
• https://img-cache.ceskestavby.cz/clanky/og/162203700731.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4b/Niels_Bohr_-_LOC_-_ggbain_-_35303.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ce/Aage_Bohr.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f8/Sir_Ernest_Rutherford_LCCN2014716719_-_restoration1.jpg
• https://www.smartick.es/blog/wp-content/uploads/dibujo20090114alexandercalandra.jpg
• https://www.urbanlegends.hu/wp-content/uploads/Big-Book-Of-Urban-Legends-0212.jpg
• https://m.media-amazon.com/images/S/amzn-author-media-prod/3gm7u6udeuprtt2gsptarqi2jj.jpg