Raketoplán. Jaké slovo se člověku v hlavě vybaví, když řeknete toto slovo. Drahý, unikátní, důležitý, nesmyslný? Bez ohledu na to jaký názor na raketoplány máme, tak sehrály v třicetiletém období od roku 1981 až 2011 neoddiskutovatelnou roli v poznávání vesmíru. Díky nim máme Mezinárodní vesmírnou stanici, funkční Hubbleův vesmírný dalekohled, posílily mezinárodní spolupráci v rámci programu Shuttle-Mir, ISS a nejen v nich, vynesly na oběžnou dráhu nespočet družic a z paluby raketoplánu byly také vypuštěny sondy Galileo, Magellan, Ulysses a nebo Chandra X-ray Observatory. Ať už si tak o raketoplánech myslíme cokoliv, díky jejich přínosu jsme se posunuli k větším a složitějším projektům, a proto bych se chtěl v tomto článku zaměřit na příběh těchto úžasných strojů.

Koncept raketoplánu jako takový, sahá až do třicátých let minulého století, kdy nacisté zamýšleli postavit letadlo schopné vzlétnout z Německa a shodit bombu na Spojené státy. Tento projekt dostal název Amerika Bomber a pracovali na něm různí inženýři, včetně muže jménem Eugen Sanger, který předložil návrh jakési rakety s křídly, která dostala jméno Silbervogel, neboli stříbrný pták. Celý systém by fungoval tak, že by opakovaně použitelný stroj Silbervogel provedl na začátku jakýsi suborbitální skok do neznámé výšky a následně by začal padat zpět k zemi. Díky svým křídlům a zvyšující se hustotě atmosféry, by nabral vztlak, díky kterému by opět vystoupal do určité výšky, odkud by opět padal k zemi a tento cyklus by se neustále opakoval.

Letoun X-15 při testovacím letu
Zdroj: https://en.wikipedia.org/

Tento projekt nakonec dokončen nebyl, ale díky operaci známé jako Paperclip (při níž bylo 1 600 německých vědců a inženýrů převezeno do Spojených států) se plány na tento projekt koncem druhé světové války dostaly do rukou Spojeným státům. Ty se brzy začaly touto myšlenkou zabývat a po válce tak vznikla řada studií, které na Sangerovu myšlenku (rakety s křídly) navazovaly. A takto se zrodil letoun X-15. Jde o hypersonický letoun s raketovým pohonem, který se v 60. letech zasloužil o nové rekordy. Například o nejrychlejší letoun s motorem, který pilotoval člověk. X-15 letěla rychlostí 7 274 kilometrů za hodinu ve výšce 31 120 metrů. Další rekord byl výškový. Celkem osm pilotů letounu X-15 překročilo výšku 80 kilometrů, což je americká konvence, kde začíná kosmický prostor a piloti tak byli ihned kvalifikováni jako astronauti. Letouny X-15 celkem absolvovaly téměř 200 testovacích letů a poskytnuly vědcům cenné informace, které se využily při vývoji dalšího stroje z řady experimentálních letounů X-plane a tím byl letoun X-20, známý také pod jménem Dyna-Soar.

Dyna Soar – X-20
Zdroj: commons.wikimedia.org

X-20 vyvíjelo letectvo Spojených států s cílem vytvořit letoun, který by našel využití jak pro různé vojenské mise, včetně leteckého průzkumu a bombardování, tak pro vesmírné lety, kde se počítalo s tím, že by mohl provádět údržbu amerických družic, nebo přesně naopak ničení družic nepřátel. Po splnění úkolu by nakonec vstoupil do atmosféry a přistál. Tento program běžel od 24. října 1957 do 10. prosince 1963 a náklady na něj se tenkrát pohybovaly kolem 660 milionů amerických dolarů. Program byl ale zrušen poměrně krátce po zahájení stavby prvního letounu X-20, kvůli rostoucím nákladům na vývoj programu Gemini, který byl v tom období považován za důležitější.

24. září 1966 NASA a americké letectvo vydalo společnou studii, ve které dospěli k závěru, že k uspokojení jejich budoucích požadavků, je zapotřebí nový systém a kdyby byl částečně znovupoužitelný, bylo by to cenově nejefektivnějším řešením (jak již víme, tak raketoplánům se tuto podmínku bohužel nepodařilo naplnit). Vedoucí úřadu NASA pro pilotované vesmírné lety George Mueller oznámil plán na znovupoužitelný raketoplán 10. srpna 1968. NASA vydala žádost o návrh (RFP) pro návrhy Integrated Launch and Re-entry Vehicle (ILRV) a oznámila, že ke kontraktaci a následnému vývoji raketoplánu bude přistupovat postupně. Fáze A byla žádostí o studie vypracované potencionálními dodavateli, fáze B byla jakousi soutěží o konkrétní zakázku mezi dvěma dodavateli, kteří se dostali do finálního rozhodovacího kola, fáze C zahrnovala návrh komponent raketoplánu a fáze D byla výroba samotného raketoplánu. 

Umělecká představa jednoho z možných designů raketoplánu.
Zdroj: https://www.spaceline.org/

V prosinci 1968 vznikla skupina Space Shuttle Task Group. Jejími členy byli inženýři, kteří měli určit optimální design znovupoužitelné kosmické lodi. V červenci Space Shuttle Task Group vydala zprávu, která určila, že raketoplán bude podporovat krátkodobé mise s posádkou a stejně tak bude schopen vypouštět družice, kterým by mohl zároveň poskytnout servis, což se osvědčilo u Hubbleova dalekohledu. Space Shuttle Task Group ve zprávě také zmínila několik možných designů. Jeden byl návrh dvoustupňového plně znovupoužitelného systému s orbiterem, který by měl rovná křídla a byl namontovaný na jakémsi větším prvním stupni také s rovnými křídly. Tento design se ale ukázal jako neoptimální a nakonec byl vybrán design, jaký jsme znali. Orbiter s delta křídly připevněný k externí palivové nádrži, ke které byly mimo jiné připevněny dva postranní urychlovací stupně na tuhé pohonné látky, které měly být opakovaně použitelné, aby se snížily finanční náklady.

Poté, co byl zvolen optimální design, NASA a americké letectvo určilo konstrukční požadavky, které měly být splněny. Letectvo očekávalo využití raketoplánu k vynášení velkých družic a požadovalo, aby na nízkou oběžnou dráhu mohl vynést alespoň 29 tun a 18 tun na polární oběžnou dráhu. Byl také vyžadován nákladový prostor o rozměrech 4,6 × 18 metrů. Dále NASA také vyhodnocovala možnost využití motorů F-1 a J-2 z rakety Saturn V, ale bylo zjištěno, že nejsou optimální pro využití na raketoplánu, a tak v červenci 1971 bylo oznámeno, že NASA uzavřela dohodu s firmou Rocketdyne na zahájení vývoje motoru RS-25. V lednu 1972 prezident Richard Nixon oficiálně schválil program raketoplánů a v březnu NASA rozhodla o jeho konečné podobě. V srpnu téhož roku byl zadán kontrakt na stavbu orbiteru firmě North American Rockwell, kontrakt na výrobu pomocných stupňů firmě Morton Thiokol (později přejmenovanou na Orbital ATK, později odkoupená firmou Northrop Grumman) a kontrakt na externí palivovou nádrž firmě Martin Marietta.

Raketoplán Enterprise
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Nyní se pojďme zaměřit na samotný vývoj raketoplánů. 4. června 1974 North American Rockwell zahájila stavbu prvního orbiteru OV-101, který dostal jméno Enterprise. Tento prototyp byl určen k testování, a proto neměl motory, tepelný štít a spoustu dalších nezbytných systémů. Stavba Enterprise byla dokončena o dva roky později, konkrétně 17. září 1976 a následně byl prototyp přesunut na Edwardsovu leteckou základnu, kde bylo zahájeno testování, o kterém si řekneme více za chvíli.

Při stavbě raketoplánu Columbia zaznamenala NASA výrazné zpoždění ve vývoji tepelného štítu. Dříve totiž NASA využívala na svých kosmických lodích tzv. ablativní tepelné štíty, které ale nebylo možné použít opakovaně, a tak se NASA rozhodla vyvinout nový tepelný štít. Ten tvořily keramické dlaždice a jejich výhodou bylo, že v případě poškození je bylo možné vyměnit samostatně. Stavba Columbie začala 27. března 1975 a do Kennedyho vesmírného střediska (KSC) byla dopravena 25. března 1979. V době svého příjezdu do KSC zbývalo na Columbii doinstalovat 6 000 dlaždic tepelného štítu z celkového počtu 30 000 dlaždic. Po Columbii následovala stavba dalšího orbiteru, který dostal jméno Challenger. 29. ledna 1979 NASA objednala další dva orbitery, které byly pojmenovány Discovery a Atlantis. Stavba pátého orbiteru pojmenovaného Endeavour začala v únoru 1982, ale jelikož se NASA rozhodla v roce 1983 omezit flotilu raketoplánů na čtyři, byla stavba pozastavena. Ale kvůli hrozné nehodě při startu raketoplánu Challenger, o které si také řekneme více za chvíli, byla výroba Endeavouru obnovena, aby doplnil flotilu o již chybějící orbiter.

Nyní se pojďme podívat, jak probíhalo testování prvního vyrobeného orbiteru Enterprise. Ten byl 31. ledna 1977 převezen po silnici na Edwardsovu leteckou základnu, kde zahájil testování. Enterpise se usadil na speciálně upravený Boeing 747 a 18. února 1977 byl proveden první let za účelem měření strukturálního namáhání, manipulace a chování orbiteru spojeného s Boeingem. Těchto letů bylo provedeno celkem pět a po nich následovalo pět zkušebních letů s posádkou, při kterých se testovala ovladatelnost orbiteru a jeho řízení v atmosféře.

Zkušební raketoplán Enterprise se odděluje od nosného letounu a čeká jej samostatný let – fotka stará více než 30 let.
Zdroj: http://i.space.com/

12. srpna 1977 se orbiter Enterprise poprvé oddělil od Boeingu 747 a piloti ho bezpečně navedli na přistání. Tyto testy ověřily letové vlastnosti konstrukce orbiteru a byly provedeny v několika aerodynamických a hmotnostních konfiguracích. První tři lety byly provedeny s krytem motorové sekce, který snižoval odpor vzduchu a turbulence v momentě, kdy byl ještě připojen k letadlu. Při posledních dvou testovacích shozech byl ale kryt odstraněn a nahrazen maketami raketových motorů. Při pátém posledním letu se ale objevil problém a tím byly tzv. pilotem vyvolané oscilace. Ty se mohou objevit, pokud pilot rychle mění směr letu, například když kniplem rychle za sebou pohybuje z leva doprava. Tyto oscilace odhalily problémy, které bylo nutné vyřešit před prvním letem na oběžnou dráhu.

Po ukončení testovacích letů byl orbiter převezen do Marshallova střediska vesmírných letů v Alabamě, kde byl spojen s externí palivovou nádrží a pomocnými stupni a celá sestava absolvovala sérii vibračních testů, které měly co nejvěrněji napodobovat vibrace při startu. Některé vibrační testy se také prováděly s připojenými urychlovacími stupni a některé bez nich. Po úspěšném dokončení těchto vibračních testů byl orbiter 10. dubna 1979 převezen do Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. V červnu byl opět spojen s nádrží a urychlovacími stupni a celá sestava byla vyvezena na rampu LC-39A, kde byla provedena řada kontrol nikoliv testů. Stejné kontroly provedl i na rampě na Vandenbergově letecké základně, ta ale nebyla nikdy pro start raketoplánu využita. A můžeme říci, že tímto příběh orbiteru Enterprise končí. 18. listopadu 1985 byl orbiter převezen do Washingtonu DC a nyní je to majetek Smithsonova institutu. Pokud byste ho chtěli vidět, nyní se nachází v hangáru Národního leteckého a kosmického muzea na mezinárodním letišti Dulles.

Start raketoplánu Columbia na misi STS-1.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

A nyní přichází na řadu první ostrý start. Mise STS-1 byla prvním letem raketoplánu vůbec a posádku tvořili dva astronauti. Velitelem mise byl John W. Young a pilotem byl Robert L. Crippen. Raketoplán Columbia odstartoval 12. dubna 1981 a přistání proběhlo 14. dubna 1981 – 54 a půl hodiny po startu. Mise STS-1 také drží prvenství, které ji nejspíše zůstane navždy a to je, že se jednalo o první start s posádkou bez toho, aniž by byl nejdříve proveden nepilotovaný testovací let. Hlavním cílem této první mise byl především bezpečně dostat orbiter na oběžnou dráhu a zpět.

Kokpit raketoplánu
Zdroj: https://www.popsci.com/

Jelikož nikdo předtím s raketoplánem neletěl, pomohli tito dva astronauti navrhnout ovládací prvky orbiteru včetně 2 214 přepínačů a displejů v kokpitu. Pro srovnání je to třikrát více ovládacích prvků, než bylo ve velitelském modulu Apolla. Pro zajímavost při misi STS-1 měli astronauti na palubě 22 manuálů pro nouzové situace, každý o tloušťce 7,5 centimetru a jejich celková hmotnost činila 29 kilogramů. Aby jsme si uvědomili složitost celého raketoplánu, tak například nouzový postup v případě poruchy elektroniky v důsledku poruchy chladícího systému měl 255 kroků, které bylo nutné vykonat a asi není nutné zdůrazňovat, že ve správném pořadí.

Columbii se ale při prvním startu nevyhnuly problémy. Stejně jako u prvního startu Saturnu V v roce 1967, inženýři podcenili množství hluku a vibrací produkovaných při startu. Rázová vlna se tak při startu odrazila od rampy a poškodila raketoplán, konkrétně se prohnuly klapky na křídlech. Naštěstí nebylo prohnutí natolik závažné, aby znemožnilo jejich funkčnost. Dále Crippen hlásil, že po celou dobu práce SRB odpadávala z externí nádrže bílá barva, která pak dopadala na okna orbiteru. Vizuální kontrola orbiteru na oběžné dráze také odhalila značné poškození tepelného štítu, na části zvané jako Orbital Maneuvering System na zadní části orbiteru. Další zajímavostí z této mise je, že letectvo využilo špionážní družici KH-11 k vyfotografování orbiteru. Jelikož šlo o utajenou špionážní družici, vědělo o fotografování orbiteru jen málo zaměstnanců NASA. Vyfotografování orbiteru mělo sloužit jen jako preventivní opatření, aby se zjistilo, zda nedošlo k poškození tepelného štítu na spodní straně orbiteru. Oba astronauti byli informováni o tom, jak mají Columbii navést do správné polohy, aby mohla být vyfocena, ale nebyli informováni o důvodu. Naštěstí i přes tyto problémy dokázala Columbia v pořádku přečkat průchod atmosférou a bezpečně přistála na Edwardsově letecké základně.

A nyní přišel čas podívat se i na nešťastné okamžiky tohoto programu. Jsou dva a oba jsou stejně strašlivé. Začneme první nehodou a tou je ztráta raketoplánu Challenger 73 sekund po startu. Byla to první nehoda v programu raketoplánů a první nehoda americké kosmické lodi, při které byla ztracena posádka. Při této misi měla být na oběžnou dráhu vypuštěna komunikační družice a posádka měla studovat Halleyovu kometu, ale ještě jedna věc poutala na této misi pozornost. Členem posádky na této misi byl poprvé civilista, kterým byla učitelka Christa McAuliffeová. Díky ní se o start začala daleko více zajímat média a odpovídalo tomu i pokrytí startu, který byl živě vysílán v mnoha amerických školách. Stovky tisíc lidí včetně dětí tak vidělo zkázu Challengeru v přímém přenosu. Otázkou tak zůstávalo, proč se raketoplán 73 sekund po startu rozpadl ve výšce 14 kilometrů nad atlantským oceánem?

Stejně jako u většiny nehod měla i tato více příčin. Jendou z nich bylo selhání těsnícího O-kroužku v jednom z urychlovacích stupňů. Druhou bylo počasí a tou třetí byl lidský faktor. Začneme 27. ledna 1986, kdy Cecil Houston upořádal telekonferenci s inženýry z Morton Thiokol (firma, která zajišťovala výrobu pomocných urychlovacích stupňů SRB), aby projednali bezpečnost startu ve velice nízkých teplotách. Ty měly být v den startu -6°C. Inženýři z Morton Thiokol vyjádřili své obavy z vlivu nízkých teplot na odolnost pryžových O-kroužků. Kvůli tomu, že nižší teploty snižovaly elasticitu pryžových O-kroužků se inženýři obávali, že při startu spoj dobře neutěsní a tak zaměstnanci Morton Thiokol, Robert Lund, viceprezident pro inženýrství a Joe Kilminster, viceprezident programu urychlovacích stupňů, doporučili odložit start, dokud teplota nestoupne minimálně na 12°C. Následovala přestávka, aby vedení firmy Morton Thiokol mohlo situaci v soukromí prodiskutovat.

Led na rampě před startem Challengeru
Zdroj: https://en.wikipedia.org/

Přestávka skončila a vedení firmy Morton Thiokol změnilo svůj názor. Podle jejich prohlášení jsou předložené důkazy o selhání O-kroužků neprůkazné. Konečné rozhodnutí Morton Thiokol bylo, že souhlasí se startem a telekonference skončila. Kromě vlivů na O-kroužky způsobily nízké teploty tvorbu ledu na zařízeních rampy. Inženýři ve společnosti Rockwell International, která postavila orbiter se obávali, že led, který by vymrštily spaliny z raketových motorů, by mohl fatálně poškodit tepelný štít orbiteru, nebo poškodit jeho motory. Rocco Petrone, vedoucí divize vesmírné dopravy společnosti Rockwell a jeho tým zjistili, že potencionální poškození ledem ohrožuje bezpečnost startu. Obavy firmy Rockwell ale ničemu nepomohly a podle inženýrů z Kennedyho vesmírného střediska a Johnsonova vesmírného střediska nepředstavoval led závažné ohrožení a bylo rozhodnuto pokračovat v odpočtu. Start byl sice nakonec o hodinu odložen, aby stihlo odtát více ledu a tým kontrolující stav ledu v čase T-20 minut potvrdil, že taje a Challenger dostal souhlas ke startu, ke kterému došlo v 11:38 místního času při teplotě 2°C.

Krátce po startu bylo porušeno těsnění, horký plyn začal unikat stěnou urychlovacího stupně a poškodil spodní úchyt, který držel stupeň připojený k palivové nádrži. Poté co byl stupeň uchycen pouze na jednom místě, začal tlačit svojí špičku do mezistupně na externí nádrži, což způsobilo poškození konstrukce a její následné zhroucení. Všechen kyslík a vodík tak unikl z nádrže a vznítil se. Hlavní nádrž byla zničená, Challenger se vlivem aerodynamických sil rozpadl a oba urychlovací stupně pokračovaly v neřízeném letu, dokud nebyly na dálku zničeny. Několik členů posádky výbuch pravděpodobně přežilo, jelikož měli aktivované zařízení, které jim dokázalo poskytovat šest minut dýchatelný vzduch v případě nehody. Osud posádky byl definitivně zpečetěn v momentě, kdy kabina nebržděně dopadla do oceánu. Tato nehoda zastavila starty raketoplánů na dlouhých 32 měsíců.

Exploze raketoplánu Challenger 73 sekund po startu.
Zdroj: https://www.history.com/

Nyní se přesuneme k předposlednímu tématu dnešního článku – ztrátě raketoplánu Columbia. Oproti ztrátě raketoplánu Challenger je u této mise rozdíl v tom, kdy selhala. Zatímco Challenger selhal v první nejkritičtější fázi letu – start – Columbia až v druhé – vstup do atmosféry. U tohoto startu probíhalo vše podle plánu až do času T+ 81,7 sekundy po startu. V tento moment odpadl kus izolační pěny z přední konstrukce, přes kterou je orbiter připojen k externí nádrži. Kus izolační pěny o délce přibližně 53 až 69 centimetrů a šířce 30 až 46 centimetrů o dvě desetiny sekundy později zasahuje v rychlosti až 922 kilometrů za hodinu levé křídlo raketoplánu a je roztříštěn o jeho náběžnou hranu. V čase T+ 43 minut dosáhla Columbia finální oběžné dráhy.

GIF na kterém můžete vidět náraz pěny na hranu křídla. Zdroj: https://medium.com/

Po startu byla provedena rutinní kontrola videí ze startu. Analytici si ale nárazu pěny všimli až den po startu a jelikož žádná z kamer neměla jasný výhled na kus tehdy neznámého objektu jak narazil na náběžnou hranu křídla, nemohli inženýři určit rozsah poškození. Analytici Boeingu se pokusili namodelovat poškození způsobené nárazem pěny a počítačové modely předpokládaly poškození, které bylo hlubší, než byla tloušťka panelů tepelného štítu, což naznačovalo, že hliníková konstrukce orbiteru bude v této oblasti nechráněná. Tým pro analýzu trosek tento závěr odmítl jako nepřesný, kvůli předchozím případům předpokladů škod větších, než ve skutečnosti byla. Další modelování využívalo software kalibrovaný pro předpokládané poškození způsobeného kusem ledu. Software dokázal namodelovat pouze jeden z 15 případů, že led způsobí škody na tepelném štítu, což vedlo tým k závěru, že došlo k minimálnímu poškození kvůli tomu, že má pěna menší hustotu než led. Dále tomu, že si inženýři nelámali s kouskem izolační pěny hlavu, přispěla pravidelnost tohoto incidentu. Kus izolační pěny odpadl téměř při každém startu: ze 79 misí s dostupnými záběry ze startu došlo k uvolnění a následnému nárazu do orbiteru u 65 z nich. A tak dne 26. ledna 2003 tým pro analýzu trosek dospěl k závěru, že náraz pěny nevyvolává žádné obavy o bezpečnost.

S touto pozitivní informací dalo řídící středisko povolení k provedení deorbitačního zážehu. V 08:44:09 Columbia vstoupila do atmosféry ve výšce 120 kilometrů, což je bod pojmenovaný jako vstupní bod. Čtyři a půl minuty po vstupním bodu začaly senzory zaznamenávat větší napětí v levém křídle, než je obvyklé. Data z těchto senzorů byla uložena do záznamových zařízení na palubě Columbie, ale nebyla odeslána ani řídícímu středisku, ani posádce. Columbia se v důsledku zvýšeného odporu na levém křídle začala stáčet doleva, ale to se opět nedozvěděla ani posádka, ani řídící středisko, jelikož manévrovací systém Columbie tuto odchylku automaticky vyrovná. Poté začaly senzory hlásit vzrůstající teplotu u levého podvozkového kola.

V 08:59:32 přestalo řídící středisko přijímat z raketoplánu veškerou telemetrii a jen o 45 vteřin později se Columbia rozpadá a všech sedm členů posádky umírá. Při vyšetřování byla následně otestována odolnost jednotlivých panelů tepelného štítu proti nárazu tím, že byl na panel vystřelen přibližně stejný kus pěny rychlostí 850 kilometrů za hodinu a výsledkem byl proražený panel, ve kterém byla díra o průměru desítek centimetrů. Ztráta raketoplánu Columbia byla posledním pomyslným hřebíčkem do rakve celého programu. Prezident Bush v roce 2004 (jen rok po nehodě Columbie) oznámil ukončení programu raketoplánů. Jejich úkol byl dokončit Mezinárodní vesmírnou stanici a provést poslední servisní misi Hubbleova dalekohledu.

Trosky raketoplánu Columbia
Zdroj: https://www.cbsnews.com/

Poslední start raketoplánu se uskutečnil 8. července 2011. Od té doby nebyla až do nedávna Amerika schopna posílat astronauty na oběžnou dráhu vlastními silami a až do roku 2020 byly Spojené státy závislé na ruských Sojuzech. Zde je pár statistik o jednotlivých raketoplánech.

Columbia:

Počet letů: 28
Letový čas: 300 dní 17 hodin 47 minut a 15 sekund
Oběhů Země: 4 808
Nejdelší let: 17 dní 15 hodin 53 minut a 18 sekund
První let: 12. dubna 1981
Poslední let: 16. ledna 2003
Dokování u ISS: 0
Dokování u Miru: 0

Challenger:

Počet letů: 10
Letový čas: 62 dní 7 hodin 56 minut a 15 sekund
Oběhů Země: 995
Nejdelší let: 8 dní 5 hodin 23 minut a 33 sekund
První let: 4. dubna 1983
Poslední let: 28. ledna 1986
Dokování u ISS: 0
Dokování u Miru: 0

Discovery:

Počet letů: 39
Letový čas: 364 dní 22 hodin 39 minut a 29 sekund
Oběhů Země: 5 830
Nejdelší let: 15 dní 2 hodiny 48 minut a 8 sekund
První let: 30. srpna 1984
Poslední let: 24. února 2011
Dokování u ISS: 13
Dokování u Miru: 1

Atlantis:

Počet letů: 33
Letový čas: 306 dní 14 hodin 12 minut a 43 sekund
Oběhů Země: 4 848
Nejdelší let: 13 dní 20 hodin 12 minut a 44 sekund
První let: 3. října 1985
Poslední let: 8. července 2011
Dokování u ISS: 12
Dokování u Miru: 7

Endeavour:

Počet letů: 25
Letový čas: 296 dní 3 hodiny 34 minut a 2 sekundy
Oběhů Země: 4 677
Nejdelší let: 16 dní 15 hodin 08 minut a 48 sekund
První let: 7. května 1992
Poslední let: 16. května 2011
Dokování u ISS: 12
Dokování u Miru: 1

Ať už si tak o raketoplánech myslíme cokoliv, tak nemůžeme upřít jedno. Tyto úžasné stroje vypustily Hubbleův dalekohled, vybudovaly Mezinárodní vesmírnou stanic, vypustily nespočet družic, a na jejich palubě bylo provedeno tolik experimentů, že tento nejen vědecký, ale i popularizační přínos snad převáží dvě hrozné nehody, které si vyžádaly 14 životů.

Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/
https://www.space.com/
https://www.space.com/
https://www.space.com/
https://www.spaceline.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/

Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_Columbia_launching.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/North_American_X-15#/media/File:X-15_flying.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_Color_Dyna_Soar.jpg
https://www.spaceline.org/…/2020/10/a-picture-containing-plane-aircraft-airplane-tr.png
https://www.nasa.gov/images/content/640908main_enterprise-rollout16x12_946-710.jpg
http://i.space.com/images/i/000/012/214/i02/space-shuttle-enterprise-released.jpg?1316274049
https://www.nasa.gov/images/content/144437main_sts1_launch_330.jpg
https://www.popsci.com/uploads/2019/03/18/BZCODZNAI3XI2LWKLU33WQ6LS4.jpg
https://en.wikipedia.org/…/File:Icicles_on_the_Launch_Tower_-_GPN-2000-001348.jpg
https://www.history.com/…/image-placeholder-title.jpg
https://miro.medium.com/max/640/0*c-Rfbswl21ZLofZS.
https://assets2.cbsnewsstatic.com/…/6ff32d11f981b39e67344cdd93c73832/Columbia_AP_promo.jpg