Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš složitá a drahá. Odpověď na otázku stykovky nakonec našel vedoucí projektového oddělení Chruničeva, V. A. Baranov. Ten si totiž položil zcela logickou otázku…

​Konkurenční loď ke konkurenční stanici

Myšlenka V. A. Baranova vyslovená napůl žertem byla ve své jednoduchosti geniální, leč současně heretická: „A co kdybychom TKS připojili k momentálně létajícímu Saljutu 6?“ Zpočátku se tato idea zdála být, mírně řečeno, bláznivou. Stanice řady DOS, do níž patřil i Saljut 6, byla rozpracovávána koncernem NPO Eněrgija, což byla pro CKBM velmi nestravitelná entita. Vztahy mezi oběma kancelářemi byly dlouhodobě na bodu mrazu a spolupracovat s někým, kdo se podílel na likvidaci vašeho pilotovaného programu, do toho by se pochopitelně nikomu příliš nechtělo.

Ovšem při bližším zkoumání nápad na sestykování TKS a Saljutu 6 pomalu získával na zajímavosti. Oba stroje disponovaly podobným systémem vyhledávání a sbližování Igla, což by značeně zjednodušilo práci všem zainteresovaným. Navíc nic vhodnějšího než Saljut 6 momentálně na orbitální dráze nelétalo. Nezapomínejme také, že Saljuty původně konstrukčně vycházely ze stanic Almaz a jistá podobnost rozhodně nebyla na škodu. Zbýval ale jeden problém, který nebylo tak jednoduché vyřešit. Tím problémem byl stykovací uzel. TKS u cílové stanice měla využívat stykovací uzel 11F77-5345 z konstrukční dílny CKBM. Saljut byl naproti tomu osazen uzlem G-4000. Zatímco první počítal s připojením dvacetitunového tělesa, druhý byl konstruován pro lodě Sojuz a Progress, tedy tělesa zhruba sedmitunová. Navíc periferie nebyly kompatibilní a nebylo by možné propojit elektrické a hydraulické systémy obou strojů.

Řešení se v tomto případě podařilo najít v podobě speciálního adaptéru, jehož pasivní část měla být dopravena na Saljut nákladním Progressem a aktivní část měla být osazena na TKS. Adaptér sice neumožňoval pevné spojení (takže přechod kosmonautů na palubu TKS, ani propojení elektrického a hydraulického systému nebylo možné), ale „měkkou stykovku“, tedy spojení prostřednictvím dokovací tyče, jež v zataženém stavu zajišťovala relativně rigidní kontakt obou těles, tento adaptér schopen zajistit byl. Konstruktéři také začali rozpracovávat vylepšený adaptér, jež by výše zmíněné nedostatky kompenzoval a umožnil plnohodnotné spojení TKS a Saljutu.

Zbývalo zajistit, aby byl let TKS (a potenciálně další lety) zahrnuty do programu DOS a byla jim ze strany NPO Eněrgija zajištěna potřebná podpora. To se ukázalo být zprvu velmi tvrdým oříškem. Konstruktéři CKBM pro dobro věci odhodili svou hrdost a kontaktovali kolegy od konkurence. Jenže ani dohovory na technické úrovni nepřinesly kýžené ovoce (pracovníci z Podlipek se obávali mechanického namáhání konstrukce Saljutu, navíc měli strach ohledně stabilizace, procesu připojování a dalších aspektů) a také na manažerské úrovni jednání nikam nevedla. Ovšem kde je vůle, tam je i cesta. CKBM se svými plány seznámilo ministra všeobecného strojírenství Afanajseva, pod něhož spadal „civilní vesmír“. Ministr se pro ideu dopravy těžkých nákladů na Saljuty okamžitě nadchnul a jeho přímý příkaz zajistil, že jestli NPO Eněrgija nechce s CKBM spolupracovat po dobrém, bude muset spolupracovat z donucení.

Jakmile byly z cesty odstraněny byrokratické překážky a na obou stranách se rozběhla pragmatická činnost, podařilo se postupně odstranit všechny námitky konstruktérů z Podlipek. Svůj díl práce odvedli také pracovníci Chruničeva, kteří v relativně krátkém čase dokázali vyvinout nejen adaptér pro prvotní test, ale nalezli také optimální řešení pro konstrukci adaptéru, který by měl u následujících letů zajistit plnohodnotné propojení stanice a TKS. Zúčastnění i po letech velmi vysoce oceňovali práci chruničevských a podle mnohých se právě tento detail z největší části podílel na tom, že program letů lodí TKS neskončil v propadlišti dějin.

Na konci roku 1980 bylo vše připraveno a TKS s adaptérem na stykovacím uzlu mohla být převezena na Bajkonur. Zde, jako vždy na ploščadce 92, proběhly přípravy stroje ke startu. Ovšem práce se neomezily pouze na tuto lokaci. Pro zainteresované musel být velmi zajímavý pohled na to, když v montážní hale na ploščadce 2 (hala, v níž byly tradičně připravovány koroljovské pilotované lodě, Vostoky počínaje a Sojuzy konče) probíhaly testy TKS zaměřené na systém Igla a také zkoušky hermetičnosti ve vakuové komoře. Hle – konečně hmatatelný důkaz kooperace konkurenčních firem…

25. dubna 1981 zamířila na ramenou Protonu-K loď TKS k obloze. Po navedení na oběžnou dráhu dostal stroj oficiální pojmenování „Kosmos-1267“, tedy klasické nicneříkající označení, pod kterým byly ukryty aparáty, o jejichž určení či osudu SSSR nechtěl nic bližšího prozradit. Stroj byl vypraven téměř v plné konfiguraci, nebyly pouze instalovány prvky systému zajištění životních podmínek, jež nebyly pro tento let zapotřebí. Vše fungovalo bez problémů a loď opět dokazovala technickou erudici svých tvůrců. 24. května, tedy měsíc po startu, se od FGB oddělila návratová kabina VA, aby po úspěšném brzdicím zážehu a hladkém přistávacím manévru dosedla v zadané oblasti Kazašské SSR.

„Bezhlavý“ FGB pokračoval v letu a po sérii manévrů se ve druhé červnové dekádě přiblížil ke svému cíli, stanici Saljut 6, která v tu dobu létala v automatickém režimu. 19. června nastal den, kdy měl celý projekt TKS osvědčit svou životaschopnost v praxi. Let byl od počátku řízen ze „starého CUPu“, tedy původního střediska řízení letu v Jevpatorii, odkud byly řízeny všechny pilotované a většina nepilotovaných letů až do poloviny sedmdesátých let. V ten den se, zcela osamocen a na první pohled jakoby pozapomenut, objevil ve středisku řízení i Vladimir Čeloměj. Podle přihlížejících byl tichý, nijak nevstupoval do procesu a nijak nezasahoval operátorům do jejich práce, jako to začasté činili jiní pohlaváři. Nikdo netušil, že Čeloměj už v té době věděl o velmi neblahé věci, která se měla snést na jeho milované CKBM…

Proces sblížení a stykovky proběhl naprosto nominálně a na orbitální dráze se od toho dne nacházelo soulodí Saljut 6/Kosmos-1267. Vládu nad orientací komplexu převzala TKS (Kosmos-1267) a v průběhu společného letu probíhaly testy dynamického namáhání komplexu, testy orientace a také několik zážehů pro zvýšení orbitální dráhy komplexu, přičemž o tyto zážehy se postaraly opět motory TKS/Kosmosu-1267. 29. července 1982 se tentýž stroj postaral o to, aby komplex bezpečně zaniknul v hustých vrstvách atmosféry nad Pacifikem. Další fáze letových zkoušek lodi TKS dopadla na výbornou…

Dlouho předtím ale vyšla najevo ona neblahá věc, která viditelně trápila Čeloměje v den spojení TKS se Saljutem. 30. června 1981, tedy pouhých jedenáct dní po počátku společného letu obou strojů, vešel v platnost příkaz ministra všeobecného strojírenství, ve kterém byl „Filial No1“ v Chruničevu odebrán CKBM a formálně převeden pod křídla NPO Eněrgija. Současně dostal závod nový název „KB Saljut“. Jeho ředitelem byl jmenován D. A. Poluchin. Pro Čeloměje to byla další z ran, s nimiž se musel od šedesátých let potýkat téměř na každém kroku. A svým způsobem se tak částečně uzavřel kruh – pozorný čtenář si jistě vzpomene, že Filial No1 byl původně konstrukční kanceláří Mjasiščeva, přičemž Čeloměj na začátku šedesátých let uskutečnil její víceméně násilné převzetí. Nyní tuto cennou, byť v sedmdesátých letech často starosti působící součást svého impéria musel s těžkým srdcem propustit ze své organizace a předat ji konkurenci…

A zatímco komplex stále ještě létal na oběžné dráze, 12. prosince 1981 vyšlo v jednom z předchozích dílů seriálu  zmíněné ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů, podle něhož byly ukončeny práce na programu stanic OPS. Ovšem současně toto nařízení obsahovalo část, která mohla vlít čelomějcům trochu života do žil: bylo v něm výslovně uvedeno, že program zkoušek lodí TKS má pokračovat, a to v rámci programu DOS „Saljut“. Na první pohled mohlo toto nařízení vyvolat u pracovníků CKBM smíšené pocity, ovšem ve skutečnosti se jednalo o záchranné lano, kterým byla alespoň část kdysi tak rozmáchlého programu Almaz zachována i nadále (a díky němuž pilotovaná kosmonautika dnes vypadá tak, jak vypadá).

Dalším logickým krokem v testování lodi TKS mělo být „připojení se vším všudy“. Cílem se nyní měla stát nová orbitální stanice DOS-5-2 známá jako Saljut 7. Zatímco u předchozího stroje nebylo možné propojit systémy TKS a stanice, nyní, jak již bylo zmíněno, mělo spojení proběhnout se vším všudy. Pro tento účel pracovníci nově pojmenovaného KB Saljut zkonstruovali nový dvoudílný adaptér, který umožňoval napojit elektrický a hydraulický systém TKS k Saljutu a také zajistit přechod kosmonautů do interiéru lodi. Pasivní část adaptéru pojmenovaná PPP (периферийная пасивная проставка – periferní pasivní vložka) se na stanici měla dostat na „čenichu“ nákladního Progressu, aktivní část PAP (периферийная активная проставка – periferní aktivní vložka) pak měla být instalována na samotné TKS.

V září 1982 byla loď přepravena na Bajkonur, kde mohly začít bezprostřední přípravy ke startu. Během nich si mohli loď osahat také ti, kdo jí měli využívat – kosmonauti Strekalov, Ljachov, Titov, Alexandrov, Serebrov, a také nakonec nelétavší Irina Pronina. V té době pobývala na palubě Saljutu 7 stálá posádka Berezovoj-Lebeděv, která před svým odletem oživila pasivní adaptér na přední stykovací uzel Saljutu. Vše bylo nyní připraveno na další krok pro TKS.

Loď zamířila na oběžnou dráhu 2. března 1983 a po úspěšném startu obdržela označení Kosmos-1443. Na její palubě se nacházelo 2 700 kg zásob (z toho půl tuny v návratové kabině VA) a 3 822 kg pohonných látek. 10. března se stroj úspěšně připojil k přednímu stykovacímu uzlu Saljutu, který tou dobou létal v bezpilotním režimu. Nastala chvíle pravdy – bude stykovací adaptér fungovat tak, jak avizovali jeho tvůrci? Začátek spojovací sekvence byl stejný jako u předchozího testu. Následně poté, co bylo dosaženo dotyku přírub, na aktivním adaptéru zapracovaly speciální zámky, které stáhly oba stroje pevně dohromady a gumové těsnění se postaralo o hermetičnost spojení. Stykovka se vydařila na výbornou a nic nebránilo tomu, aby kosmonauti po svém příletu mohli poprvé na orbitě vstoupit do útrob lodi z dílny CKBM.

Problém však přišel z nečekané strany. Podle plánu měla Saljut zabydlet posádka Sojuzu T-8 ve složení Titov, Strekalov, Serebrov. Ovšem problémy s anténou systému Igla vyústily v nemožnost spojení se Saljutem a zklamaná trojice musela zamířit domů aniž by stanici navštívila. Okamžitě se začalo hledat náhradní řešení, které se nakonec našlo v podobě úprav letového řádu a nominace dvojice Ljachov-Alexandrov, jejíž výcvik byl urychlen a termín startu přesunut ze srpna na červen.

Komplex Saljut 7/Kosmos-1443 zatím létal v automatickém režimu a v režimu dálkového řízení ze Země. Operátoři prostřednictvím motorů TKS měnili charakteristiky dráhy soulodí (celkově se jednalo o přibližně sto dynamických operací), přičemž o orientaci komplexu se staral tentýž stroj. 28. června se konečně v černi vesmíru objevila zářící tečka, z níž se posléze vyklubal Sojuz T-9 s Ljachovem a Alexandrovem. Připojení k zadnímu uzlu Saljutu proběhlo naprosto hladce a kosmonauti mohli začít plnit letový program.

Ten jim přikazoval, aby 30. června otevřeli příklop vedoucí do nitra stroje z rýsovacích prken Reutova a Chruničeva. Ljachov s Alexandrovem se tak stali prvními „uživateli“ lodě TKS. Neměli však příliš času na vstřebávání dojmů. Podle rozpisu prací měli na vykládku TKS pouze pět dní, což vzhledem k objemu nákladu rozhodně nebylo mnoho. I tak se však kosmonauti pochvalně vyjadřovali na margo prostoru a technických řešení TKS. Například na Alexandrova učinil velký dojem interiér kabiny VA, jeho relativní prostornost (přestože zde byla instalována křesla jako při pilotovaném letu) a vybavení.

Stejně jako mohla TKS dopravit na orbitu přes dvě tuny nákladu, mohla také značný objem nákladu odvézt. Do FGB umístili kosmonauti odpad, do VA pak zhruba 350 kg vzorků, záznamů a materiálů. 11. srpna byly uzavřeny a zahermetizovány příklopy do VA a také do TKS. 14. srpna po 159 dnech společného letu se Kosmos-1443 od Saljutu 7 odpojil. Celý proces sledovala na televizní kameře posádka stanice. Podle Alexandrova celá záležitost probíhala jako ve zpomaleném filmu a se zvukovými efekty. TKS se plavně oddělila a zamířila pryč. Saljut na malou chvíli destabilizovalo kolébání, situace se však rychle vrátila k normálu. Ljachov s Alexandrovem TKS pozorovali až do doby, kdy se oba stroje ocitly v zemském stínu.

Loď pokračovala v autonomním letu a 23. srpna se od něj oddělila kabina VA. Ta uskutečnila po všech stránkách nominální přistání v zadané oblasti a už několik hodin po přistání se do rukou specialistů dostaly cenné výsledky práce dvojice kosmonautů. Bylo to poprvé, kdy se podařilo v rámci SSSR dovézt zpět na Zemi několik stovek kilogramů nákladu najednou, do té doby posádky Sojuzů krom vlastních tělesných schránek do interiéru návratové kabiny dokázaly umístit jen přibližně 50-70 kg. Samostatný FGB pokračoval v letu do 19. září, kdy byl brzdicím zážehem naveden do hustých vrstev atmosféry.

Let TKS/Kosmosu-1443 byl prvním případem, kdy loď letěla v původně zamýšlené konfiguraci (byť nebyla instalována záchranná věžička ADU, aby bylo na palubu možno naložit více nákladu) a provedla vše, co se od ní očekávalo, tedy spojení se stanicí, řízení orientace komplexu, změny jeho dráhy, práci kosmonautů v interiéru, oddělení návratové kabiny s nákladem a její hladké přistání a konečně deorbitaci FGB. Po celou dobu se TKS chovala velmi způsobně a její tvůrci mohli být se svou prací nadmíru spokojeni.

Pohříchu se však současně jednalo o poslední takovýto let. Program TKS sice pokračoval, nicméně na orbitální dráhu již měly zamířit stroje v poněkud jiné podobě. A hned následující stroj měl onen nový směr programu velmi výrazně, byť současně v naprostém utajení, potvrdit…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Proton_Zvezda_crop.jpg
https://warspot-asset.s3.amazonaws.com/articles/pictures/000/077/056/source/ris05-27c7ad0f43c9b62f2eda840ceead7a94.jpg (kredit: ГКНПЦ им. М. В. Хруничева)
https://space.skyrocket.de/img_sat/tks__1.jpg
https://warspot-asset.s3.amazonaws.com/articles/pictures/000/077/063/source/ris12-d0045e7c224e0c13b6600741923db882.jpg