Malý dřevěný domek vzdálený přibližně tři kilometry od startovní rampy byl onoho jitra, kterým začínal 11. srpen 1962, zatím tichý. Skupinka lékařů držela vartu po celou noc, zatímco dva nejdůležitější muži, kteří večer předtím ulehli na postele s železným rámem, spali tvrdým a klidným spánkem. Ani předešlého večera na nich nebyla znát nervozita. Jak Nikolajev, tak jeho dublér Bykovskij byli věrni svým stoickým povahám a nezaujatému pozorovateli se mohlo zdát, že se na druhý den chystají spíše na rodinný výlet, než na cestu do výšky několika set kilometrů rychlostí 8 kilometrů za sekundu. Večeři oba zhltali jako nic, Bykovskij si dokonce přidal ještě jednu porci. Nyní se nad kosmodromem začala jasnit obloha a u dveří do ložnice kosmonautů se setkali Koroljov s Kamaninem. Zatímco Kamanin právě vstal a chystal se vyprovázet své svěřence hektickým dopolednem, Koroljov byl evidentně velmi unavený a poté, co se ujistil o tom, že oba mládenci ještě nevědí o světě, odjel na rampu, kde probíhaly přípravy na start. Poté odešel i Kamanin, kterého čekalo zasedání Státní komise, jež měla potvrdit připravenost lodi i rakety k letu. Chodba v domku opět osiřela, ne však nadlouho…
Kosmická dvojčata
Zatímco nedaleko rampy zasedala Státní komise, která jednohlasně potvrdila, že vše je připraveno a neexistují žádné okolnosti, jež by ohrožovaly bezpečnost a harmonogram startovního dne, oba kosmonauti byli v osm hodin probuzeni. Po již známých obřadech ve formě rozcvičky, hygieny a snídaně následoval přejezd do MIKu, kde již hlavně na Nikolajeva čekali lékaři. Poslední lékařská prohlídka před letem neodhalila žádné odchylky od normy, Nikolajev byl zdravý jako rybička, jeho puls nepřesáhl 70 úderů za minutu.
Po zdlouhavé proceduře nanášení čidel fyziologických funkcí přišla neméně zdlouhavá procedura oblékání skafandru. Podle zavedených zvyklostí byl jako první opatřen „pracovním oděvem kosmonauta“ Bykovskij, po něm přišla řada na hlavní postavu dne, Andrijana Nikolajeva. Přestože v místnosti pracovaly dva větráky, neúprosné slunce začínalo nepříjemně rozpalovat vzduch venku i uvnitř budovy. Nikolajev požádal, aby mu dali napít. Z lednice mu byla přinesena zarosená lahev oblíbené minerálky Boržomi a kosmonaut byl zachráněn před přehřátím.
Konečně nadešel čas nastoupit do speciálního autobusu, kde mohly být skafandry připojeny na ventilační jednotku. Po cestě začalo osazenstvo autobusu pod taktovkou Pavla Popoviče zpívat. Když autobus zastavil na rampě, Popovič podal Nikolajevovi malou matrjošku: „Jestli ti tam nahoře bude smutno, aspoň si budeš mít s čím pohrát!“ Při loučení Nikolajev Popoviče upomenul: „Hlavně klid, Pašo. Zatím se měj a hlavně se nezpozdi.“ Popovič, jehož měl na svou chvíli čekat ještě jeden den, odvětil: „Na viděnou, Andrjucho, setkáme se na orbitě!“
Nikolajev byl Kamaninovi znám jako velmi metodický a pečlivý člověk, proto jej nepřekvapilo, že kosmonaut potřeboval na prvotní obhlídku kabiny a kontrolu všech přístrojů veškerý čas, jež k tomuto úkonu předepisoval harmonogram. Přesně v předem určenou minutu Nikolajev navázal rádiové spojení s pozemním operátorem. Vše šlo perfektně, neobjevily se žádné větší problémy a raketa s lodí 3KA No5, v jejímž katapultovacím křesle Nikolajev seděl, zamířila k jasně modré obloze v 11:30 moskevského času. Za 687 sekund již byla loď na dráze 183 x 251 km se sklonem 65° vzhledem k rovníku. Loď nyní dostala označení Vostok-3. Nikolajev, který si vybral volací znak „Sokol“, oznámil, že na palubě je vše v pořádku, cítí se výborně a může začít plnit letový program.
Jedním z prvních experimentů, jež měl Nikolajev vykonat, bylo vizuální pozorování třetího stupně nosné rakety. Bohužel, nepodařilo se mu jej zahlédnout a kosmonaut byl trochu zklamán tím, že hned první položka plánu zůstala nevyplněna. Na čtvrtém obletu pak měl Nikolajev hovořit přímo s Nikitou Chruščovem. Rozhovor se uskutečnil a Chruščov byl údajně nadšen tím, že kosmonauta slyší a současně vidí na televizní obrazovce. Netušil, že kosmický cestovatel vinou silných šumů na kanále fónického spojení přilbližně po dobu poloviny rozhovoru jeho slova neslyšel. V průběhu letu se však spojení postupně upravilo a ke konci své mise již Nikolajev slyšel na všech kanálech velmi dobře.
V průběhu prvního Nikolajevova dne na orbitální dráze nastal okamžik, kdy letový plán nařizoval provedení velmi významného experimentu, o němž již byla řeč v minulém díle seriálu. Kosmonaut se měl poprvé v historii odpoutat od svého křesla a volně se vznášet v kabině. Zdánlivě jednoduchý pokus měl velmi vážné implikace v případě, že by se nepodařil tak, jak bylo plánováno. Sice nepravděpodobná, nicméně nepopiratelná možnost, že se během volného vznášení u kosmonauta objeví dezorientace nebo závratě, přebíjela ještě horší možnost. Pakliže se Nikolajevovi nepodaří bezpečně se připoutat zpět do křesla, bude jeho katapultáž na závěr letu záležitostí s poměrně jednoznačně daným koncem, a ten pro mladého muže neoplýval příliš dlouhou životní perspektivou.
Na šestém obletu Nikolajev uvolnil poutací pásy a čekal, co se stane. Ke svému překvapení okamžitě vyplul ze sedadla vzhůru ke stropu kabiny! Zkusil se lehce prstem odstrčit a jako pírko zamířil ke druhé stěně. Byl to skvělý pocit. Nikolajev na rozdíl od Titova netrpěl kosmickou kinetózou a hodina, po kterou volně plaval v kabině, pro něj byla velmi příjemná a nezažil během ní žádné nepříjemné okamžiky. Poslední překážka, která před Nikolajevem stála, přišla na samém konci tohoto pokusu.
Upoutání řemeny bylo, jak si jistě vnímavý čtenář vzpomene, testováno v podmínkách mikrogravitace na konci července Vladimirem Komarovem. A tehdy nedopadlo příliš uspokojivě. Naštěstí pro Nikolajeva šlo ale nyní všechno jako na drátkách. „Otočil jsem se nad křeslem, prstem se odrazil od stropu a zaplul jsem zpátky do křesla.“ Andrijan Nikolajev dokázal, že kosmonaut nemusí být po celu dobu připoután v křesle své kabiny a svým způsobem se jednalo o první krůček ke skutečné práci na oběžné dráze a také k pozdějším výstupům do volného prostoru.
První Nikolajevův den ve vesmíru byl, jak vidno, poměrně úspěšný. Většinu experimentů zanesených v letovém plánu se podařilo vyplnit a kolem desáté hodiny večerní moskevského času se kosmonaut číslo tři odebral na kutě. Spal dobře a beze snů. Během noci se objevil jediný větší problém – ukázalo se, že záznamník telemetrického systému Tral neukládá data, aby je pak při přeletu sledovacích stanic odvysílal na Zemi. Koroljova a spol. také trochu znepokojoval postupný pokles teploty v kabině. Během startu se teplota interiéru pohybovala kolem 26-27°C, po jednom dni již byl znatelný její pád k 15 °C a trend se nezastavoval. Zatím se však vše pohybovalo v rámci normy, proto Státní komise mohla dát bene pro start následující lodi.
V šest hodin ráno se na orbitě probudil Nikolajev, jen o něco málo později pak na Zemi Pavel Popovič. Dnes měl nastat jeho velký den. Včera pozdě odpoledne, jen pár hodin poté, co raketa s Nikolajevem opustila startovní rampu, otevřela se vrata hangáru MIK a podruhé během čtyřiadvaceti hodin vyvrhla ze svých útrob raketu 8K72K, tentokrát s lodí 3KA No6 na špici. Práce šly jako na drátkách, přes jistou únavu každý přesně věděl, co má dělat a neobjevily se žádné vážné závady.
Když se slunce vyhouplo nad obzor 12. srpna, zdálo se, jako by nastalo jakési zvláštní déjà vu. Všechno probíhalo tak jako včera, ovšem s jinou hlavní postavou. Na rozdíl od nemluvného Nikolajeva byl Popovič velmi otevřený a komunikativní, proto opět sám vedl zpěvácké entreé během cesty v autobuse na rampu. Tam se rukoupodáním a objetím rozloučil téměř se všemi přítomnými, přičemž lékařům se postupně měnila barva v obličeji, jak se do něj hrnula krev, či se naopak vytrácela. Zbytečné fyzické kontakty zvyšovaly zdravotní rizika, začaly vzrůstat obavy, že by Popovič mohl od někoho dostat jako dárek na cestu dávku bacilů. Proto bylo loučení rychle utnuto. Z hloučku přihlížejících kosmonautů ještě se smíchem zahlaholil Leonov: „A Pašo, nezapomeň nám psát!“ Popovič s rozesmátým obličejem odpovídá: „Určitě napíšu. Ale jen do palubního deníku!“ „My si to rádi přečteme,“ dostává se mu odpovědi.
Výtah pomalu stoupá k vrcholu obslužné věže, všechno je už mnohokrát nacvičeno a několikrát vyzkoušeno naostro. Dnes nestojí před kosmonautem a techniky žádný vážný problém. Přípravy jdou jako po másle a postupně se blíží okamžik startu. Ten byl naplánován na 11 hodin, 2 minuty a 17 sekund moskevského času. Startovní okno u jeho předchůdce bylo otevřeno v okamžik startu a trvalo půl hodiny. U Popoviče však nyní musí vše proběhnout s dosud nevídanou přesností – vzhledem k tomu, že by se obě lodi měly na svých oběžných drahách přiblížit ideálně na několik málo kilometrů, je nutné, aby start proběhl v rozmezí +/- 2 sekundy. Cokoliv nad tento rozsah a nebeská mechanika neúprosně zabrání sblížení obou lodí a tím i vyplnění jednoho z hlavních cílů letu.
Koroljovovi, Popovičovi a všem, kteří na startu participují, jsou tentokrát nebesa nakloněna. Raketa se vydává ze startovní rampy s časovou odchylkou pouhé půlsekundy! O jedenáct minut později už je na orbitální dráze čtvrtý kosmonaut SSSR a nic netušící svět se posléze dozvídá, že nad hlavou mu nelétá jedna, ale hned dvě lidské bytosti. Poprvé startovaly dvě lodi s odstupem pouhého dne, poprvé se na orbitální dráze také nacházejí dvě pilotované lodi současně a poprvé vesmírem létá více než jeden člověk! Popovičova loď dostala název – jak jinak – Vostok-4.
Před Popovičovým startem Nikolajev orientoval svou loď tak, aby mohl pozorovat start nosné rakety se svým kolegou. Podle svých slov však neviděl nic, vzlet Popoviče se mu zpozorovat nepodařilo. Navedení Popovičovy lodi na orbitu však proběhlo natolik přesně, že se oba stroje na krátkou dobu ocitly pouhých 6,5 kilometrů od sebe a Popovič dokázal údajně vizuálně pozorovat Nikolajevův Vostok v podobě „čehosi jako malého měsíčku“. Podle některých názorů však bylo toto pozorování klamné. Zda bylo klamné, či nikoli, to se již těžko dozvíme, tím spíše, že z něj nebyl pořízen žádný záznam, byť oba kosmonauti měli na palubách opět kamery Konvas.
Co však rozhodně zaznamenáno bylo, to byly rozhovory mezi oběma kosmonauty. Opět prvenství – poprvé spolu mluví dva lidé, kteří se zrovna nacházejí na orbitální dráze v separátních kosmických lodích. „Berkute, Berkute,“ jako první začal historickou konverzaci Nikolajev, „tady Sokol, jak mě slyšíš?“ Následně éter proťal hlas Popoviče, který ve svém nadšení na chvíli zapomněl na komunikační protokol a oslovil svého souputníka jménem: „Andrjušo, jsem tady, vedle tebe. Slyším tě výborně! Vidím tvou loď, vidím ji jasně!“
Společný let obou kosmonautů vyvolal velké pozdvižení na celé zeměkouli. Ze všech stran do Moskvy pršely gratulace a pochvalné telegramy a nejrůznější experti se předháněli ve vykreslování velké budoucnosti, kterou začal Sovětský svaz nyní načrtávat. Mnozí měli za to, že Sověti ovládli umění setkání ve vesmíru a jen málokdo tušil, že ve skutečnosti Vostoky nejsou schopny jakýmkoli způsobem měnit svou dráhu a vzájemného sblížení bylo dosaženo pouze díky fenomenálně přesnému navedení na orbitální dráhu. Postupně lodě driftovaly do stále větší vzdálenosti a nakonec jejich odstup činil něco kolem 850 km.
Oba kosmonauti se věnovali experimentům, které jim ukládaly jejich letové plány, jež se od sebe mírně lišily. Například zatímco Nikolajev se při fotografických a filmových seancích zabýval zejména povrchem Země, Popovič pro změnu snímal terminátor, atmosféru a také nebeská tělesa. Co však měly oba letové plány společné, to byly pokusy s pobytem mimo katapultovací křeslo.
Stejně jako Nikolajev, i Popovič hned první den odpoutal pásy a očekával, že lehce vypluje vzhůru. Avšak nestalo se tak. Popovič byl velmi pevně „vmáčknut“ do anatomické výstelky křesla. S radou musel přijít jeho kosmický spolupoutník. Ten mu doporučil, aby se lehounce odrazil. Popovič se tedy odstrčil od křesla silou, jež byla identická s tou, jakou by byl býval použil na Zemi. Ve stavu mikrogravitace však nebylo vůbec takové síly zapotřebí. Popovič vystřelil vzhůru jako korek z lahve a helmou trknul do stropu. Jak kosmonaut později se smíchem vzpomínal, „tehdy se poprvé ve vesmíru ozvalo pěkné ruské zaklení!“ Jak Popovič, tak Nikolajev v průběhu svých misí opustili křeslo čtyřikrát, pokaždé se bezpečně vrátili zpět a neměli žádný problém s opětovným upoutáním do postroje. Další strašák pro budoucí kosmické cestovatele byl zažehnán.
Poprvé v historii byly také veřejně vysílány záběry z interiérů kosmických lodí. Vysílání bylo také prostřednictvím Intervize přenášeno do zemí socialistického bloku. Kosmonauti na záběrech poměrně přesně demonstrovali své povahy. Klidný Nikolajev kontrastoval s rozesmátým Popovičem a diváci byli očarováni něčím, co by před několika lety bylo ještě považováno za sci-fi.
Mezitím se v zákulisí odehrávaly poměrně bouřlivé události. Státní komise se večer 13. srpna dohadovala o tom, zda prodloužit Nikolajevův let ze tří na čtyři dny. Všechny znepokojoval postupný pokles teploty v kabině, kdy z již zmíněných 27°C při startu po devětadvaceti obletech Země teploměr ukazoval pouhých 13°C. Limitu deseti stupňů, jež byl stanoven jako ukazatel vyžadující ukončení mise, sice teplota nedosáhla a pro danou chvíli se zdála být stabilní, ovšem někteří členové Státní komise byli jako na jehlách a zejména Nikolaj Kamanin se vyslovoval velmi jednoznačně za zachování původní délky letu. Nakonec byl o názor požádán samotný Nikolajev a, jak se dalo očekávat, vyslovil se jednoznačně za prodloužení mise. Ostatní systémy zatím fungovaly dobře, navíc předpověď počasí pro původní termín přistání zmiňovala poměrně čerstvý vítr v přistávací oblasti, proto bylo ráno 14. srpna rozhodnuto, že mise bude prodloužena o jeden den a kosmonaut přistane na 65 oběhu. Popovič měl zachovat původní plán a přistávat po třech dnech na 49. oběhu.
Nicméně s jídlem roste chuť a ještě 14. srpna odpoledne přišlo na přetřes prodloužení Popovičova letu taktéž na čtyři dny. V čele opozice proti prodloužení stál opět Kamanin, Koroljov však tentokrát překvapivě nestál kategoricky na opačné straně. Zdálo se, že mu stačí, že bude překonána hranice čtyř dní a nemá pocit, že by ji měli překonat oba kosmonauti. Nicméně oba tábory se nebyly schopny dohodnout, proto byl opět vyzván samotný kosmonaut, aby vyjádřil své mínění. Nepřekvapivě i Popovič se, stejně jako Nikolajev, vyslovil pro prodloužení letu na čtyři dny. Rozhodnutí: vyhovět přání kosmonauta a ponechat jej na orbitě o den navíc.
15. srpen však při ranním zasedání Státní komise přinesl nové obavy. Teplota na palubě Vostoku-4 spadla na 10°C a vlhkost na pouhých 35 %. Lékaři se začali obávat možné hypoxie a technický personál zase o fungování systémů lodi. Vostok-4 se právě nacházel na 48. obletu Země a bylo nutné rozhodnout rychle. Do dohadů jednotlivých specialistů a generálů náhle z reproduktoru zazněla Popovičova věta: „pozoruji bouři…“
Slovo „bouře“ mělo v kódové řeči mezi kosmonautem a Zemí význam „kosmonaut se cítí velmi špatně a nevolnost dostoupila do fáze zvracení“. Po těchto slovech se veškeré dohady Státní komise zastavily a bylo okamžitě rozhodnuto,, že Popovič přistane na 49. obletu. Skutečnost však byla taková, že Popovič skutečně pozoroval bouři a blesky nad zemským povrchem! Aniž to tušil, kosmonaut sám zatloukl poslední hřebíček do rakve svého dalšího setrvání ve vesmíru. Přestože Popovič vše vzápětí vysvětlil, čas nutný pro rozhodnutí již byl pryč a nezbylo, než se začít připravovat na cestu domů.
Obě lodě měly zažehnout svůj brzdicí motor zhruba ve stejnou dobu a také se tak stalo. Tentokrát se nepřistávalo v oblasti kolem Volhy, jako tomu bylo u předešlých letů, ale v Kazachstánu. Přistávací sekvence proběhla u Vostoku-3 i Vostoku-4 naprosto nominálně a kosmonauti šťastně přistáli v rozmezí šesti minut.
Jako první na svém padáku přistál v 9:52 moskevského času Nikolajev po letu trvajícím rekordní 3 dny, 22 hodin a 22 minut. Místo, kam přistál, bylo poměrně kamenité a náhoda tomu chtěla, že Nikolajev dosednul na malou plochu, kde kamení nebylo. Kosmonaut se ihned po přistání stihnul převléci do sportovního oděvu, jenž byl součástí soupravy NAZ. Problém však vězel ve faktu, že v soupravě se jaksi nenacházela také odpovídající obuv. Když se tak k němu přibližně 27 minut po přistání snesli členové pátracích jednotek, s povděkem si obul tenisky, které měli jasnozřiví záchranáři pro všechny případy zabaleny v jednom z batohů. Prvotní prohlídka ukázala, že Nikolajev je zcela zdráv, lehce zvýšený puls bylo možné přičíst na vrub čerstvě prodělanému přetížení a vypětí během přistání. Ve 12:40 vrtulník Mi-4 s Nikolajevem na palubě vzlétl směrem na letiště Karkaralinsk, odkud pak byl kosmonaut transportován letounem Il-14 do Karagandy.
Pavel Popovič měl své přistání o něco dramatičtější. Stejně jako jeho kolega se snášel do značně kamenité oblasti a navíc se na padáku otáčel. Zhruba kilometr nad zemí mu vítr zavanul přímo do obličeje a Popovič se začal obávat o bezpečnost přistání: „Plesknu sebou o zem a nic nenadělám…“ Naštěstí jej krátce před přistáním stabilizoval kontejner NAZ, který poté, co sám dopadl na zem, zapůsobil jako kotva. Popovič se dotknul země v 9:59 moskevského času ve vzdálenosti zhruba 305 kilometrů západně od Nikolajeva. Jeho mise trvala 2 dny, 22 hodin a 57 minut.
Dosednutí nebylo z nejměkčích a Popovič si musel od plic ulevit. V celém okolí se nacházela pouze jedna malá plocha přibližně 10 x 10 metrů bez kamení a právě na ni se mu podařilo přistát. Kosmonaut se nejprve ujistil, že je celý, svléknul skafandr a začal zapínat radiostanice, které vybalil z NAZu. Ani jedna ze dvou radiostanic nefungovala, nicméně už po čtvrthodině po přistání mu nad hlavou začal kroužit letoun Il-14 pátracích jednotek. Popovič začal pobíhat a mávat, aby dal najevo, že je v pořádku a nepotřebuje pomoc. Domyslel si, že kontingent lékařů, který k němu měl skočit z letounu padáky, není příliš zkušený v parašutistickém řemesle a při čerstvém větru o rychlosti zhruba 10-12 m/s a ne zcela ideálním terénu mohou jeho členové přijít k úhoně. Z letounu se přesto vysypali záchranáři a stalo se přesně to, čeho se Popovič obával. Nezkušené parašutisty vítr pořádně vyškolil, po dosednutí kosmonaut sám běhal po stepi a vyléval jim vrchlíky, aby je vítr neprotáhnul kamením. Jeden ze záchranářů si pořádně podřel ruce a obličej a sám Popovič mu musel dezinfikovat rány. Ve 12:05 již vrtulník Mi-6 s kosmonautem na palubě vzlétnul na letiště Sary-Šagan, ale kvůli špatnému počasí musel přistát v Karagandě. Tam se obě „kosmická dvojčata“ konečně mohla setkat tváří v tvář a pak už následovala společná cesta do Orenburgu, Kujbyševa a pak – jásající Moskva.
Skupinový let Vostoku-3 a Vostoku-4 byl dalším významným úspěchem sovětské kosmonautiky a celý svět se ptal, co bude následovat. Kupodovu – po dlouhé měsíce nenásledovalo nic. Sovětská strana se téměř na rok stran pilotovaných letů odmlčela, nicméně až kazašskou stepí opět zahřmí motory raket s lidmi na špici, nebude se rozhodně jednat o mise prosté překvapení…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
foto: autor
https://thumb.tildacdn.com/tild6539-3334-4663-b832-646633376665/-/resize/760x/-/format/webp/66172_preview.jpg (kredit: visitvolga.ru/Roskosmos)
https://kpi.ua/files/images/1031-7_2.jpg (kredit: Roskosmos)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ppopovic.jpg
https://vk.com/@clubstar_city-pervyi-v-mire-gruppovoi-kosmicheskii-polet (kredit: Roskosmos)
super čtení děkuji!!
Jsem rád, že se článek líbil! 😉
Děkuji za pěkné pokračování,jako vždy kafe vystydlo,než jsem dočetl.Zajímalo by mě Ondro,kdy se provalilo,že se kosmonauti při přistání katapultují a nepřistávají ve svém stroji.
Myslím, že se to tu psalo na začátku té série….
Hodně dlouho se o tom nevědělo, mne to taky překvapilo. Dle mého subjektivního názoru to bylo hodně odvážné!! Muselo to být technicky náročné, náročnější než sednout s kabinou na zem s lidmi na palubě.
Prostě další kurvítko co se mohlo pokazit. Vystřelit poklop a vystřelit sedadlo s kosmonautem….
Provalilo se to částečně už u Titova, který uvedl, že se na konci mise katapultoval, když k tomu dostal povolení – podle svých slov měl na výběr. Kdy se dostalo ven, že se na konci letu kosmonaut katapultovat musí, to bych musel chvilku dohledávat.
A díky moc za pochvau, omlouvám se za to kafe, na druhou stranu – studené kafe je na krásu (ne, že bys to potřeboval, Toníku! :-D).
Ještě k té náročnosti – ono to není zdaleka tak jednoznačné. Kabina musí být vybavena padáky, které dokáží kabinu zpomalit z nadzvukové rychlosti a pak nějakou rozumnou rychlostí klesá v atmosféře. Pro dopad na hladinu je to jakž takž OK (viz Američani téměř se všemi pilotovanými loďmi). Nicméně pro přistání na pevninu je ta rychlost moc vysoká a je nutné přibrzdit, k čemuž se používá malý raketový motor, který se zažehne těsně nad zemí a ztlumí tak dopad na přijatelnou úroveň. Rusové to řeší tak, že dole pod lodí visí drát s kontaktem a jakmile se dotkne země, tak se zažehne ten motor. Udělat to spolehlivě není žádná legrace, konec konců těch tvrdých přistání pár bylo. Oproti tomu byla katapultáž běžnou součástí všech stíhacích letadel (včetně předchozího odstřelení krytu kabiny), takže to bylo možné považovat za známou a osvědčenou variantu přistání. Kosmonaut navíc může padák do jisté míry řídit a ovlivnit tak místo přistání (což se třeba u těch „včerejších“ Vostoků hodilo). Je potřeba také vidět, že času na vývoj nebylo mnoho, logicky se tak snažili použít vše, co už měli k dispozici a vyvíjet jen to, co museli.
Jinak samozřejmě také moc děkuji za krásný díl, bouře byla skvělá!
Skvělé, skvělé. Jako bych tam s nimi byl.
Jinak ale název „skupinový let“ byl jen propagandistický, pro pilotovanou kosmonautiku ještě bezvýznamný. Ne jako třeba u skupiny letadel udržujicích skupinu aktivně.
Ale nějak se s budoucím setkáním vypuštěných těles a orbitální mechanikou začít muselo – byť to klidně mohly být jen telemetrické družice. To ale není ta sláva.
Obměním otázku – od kterého letu se přestali kosmonauti katapultovat? Kdo byl tím prvním hrdinou?
V rámci programu Vostok se katapultovali všichni – jiná možnost nebyla. První posádka, která dosedla v ruské lodi, byla trojice z Voschodu-1 v roce 1964. 😉
… Je možné, že to byl Alexej Leonov na lodi Voschod 2 v r.1965?
Nebyl. Jako první přistála v útrobách své kabiny posádka Voschodu-1 (Komarov, Feoktistov, Jegorov) v říjnu 1964. Leonov s Běljajevem následovali ve Voschodu-2 až v březnu 1965. 😉
Moje chyba, neobnovil jsem si stránku a nečetl tak správnou odpověď.
Omlouvám se a děkuji.
To je v pořádku, aspoň jsem to mohl upřesnit. 😉
Tak krásná, tak krásná, tak krásná, budou se mi všechna rána zdát, když bude úterý a další tak čtivý díl seriálu bude čekat na Kosmonautixu!
Tentokrát i s tou bouřlivou perlou, to mě opravdu pobavilo. „Tady ručník, tady ručník, volám mýdlo!“ „Ale pánové, nemůžete se pořád mýt.“
Okolí občas trochu nechápe, když každé úterní ráno spěchám k telefonu a koukám na něco, co NENÍ video, ale co, tady vidím, že v tom nejsem sám a všichni děkujeme panu Šamárkovi za „jakopravdové“ znovuprožití těch dávných dobrodružství. Tady jsme prostě všichni gogo 🙂
Díky moc, tedy ve verších ještě nikdo koment pod můj článek nepsal…
A ano, ta kódová řeč byla občas docela absurdní. Holt, kulturní zvyklosti v SSSR… 😀
„Na šestém obletu Nikolajev uvolnil přívazné řemeny…“ a dále „Přivázání řemenů…“
Opravdu kosmonauti nepoužívali standardní poutací/ bezpečnostní pásy, ale přivazovali se (?) ke křeslu? To mi moc nesedí.
To je to slovo, co mi pořád unikalo! Díky a jdu to opravit. Byly to opravdu poutací pásy se sponu jako v letadle. To je tak, když se člověk zacyklí. Díky! 😀
super čtení děkuji!!
Jsem rád, že se článek líbil! 😉
Děkuji za pěkné pokračování,jako vždy kafe vystydlo,než jsem dočetl.Zajímalo by mě Ondro,kdy se provalilo,že se kosmonauti při přistání katapultují a nepřistávají ve svém stroji.
Myslím, že se to tu psalo na začátku té série….
Hodně dlouho se o tom nevědělo, mne to taky překvapilo. Dle mého subjektivního názoru to bylo hodně odvážné!! Muselo to být technicky náročné, náročnější než sednout s kabinou na zem s lidmi na palubě.
Prostě další kurvítko co se mohlo pokazit. Vystřelit poklop a vystřelit sedadlo s kosmonautem….
Provalilo se to částečně už u Titova, který uvedl, že se na konci mise katapultoval, když k tomu dostal povolení – podle svých slov měl na výběr. Kdy se dostalo ven, že se na konci letu kosmonaut katapultovat musí, to bych musel chvilku dohledávat.
A díky moc za pochvau, omlouvám se za to kafe, na druhou stranu – studené kafe je na krásu (ne, že bys to potřeboval, Toníku! :-D).
Ještě k té náročnosti – ono to není zdaleka tak jednoznačné. Kabina musí být vybavena padáky, které dokáží kabinu zpomalit z nadzvukové rychlosti a pak nějakou rozumnou rychlostí klesá v atmosféře. Pro dopad na hladinu je to jakž takž OK (viz Američani téměř se všemi pilotovanými loďmi). Nicméně pro přistání na pevninu je ta rychlost moc vysoká a je nutné přibrzdit, k čemuž se používá malý raketový motor, který se zažehne těsně nad zemí a ztlumí tak dopad na přijatelnou úroveň. Rusové to řeší tak, že dole pod lodí visí drát s kontaktem a jakmile se dotkne země, tak se zažehne ten motor. Udělat to spolehlivě není žádná legrace, konec konců těch tvrdých přistání pár bylo. Oproti tomu byla katapultáž běžnou součástí všech stíhacích letadel (včetně předchozího odstřelení krytu kabiny), takže to bylo možné považovat za známou a osvědčenou variantu přistání. Kosmonaut navíc může padák do jisté míry řídit a ovlivnit tak místo přistání (což se třeba u těch „včerejších“ Vostoků hodilo). Je potřeba také vidět, že času na vývoj nebylo mnoho, logicky se tak snažili použít vše, co už měli k dispozici a vyvíjet jen to, co museli.
Jinak samozřejmě také moc děkuji za krásný díl, bouře byla skvělá!
Skvělé, skvělé. Jako bych tam s nimi byl.
Jinak ale název „skupinový let“ byl jen propagandistický, pro pilotovanou kosmonautiku ještě bezvýznamný. Ne jako třeba u skupiny letadel udržujicích skupinu aktivně.
Ale nějak se s budoucím setkáním vypuštěných těles a orbitální mechanikou začít muselo – byť to klidně mohly být jen telemetrické družice. To ale není ta sláva.
Obměním otázku – od kterého letu se přestali kosmonauti katapultovat? Kdo byl tím prvním hrdinou?
V rámci programu Vostok se katapultovali všichni – jiná možnost nebyla. První posádka, která dosedla v ruské lodi, byla trojice z Voschodu-1 v roce 1964. 😉
… Je možné, že to byl Alexej Leonov na lodi Voschod 2 v r.1965?
Nebyl. Jako první přistála v útrobách své kabiny posádka Voschodu-1 (Komarov, Feoktistov, Jegorov) v říjnu 1964. Leonov s Běljajevem následovali ve Voschodu-2 až v březnu 1965. 😉
Moje chyba, neobnovil jsem si stránku a nečetl tak správnou odpověď.
Omlouvám se a děkuji.
To je v pořádku, aspoň jsem to mohl upřesnit. 😉
Tak krásná, tak krásná, tak krásná, budou se mi všechna rána zdát, když bude úterý a další tak čtivý díl seriálu bude čekat na Kosmonautixu!
Tentokrát i s tou bouřlivou perlou, to mě opravdu pobavilo. „Tady ručník, tady ručník, volám mýdlo!“ „Ale pánové, nemůžete se pořád mýt.“
Okolí občas trochu nechápe, když každé úterní ráno spěchám k telefonu a koukám na něco, co NENÍ video, ale co, tady vidím, že v tom nejsem sám a všichni děkujeme panu Šamárkovi za „jakopravdové“ znovuprožití těch dávných dobrodružství. Tady jsme prostě všichni gogo 🙂
Díky moc, tedy ve verších ještě nikdo koment pod můj článek nepsal…
A ano, ta kódová řeč byla občas docela absurdní. Holt, kulturní zvyklosti v SSSR… 😀
„Na šestém obletu Nikolajev uvolnil přívazné řemeny…“ a dále „Přivázání řemenů…“
Opravdu kosmonauti nepoužívali standardní poutací/ bezpečnostní pásy, ale přivazovali se (?) ke křeslu? To mi moc nesedí.
To je to slovo, co mi pořád unikalo! Díky a jdu to opravit. Byly to opravdu poutací pásy se sponu jako v letadle. To je tak, když se člověk zacyklí. Díky! 😀