Program vojenské orbitální stanice trpěl již od dob své prehistorie zvláštním rysem, který vypadal téměř jako prokletí. Neustále se nad ním totiž vznášela mračna různého charakteru. Zpočátku to byla neujasněnost koncepce, posléze dilema člověk/stroj a v okamžiku, kdy konečně získal své místo na slunci, byl program de facto od svého počátku nucen zvládat chronický nedostatek kyslíku (rozuměj: financí). Tato situace měla za následek neustálé sklouzávání termínů plánovaných letů směrem doprava a tento trend se nepodařilo zastavit až do hořkého konce celého dobrodružství jménem MOL. Zatímco ještě v červnu 1965 plány počítaly s prvním nepilotovaným startem do konce roku 1968, například v červnu 1967 už byl termín prvního startu posunut na duben 1970 s tím, že první pilotovaná mise měla být realizována až na konci téhož roku. Připomínalo to podivně obrácenou perspektivu, v jejímž rámci čím déle zainteresovaní běželi k cíli v podobě vynesení první stanice na orbitu, tím více se jim tento cíl vzdaloval. Krásně to vystihl „Bo“ Bobko, jeden z druhé skupiny pilotů MOL. Bobko si nakreslil graf, kde vynesl dvě linie. Tyto linie demonstrovaly, jak daleko je první plánovaný let od aktuálního data. Podle vzpomínek kolegy Hanka Hartsfielda se poté, co byl graf hotov, Bobko zadíval na bod, kde se obě linie protínaly a s hraným údivem v hlase pronesl: „No páni, my jsme startovali v roce 1929. O tom jsem vůbec nevěděl!“ Na vině zpožděním však nebyla jen příliš utažená šňůrka státního měšce…