Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.

​
​ Diamantoví muži

V rámci oddílu kosmonautů SSSR začaly už poměrně záhy existovat dvě odlišné skupiny – skupina vojenských kosmonautů, z níž koneckonců vzešli i první kosmonauti, a skupina civilních kosmonautů, jež se rekrutovali zejména z řad inženýrů OKB-1 (později CKBEM), eventuálně z Institutu medicínsko-biologických problémů Akademie věd. Toto členění je velmi hrubé, v průběhu času byly tyto skupiny „naředěny“ jednotlivci z jiných organizací a lidmi vybranými pro specifické programy. Přes počáteční vzájemnou nedůvěru byly dvě subkultury kosmonautů často promíchány a de facto od roku 1964 spolu zástupci vojáků i civilů létali na společné mise.

Nic z toho se však netýkalo programu Almaz. Do tohoto navýsost vojenského programu neměl přístup žádný z civilních kosmonautů. Své hájemství si Vzdušné síly SSSR velmi pečlivě střežily. Počátek existence skupiny kosmonautů pro Almaz se datuje do září roku 1966. Tehdy byli ze stávajícího personálu vybráni Lev Vorobjov, Lev Ďomin, Alexandr Matinčenko a Vasilij Lazarev. Skupině určené pro program Almaz velel Pavel Běljajev, kosmonaut, který měl už na pažbě jeden zářez za let Voschodu-2.

Skupina se zpočátku věnovala tzv. materiální části, to znamená, že se její členové zabývali studiem konstrukce a systémů budoucího komplexu Almaz. Již zkraje následujícího roku se stádečko kosmonautů pro Almaz začalo rozrůstat, když v lednu 1968 do skupiny přibyli Vladimir Preobraženskij, Valerij Rožděstvěnskij, Anatolij Fjodorov, Jevgenij Chludějev, Vasilij Ščeglov a Oleg Jakovlev. Na konci roku do stávající skupiny přibyli ještě Vitalij Žolobov a Georgij Dobrovolskij.

Na začátku roku 1969 došlo v rámci Střediska pro výcvik kosmonautů (CPK – tedy jakési mateřské organizace oddílu kosmonautů) k menší reorganizaci, která se dotkla také skupiny kosmonautů pro Almaz. V rámci oddílu byla zřízena čtyři oddělení, přičemž pod druhé oddělení určené pro vojenské programy byly nyní zahrnuty dvě skupiny. Jedna skupina se zabývala výcvikem pro vojenskou loď 7K-VI (jež se posléze transformovala na projekt vojenské stanice „Sojuz-VI“) a druhou skupinou byl nám již známý tým Almazu. Vedoucím druhého oddělení byl jmenován zkušený kosmonaut Pavel Popovič.

A příliv nových tváří do programu Almaz neustával ani nyní: v srpnu 1969 skupinu posílili nováčci Sergej Gajdukov, Vladimir Isakov a Vladimir Kozelskij. V únoru 1970 Pavel Popovič povýšil na pozici zástupce náčelníka prvního oddělení CPK a na jeho místo byl dosazen další zkušený kosmonaut Georgij Šonin. A v srpnu toho roku Almaz opět zaznamenal příliv nové krve. V té době byl definitivně zrušen program vojenské stanice Sojuz-VI a proto byli kosmonauti z této skupiny převedeni do programu Almaz. Jednalo se o Vladimira Alexejeva, Michaila Burdajeva, Jurije Glazkova, Vjačeslava Zudova, Michaila Lisuna, Alexandra Pětrušenka, Nikolaje Porvatkina, Gennadije Sarafanova a Eduarda Stěpanova. V roce 1971 skupina pro Almaz posílila o zkušené veterány v osobě Borise Volynova, Viktora Gorbatka, Jevgenije Chrunova a nováčka Jurije Arťuchina.

Nelze však tvrdit, že skupina pouze bobtnala. Občas do ní vedení oddílu kosmonautů sáhlo, když bylo třeba posílit kádr jinde. Proto například na začátku ledna 1970 skupinu opustil Vasilij Lazarev, aby se věnoval přípravě na let Sojuzu-9 v roli velitele rezervní posádky (tj. třetí po hlavní a záložní) a následně byl převeden do programu „Kontakt“, jež byl zaměřen na testy setkávacích operací lodi a lunárního modulu na orbitální dráze kolem Měsíce. Stejně tak se oddílem mihnul třeba Lev Vorobjov, který byl v roce 1969 převeden k práci na programu Kontakt, aby byl o dva roky později opět vrácen do skupiny Almazu. K podobné fluktuaci personálu docházelo zcela běžně a nelze tak tvrdit, že počet členů skupiny Almaz měl nějaké jednoznačné a konečné číslo, vždy je třeba brát v úvahu konkrétní okamžik v čase, o němž je řeč.

Nicméně po jistou dobu byla skupina kosmonautů pro Almaz nejlidnatější v rámci sovětského oddílu kosmonautů. Například v roce 1970 pracovalo v programu Almaz 20 mužů, přičemž kompletní oddíl kvalifikovaných kosmonautů ozbrojených sil v té době čítal 48 kosmonautů (to znamená, že nejsou započítáni nováčci, kteří v té době procházeli všeobecnou kosmonautickou přípravou, ani členové oddílu Akademie věd a CKBEM). V roce 1971 pak oddíl pro Almaz čítal celkem 28 osob, což bylo pro oddíl kosmonautů historické unikum.

V roce 1970 byly v CKBM k dispozici první makety Almazu, transportní lodě TKS a některých systémů těchto strojů. Bylo žádoucí, aby se na jejich testování podíleli i ti, kteří budou danou techniku využívat. Pro tyto účely byla zformována trojice testovacích posádek. První tým tvořili Fjodorov, Ďomin a Preobraženskij; druhý tým měl složení Jakovlev, Žolobov, Stěpanov; do třetího týmu pak byli zařazeni Zudov, Glazkov a Lisun. Tyto trojice se skutečně podílely zejména na evaluaci transportní lodi TKS, přičemž některé prameny hovoří o tom, že tyto trojice měly realizovat zkušební samostatné lety lodí TKS.

Krom členů oddílu kosmonautů se na testování techniky podíleli i „ispitatěli (zkušebníci)“, tedy testovači z řad vojáků i inženýrů, kteří v žádném případě nemohli počítat s letem do vesmíru, jejichž práce však byla naprosto nezastupitelná. A někdy to byly testy skutečně nezáviděníhodné. Například na přelomu prosince 1971 a ledna 1972 proběhl dlouhodobý test obyvatelnosti stanice. Když 11. ledna dvojice testovačů V. S. Pančenko a A. J. Alijev opustila interiér makety stanice, podala přítomné komisi hlášení, v němž konstatovala, že „uspořádání obytného i pracovního úseku je pohodlné“, „vzduch je dobrý, bez zápachu“, „k hluku a vibracím aparatur jsme si velmi rychle přivykli“.

U testovačů je jejich relativní anonymita (a upřímně – nezasloužená anonymita) pochopitelná. Vážený čtenář však musel při čtení předcházejících odstavců povšimnout jmen, která nefigurují na žádném seznamu pilotovaných letů. Matinčenko, Vorobjov, Fjodorov a další a další… Onen výčet jmen ve skupině pro Almaz názorně ukazuje, že fakt, že dotyčný byl členem oddílu kosmonautů, ještě v žádném případě neznamenal, že se podívá do vesmíru. Z oněch zhruba dvaceti členů skupiny Almaz z různých důvodů nikdy nepřekročila hranice atmosféry celá polovina mužů…

Vraťme se však k programu Almaz jako takovému. Poté, co bylo rozhodnuto, že v první fázi budou coby transportní lodě využívány lehce upravené Sojuzy, byly v listopadu 1971 sestaveny posádky pro nácvik stykovky se stanicí, z nichž se postupem času vykrystalizovaly základy několika skutečných posádek. Vzhledem k tomu, že Sojuzy byly po katastrofě Sojuzu-11 přepracovávány pro dvojčlennou posádku, i ony týmy pro nácvik spojování byly dvoučlenné.

Dvojice tehdy měly složení: Popovič/Ďomin; Volynov/Chludějev; Gorbatko/Žolobov; Fjodorov/Arťuchin; Sarafanov/Stěpanov. Postupně došlo k několika dílčím změnám, při nichž Arťuchin přešel k Popovičovi a na jeho místo v posádce Fjodorova přešel Ďomin. O něco později byl Fjodorov vyřazen z výcviku kvůli problémům se zdravím a jeho místo zaujal Sarafanov. Dvojice spolu trénovaly do dubna 1972.

V září toho roku byly z řad skupiny kosmonautů pro Almaz zformovány již skutečné posádky, s nimiž se počítalo pro reálné mise. Některé dvojice zůstaly zachovány ze zmíněného předběžného výcviku, jiné byly zformovány „od píky“. Čtyři týmy měly složení Popovič/Arťuchin; Volynov/Žolobov; Sarafanov/Ďomin a Zudov/Rožděstvenskij. Po obecné přípravě začal v prosinci toho roku výcvik těchto dvojic na komplexním trenažéru stanice, který dostal název „Irtyš“. Výcvik šel plnou parou vpřed a už v únoru 1973 proběhly zápočtové nácviky, na nichž byl osobně přítomen i Vladimir Čeloměj. Muži byli připraveni a hlavní posádka ve složení Pavel Popovič a Jurij Arťuchin spolu se záložní posádkou, kterou tvořili Boris Volynov a Vitalij Žolobov, byla ve vrcholné formě.

Několik dní poté odlétly obě posádky v doprovodu několika dalších kolegů-kosmonautů na Bajkonur. Tam se zatím už připravovala stanice i transportní Sojuz. Kosmonauti se účastnili finálních příprav a měli možnost naposledy pobýt v interiéru Almazu. Popovič a Arťuchin na příslušná místa uložili své osobní věci a specialisté v tu samou dobu také stanici vybavili vším potřebným pro život a práci – do dedikovaných kontejnerů a přihrádek byla uložena zásoba oblečení, jídla, vody, lékárnička byla vybavena medikamenty. Na palubu putovaly také cívky s filmy a dalšími záznamovými médii pro palubní aparatury, do speciálních schránek byly uschovány šifrovací tabulky pro neveřejnou komunikaci.

Almaz měl startovat mezi 19.-25. březnem a o deset dní později byl v plánu vzlet Popoviče a Arťuchina. Ale již několik týdnů předtím se stalo něco, co postavilo celý pečlivě vypracovaný harmonogram vzhůru nohama…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
https://www.hippopx.com/en/anonymous-aluminum-aluminium-foil-mask-person-face-371063
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Pavel_Ivanovich_Belyayev.jpg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:%D0%9B%D0%B0%D0%B7%D0%B0%D1%80%D0%B5%D0%B2,_%D0%92%D0%B0%D1%81%D0%B8%D0%BB%D0%B8%D0%B9_%D0%93%D1%80%D0%B8%D0%B3%D0%BE%D1%80%D1%8C%D0%B5%D0%B2%D0%B8%D1%87.jpg
http://sm.evg-rumjantsev.ru/img20/glazkov-zudov-lisun.jpg (kredit: Novosti kosmonavtiki)
http://sm.evg-rumjantsev.ru/img20/almaz-kosm.jpg (kredit: Novosti kosmonavtiki)