Vesmírné osudy teď na chvíli opustí „velkou“ kosmonautiku a podívají se k nám. První československý a v současnosti nazývaný i jako první evropský kosmonaut, Vladimír Remek je zvláštní osobnost. Je stejně těžko uchopitelný jako doba a podmínky, které ho dostaly na oběžnou dráhu. Polemizovat nad významem toho, co vykonal – lépe snad toho, co mu bylo umožněno vykonat, by bylo velice složité. Pravděpodobně stále ještě nemáme dostatečný odstup od této události. Pravdou však zůstává, že Československo bylo v té době na svém kosmickém vrcholu a Vladimír Remek byl tím nejviditelnějším vrcholem, který tehdejší československou vědu ozářil. Nesmíme však zapomínat, že mnoho možná i významnějších kosmických aktivit tehdejšího státu se odehrávalo na pozadí a dělaly se skutečně velkolepé věci. Pojďme se však podívat na osud Vladimíra Remka hlavně z té vědecké stránky. Společně projdeme hlavně některé zajímavé experimenty, které prováděl na stanici Saljut.

První a poslední

Vladimír Remek se narodil 26. září 1948 v Českých Budějovicích. Matka byla Češka a otec Slovák. Tento první krok v jeho životě, který ani on sám nemohl ovlivnit, čili původ jeho rodičů, byl paradoxně tím prvním krokem, jenž mu pomohl dláždit cestu k letu do vesmíru. Své dětství prožíval v Českých Budějovicích, kde studoval základní školu. Po vystudování základní školy se jeho rodina přestěhovala do Brna, kde chodil na střední školu a dva roky také do Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře.

Zajímavou osobností v jeho životě byl jeho otec, který byl vojenským letcem a později v hodnosti generálporučíka dlouholetý velitel letectva Československé lidové armády. Jeho syn tak už od mládí přicházel do styku s letadly a už jako malého jej zaujala a chtěl se jim věnovat. Otcovo vojenské povolání rodinu přivedlo do dalšího bydliště, Čáslavi, kde byla letecká základna. Na dvanáctiletce v Čáslavi začal studovat v roce 1963 a její studium zakončil maturitou v roce 1966. Remek později absolvoval čtyřleté studium na Vyšším leteckém učilišti v Košicích, kde létal na cvičných proudových letounech L-29 Delfín. Po dokončení školy roku 1970 nastoupil k leteckému útvaru do Žatce, ale po měsíci byl přeložen k 1. Zvolenskému leteckému stíhacímu pluku v Českých Budějovicích vyzbrojenému MIGy 21.

Od 15. července do 24. července 1975 probíhal první mezinárodní vesmírný let v dějinách, pod názvem Sojuz-Apollo. Poprvé v historii kosmických letů se setkaly lodě USA a SSSR na orbitě a provedly spojení. Jednalo se o nácvik záchranné mise, kdy bylo simulováno, že Sovětský Sojuz neschopný letu bude zachráněn lodí ze Spojených států. Mnohem více než technické cvičení však tato mise působila jako ukazatel jistého polevování napětí mezi dvěma supervelmocemi. Nově navázaná spolupráce měla být krokem k vzájemnému usmíření a větší koordinaci vlastních výzkumů se zahraničím. Sovětský svaz se na mezinárodní konferenci v Helsinkách zavázal, že bude mimo jiné lépe přistupovat k lidským právům a i když neměl tento dokument žádnou závaznou moc, USA to braly jako velký ústupek. Let Sojuz-Apollo měl být jen prvotním krokem k mnohem větší vzájemné spolupráci a to nejen na úrovni kosmických programů, ale v hospodářské a politické sféře. Ukázalo se však, že SSSR závazky z Helsinek nebere příliš vážně a spolupráce po roce 1975 začíná velice rychle upadat, blížilo se další vypjaté období studené války. To mělo za následek, že Sovětský svaz začal hledat jistou náhradu za plánované rozšíření mezinárodní spolupráce v kosmickém programu. Dalším logickým krokem bylo tedy rozšíření možností programu Interkosmos.

Na začátku roku 1976 probíhala ve východním Berlíně konference zástupců komunistických stran, kde byli přítomni i zástupci jednotlivých vedoucích činitelů národních týmů zapojených do programu Interkomos. Leonid Brežněv zde navrhl, aby státy, které mají zájem, se mohly zapojit do nového projektu v rámci programu, což bylo vyslání prvního nesovětského kosmonauta na lodi Sojuz k návštěvě kosmické stanice. A to bylo vše, co se mohla veřejnost až do roku 1978, kdy odstartovala loď Sojuz 28 s první mezinárodní posádku, dozvědět. Jakékoli další přípravy k letu, výběr kandidátů, nebo alespoň jména zemí, které se do projektu přihlásily, byly podrobeny přísnému utajení. Sovětský svaz to takto nakonec dělal v rámci kosmických letů vždy. Veřejnost se buď dozvěděla o úspěšné misi, kdy už se většinou posádka vrátila zpět na Zem, nebo se nedozvěděla nic.

Do prvního výběrů zemí, které mohly vyslat svého zástupce na Sovětském Sojuzu, se dostaly tři země. Bylo to Polsko, Německá demokratická republika a Československo. Výcvikové středisko u Moskvy, obecně nazývané Hvězdné městečko, nemohlo pojmout pro adekvátní výcvik více zástupců, protože tehdejší výcvikové kapacity byly stále dost omezené. Výběr kandidátů tedy nakonec probíhal v utajení také v Československu. Z řad letců bylo nakonec vybráno do první skupiny 25 kandidátů, ze kterých se po sérii testů a výcviku vytvořila osmičlenná skupina, jež byla představena skupině sovětských lékařů, kterou vedl kosmonaut-lékař Vasilij Lazarev. Tento hodnotící tým konstatoval, že všech osm kandidátů je způsobilých k letu, ale do Hvězdného městečka mohou odletět jen čtyři. Výběr výsledné čtveřice nechali Sověti na českých odbornících. Podmínkami pro výběr kandidátů byla kádrová bezúhonnost, tehdejší politická nutnost, co nejlepší zdraví, odpovídající vzdělání a dokonalá znalost Ruského jazyka. Čtveřici, která nakonec odletěla do SSSR, tvořili Oldřich Pelčák, Vladimír Remek, Ladislav Klíma a Michal Vondroušek. Tito čtyři letci prošli v Hvězdném městečku další náročnou sérií lékařských vyšetření, testů a zkoušek znalostí, ze kterých vyšli dva výslední kandidáti, což byl i Vladimír Remek a Oldřich Pelčák. Důvody vyloučení Ladislava Klímy a Michala Vondrušky byly hlavně zdravotní. U obou se nalezla jistá srdeční vada, která sice neohrožovala let, ale nikdo nechtěl nic riskovat. U Ladislava Klímy hrála roli ještě poněkud slabší znalost ruštiny, která musela být v pravém slova smyslu dokonalá. Na znalosti jazyka totiž závisely hlavně krizové situace, kdy příkazy z kosmického střediska nemohly být podrobovány kosmonautem zkoumání jejich lingvistického významu.

6. prosince 1976 zahájili Oldřich Pelčák a Vladimír Remek intenzivní výcvik, který se skládal hlavně ze zátěžových testů, zaměření na testování zátěže vestibulárního systému na různých centrifugách v nejrůznějších polohách. Těmito testy prošli také kandidáti z NDR a Polska. 5. prosince 1976 byly oznámeny výsledky a to kladné pro všechny adepty. Tím začala komplexní výuka ve vzdělávacím institutu Hvězdného městečka. Výuka trvala do poloviny května 1977 a probíhala v učebnách a prostorách, které původně sloužily pro přípravu posádek pro let Sojuz-Apollo, což se odrazilo ve velice dobrém vybavení učeben. Kandidáti podstoupili výuku navigačních prostředků lodí Sojuz, museli prokázat schopnost samostatné orientace ve vesmíru v případě, kdyby vypadly navigační počítače. Podstoupili také výuku matematických postupů nutných k výpočtu nejvhodnějších trajektorie při přiblížení kosmické lodě k vesmírné stanici a mnoho dalších technických záležitostí.

Velká pozornost byla věnována také medicínskému vzdělání, protože právě Vladimír Remek měl pro Československou akademii věd provádět lékařské pokusy. Po složení zkoušek ze všech probíraných předmětů přešla výuka do praktického režimu. Kandidáti zahájili speciální letecký výcvik na letišti Čkalovskij, kde sice cvičili na klasických stíhacích letounech MiG 21, které znali z Československa, ale zadání úkolů a způsob řízení se značně odlišoval od toho standardního. V rámci letů museli neustále komunikovat s řídicím střediskem a komentovat všechny své činnosti při řízení stroje, což měl být nácvik na budoucí řízení Sojuzu a kooperaci s řídicím střediskem. V letounech také nacvičovali vzájemné těsné přibližování a způsoby, jak jej co nejlépe zvládnout, aby se naučili základní dovednosti při přibližování dvou kosmických těles. Při nočních letech na TU-134 cvičili orientaci v neznámém prostředí a způsoby navigování, užívané v kosmu. V upraveném TU-104 podstoupili několik letů po balistické křivce, které simulovaly pobyt ve stavu beztíže.

Od září 1977 začala další fáze přípravy, kdy už spolu začaly nacvičovat obě posádky, každá tvořená jedním Čechoslovákem a jedním sovětským kosmonautem. Posádky měly složení Vladimír Remek jako kosmonaut výzkumník a Alexej Gubarev jako velitel. Druhá posádka byla ve složení Oldřich Pelčák také jako kosmonaut výzkumník a v pozici velitele byl Nikolaj Rukavišnikov. Posádky začaly komplexní praktický výcvik přímo na simulátorech lodi Sojuz a stanice Saljut. Nacvičovaly se také fyzicky náročné nestandardní situace, jako bylo přistání Sojuzu na vodu, nebo do nepřístupné oblasti. Výcvik zahrnoval i dva dny strávené v simulátoru lodi Sojuz, který trval stejně dlouho, jako reálný let samotnou lodí. V lednu 1978 prošly obě posádky finálními zkouškami před komisí složenou ze sovětských odborníků na kosmonautiku. Obě posádky prošly bez potíží a vyrazily na finální nácvik na Bajkonur, kde se měly možnost podívat na sestavování nosné rakety a kosmické lodi Sojuz 28. 21. února 1978 si obě posádky pozval k sobě generál V. A. Šatalov a oznámil jim, že z Prahy bylo rozhodnuto, že poletí posádka Remek, Gubarev. O zdůvodnění proč byl vybrán právě Remek, se dlouho spekulovalo, jistou roli jistě hrálo to, že měl Československé rodiče. Otec byl Slovák, matka byla Češka. Pro Remka hrála taky skutečnost, že byl více pohotový v kritických situacích, než Pelčák. Start byl naplánován na 25. února 1978, tedy na výročí třiceti let od komunistického převratu v Československu.

25. února však start neproběhl. Start byl odložen kvůli závadě v těsnění jednoho z čerpadel na nosné raketě a přesunut o pět dní. Sojuz se stejnojmennou kosmickou lodí s číslem 28 odstartoval nakonec bez obtíží 2. března 1978 v 15:28:10 UTC. Vladimír Remek se toho dne stal prvním neamerickým a nesovětským kosmonautem v dějinách. Jako teprve třetí národ v historii, mělo Československo ve vesmíru svého zástupce. Vladimír Remek byl zároveň 87. člověkem ze Země, který se dostal do vesmíru.

Posádku čekal jednodenní let ke stanici Saljut 6. Stanice byla již obývána stálou posádkou ve složení Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Saljut 6 byla další z řady sovětských kosmických stanic první generace, tento model byl však vylepšen. Hlavní změnou byl druhý stykovací uzel, který umožňoval připojení druhé lodi Sojuz, nebo zásobovací lodi Progress. Díky existenci druhého portu se ke stanici mohly připojovat lodě s návštěvníky, což byla jedna z podmínek, která umožnila let Remka a Gubareva. Stanice na orbitu letěla 29. září 1977. Poskytovala 90 metrů krychlových obytného prostoru. Vědecké vybavení stanice bylo uzpůsobeno pro potřeby budoucích mezinárodních posádek a umožňovalo vědecké experimenty, které se dopředu naplánovaly s jednotlivými národními vědeckými institucemi. Saljut 6 nakonec několikanásobně překonal svoji životnost a byl místem, kde se vystřídalo devět návštěvnických mezinárodních posádek a celkem šest posádek základních. Stanice shořela v atmosféře v roce 1982.

Vladimír Remek se na stanici okamžitě pustil do prováděných experimentů, které mu připravila ČSAV. Bylo to několik zajímavých pokusů, které byly mnohdy vyústěním dlouholeté práce mnoha Československých vědců. Jedním z prvních, které Vladimír Remek prováděl, byl pokus Chlorella 1, což byl biologický pokus, zkoumající růst stejnojmenných řas v beztížných podmínkách kosmické stanice. Řasy byly na stanici přivezeny už dříve ve vegetativním stavu a až v na palubě byly postříkány oživující látkou a vsazeny do výživového roztoku. Pokus měl za úkol zkoumat možnosti pěstování rostlin, vhodných k intenzivní produkci kyslíku. V budoucnu se počítalo s nasazením právě těchto řas na kosmických stanicích a lodích, kde by z části nahrazovaly nutné zásoby kyslíku naložené už ze Země. Chlorella byla také považována za ideálního tvůrce kyslíku pro budoucí osidlování Marsu. Výsledky experimentu prokázaly, že řasy rostou ve stavu beztíže stejně jako v pozemských podmínkách. To byl důležitý poznatek, protože nadále bylo možno počítat se závěry z pozemských pokusů. Pro potřeby kosmonautů však byl tento systém zatím nepoužitelný. Odhadovalo se, že pro zajištění kyslíku pro jednoho člověka, by bylo třeba mít zahrádku o rozloze šesti metrů čtverečních za stálého silného osvětlení. Tolik prostoru a energie si zatím kosmické lodě a stanice dovolit nemohly a doposud nemohou.

Další pokus nesl název Morava-Splav, zkoumající růst krystalů za specifických podmínek stavu beztíže. Pro pokus byly vybrány krystaly chloridu olovnatého v roztaveném roztoku chloridu měďnatého a chloridu stříbrného. Roztok se tavil v sovětské experimentální peci Splav-1, umístěné na pevno uvnitř stanice, při teplotě 500 stupňů Celsia. Předpokládalo se, že výsledky pokusu povedou ke zjištění zákonitostí výroby specifických materiálů s lepšími vlastnostmi, než jaké by se daly vytvořit za existence gravitace. Gravitace totiž nepříznivě ovlivňuje růst krystalů z krystalové mřížky, protože krystalová mřížka se řídí jinými pravidly, než gravitace. Konkrétně tento pokus zkoumal možnost vytvořit směsi pro léky tak čisté, že by prakticky přišly o všechny nežádoucí účinky. Tento pokus předznamenal pozdější řadu československých a českých tavicích pecí pro vesmírné stanice a raketoplány, které se nakonec dostaly na palubu stanice MIR a byly plánovány i pro Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Nejnovější pec byla sice vyrobena a proběhly všechny nutné testy, ale po havárii raketoplánu Columbia v roce 2003 byl její start odložen a nakonec úplně zrušen. I přesto má Česká republika jedny z nejkomplexnějších výsledků experimentů růstu krystalů a výroby materiálů v beztížném stavu.

Další z pokusů, který provedl Vladimír Remek za asistence Gubareva, spadal již do medicinského bloku experimentů. Jednalo se o experiment Tepelná výměna-2. V rámci tohoto experimentu proběhlo porovnání výsledků měření tělesného tepla kosmonautů ze senzorů přístroje Katatermometr, umístěných na jejich těle v porovnání

se subjektivním pocitem kosmonauta, který pravidelně zapisoval, jak mu připadá, že je aktuálně prohřátý. Výsledky pak byly konfrontovány. Zjistilo se, že ve stavu beztíže vnímá člověk okolní teplotu poněkud jinak, než za běžných podmínek. Stav beztíže zapříčiňuje zmizení mikroskopické vrstvy jakéhosi miniaturního ochranného tepelného štítu, který zčásti izoluje kůži od přímého vlivu okolního prostředí, díky čemuž si kosmonauti hůře regulují své teplotní pocity. Jsou mnohem náchylnější na změny teplot a vnímají je obtížněji. Srdce navíc pumpuje do celého těla krev rovnoměrně, protože gravitace neznemožňuje její horší distribuci a tak kosmonauti pro pocit ideálního prohřátí potřebují o dva a až tři stupně méně tepla ve svém okolí. Na tento experiment navazoval pokus Kyslíkový režim, který měl pomocí přístroje Oxymetr měřit kyslíkové zásobování některých tkání. Konkrétně se jednalo o zásobování kůže na levém předloktí, kdy pomocí jehličky přístroje, mělo docházet k měření obsahu kyslíku. Po vybalení přístroje se ho však nepodařilo zpočátku zprovoznit. Později se přišlo na to, že technici při ukládání přístroje do interiéru lodi Sojuz omylem aktivovali napájení přístroje a ten se po nějakém čase sám vybil. Vladimír Remek s Gubarevem však dokázal pomocí několika monočlánků přístroj improvizovaně zprovoznit a ve zbývajícím čase provést alespoň část testů. Vzhledem k nedostatku času však nemohly být provedeny všechny experimenty a tak mnohaletá práce vědců z Československa zčásti přišla vniveč. Tento pokus mimo jiné sestavoval také MUDr. Josef Dvořák CSc., pracující na podobných experimentech už od roku 1945. Praktické sestavení přístroje proběhlo v brněnském biofyzikálním ústavu ČSAV doktorem Antonínem Vackem. Během předposledního dne letu přišel na řadu pokus Supos, který se skládal z obsáhlého dotazníku, zkoumajícího psychické a myšlenkové pocity kosmonauta po delším čase stráveném ve vesmíru. Tento prvotní výzkum pomocí dotazníků stál na počátku rozsáhlého výzkumu, který v roce 2010 a 2011 vyvrcholil praktickým pokusem Mars 500, při němž skupina šesti lidí simulovala po pět set dní let na Mars v pozemské uzavřené laboratoři. Na dotazník Supos později navázala sovětská věda a ve spolupráci s československými odborníky prováděla pokračování a rozšiřování tohoto výzkumu. Po rozpadu Sovětského svazu se do experimentování přidala Evropská kosmická agentura a právě díky této spolupráci se mohl uskutečnit zmíněný projekt Mars 500 a i na tomto projektu se podíleli Čeští vědci.

Experimenty na stanici Saljut 6 za přispění Remka ukončil pokus EXTINKCE, který sledoval světelnost hvězd, pozorovaných z okna stanice. Remek konkrétně studoval, jak se mění světelnost hvězd v průběhu jejich přechodu přes horní vrstvy atmosféry.

Krom experimentů se Vladimír Remek účastnil i několika video konferencí. První se uskutečnila druhý den pobytu na stanici a stala se všech médií v Československu i na celém světě. O letu Vladimíra Remka se veřejnost dozvěděla až při startu Sojuzu, kdy místní televize například neplánovaně přerušila program a vložila do vysílání přímý přenos. Doporučili mu, aby při přenosu mluvil Česky a tak se Čeština stala teprve třetím jazykem, který bylo kdy možné slyšet z vesmíru. Přenosů proběhlo ještě několik.

Remek se stejně jako celá posádka věnoval také pravidelnému cvičení. Ve stavu beztíže dochází k poměrně rychlé degradaci svalových hmot, způsobené absencí gravitace a minimální potřebě nějakého těžšího pohybu. Kosmonauti musí proto pravidelně cvičit, aby následný návrat na zemi do vlivu gravitace bylo pro ně snazší překonat. Vladimír Remek se stal také prvním kosmonautem, který ruským lékařům umožnil získat komplexní lékařské poznatky z jeho pobytu na stanici. Ruští kosmonauté totiž často neříkali celou pravdu a mnoho problémů spojených s pobytem ve stavu beztíže zamlčovali, protože se báli, že by se už podruhé nemuseli do vesmíru podívat. Vladimír Remek věděl, že do kosmu už podruhé nepoletí a tak byl v popisování svého zdravotního stavu upřímný. MUDr. Josef Dvořák CSc. později tvrdil, že toto byl zřejmě nejdůležitější vědecký poznatek celého letu, který sovětským i československým vědcům pomohl značně rozšířit znalosti o stavu zdraví při pobytu ve vesmíru.

Vladimír Remek a Alexej Gubarev přistáli v Kazachstánu po osmi dnech letu 10. března 1978 13:44:10 UTC. Na stanici pobyli celkem 6 dní, 16 hodin a 13 minut. Let Vladimíra Remka odstartoval následný široký program mezinárodní spolupráce. Pro československé vědce a vědecké instituce se stal vrcholem mnoha dlouhodobých výzkumů a přinesl široké poznatky mnoha vědním oborům, zejména medicíně a psychologii. Československo a jeho věda tím získalo jistou mezinárodní prestiž a Sovětský svaz další prvenství v kosmických závodech. Vladimír Remek později opět působil jako letec v armádě Československa, později jako podnikatel, politik a zástupce České republiky v Evropském parlamentu. Aktuálně je velvyslancem v Ruské federaci.

Zdroje informací:
PACNER, Karel, Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice, Praha 2007
PACNER, Karel, Češi v kosmu, Praha 2011
JANKOVSKÝ, Igor, LORENCOVÁ, Ivana, 50 let kosmonautiky, Praha 2008

Zdroje obrázků:
http://files.leva-net.webnode.cz/200001283-2529c2623c/sssr3-2.jpg
https://kosmonautix.cz/wp-content/uploads/2017/06/2013/07/2013/05/remek.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-28_2.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/saljut/lk101.jpg
http://www.papirove-modely.cz/img/upload/modely/sojuz-28-1/20100329193957-72324-full.jpg
http://i.sme.sk/cdata/5/68/6883555/img-r591-r943-st.ir3-_t300.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-28/lk224.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/45/Reentry_Capsule_of_Soyuz_28.JPG