Nad kosmodromem svítilo na téměř bezmračném modrém nebi zářivé slunce a jeho paprsky osvětlovaly raketu, od níž se jako jemný závoj vlnily obláčky odpařujícího se kyslíku. Téměř idylický pohled však skrýval obrovskou nervozitu. O pár desítek metrů dál, v bunkru řízení startu, mezitím přítomní nervózně hleděli na ručičky hodin, které se až mučivě pomalu sunuly k deváté hodině moskevského času. Hned vedle hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova stál Pavel Popovič, jeden z předvojové šestice kosmonautů, na něhož připadla úloha udržovat spojení během prvních fází letu. Před dvěma hodinami mu Koroljov ukázal červený telefon v rohu a řekl mu: „Pavle Romanoviči, stůjte u toho telefonu a nepouštějte mě k němu i kdybych na vás křičel. Dobře?“ Telefon byl používán pro závažné okolnosti, stačilo vzít jeho sluchátko, vyslovit jediné slovo – a celý proces předstartovních příprav by se zastavil. Když se pak objevil jakýsi menší problém, který mohl znamenat ohrožení startu, Koroljov se otočil a zamířil k onomu přístroji. Popovič mu zastoupil cestu a pravil: „Vy sám jste mi přikázal, abych vás k tomu telefonu nepouštěl…“ Koroljov začal rudnout a všichni kolem očekávali jeho typický výbuch hněvu. Náhle se z amplionu na stěně ozvalo hlášení, že vše opět plyne podle plánu a Koroljov se uklidnil. O pár dní později Popovičovi řekne: „Byl jsi chlapík, s tím telefonem. I ve vesmíru je třeba se nelekat. Teď už vím, že to zvládneš.“ Zatím se však ještě psal dvanáctý duben a na vrcholu rakety seděl mladý muž v očekávání velkého okamžiku…

Let do nesmrtelnosti

Přestože má podle původních plánů s Gagarinem udržovat spojení hlavně Popovič, Koroljov si přebírá mikrofon pro sebe. Vede s kosmonautem až nebývale klidný rozhovor a jen podle volacích zaků „Zarja-1“ (Koroljov) a „Kedr“ (Gagarin) je možné poznat, že jde o něco neobvyklého. Jinak ale vládne naoko bodrá atmosféra. V jeden okamžik Koroljov upomíná Gagarina o tom, že má připravenu stravu – tuby, dražé, marmeládu k čaji. „Je tam 63 porcí, budeš tlustý,“ žertuje Koroljov, nedávaje na sobě znát obrovské napětí. „Ještě dneska přiletíš a všechno to sníš,“ pokračuje hlavní konstruktér. „Hlavně aby tam byla trocha salámu, aby bylo čím zajíst pálenku,“ nedá se zahanbit Gagarin, který je překvapivě klidný. Valná většina konverzace se točí okolo technických detailů a nechybí ani několik upozornění a rad ze strany hlavního konstruktéra. Na přítomné to může působit téměř jako by posílal do neznáma svého syna…

Startovní oddíl v bunkru funguje jako dobře namazaný stroj. Všechno již bylo mnohokrát nacvičeno, přesto je dnes vše jiné, dnes se nestartuje s figurínou, dnes poprvé je v útrobách kosmické lodi živý člověk. Operátor Boris Čekunov, který má na starosti centrální pult, poslouchá Anatolije Kirillova, který je „střílející“, tedy cosi jako ředitel startu. Zazní povel „klíč na start“ a Čekunov vkládá do příslušného slotu malý klíč. Na povel „klíč na drenáž“ jím pootáčí doprava a v nádržích rakety se poslušně uzavírají ventily, které dosud umožňovaly odpařování kapalného kyslíku. Konečně zazní povel „pusk“. Čekunov tiskne černé tlačítko. Nyní již zbývají pouze desítky sekund. Gagarinův tep se zvedá na 157 úderů za minutu.

Hodiny ukazují 9 hodin, 6 minut a 51 sekund moskevského času, když se bunkrem ozve oznámení: „zážeh!“ Motory rakety postupně nabírají tah a v 9:06:59.7 moskevského času se obří stroj začíná zvedat z rampy. „Vzlet,“ téměř křičí Koroljov do mikrofonu. „Поехали! (Jedeme!)“ odpovídá Gagarin, který tak dává vzpomenout na svůj výcvik, kdy instruktor Mark Gallaj tímto slůvkem začínal každou seanci na simulátoru lodi. „Já ‚Zarja-1‘, všichni vám přejeme šťastný let,“ vyprovází Koroljov kosmonauta na historickou cestu.

Vzlet probíhá normálně, 119 sekund po startu se oddělují „bokovušky“, bloky prvního stupně nosné rakety. O půl minuty později odpadá aerodynamický kryt a Gagarin poprvé vidí v orientátoru Vzor zemi pod sebou. „Vidím řeky, reliéf povrchu, jsou krásně viditelné, viditelnost je dobrá. Všechno je perfektně vidět,“ hlásí kosmonaut. O chvíli později: „Pozoruji oblaka nad povrchem, malé kučeravé. Vidím jejich stíny. Krásné, je to krása!“ Již nyní vidí Gagarin Zemi tak, jako ještě nikdo před ním.

Nemůže tušit, že 156 sekund po startu v útrobách centrálního stupně selhaly napájecí elementy systému rádiového navádění. Signál vypojení motoru tak není zajišťován radiodálkoměrem, ale autonomním naváděcím systémem, který motor vypíná 4 minuty a 59 sekund po startu, tedy o jednu sekundu později, než bylo v plánu. Pro let Jurije Gagarina může mít tato zdánlivě malá odchylka závažné následky. Zdánlivě však všechno jde jako na drátkách.

Krátce před vypnutím centrálního stupně se zažehává motor třetího stupně a následně centrální stupeň odpadá. Vzhledem k obavám spojeným s možným selháním třetího stupně a z toho vyplývajícím nuceným přistáním lodi v nehostinných končinách kolem mysu Horn nechal Koroljov v bunkru ustavit dálnopis, který má jednoduchým způsobem informovat o práci motoru. Pakliže vypisuje samé pětky, je vše v pořádku. Dvojky by znamenaly přerušení práce stupně a hrozící katastrofu. Operátor u dálnopisu nahlas ohlašuje: „Pět… Pět… Pět…“ Náhle se jeho hlas mění a vzduch v bunkru zaplňuje nervózní: „Tři… Tři…“ Koroljov se zmůže jen na zasténání, naštěstí se hodnoty opět vracejí do normálu a operátor radostně volá: „Pět! Pět! Pět! Pět!“ Nedaleko stojící Konstantin Feoktistov pronese: „Takovéhle chyby člověku podstatně zkracují život…“

A náhle je po všem. Přesně načas motor končí svou práci a deset sekund poté, 11 minut a 7 sekund po startu, se loď s kovovým úderem odděluje od nyní již zbytečného nosiče. Kosmická loď Vostok s prvním kosmonautem je na orbitální dráze. Člověk poprvé nesměle nahlíží za bránu vesmíru!

Gagarin spustil ručně „cyklus N^o1“, což byl povel, jenž aktivoval některá zařízení na palubní desce. Ožil tak přístroj „Globus“, který ukazoval polohu lodi nad zemským povrchem a který kosmonaut už před startem nastavil tak, aby index ukazující polohu odpovídal místům, kde bylo očekáváno oddělení lodi od nosiče. Současně se rozběhly palubní hodiny, opět nastavené na čas očekávaného vyvedení na oběžnou dráhu. Vostok pomalu rotoval a Gagarin viděl v orientátoru Vzor, jak zemský povrch ubíhá směrem doleva. Občas do kabiny nahlédlo slunce, před nímž si musel zakrývat oči, záře byla oslňující. Současně mohl pozorovat nebe protkané velmi jasnými hvězdami. Kosmonaut udržoval spojení se sledovací stanicí v Kolpaševu a posléze štafetu převzala stanice v Jelizovu. Zhruba na úrovni 30° severní šířky se spojení přerušilo a Gagarinovi se jej nepodařilo navázat ani na kanále UKV, ani na KV. Během doby, kdy ještě spojení fungovalo, se ale opakovaně ujišťoval, zda všechno probíhá normálně, a co hlavního – dotazoval se na parametry své dráhy. Nikdo mu však nebyl schopen, nebo možná nebyl ochoten podat odpovídající informaci. A existoval k tomu velmi pádný důvod.

Ono selhání vypnutí centrálního stupně o sekundu později přidalo na celkové rychlosti zhruba 25 m/s. A to obratem znamenalo, že dráha, na jakou byla loď vyslána, byla mnohem vyšší, než bylo v plánu. Proti zamýšleným 180 x 230 km se Vostok pohyboval po dráze s parametry 181 x 327,7 km. Zdánlivě nepodstatný rozdíl, nicméně implikace mohly být smrtící. V případě selhání TDU totiž přirozeným brzděním o zbytky atmosféry loď podle rychlých propočtů měla do atmosféry vstoupit nikoli po 5-7 dnech, nýbrž po 15-20 dnech. Pro Gagarina by to bývalo znamenalo jistou smrt, na tak dlouhou dobu nebyly systémy zajištění životních podmínek a zásoby nutné k přežití koncipovány. Nyní však nebylo možné cokoli změnit, zbývalo jen čekat a doufat, že konstruktér Isajev a jeho tým odvedli při vývoji a výrobě TDU prvotřídní práci.

Mezitím se v nejvyšších patrech armády a vedení SSSR začalo otáčet velké byrokratické soukolí, na jehož konci bylo mimořádné povýšení Gagarina hned o dvě hodnosti – z nadporučíka na majora. Nastalo drobné zpoždění, když se příslušný dokument zdržel u ministra obrany maršála Malinovského. V 10:02 moskevského času tak mohl legendární rozhlasový hlasatel Jurij Levitan konečně národu a světu přečíst prohlášení o tom, že se kosmickým prostorem pohybuje první aparát s člověkem na palubě, kterým je major Jurij Alexejevič Gagarin. Zajímavé je, že v tomto komuniké bylo užito označení lodi, které bylo předtím utajováno. Během příprav k letu však zainteresovaní došli k názoru, že nemá smysl název tajit a jméno „Vostok“ navíc znělo velmi příhodně. Oproti zažitým představám nebylo oznámeno označení „Vostok-1“, přídomek „1“ mise Jurije Gagarina získala až při pozdějších letech jeho kolegů. Tento zvyk byl ostatně dodržován i u předchozích premiérových misích družic a sond.

Zatímco se ulice Moskvy a dalších sovětských měst začaly plnit jásajícími davy, Gagarin pokračoval na své pouti kolem Země. Podle plánu se pokusil lehce předklonit v křesle, samozřejmě stále připoután. Okusil také trochu vody a jídlo z tuby. Své dojmy zaznamenával na palubní magnetofon a také do palubního deníku. Zde se ale objevila malá potíž. Deník byl připevněn na planžetu, k němuž byla přivázána tužka. Ta se ovšem vysmekla ze svého očka a kamsi uplavala. Gagarin se tak nyní mohl spoléhat pouze na magnetofon, na němž převinul pásku, aby získal více prostoru pro záznam. I tak ale páska nestačila až do konce mise.

Vlétnutí do zemského stínu si vlastně ani nepovšimnul. Až po chvíli zjistil, že v iluminátorech nic nevidí. Vostok pomalu stoupal ke svému apogeu, kterého dosáhnul přibližně v 10:04 u jižního cípu amerického kontinentu. V tu dobu kosmonaut opět slabě zaslechl volání sledovacích stanic. Navázal s nimi spojení a operátoři jej ujistili, že všechno jde podle plánu a parametry dráhy jsou v normě. S odstupem je těžké určit, zda tato informace byla určena k tomu, aby Gagarin nepodlehl panice, nebo zda se údaje o skutečné dráze ještě nedostaly k operátorům na sledovacích stanicích.

Ještě ve stínu se podle plánu aktivoval systém orientace lodi a Gagarin mohl sledovat na přístrojích, jak se začínají mírně pohybovat hodnoty tlaku v nádržích stlačeného vzduchu. Loď se pomalu stabilizovala a Gagarin nyní mohl v orientátoru Vzor před sebou pozorovat jako první člověk v historii východ slunce z vesmíru. Obrázek na něj učinil hluboký dojem a Gagarin jej posléze obsáhle popisoval při svém hlášení Státní komisi. Jakmile bylo viditelné Slunce, začal systém sluneční orientace loď natáčet do polohy pro brzdicí zážeh. Pokud si vážený čtenář vzpomene na problémy se systémem Čajka u prvních Vostoků, nyní si mohli odpovědní činitelé gratulovat k rozhodnutí využít čistě sluneční čidlo. Poloha lodi byla téměř perfektní, tryska TDU mířila zhruba na Slunce a Gagarin sledoval, jak se zemský povrch ve Vzoru pohybuje přesně v souladu s vyrytými šipkami.

V 10:25:04 moskevského času se zažehl motor TDU a Gagarin podle svých slov uslyšel mírný hluk a bzučení přenášené konstrukcí lodi do jeho helmy. Zážeh měl trvat 44 sekund a zpomalit loď o 136 m/s. Jen toto drobné zpomalení stačilo na to, aby perigeum Vostoku kleslo do atmosféry a v ní pak loď měla vytratit zbytek své rychlosti.

Přibližně 10-12 sekund po skončení práce TDU Gagarin očekával kovový úder, zhasnutí několika kontrolek na přístrojové desce a zastavení globusu. To mělo signalizovat oddělení nyní již nepotřebného přístrojového úseku. Posléze se měla loď díky vyosenému těžišti sama stabilizovat aerodynamickými silami do správné polohy. Nic z toho se však nekonalo. Kontrolky nepohasly, kovový úder nebyl slyšet a globus se pomalu otáčel i nadále. A co hůř, ke všemu se ihned po ukončení zážehu přidala rotace lodi ve všech třech osách rychlostí asi 30°/s.

Aniž to Gagarin nebo kdokoli jiný tušil, motor TDU tentokrát neodvedl dokonalou práci. Těsně před zážehem byla spalovací komora promývána dusíkem a ventil, který dusíku umožňoval do komory proudit, se měl těsně před zážehem uzavřít. To se však nestalo, podle všeho se ventil neuzavřel dokonale a následně skrze něj proudila část paliva mimo komoru, za vytlačovací membránu palivové nádrže. Membrány byly zapotřebí ve stavu mikrogravitace, kdy bylo nutné přivést pohonné látky k násosům turbočerpadel, aniž by se vytvářely bubliny a docházelo ke kavitaci. Palivo tedy částečně končilo mimo spalovací komoru a došlo o něco dříve, než bylo v plánu. Motor tak pro nedostatek paliva zhasnul sám zhruba o 0,5-1 sekundu dříve, než bylo potřeba. A protože k vypnutí nedal povel sekvencer Granit, zůstalo potrubí palivové instalace otevřeno.

Mezitím byly přesně podle plánu pyrotechnicky otevřeny ventily tlakovacího systému v nádržích paliva i okysličovadla, které umožnily přístup tlakového dusíku přímo k hladině pohonných látek. Poté, co díky tahu motoru vznikl násobek přetížení, totiž mohl tlakový dusík ke hladině paliva i okysličovadla přímo, aniž by hrozilo nebezpečí vzniku bublin.

To však mělo za následek, že poté, co se motor předčasně vypnul, zbylé okysličovadlo a tlakový dusík proudily pod tlakem 60 atmosfér ven skrze trysku a také skrze stabilizační vernierovy motorky. Tím pádem se loď roztočila jako opilá káča. Ani to však nebylo to nejhorší. Ještě vážnější byl fakt, že předčasné vypnutí motoru snížilo zpomalení lodi ze 136 na pouhých 132 m/s. Řídicí systém tak „pochopil“, že zážeh neproběhl do konce a nedal palubnímu sekvenceru Granit, který se podobal velmi komplikovanému programovému ústrojí automatické pračky, signál, že může přistoupit k dalšímu kroku v návratové sekvenci, tedy k rozdělení úseků.

Gagarin čekal a čekal a rozdělení stále nepřicházelo. Nicméně věděl, že je systém zálohován a situace není havarijní. Proto telegrafním klíčem vyťukával opakovaně písmena „VN“, tedy vsjo normalno, vše v pořádku. Podle jeho vzpomínek si v hlavě rychle promítnul vzdálenost do Sovětského svazu a došel k názoru, že určitě dosedne na domácí půdě.

V 10:36 moskevského času, tedy s desetiminutovým zpožděním oproti plánu, teplotní čidla na ocelových pásech zaznamenaly vzrůst teploty spojený se vstupem do hustších vrstev atmosféry, a záložní systém koncipovaný právě na signálech z těchto čidel konečně spustil proces rozdělení úseků.

Kosmonaut sledoval, jak pohasly kontrolky na palubní desce a rozsvítilo se tablo „připravit ke katapultáži“, které mělo svítit celou cestu atmosférou. Rotace lodi se postupně zpomalovala a skrze konstrukci se opět začal ozývat tlumený hluk. Bylo jasné, že Vostok je na cestě domů. Gagarin ještě předtím podle plánu uzavřel žaluzie orientátoru Vzor i iluminátoru vpravo, proto neviděl ven. Nicméně po okrajích žaluzíí začalo probleskovat načervenalé světlo a začala se také ozývat podivná třesknutí. To vlivem žáru docházelo k částečné delaminaci tepelné ochrany, nicméně tento jev nebyl nijak nebezpečný, pouze hlasité rány zhruba jednou za minutu mohly lehce znepokojit pasažéra návratové kabiny.

Po několika desítkách sekund záře kolem okrajů žaluzií poznenáhlu zeslábla a naopak plavně začaly růst násobky přetížení, které do té doby podle Gagarinova odhadu činily zhruba 1-1,5 g. Zhruba minutu kosmonaut zažíval přetížení kolem 10 g, přičemž na pár sekund násobek převýšil 12 g. Na podobnou zátěž byl Gagarin zvyklý z nácviků na centrifuze, nicméně posléze přiznal, že na pár okamžiků se mu lehce zakalil zrak a začal vidět palubní desku šedě a rozostřeně. Přesně podle pokynů, které instruktoři dávali během nácviků a také podle zvyku, jež je vlastní všem stíhacím pilotům, Jurij zatnul ještě více svaly a s uspokojením mohl sledovat, jak se vše zase vrátilo do normálu. O pár sekund později přetížení opět plavně ustoupilo, klesání jeho intenzity bylo rychlejší než jeho předchozí nárůst.

Gagarin věděl, že poté, co přetížení opadne, nebude daleko okamžik katapultáže. Veškerou svou pozornost nyní věnoval tomu, aby zaujal správnou polohu. Napřímil se v křesle a čekal. Mezitím začal v kokpitu růst šum proráženého vzduchu. Kabina zpomalila na podzvukovou rychlost a první kosmický cestovatel nyní podvědomě zaznamenával, jak mu díky pomalé rotaci návratové kabiny sluníčko svítí postupně do jednotlivých iluminátorů.

Zhruba ve výšce 7 km se ozvala rána a dovnitř vpadl sluneční svit plnou silou. Byl odstřelen příklop číslo 1, skrze který se o dvě sekundy později bude katapultovat i jeho křeslo. Kontakt KP-3, jehož indikace tak zlobila během příprav na start, tedy nakonec fungoval perfektně. Gagarin čekal rychlý sled událostí, ovšem jeho smysly, napjaté až na samu hranici možného, jej trochu potrápily. To, co komonaut považoval za dvě sekundy, byl ve skutečnosti mnohem kratší okamžik. Zdálo se mu, že všechno trvá jaksi dlouho a už už začínal přemýšlet, že snad došlo k nějaké poruše katapultážního systému. Lehce začal zvedat hlavu vzhůru, když vtom křeslo spustilo.

Podle Gagarinových slov proběhla katapultáž plavně, měkce, bez větších rázů. Než se stačil vzpamatovat, seděl na klesajícím křesle, jež se pomalu otáčelo v prostoru směrem doprava. Pohlédl pod sebe a spatřil velkou řeku s městy na obou březích. Napadlo jej, že má pocit, jako by to tady znal, ta řeka pod ním nemůže být nic jiného než Volha. Potom křeslo odpadlo a otevřel a naplnil se vzduchem hlavní padák. O chvíli později se otevřel také záložní padák, jeho vrchlík se však nenaplnil a zůstal viset pod kosmonautem.

Přišla chvíle na odepnutí kontejneru s nouzovou dávkou NAZ. Gagarin uslyšel zarachtání uvolňovacího mechanismu a cítil, jak NAZ odpadá. Potom ucítil silné trhnutí a pochopil, že kontejner opět potvrdil svou problematickou pověst a vydal se na cestu k zemi samostatně. Vzápětí kosmonaut vlétl do lehké oblačné vrstvy. V ní zavanul vítr a naplnil záložní padák vzduchem. Další klesání probíhalo pod dvěma padáky, tak, jak bylo plánováno. Gagarin nyní již s jistotou poznával krajinu okolo a věděl, že přistane v okolí města Saratov, tedy v místech, kde před pouhými šesti roky začala jeho letecká kariéra…

Zatím i na zemi probíhaly přípravy na přivítání prvního kosmonauta světa. Všechny vojenské posádky po trase letu byly informovány o tom, že v tento den může v jejich rajónu dosednout kosmický objekt, o jehož podstatě nebyly k dispozici žádné informace, pouze fakt, že se nejedná o nepřátelské těleso. Radary protivzdušné obrany registrovaly cíl ještě ve vzdálenosti několik tisíc kilometrů od hranic SSSR. Stejně jako všichni zainteresovaní velitelé, také major Achmed Gasijev z posádky PVO ve vesnici Podgornoje očekával cosi, o čem neměl téměř žádné informace, pouze věděl, že dnes se „cosi“ stane. Když mu podřízení hlásili hlučný třesk a jakési objekty snášející se k zemi, pochopil, že to je přesně ona věc, na níž byl upozorněn. Poslal svého zástupce na jednom z tahačů k místu, kam se snášela kabina a sám se vydal vstříc postavě snášející se na padácích. Kabina přistála v 10:48 a téměř okamžitě se k ní začaly sjíždět proudy zemědělců a vojáků.

Gagarin zatím bojoval s poslední neplánovanou okolností svého letu. Ventil, který měl umožnit okolnímu vzduchu proniknout do jeho helmy, zůstal skryt pod oranžovým demaskujícím overalem, jenž měl usnadnit jeho vyhledávání v případě nouzového přistání. Kosmonautovi trvalo několik minut, než jej dokázal otevřít a do helmy zavanul konečně čerstvý vzduch. V tu dobu se k němu už blížila země. Ve výšce zhruba 30 metrů jej lehký vítr otočil čelem po směru snosu. První kosmonaut světa měkce dopadl na zorané pole kolchozu vesnice Smělovka. Bylo 10:53 moskevského času a první let člověka do vesmíru byl po 106 minutách od startu u konce.

Gagarin sejmul podvěsný systém, který jej poutal k padákům a rychle se ujistil, že je celý a v pořádku. Konečně mohl částečně rozepnout overal, otevřít helmu a pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Necelý kilometr od sebe spatřil jakousi ženu s dítětem, která se k němu zvědavě blížila. Vydal se k ní, ovšem ona žena se evidentně lekla jeho vzhledu. Ne každý den v ona místa dopadla na padáku figura v oranžovém overalu s velkou bílou helmou. Gagarin, po zjištění, že se ona žena ve strachu zastavuje, začal volat: „Já jsem váš, jsem váš, jsem Rus, nelekejte se, pojďte sem!“ Anichajat „Anna“ Tachtarova s vnučkou Ritou se nakonec osmělily a přišly blíže. Gagarin jim podal ruku, představili se a kosmonaut Annu požádal, aby pohlídala jeho padáky, než se vrátí od telefonu. Nemusel ale nikam chodit, protože během tří minut u nich byl tahač ZIL s majorem Gasijevem.

Lehká odbočka – velmi dlouho se tradoval čas přistání Gagarina 10:55 moskevského času. Podle tohoto chybného údaje měl jeho let trvat 108 minut, nikoli 106. Zdrojem této nepřesnosti byl právě Gasijev, který sledoval Gagarinův sestup na padácích zpovzdálí. Zda mu v poslední chvíli něco zakrylo výhled, nebo měl nepřesně seřízené hodinky, to se již asi nedozvíme, faktem je, že posléze ohlásil čas kosmonautova dopadu jako 10:55 a dodnes se v mnoha publikacích zachovává tento údaj. Ve zprávě OKB-1 o letu, která byla odtajněna v roce 2011, je však čas Gagarinova přistání udáván jako 10:53. A byť bájných 108 minut dosud rezonuje veřejným prostorem, lze předpokládat, že interní zpráva organizace, která zajišťovala onen let, bude zřejmě přesnější než náramkové hodinky náhodného svědka…

Zbytek dne prolétl jako ve zrychleném filmu. Gasijev Gagarina zavezl na svou posádku, kde kosmonaut sejmul svůj overal i tlakovou obálku skafandru a zůstal oblečen pouze v modrou termální vrstvu. Po telefonu ohlásil úspěšné završení letu veliteli vojenského okruhu, načež byl zavalen davem přítomných vojáků. Právě z oněch okamžiků pocházejí jeho první fotografie po návratu. Gagarin požádal, aby jej zavezli zpět na místo přistání. Po cestě spatřil on i jeho doprovod vrtulník Mi-4, který po něm evidentně pátral. Všichni vystoupili z auta a máváním stroj přivolali. Na palubě vrtulníku se pak Gagarin opět dostal na místo přistání. Poté, co z prolétajícího Il-14 seskočili parašutisté, aby místo zajistili a chránili, kosmonaut opět nasedl do vrtulníku, který jej dopravil do města Engels. Pozdě odpoledne téhož dne jej letoun Il-14 převezl do Kujbyševa, kde pro něj v rekreačním zařízení oblastního výboru KSSS skončil tento velký den.

Ono zpoždění při lokalizaci místa přistání prvního kosmonauta bylo dáno faktem, že vyhledávací oddíly byly rozmístěny zhruba 300 km severovýchodně, v blízkosti městečka Pestravka, kde byla oblast předpokládaného přistání. Nicméně ne zcela přesná dráha lodi a hlavně ona epizoda s rotací a pozdním rozdělením úseků způsobila „nedolet“, který přenesl místo přistání právě k vesničce Smělovka.

Kabina samotná dosedla nedaleko řeky Volhy na malém návrší a stala se okamžitě centrem pozornosti davů místních. Někteří dokonce vlezli do interiéru a před příjezdem vojáků tamní děti dokonale vyplenily „gastronom“, schránku se zásobami stravy. Jeden z mechanizátorů místního kolchozu, poté, co v podvečer na místo dorazil Koroljov a další zástupci OKB-1, vyjádřil pochvalné mínění o úrovni kosmické techniky, neboť nahlédnul do kokpitu a podle svých slov okamžitě všemu porozuměl a vše pochopil. Ukořistěnou tubu s kosmickou stravou však odevzdával údajně velmi neochotně. Stejně tak neochotně odevzdávali i ostatní místní své ukořistěné kousíčky první pilotované kosmické lodě světa. I obsah kontejneru NAZ stačil padnout do nepovolaných rukou. Asi nejsmutnější byl při navracení trofeje jakýsi rybář, který z NAZ uzmul nafukovací člun a stačil jej dokonce vyzkoušet na vlnách Volhy.

Následující den kabina putovala do Podlipek, kde se do ní „zakousli“ technici, aby prověřili všechno, co prověřit šlo. Jejich verdikt – stačilo by obnovit tepelný štít a kabina by mohla bez problémů letět znovu. Všichni si však byli vědomi, že tato kabina již nikdy nikam nepoletí. Stala se součástí historie nejen SSSR, ale celého lidstva. Slova „Vostok“ a „Gagarin“ přečkají v kolektivním podvědomí věky a vždy budou připomínat onen jarní den, kdy se člověk poprvé odpoutal od své odvěké kolébky. Nemělo však zůstat jen u jednoho nahlédnutí, na řadě byli i další mladí mužové…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://spacemedicineassociation.org/wp-content/uploads/2014/08/Korolev-during-Vostok-1.jpg (kredit: Roskosmos)
foto: autor
https://starchild.gsfc.nasa.gov/Images/StarChild/space_level2/vostok1_big.gif (kredit: Roskosmos)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vostok1.jpg
foto: autor
https://storage.yandexcloud.net/wr4img/227536_46_i_181.jpg (kredit: Novosti Kosmonavtiki)
https://storage.yandexcloud.net/wr4img/227536_46_i_182.jpg (kredit: Novosti Kosmonavtiki)
https://warspot.ru/16931-trudnyy-vostok/images?name=%2F000%2F081%2F646%2Fcontent%2Fris24-a9ddfbd542627fabbbaa8fea92b433a9.jpg (kredit: RGANTD/TASS)