Minule jsme si představili nejzajímavější observatoře, které teprve čekají na svou šanci a vědci je intenzivně připravují ke startu a následný sběr dat. Dnes se naopak podíváme na mise, jež nikdy neměly to štěstí do kosmického prostoru zamířit. Všechny sice byly schváleny a technici je chystali na start, nakonec však každá z nich zůstala na naší planetě. Důvody přitom byly různé, od rozpočtových škrtů až po technické obtíže. Společné mají nenaplněná očekávání a zklamání mnoha předních astrofyziků a kosmologů.

5) Eddington

Obdobou americké mise Kepler měl být Eddingtonův dalekohled, jenž získal jméno po zakladateli moderní astrofyziky Arthuru Eddingtonovi. Jde o muže, který byl velkým propagátorem Einsteinovy obecné relativity, účastnil se i expedice za zatměním Slunce v roce 1919, která podala klíčový důkaz této nové teorie. Velký podíl měl i na moderní teorii hvězd, vysvětlil třeba strukturu těchto objektů a zkoumal rovněž jejich atmosféry.

Observatoř Eddington měla být tvořena jedinou družicí vážící 1640 kilogramů se čtyřmi dalekohledy. Stejně jako v případě Keplerova dalekohledu, i zde se pro detekci exoplanet plánovalo využití tranzitní metody. Zjednodušeně řečeno měla tedy sonda sledovat jednotlivé vzdálené hvězdy a snažit se najít nepatrné poklesy jejich jasnosti, které mohou způsobit případné planety. Jde v podstatě o jakýsi analog našich zatmění Slunce nebo přechodů Venuše či Merkuru přes sluneční kotouč.

Specialisté doufali, že se podaří napozorovat několik set tisíc hvězd (snad až půl milionu) v různých částech oblohy. Očekávalo se nalezení několika tisíc planet všech možných velikostí a vzdáleností od mateřských hvězd. Fyzikové předpokládali detekci několika desítek kamenných planet lokalizovaných v obyvatelných zónách svých hvězd. U zhruba 50 000 hvězd měl Eddington shromáždit rovněž asteroseismologická data, tedy informace o hvězdotřeseních, které mohou pomoci pochopit strukturu dané hvězdy podobně, jako to zemětřesení dovolují u Země.

Evropská kosmická agentura zamýšlela využití nosné rakety Sojuz, vzlet měl proběhnout z kosmodromu Bajkonur v roce 2008. Po startu by observatoř přeletěla do okolí libračního centra L2 soustavy Slunce – Země, kde by strávila nejméně dobu své očekávané základní mise plánované na pět let. Kvůli překročení rozpočtu u jiných misí ale bohužel došlo roku 2003 ke zrušení projektu.

Nepomohly ani silné protesty odborné komunity, která se na observatoř Eddington a její data velmi těšila. Skončila tak cesta první velké observatoře ESA zaměřené na exoplanety. Experti si proto museli počkat na výsledky mise Kepler. V Evropě se obdobná sonda s názvem PLATO intenzivně připravuje až v posledních letech. Termín startu je prozatím stanoven na rok 2026.

4) Sentinel

Hovoříme-li o hrozbách s potenciálem vážného ohrožení lidské civilizace nebo její části, nelze kromě mnoha pozemských nebezpečí opomenout ani dopad planetky či komety na zemský povrch. Stačí si vzpomenout, jakou paseku nadělal asteroid Chicxulub, který dopadl do oblasti dnešního Mexického zálivu před zhruba 66 miliony lety. Dinosauři by mohli vyprávět, tedy pardon, vlastně nemohli. Není však třeba chodit až do takto vzdálené minulosti. I v moderní historii známe několik srážek Země s vesmírným tělesem. V roce 1908 to byl Tunguský meteorit, jenž zasáhl ruskou Sibiř v povodí řeky Podkamenná Tunguska, roku 2013 potom o něco menší Čeljabinský meteorit.

Velmi problematická je zvláště situace s tělesy, které k nám přilétají ve směru od Slunce, ty se totiž jen těžko pozorují. Toto nebezpečí si uvědomují astronomové, ale i další lidé již několik desetiletí. Proto uspořádali nizozemsko-americký astrofyzik Piet Hut a americký astronaut čínského původu Edward Lu v říjnu 2001 v Johnsonově středisku NASA odbornou konferenci věnovanou ochraně lidstva před nebezpečnými planetkami. Zhruba o rok později založili Edward Lu, Piet Hut, Clark Chapman a další astronaut Russell Schweickart nadaci B612 zaměřenou právě na ochranu planety před nebezpečnými blízkozemními objekty.

Aby však odborníci mohli vypracovat účinnou strategii planetární ochrany, museli nejdříve detailně poznat naše bezprostřední okolí a zmapovat pozice a dráhy co největšího množství planetek. Už jsme si ale řekli, že pozorování ze Země má svá omezení. Proto se nadace dohodla na spolupráci se společností Bell Aerospace & Technologies, která měla postavit vesmírnou observatoř schopnou velmi precizních pozorování blízkozemních objektů.

Přístroj dostal název Sentinel Space Telescope. Inženýři zamýšleli postavit dalekohled o hmotnosti 1 500 kilogramů, délce 7,7 metru a šířce 3,2 metru. Sentinel měl nést hliníkové zrcadlo s průměrem 0,5 metru a s velkým zorným polem (2 x 5,5 stupňů). Observatoř by pracovala v infračerveném oboru elektromagnetického spektra, z toho důvodu se počítalo s aktivním chlazením, které by dokázalo udržet teplotu klíčových systémů pod hodnotou 40 Kelvinů (minus 233 °C)

Pro Sentinel také odborníci zvolili neobvyklou oběžnou dráhu. Observatoř totiž měla obíhat Slunce ve vzdálenosti 0,6 až 0,8 astronomických jednotek, tedy podobně daleko jako Venuše. Díky tomu disponovala schopností pozorovat i objekty, které jsou ze Země zjistitelné jen obtížně, popřípadě nejsou vidět vůbec. Celkově se očekávalo nalezení asi 90 % blízkozemních planetek větších než 140 metrů (dohromady jich je snad až půl milionu). To s sebou přináší zajímavý bonus. Údaje ze Sentinelu by totiž nebyly užitečné jen pro planetární ochranu, ale třeba i pro případnou těžbu na asteroidech.

Nadace počítala s vypuštěním observatoře na raketě Falcon 9 společnosti Space X. Po přeletu na cílovou oběžnou dráhu měla nastat vědecká fáze dlouhá nejméně 6 a půl roku, v ideálním případě snad až 10 let. Projekt ovšem provázely odklady. Původně se měl dalekohled vydat do kosmického prostoru v roce 2016, následoval však přesun na rok 2018. Hlavní problém nicméně přišel v roce 2015, kdy agentura NASA vypověděla smlouvu o financování nadace B612.

Představitelé nadace proto po důkladné rozvaze přistoupili ke zrušení jednoho velkého teleskopu a zvolili alternativní přístup, kdy vsadili na větší množství menších observatoří. Avšak i v NASA si dobře uvědomují význam této problematiky. Z toho důvodu specialisté z Jet Propulsion Laboratory navrhli misi Near-Earth Object Camera (NEOCam), dnes známou jako NEO Surveyor, jež se doufejme vydá do kosmického prostoru v roce 2026 a splní velmi podobné úkoly jako Sentinel.

3) Astro-G

Podíváme-li se na elektromagnetické spektrum, povšimneme si prakticky ihned, že s jednou jedinou výjimkou jsou všechny obory v kosmickém výzkumu hojně zastoupeny. Ostatně i v našem miniseriálu jsme se již bavili o observatořích zkoumajících mikrovlnné záření, gama paprsky nebo infračervené vlny. Jediná část elektromagnetického spektra u níž téměř chybí zástupci v kosmickém prostoru je rádiové záření.

Důvodů je hned několik. Na rozdíl od ostatních oblastí pronikají rádiové vlny dosti dobře zemskou atmosférou, jejich pozorování tedy nepřestavuje ani na povrchu Země žádný větší problém. Navíc má rádiové záření velmi nízkou energii a frekvenci a naopak velmi dlouhé vlnové délky. Pro rádiovou astronomii proto potřebujeme pokud možno teleskopy o velkém průměru. Patrně všichni znáte observatoře s přístroji typického talířového tvaru. Dnes již zničený dalekohled v Arecibu na Portoriku měl průměr 305 metrů, čínský teleskop FAST disponuje dokonce anténou o průměru půl kilometru. Alternativou je větší množství menších antén, jak to známe například z observatoří VLA nebo ALMA.

Obě zmíněné možnosti jsou prozatím pro kosmické agentury stále problematické. Sice se občas objeví úvahy o radioteleskopu v nějakém příhodném kráteru na odvrácené straně Měsíce, ty však dosud patří spíše do říše sci-fi, nikoliv do reálné vědy. Přesto se již v kosmickém prostoru objevili zástupci tohoto směru bádání. První z nich, japonská HALCA zamířila na vysoce protáhlou oběžnou dráhu s perigeem ve výšce 560 km a apogeem ve výšce 21 400 km v únoru 1997. Poslední vědecká pozorování provedla v roce 2003, oficiálně pak činnost skončila o další dva roky později. Mezi lety 2011 a 2019 pracoval ještě ruský teleskop Spektr-R s průměrem antény 10 metrů (HALCA 8 metrů).

Japonská kosmická agentura ovšem plánovala ještě vypuštění druhého radioteleskopu s názvem Astro-G. Mise byla vybrána k realizaci v roce 2006, start se očekával o šest let později. Odborníci zvolili znovu velmi protáhlou eliptickou oběžnou dráhu s výškou perigea 1 000 km a výškou apogea 25 000 km. Observatoř měla nést anténu o průměru 9 metrů, která by kromě jiného sloužila ke kombinovaným pozorováním s pozemními radioteleskopy. Výhoda tohoto postupu je dlouhá základna pro interferometrická pozorování, jež mohou ukázat velmi zajímavé detaily, což převedl třeba projekt Event Horizon Telescope, když zobrazil supermasivní černé díry M87* a Sagittarius A*.

Vědci od Astro-G čekali zejména výzkum relativistických výtrysků u černých děr a neutronových hvězd, aktivních galaktických jader a jejich akrečních disků, jakož i studium magnetických polí u právě vznikajících hvězd. Zajímaly je také galaktické a extragalaktické masery, kvasary nevyzařující v rádiovém spektru, gravitační čočky nebo dvojhvězdy. U observatoře Astro-G se předpokládalo dosažení desetkrát vyšší citlivosti a desetkrát lepšího rozlišení, než u předchozího přístroje HALCA.

Nic z těchto velkých plánů se nakonec bohužel neuskutečnilo. Program totiž postihlo hned několik závažných obtíží. Nejprve museli experti řešit technické problémy s připravovanou parabolickou anténou radioteleskopu. Posléze se navíc přidaly ještě finanční problémy, které vedly až k pozastavení vývoje observatoře v roce 2010. O rok později se JAXA naneštěstí rozhodla tento zajímavý projekt z důvodu rozpočtových škrtů a potíží při dosahování zamýšlených vědeckých cílů definitivně zrušit. Na třetí radioteleskop v kosmickém prostoru si proto budeme muset ještě počkat.

2) Joint Dark Energy Mission

Jen málokterý projekt má za sebou tak pohnutou historii jako observatoř Joint Dark Energy Mission (JDEM). Ta vznikla spojením několika dřívějších návrhů podobných observatoří, které všechny reagovaly na objev dvou skupin astrofyziků. Členové týmů Supernova Cosmology Project (Saul Perlmutter, Carl Pennypacker, Richard Ellis, Alexej Filippenko…) a High-Z Supernova Search Team (Brian Schmidt, Adam Riess, Bruno Leibundgut, Robert Kirshner… ) prováděli koncem 90. let průzkum supernov typu Ia, aby se dozvěděli další z důležitých informací o našem kosmu.

Tento typ supernov totiž vzniká specifickým způsobem z bílých trpaslíků nasávajících hmotu z druhé hvězdy, se kterou tvoří dvojhvězdný systém. Takový bílý trpaslík poté prudce vzplane při překročení Chandrasekharova limitu – 1,44 hmotnosti Slunce. A protože je Chandrasekharův limit všude ve vesmíru stejný, lze používat supernovy typu Ia k měření vzdáleností ve vesmíru. A právě toho chtěli fyzikové využít a zjistit, jak rychle se náš vesmír rozpíná a jakou měrou dochází ke zpomalování této expanze. K velkému překvapení ovšem zjistili, že se rozpínání kosmu nezpomaluje, ale právě naopak zrychluje. Objevili tak třetí složku vesmíru, který kromě již dříve známé běžné hmoty a temné hmoty obsahuje také zvláštní substanci zvanou temná energie.

Na tento zajímavý vývoj ve fyzice musela pochopitelně zareagovat i americká NASA a vědci z tamních prestižních univerzit. Vznikly proto návrhy na několik kosmických sond, z nichž nejdůležitější byly Destiny, SNAP a ADEPT. Dark Energy Space Telescope (Destiny) představovala společný projekt NASA a ministerstva energetiky. Observatoř měla disponovat primárním zrcadlem o průměru 1,8 metru s jehož pomocí by určila parametry několika tisíc supernov typu Ia. To by pomohlo ještě lépe pochopit, jak přesně probíhá rozpínání prostoročasu. Kromě toho by Destiny sledovala též miliony galaxií za účelem lepšího porozumění velkorozměrovým strukturám v kosmu.

S pomocí SuperNova Acceleration Probe (SNAP) také fyzikové zamýšleli pozorovat několik tisíc supernov typu Ia, v tomto případě vzdálených až 10 miliard světelných let. Navíc chtěli sledovat rovněž velmi vzdálené galaxie a doufali v naměření malého zkreslení jejich světla, které by poodhalilo více o historii vesmírné expanze. Inženýři plánovali pro SNAP použít hlavní zrcadlo o průměru dvou metrů a observatoř by nesla také spektrograf k určení typu jednotlivých supernov. Experti očekávali, že teleskop odhalí mechanismus řídící zrychlování rozpínání kosmu a zjistí povahu temné energie.

Observatoř Advanced Dark Energy Physics Telescope (ADEPT) nesla vybavení potřebné k tomu, aby mohla najít více než 1 000 nových supernov a detailně prostudovat více než 100 milionů galaxií. Charles L. Bennett, hlavní vědec projektu tvrdil, že ADEPT neposkytne jen nejlepší informace o temné energii, ale provede i největší a nejdetailnější průzkum velkorozměrových struktur vesmíru.

V rámci programu Beyond Einstein (česky volně přeloženo jako Dále než Einstein) se ovšem nakonec objevil návrh mise Joint Dark Energy Mission-Omega. Se sondami Destiny, SNAP a ADEPT se již nadále nepočítalo a observatoř JDEM připravovaná ve spolupráci NASA a amerického ministerstva energetiky tyto projekty nahrazovala. Úkoly teleskopu v podstatě tvořila kombinace cílů misí Destiny, SNAP a ADEPT, tedy převážně studium vzdálených supernov a galaxií za účelem porozumění zrychlené expanzi kosmu a velkorozměrovým strukturám vesmíru. Pro JDEM technici připravovali hlavní zrcadlo velké 1,5 metru a umístění do libračního centra L2 soustavy Slunce – Země.

Přestože odborníci doporučovali observatoři JDEM nejvyšší prioritu, ani ona neměla na růžích ustláno. Bohužel byla JDEM nakonec v této své podobě zrušena. Výbor NASA sice doporučil ke schválení dalekohled s podobným zaměřením, šlo však o více než jen přejmenovanou JDEM. Projekt WFIRST, později přejmenovaný na dalekohled Nancy G. Romanové prošel podstatnými úpravami, například získal větší primární zrcadlo a změněnou konstrukci. Navíc je spektrum jeho úkolů širší. Sice probádá temnou energii a strukturu vesmíru na velkých škálách, avšak velkou část vědeckého programu zabere rovněž průzkum extrasolárních planet.

Čestné zmínky

Kosmické agentury pochopitelně v průběhu uplynulých 65 let zrušily celou řadu zajímavých projektů. Z těch na něž se v našem výčtu nedostalo jmenujme třeba astrometrickou družici NASA známou jako FAME, evropsko-japonský infračervený teleskop SPICA nebo níže zmíněné rentgenové observatoře XEUS a Constellation-X. A ani to ještě není všechno. Zrušen byl i další rentgenový dalekohled Large Observatory for X-ray Timing.

Ovšem největší množství zklamaných najdeme patrně v oboru výzkumu extrasolárních planet. Kromě již zmíněného Eddingtonova dalekohledu došlo ke zrušení i u projektů Exoplanet Characterisation Observatory (EChO) nebo Fast Infrared Exoplanet Spectroscopy Survey Explorer (FINESSE). A nikdy se neuskutečnily ani velké ambiciózní projekty na hledání kamenných planet vhodných k životu. V Evropě šlo o observatoř Darwin, její americká obdoba se jmenovala Terrestrial Planet Finder (TPF).

1) International X-Ray Observatory

Rentgenová astronomie zaznamenala v minulých desítkách let pozoruhodný rozvoj. Velkou zásluhu na tom měly observatoře Chandra nebo XMM-Newton. Vesmírné agentury jako NASA, ESA a JAXA proto začaly připravovat rentgenové teleskopy nové generace, mise Constellation-X Ray Observatory (NASA) nebo XEUS (ESA). V roce 2008 se ovšem Američané, Japonci a Evropané dohodli na koordinaci svých plánů. To vedlo ke zrušení samostatných projektů a naopak představení programu International X-Ray Observatory (IXO), společného velkého rentgenového dalekohledu.

Pro IXO připravovali odborníci speciální zrcadlo navržené tak, aby se minimalizovala hmotnost a současně maximalizovala sběrná plocha, jež je nutná pro shromáždění většího množství fotonů a tím i kvalitnější snímky. Technici předpokládali průměr zrcadla tři metry nebo dokonce více. K dosažení co nejlepších výsledků, měl teleskop disponovat výsuvnou optickou lavicí nabízející ohniskovou vzdálenost 20 metrů. IXO by pochopitelně nesl také celou řadu inovativních vědeckých přístrojů a detektorů umožňujících přesná spektroskopická měření, polarimetrii nebo přímé zobrazování.

Rozlišení observatoře činilo 5 úhlových vteřin, zorné pole 18 úhlových minut. Frekvenční rozsah detektorů se pohyboval od 150 eV do 40 keV. Aby nedocházelo k rušení poměrně slabých signálů astronomických objektů zářením samotného teleskopu, musely se přístroje IXO udržovat v chladu. Proto patřil do vybavení také velký sluneční štít zkonstruovaný za účelem blokování záření ze Země, Slunce a Měsíce. Jinak by docházelo k nežádoucímu ohřevu zařízení a rušení cenných pozorování.

Rentgenová astronomie může zásadně pomoci k pochopení struktury a vývoje hvězd, galaxií, ale i celého vesmíru. Tento typ elektromagnetického záření často produkují závěrečná stádia vývoje hvězd jako jsou supernovy, neutronové hvězdy a černé díry, respektive jejich akreční disky. Díky rentgenovým pozorováním lze najít mimořádně horká místa v prostoru zahřátá vlivem silných magnetických polí, mohutných explozí či působení intenzivních gravitačních sil.

S tím souvisejí i hlavní cíle, které experti pro IXO stanovili. Patří mezi ně zejména sledování okolí černých děr, zkoumání vzniku a vývoje supermasivních černých děr či studium velkorozměrových kosmických struktur. V neposlední řadě měl dalekohled napovědět, jak spolu všechny tyto zmíněné fenomény souvisí. Observatoř proto měla probádat blízké okolí množství černých děr, naměřit rotaci supermasivních černých děr v několika stovkách aktivních galaktických jader, zmapovat hmotné černé díry až do vzdálenosti 13 miliard světelných let, studovat pohyby v kupách galaxií či pozorovat vzdálené kvasary a pokusit se nalézt chybějící hmotu v kosmické pavučině.

Kromě kosmologických úkolů se IXO měla zaměřit i na bližší objekty. Astronomy kupříkladu velmi zajímaly rotující černé díry a jejich populace v naší Galaxii, popřípadě v některých blízkých galaxiích. Dále chtěli důkladně probádat neutronové hvězdy s cílem upřesnění stavové rovnice hmoty v jejich nitru, o které toho víme dosud poměrně málo. A v neposlední řadě si přáli prozkoumat i výbuchy supernov a s nimi související tvorbu těžkých prvků a jejich uvolňování v kosmickém prostoru.

Teleskop IXO disponoval potenciálem všechny své předchůdce výrazně překonat. Astronomové dokonce mluvili o revoluci podobné tomu, jako kdybychom v optické astronomii přešli z pětimetrového dalekohledu k přístroji o průměru 22 metrů. Jenže štěstí nakonec IXO nepřálo. Počátkem minulého desetiletí NASA od projektu z důvodu rozpočtových škrtů, podobně jako v mnoha jiných případech (LISA, Exo Mars…), ustoupila. Mezinárodní partneři plánovali start na rok 2021 (nosná raketa Atlas V nebo Ariane 5) a očekávali nejméně pětiletý, optimálně ale desetiletý provoz. Nicméně dalekohled se nakonec do vesmíru nikdy nepodíval.

Japonská kosmická agentura se místo toho rozhodla vybudovat a vypustit vlastní rentgenovou observatoř. Na první pokus neuspěla, když v roce 2016 ztratila teleskop Hitomi. Jejich experti se nicméně nevzdali a připravili náhradu v podobě dalekohledu X-Ray Imaging and Spectroscopy Mission (XRISM), který vzlétne na palubě rakety H-IIA v roce 2023. Také ESA plánuje spuštění vlastní rentgenové observatoře známé jako Advanced Telescope for High-ENergy Astrophysics (Athena). Tu vybrala jako druhou velkou misi programu Cosmic Visions s plánovaným startem v roce 2035.

Závěr

Představením pěti nejzásadnějších zrušených fyzikálních observatoří končíme náš letošní miniseriál v rámci letní série TOP 5. O zbytek článků se postarají kolegové, já se s vámi budu těšit na shledanou při dalším odborném fyzikálním článku letos v září. A případně u dalších mnou sepsaných dílů TOP 5 v létě příštího roku.

Použité a doporučené zdroje

• Eddington ESA: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/Eddington_overview
• Nadace B612: https://b612foundation.org/
• Astro-G JAXA: https://web.archive.org/web/20150917051847/http://www.isas.jaxa.jp/e/enterp/missions/astro-g/index.shtml
• JDEM NASA: https://science.nasa.gov/missions/jdem
• IXO ESA: https://sci.esa.int/web/ixo/
• IXO NASA: https://asd.gsfc.nasa.gov/archive/ixo/

Zdroje obrázků

• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/22/IXOFlyby1Large.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2002/02/eddington_exoplanet_artist_view/9188436-5-eng-GB/Eddington_Exoplanet_artist_view_card_medium.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2003/04/artist_s_impression_of_eddington2/9767387-3-eng-GB/Artist_s_impression_of_Eddington_article.jpg
• https://imageio.forbes.com/specials-images/imageserve/5dc852811ca49300072dc7cd/Kepler-s-fundamental-limitations-prevented-it-from-finding-Earth-and-Mercury-like/960×0.jpg?format=jpg&width=960
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/14/Sentinel_Space_Telescope_illustration.jpg
• https://ichef.bbci.co.uk/news/624/mcs/media/images/61243000/jpg/_61243566_sentinel.jpg
• https://cdn.zmescience.com/wp-content/uploads/2012/06/sentinel-space-telescope.jpg
• https://todayheadline.co/wp-content/uploads/2021/12/nmprofetimg-1546.png
• https://imagine.gsfc.nasa.gov/Images/science/observatories_across_spectrum_labeled_full.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/78/Niac2020_bandyopadhyay.jpg/1200px-Niac2020_bandyopadhyay.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8e/RIAN_archive_930415_Russian_Spektr_R_space-born_radio_telescope.jpg
• https://www.isas.jaxa.jp/en/missions/files/astro-g_main.jpg
• https://www.jaxa.jp/projects/sat/astro_g/img/photo.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bd/JDEM_proposal.png
• https://scx1.b-cdn.net/csz/news/800a/2014/image001.jpg
• https://noirlab.edu/public/media/archives/images/news/noao0611a.jpg
• https://scx2.b-cdn.net/gfx/news/2006/SNAP_web_final.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/48/Wfirst_beauty1_prores_1920x1080.mov_.00_00_17_16.still003_crop.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2015/06/darwin_s_six_telescopes/9527060-4-eng-GB/Darwin_s_six_telescopes_pillars.jpg
• https://asd.gsfc.nasa.gov/archive/ixo/images/resources/imageGallery/spacecraftTechnology/IXOFlyby3.jpg
• https://www.researchgate.net/profile/Gianluigi-Baldesi/publication/237266973/figure/fig1/AS:299527966871556@1448424440648/The-International-X-ray-Observatory-in-deployed-configuration.png
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9d/XRayBeamsCutaway.jpg
• https://asd.gsfc.nasa.gov/archive/ixo/images/science/XrayOPticsHXI.jpg
• https://heasarc.gsfc.nasa.gov/Images/xrism/xrism_4k_web.jpg
• https://www.cosmos.esa.int/documents/400752/400860/cdf_front.png/f6efa47f-7277-4825-86e1-bc800bf60ac2?t=1422285524551