Program vojenské orbitální stanice trpěl již od dob své prehistorie zvláštním rysem, který vypadal téměř jako prokletí. Neustále se nad ním totiž vznášela mračna různého charakteru. Zpočátku to byla neujasněnost koncepce, posléze dilema člověk/stroj a v okamžiku, kdy konečně získal své místo na slunci, byl program de facto od svého počátku nucen zvládat chronický nedostatek kyslíku (rozuměj: financí). Tato situace měla za následek neustálé sklouzávání termínů plánovaných letů směrem doprava a tento trend se nepodařilo zastavit až do hořkého konce celého dobrodružství jménem MOL. Zatímco ještě v červnu 1965 plány počítaly s prvním nepilotovaným startem do konce roku 1968, například v červnu 1967 už byl termín prvního startu posunut na duben 1970 s tím, že první pilotovaná mise měla být realizována až na konci téhož roku. Připomínalo to podivně obrácenou perspektivu, v jejímž rámci čím déle zainteresovaní běželi k cíli v podobě vynesení první stanice na orbitu, tím více se jim tento cíl vzdaloval. Krásně to vystihl „Bo“ Bobko, jeden z druhé skupiny pilotů MOL. Bobko si nakreslil graf, kde vynesl dvě linie. Tyto linie demonstrovaly, jak daleko je první plánovaný let od aktuálního data. Podle vzpomínek kolegy Hanka Hartsfielda se poté, co byl graf hotov, Bobko zadíval na bod, kde se obě linie protínaly a s hraným údivem v hlase pronesl: „No páni, my jsme startovali v roce 1929. O tom jsem vůbec nevěděl!“ Na vině zpožděním však nebyla jen příliš utažená šňůrka státního měšce…

Peníze až v první řadě

Podzim 1966 byl pro MOL velmi rušný a současně hrozil celý program poslat do propadliště dějin. V té době se rozběhly dílčí zakázky na vývoj a výrobu stanice a jejího vybavení u kontraktorů a subkontraktorů. Ve stejné době ještě běžela jednání o konečné podobě kontraktů. Jenže právě během nich na povrch vyplaval jeden obří problém: představy o finanční náročnosti se u kontraktorů a USAF diametrálně lišily. A slovo „diametrálně“ není použito bezdůvodně.

Například za transportní lodě Gemini-B bylo letectvo ochotno zaplatit 147,9 milionů dolarů, zatímco výrobce McDonnell si představoval cenovku ve výši 205,5 milionů dolarů. Douglas předpokládal, že stanice vyrobí za 815,8 milionů dolarů, ale USAF bylo ochotno položit na stůl pouze 611,3 milionů. General Electric za své moduly požadoval 198 milionů plus finanční pobídky, letectvo však trvalo na konečné ceně 147,3 milionů dolarů.

Zdálo se, že kontraktoři nemíní ustoupit, proto v listopadu 1966 USAF přešlo k něčemu, co neslo velmi eufemické označení „nová vyjednávací strategie“. Jednoduše řečeno – programová kancelář MOL měla stopnout veškerá jednání o kontraktech, která ještě nebyla uzavřena a současně zastavit vydávání prověrek na úrovni DORIAN pro personál kontraktorů. Jinými slovy – staré dobré lehké vydírání. Na tento postup kontraktoři slyšeli a v prosinci přišli s novými cenovými nástřely, které se již představám vojáků blížily výrazně více. Díky tomu mohl ředitel NRO Alexander Flax na začátku ledna 1967 konstatovat, že celý projekt bude stát daňové poplatníky 1,92 miliardy dolarů. Za špičkovou špionážní platformu by se to nemuselo zdát jako mnoho, byť částka to byla tehdy i v přepočtu na dnešní hodnotu dolaru vskutku astronomická. Jenže – bezpečnost vlastní země a informační výhoda vzhledem k protivníkovi je na druhé straně doslova k nezaplacení. Tato jednoduchá úvaha by mohla svádět k domněnce, že MOL by býval měl být jednou z jednoznačných bezpečnostních priorit. To by tady ovšem nesměla být jedna velmi otravná a táhnoucí se patálie. Ta patálie nesla jméno „Vietnam“.

Konflikt mezi severním a jižním Vietnamem se táhl de facto od poloviny padesátých let. V polovině šedesátých let pak celá záležitost vyeskalovala do olbřímích rozměrů. Spojené státy byly ve válce stále více zapleteny. Nyní už to nebyla pouze přítomnost vojenských poradců, ale bobtnající vojenský kontingent se vším všudy. Ztráty neúprosně narůstaly a stále více Američanů se samo sebe ptalo, proč mají mladí muži umírat kdesi v asijských džunglích „za vlast“. Válka ve Vietnamu však nebyla pro USA pouze krutým mlýnkem na maso.

Stále citelněji se náklady na udržování vojenské přítomnosti a bojové operace zakusovaly do federálního rozpočtu. Válka se změnila v otesánka, který svými rozměry nelítostně dusil rozpočet ministerstva obrany a tím i podřízených organizací. Ani USAF nebylo tohoto efektu ušetřeno. Vzrůstající ekonomický tlak si vybíral oběti a bylo jasné, že MOL bude v poměrně nepříjemné pozici. Přes všechny možnosti a výhody, které díky němu mohli vojáci získat, to byl pro mnoho mužů v uniformě pouze podivný sen bez jasně definované koncepce, jenž navíc sliboval přinášet plody až kdesi v mlhavé budoucnosti.

Situaci také nenahrávala osoba ministra obrany. Robert McNamara byl znám svou spořivostí a cenovka MOL a také tanečky okolo cen kontraktů jej a jeho „cifršpiony“ na ministerstvu nemohly nechat zcela klidnými. V lednu 1967 letectvu sdělila Kancelář ministra obrany, že ve svém návrhu na rozpočet pro fiskální rok 1968 bude od Kongresu požadovat pro MOL 430 milionů dolarů. Velké řadě lidí tajemníkem USAF počínaje a kontraktory konče, tato zpráva vztyčila vlasy na hlavě. Bylo to totiž o 157 milionů méně, než programová kancelář MOL pokládala za nutné minimum a dokonce o celých 381 milionů dolarů méně oproti odhadům kontraktorů.

S těmito částkami se evidentně nedalo pracovat při stávajícím harmonogramu. Někteří Jobovu zvěst dokonce nazývali „Pearl Harborem“. Financování programu MOL, které ani předtím nebylo nijak zvláště plnotučné, se nyní dostalo hluboko do pásma podvýživy. V této situaci bylo nutné vyjednat s dodavateli novou podobu kontraktů, které budou reflektovat tristní ekonomické podmínky. A to se pochopitelně neobešlo bez výrazných skluzů předpokládaných termínů testovacích a pilotovaných letů.

O tom, jak velký skluz bude, se mezi USAF a kontraktory vedly rozsáhlé debaty. Letectvo přišlo s vidinou skluzu o jeden rok až 15 měsíců. Na to kontraktoři ovšem nechtěli slyšet. Podle nich bylo více než pravděpodobné, že ani patnáctiměsíční skluz nebude definitivní. Mezitím ředitel NRO Dr. Flax instruoval jak své podřízené, tak i letectvo a kontraktory, aby začali sestavovat dvě nové varianty finančních plánů, jež by pracovaly s nástřely ve výši 500 a 600 milionů dolarů pro fiskální rok 1969.

Ohledně vývoje a harmonogramu startů nakonec došlo v květnu 1967 mezi oběma stranami k překvapivé dohodě, ve které figuroval skluz v délce 12 měsíců. Letectvo se zavázalo „vyškrábat“ dodatečné finance z rezerv a artistickým přehazováním z hromádky na hromádku v rámci svého rozpočtu. To by umožnilo pracovat s termínem pro pilotovaný start v prosinci 1970.

Zde by se ovšem slušelo podotknout, že ne všechna zpoždění a skluzy byly zaviněny problémy s financováním. Například už 9. prosince 1965 přišla firma Eastman-Kodak, tedy dodavatel optických systémů, s memorandem, v němž s politováním oznamuje, že původní termín dodání tohoto nejdůležitějšího systému celého komplexu MOL se nepodaří splnit. V té době se předpokládalo, že systém bude dodán v lednu 1969 tak, aby se stihnul zamýšlený dubnový pilotovaný start. Eastman-Kodak si vyžádal desetiměsíční odklad termínu. Dodání systému v říjnu 1969 znamenalo odklad pilotovaného startu až na leden 1970. Vedení programu ex-post litovalo, že netrvalo na vypuštění první stanice i bez tohoto systému. Jak se vyjádřil jeden zainteresovaný, který později působil v NASA, až v civilní agentuře pochopil, že někdy je v rámci zachování programu třeba vypustit cokoli – klidně i „prázdnou plechovku“. Ale zpět k roku 1967…

Po příslušných jednáních byly upraveny také kontrakty, eventuálně k nim byly doplněny dodatky. Ministerstvo obrany nyní zveřejnilo novou částku, která měla zamířit k nejdůležitějším dodavatelům. McDonnell-Douglas si měl za svou roli a dodaný hardware stanice samotné přijít na 885 milionů dolarů, dalších 674,7 milionů mělo na účty „Mac Dac“, jak se McDonnellu přezdívalo, přitéct za vývoj a výrobu Gemini-B. General Electric měl za integraci experimentů obdržet celkově sumu ve výši 110 milionů dolarů. Celé dění se samozřejmě muselo odrazit na konečné cenovce programu, která se (necelého půl roku od sumy 1,92 miliardy, anoncované Dr. Flaxem) vyšplhala na 2,35 miliard dolarů – nyní bylo, vzhledem ke skluzům, třeba počítat také s delší periodou vývoje, což pochopitelně v konečném důsledku navýšilo náklady.

Vedoucí činitelé programu MOL i USAF se samozřejmě činili nejen prostřednictvím lobbistů v Kongresu, ale také v bezprostředním kontaktu s politiky. Už nějakou dobu ležela na stole ministra obrany McNamary pozvánka na exkurzi do Rochesteru, kde jej slibovalo svými provozy provést vedení Eastman-Kodaku. Dlouho očekávaná návštěva byla nakonec do ministrova harmonogramu naplánována na 14. září 1967. Příslušní činitelé a také kontraktoři si od celé věci slibovali vylepšení ministrova pojmu o tom, co systém DORIAN dokáže a jaké jsou jeho výhody oproti bezpilotním konkurentům.

V onen den se skutečně McNamara v přísném utajení v Rochesteru objevil. Byly mu prezentovány dosavadní výsledky vývoje, makety a další materiály. Mezi nimi figurovaly i dva svazky analýz fotografií stávajících systémů i systémů teprve vyvíjených, na kterých zamýšleli vedoucí pracovníci Eastman-Kodak demonstrovat předpokládané výkony DORIANu.

Porovnány byly systémy KH-7 GAMBIT, který byl provozován od roku 1963, čili se jednalo o „dospělý“ a odladěný systém; KH-8 GAMBIT-3, jenž byl právě ve vývoji a proti nim stál KH-10 DORIAN. U KH-7 bylo v informačních materiálech zdůrazněno, že nejlepší snímky přinášely rozlišení 53 cm, nicméně dvacet procent snímků spadalo do kategorie s rozlišením lepším než 75 cm a celých 85 procent všech fotografií zachytilo podrobnosti o minimální velikosti 1,2 metru. Systém KH-8 měl podle předpokladů dodávat snímky s lepším rozlišením než KH-7, i tady však mělo „93 procent snímků mít rozlišení lepší než 60 cm pouze v šesti procentech případů“. Byť tato věta na první pohled nedává příliš smysl, dá se z ní skutečně vyextrahovat tvrzení o lepší kvalitě snímků než u KH-7.

Ovšem to byla jen předehra. S těmito daty byl porovnán systém KH-10 DORIAN stanice MOL. A u něj odhady a analýzy tvrdily, že 99 procent snímků pořízených touto pilotovanou platformou se bude pyšnit rozlišením v kategorii 30 cm, přičemž více než polovina snímků může při ideálních podmínkách zachytit ještě menší podrobnosti. DORIAN měl tak podle svých tvůrců dosáhnout násobně vyšší efektivity oproti srovnávaným systémům. Tato dechberoucí analýza byla zlatým hřebem, který měl McNamaru přesvědčit o přínosech a důležitosti programu MOL.

Podle všeho návštěva v Rochesteru na McNamaru skutečně učinila velký dojem. Ministr konstatoval, že během návštěvy se mu dostalo všech informací, které zamýšlel získat a že prezentace byly výborně připraveny. Bylo evidentní, že vidina fotografií s neuvěřitelnými detaily byla skutečně silným lákadlem. Nicméně jedním dechem McNamara dodal, že ohledně programu cítí znepokojení, speciálně proto, že jeho náklady již v té době překračovaly původní předpoklady o padesát procent. Temný mrak nad programem tedy McNamarova exkurze u Kodaku rozhodně nezahnala…

Ekonomické problémy a snaha kompenzovat nižší příděl financí, než bylo původně v plánu, znamenaly velké problémy jak pro USAF tak pro kontraktory. V prvním prosincovém týdnu 1967 se konala v Huntington Beach s posvěcením letectva a vedení programu konference dodavatelů. Na ní představitelé všech velkých zainteresovaných firem „upekli“ novou revizi harmonogramu, která zohledňovala rozpočet pro fiskální rok 1968 a současně počítala s přísunem financí v objemu 661 milionů dolarů. Za těchto podmínek by bylo bývalo reálné vypuštění první pilotované mise v srpnu 1971. To nebyl až tak drastický posun oproti dosavadním plánům, v nichž první start s lidmi figuroval v lednu téhož roku. Vedení programu tento modus operandi posvětilo 8. prosince.

Ovšem jen o den později dorazilo z Kanceláře ministra obrany memorandum s otázkou, zda by bylo uskutečnitelné realizovat alespoň „první fázi programu“ v bezpilotním režimu a zda by v takovém případě bylo možné počítat pouze se 400 miliony pro fiskální rok 1969. Bylo stále více jasné, že začíná boj nikoli o udržení úrovně financování, ale o udržení programu samotného, minimálně v jeho dosavadní podobě.

Tajemník USAF Harold Brown ve své odpovědi McNamarovi naznačil čtyři možné alternativy dalšího pokračování programu. Alternativy zahrnovaly mimo jiné využití aktuálně platného scénáře; variantu zcela bez přítomnosti člověka na palubě, ale také extrémní rozvolnění harmonogramu. Brownovo doporučení znělo: zachovat stávající jízdní řád (tedy s pilotovaným startem v srpnu 1971) a pro fiskální rok 1969 zajistit financování ve výši minimálně 600 milionů dolarů. McNamara na tento názor přistoupil a ve stejném duchu připravil zprávu s návrhem rozpočtu pro kancelář prezidenta USA.

Mohlo by se zdát, že se alespoň trochu začíná blýskat na když už ne lepší, tedy alespoň stabilnější časy. Jenže nadcházel rok 1968, který bude znamenat těžké zkoušky pro celou Ameriku. Byl to rok volby nového prezidenta, rok ve znamení šokujících politických atentátů, rasových nepokojů, eskalace konfliktu ve Vietnamu, narůstajících výdajů a celkového neklidu. A stranou tohoto turbulentního vývoje nezůstane ani stanice MOL…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.astronautix.com/graphics/m/molview6.jpg (kredit: Mark Wade – astronautix.com)
https://www.flickr.com/photos/13476480@N07/30354464002 (kredit: manhhai)
https://space.skyrocket.de/img_sat/kh-7__2.jpg (kredit: NRO via space.skyrocket.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:KH-8_GAMBIT_3_(Block_1).jpg (kredit: Giuseppe De Chiara 1968)
https://simple.wikipedia.org/wiki/File:RobertMcNamara55.jpg