Svět nad planetou (80. díl)

Vnější příklop přechodové komory v Kvantu-2

Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku uvolnit k tomu určeným klíčem, jenže výsledkem jejich úporné snahy bylo pouze odlomení kloubu klíče, načež odlomená část odplula kamsi do nitra přechodové komory, kde ji kosmonauti ztratili z dohledu. Musabajev a Budarin tedy vzali jiný klíč, na který museli nejprve nasadit ořech potřebné velikosti. Ani tentokrát však neměli štěstí – po chvíli povolil příchytný mechanismus ořechu. Ani třetí klíč, který měli kosmonauti k dispozici, nedopadnul lépe. Musabajev s Budarinem mohli nyní maximálně pokrčit rameny, zakroutit hlavou a zklamaně se vrátit zpět do přístrojově-vědeckého úseku. Dnes se žádný výstup konat nebude…

 

VDU-2

 

Musabajev a Budarin si nakonec se zlovolnou svorkou poradili, ovšem stalo se tak až po sejmutí skafandrů. Kosmonauti našli na stanici ještě jeden ráčnový klíč, který sice byl určen pro práci v interiéru, ale na svorku pasoval. Pak naplnili přechodovou komoru vzduchem (přestože příklop stále netěsnil, míra úniku byla tak malá, že bylo možné v komoře pracovat bez skafandrů). Následovalo funění a hekání obou zúčastněných, po chvíli se však dostavil úspěch: svorka povolila! Musabajev a Budarin ji nechali povolenou a specialisté v řídicím středisku si urychleně vyžádali uložení náhradních klíčů do Progressu, který se na kosmodromu chystal ke startu.

Přes jisté problémy se vždy našel důvod k úsměvu. Nikolaj Budarin v základním bloku.

Přes jisté problémy se vždy našel důvod k úsměvu. Nikolaj Budarin v základním bloku.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Je nutné podotknout, že se nejednalo o ojedinělý případ. Podobnou situaci zažili například Thomas Jones a Tammy Jernigan v listopadu 1996, když nedokázali otevřít příklop přechodové komory raketoplánu Columbia při misi STS-80. Tehdy byl na vině malý šroubek, který zapadl do mechanismu otevírání příklopu. U raketoplánu byl nespolupracující příklop velkým problémem, protože u každé mise Shuttlu se počítalo s nouzovou EVA pro případ, že by bylo třeba ručně uzavřít vrata nákladového prostoru. Tehdy museli astronauti spoléhat na to, že dveře se zavřou bez odmlouvání a naštěstí se tak i stalo.

Pro posádku Miru nebyl stávkující příklop, tedy spíše „na krev“ utažená svorka, otázkou života a smrti, nicméně hrozilo, že bude narušen letový program a hlavně – v boxu VDU pomalu končila zásoba pohonných látek a k instalaci nového boxu byly vycházky bezpodmínečně nutné. Po uvolnění svorky všem spadnul kámen ze srdce, Progress s novým boxem VDU-2 může startovat.

O tom, že zásoba pohonných látek v motorcích VDU pomalu klesá k nule, odpovědní pracovníci věděli dlouho předem (už v roce 1996!) a patřičně na tento problém upozorňovali. V průběhu roku 1997 byl proto ve výrobním závodě Energije sestaven Progress M-38, který byl de facto kopií Progressu M-14, který v roce 1992 ke stanici dopravil stávající box VDU-1. Od běžných sériových Progressů se M-38 lišil úsekem, kde se normálně nacházela zásoba plynů a kapalin pro doplnění staničních systémů. Místo nádrží v něm byla šachta, do které byl zasunut box VDU-2. Kosmonauti jej během vycházky do otevřeného prostoru měli pomocí malého kladkostroje vytáhnout po kolejničkách ven a po úplném vytažení měly fixační prvky boxu přesně lícovat s protikusy na horní platformě sklopeného nosníku Sofora.

Všichni zúčastnění si byli vědomi toho, že vypuštění Progressu s VDU-2 nesnese odklad, situace s pohonnými látkami v boxu VDU-1 byla stále více kritická. Když Progress M-38 v noci na 7. února 1998 dorazil na kosmodrom, začal doslova sprint příprav a testů. Práce probíhaly nepřetržitě a zhruba za měsíc se v rekordním čase podařilo nákladní loď připravit ke startu. 15. března velmi brzy ráno se nosná raketa s Progressem M-38 vydala k obloze.

Téhož dne večer se kosmonauti rozžehnali s Progressem M-37, který se odpojil od zadního stykovacího uzlu stanice a začal se pomalu vzdalovat. Jeho let však měl ještě před zánikem v atmosféře jeden bod programu. V rámci experimentu „Relaxace“ měl náklaďák pomoci při kvantifikaci znečištění okolí Miru spalinami a dalšími částicemi. 170 sekund po odpojení byly na deset sekund zapojeny dva z motorků DPO a po čtyřiadvaceti minutách od odletu pak na deset sekund spustil hlavní motor SKD. Kosmonauti celý proces snímali ultrafialovou aparaturou Fialka. Pak už Progress definitivně zamířil pryč, aby následující den zanikl nad Pacifikem.

Jeho nástupce mezitím stíhal stanici a krátce po půlnoci 17. března začala finální fáze sbližování. Posádka náklaďák pozorně sledovala a Musabajev byl připraven kdykoli zasáhnout prostřednictvím systému TORU. Zprvu šlo všechno hladce, ale když se Progress nacházel zhruba půl kilometru od stanice, zaznamenali operátoři v řídicím středisku nesoulady v práci systému Kurs. Odchylky lodi se sice nacházely v přípustných limitech, nicméně jejich trend specialisty znepokojil natolik, že dali posádce pokyn, aby přešla na ruční řízení. Musabajev nezaváhal ani na chvilku a ze vzdálenosti 20 metrů přivedl Progress M-38 hladce ke spojení se zadním stykovacím uzlem stanice.

Téměř okamžitě začaly přípravy Musabajeva a Budarina na výstupy spojené s instalací VDU-2 na vrchol nosníku Sofora a fixací poškozeného solárního panelu na Spektru. Kampaň vycházek měla začít 1. dubna a zahrnovala pět EVA vykonaných během jednoho měsíce. První vycházka měla kopírovat program onoho neuskutečněného výstupu ze 4. března. Další čtyři výstupy se již měly plně věnovat pouze VDU.

Na Apríla si mohli kosmonauti přispat, protože začátek výstupu byl naplánován na „lidskou hodinu“ – 16:40 moskevského času. Tentokrát byly svorky na vnějším příklopu odmontovány už v rámci příprav, proto Musabajev v Orlanu-M s číslem 5 a Budarin v obleku číslo 6 vypluli mimo stanici s pětiminutovým náskokem. Budarin přeručkoval po Strele na základní blok a pak svého velitele převezl na Spektr. Pro Musabajeva to bylo první svezení na manipulátoru a podle všeho se nemohl tohoto zážitku nabažit. Kochat se však nemohl dlouho, protože před oběma muži byla seriozní práce.

Kontejner s částmi fixační konstrukce, která měla být instalována kolem základny poškozeného solárního panelu, nechal na Spektru ještě Anatolij Solovjov, když do těch míst zavítal během výstupu s Dave Wolfem. A přivázal jej tak dokonale, že se Musabajev a Budarin pořádně zapotili, než všechny uzly uvolnili. Kvůli tomu nabrali hned od počátku časový skluz. A aby toho nebylo málo, ukázalo se, že instalace konstrukce ve tvaru čtverce bude složitější, než se předpokládalo. Segmenty odmítaly pasovat jeden do druhého a éterem se zakrátko neslo namáhavé funění obou kosmonautů.

Letový ředitel Vladimir Solovjov s pohledem na hodiny rozhodl, že nemá cenu se zbytečně udřít, když je před oběma muži ještě několik náročných výstupů v rychlém sledu. Musabajev s Budarinem proto mají instalovat tolik segmentů, kolik zvládnou a pak by měli ustanovit alespoň jeden „jakor“, tedy úchyt pro nohy. „Pokud se vám podaří instalovat jeden jakor, budeme vědět, že s druhým nebudou problémy – způsob uchycení je u obou stejný,“ informoval kosmonauty komunikátor. Nakonec se Musabajevovi a Budarinovi podařilo skutečně ustavit pouze jeden jakor, pokročilý čas už nedovolil další práce. První výstup expedice EO-25 skončil po 6 hodinách a 40 minutách. Program výstupu se nepodařilo naplnit, poškozený solární panel budou muset kosmonauti zafixovat příště.

Několik dalších dnů bylo zasvěceno oddechu a přípravě na další výstup a 6. dubna se v pozdním odpoledni Musabajev s Budarinem opět vydali ven. Přesun na Spektr a instalace druhého jakoru proběhly bez problémů. Ovšem instalace stojky ve tvaru písmene „T“, která měla zpevnit hlavní nosník poškozeného solárního panelu – to byla jiná. Když kosmonauti připevnili spodní konec stojky na určené místo, ukázalo se, že horní část nepřisedá k určenému místu na panelu.

Bez zpevnění panelu hrozilo odlomení jeho horní části nad místem, kde byl poškozen nárazem Progressu. Do té doby sice nosník panelu vydržel několik stykovek Sojuzů, Progressů i raketoplánu, ovšem nyní byla situace komplikovanější. V boxu VDU-1 docházelo palivo a řídicí středisko plánovalo jako zálohu použít orientační motorky v modulu Priroda, které ještě měly v zásobě zhruba 160 kg pohonných látek, což by teoreticky mohlo vystačit až na dva měsíce. Práci oněch motorků v impulsním režimu, tedy v režimu, kdy jsou motorky zažehovány krátce a s přestávkami, by měl nosník bez problémů vydržet (tento režim byl využíván například pro desaturaci gyrodynů). Pokud by ovšem bylo třeba změnit polohu komplexu pomocí nepřetržité práce motorků, podle propočtů by se nosník téměř jistě poroučel. Bylo tedy nezbytně nutné situaci vyřešit.

Nakonec si Musabajev s Budarinem poradili, když si pohráli s utahováním a povolováním kotvicích šroubů. Jejich další cesta měla vést na modul Kvant-1, kde bylo v plánu začít s přípravami pracovního místa pro sklopení nosníku Sofora a s dočasnou demontáží nosníku Rapana, který bránil sklopení Sofory do polohy potřebné k výměně VDU. Kosmonauti už dotahovali poslední šrouby na stojce, když se ozvalo překvapivé sdělení z řídicího střediska. Box VDU-1 totiž před několika minutami definitivně vypotřeboval poslední kapičky pohonných látek. Přestože s tím specialisté počítali, onen okamžik nebyl příliš šťastný. Stanice se nacházela v poloze, která nebyla optimální pro osvit Sluncem, proto Musabajev s Budarinem dostali příkaz, aby se urychleně vrátili do přechodové komory. Bylo třeba co nejdříve přepojit ovládání orientace v náklonu z boxu VDU na motorky modulu Priroda. Pro Musabajeva a Budarina tak jejich druhý výstup skončil předčasným návratem a urychleným procesem tlakování přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2 po 4 hodinách a 23 minutách.

Fakt, že během dvou výstupů Musabajev s Budarinem provedli práci, která byla původně naplánována na jeden výstup (a to ještě s rezervou), vzbudil u vedení letu obavy o pracovní morálku kosmonautů. I s přihlédnutím k těžkostem, které výstupy provázely, měli zainteresovaní pocit, že pokud bude tento trend pokračovat, výměna VDU se protáhne a to by pro stanici znamenalo zbytečné riziko. S kosmonauty si dokonce na toto téma promluvil letový ředitel Vladimir Solovjov. Ona beseda měla téměř zázračný účinek a ať už byla změna dána faktem, že kosmonauti měli prostě více štěstí, nebo se více snažili, následující výstupy již probíhaly podle plánu.

Po nezbytných přípravách se Musabajev s Budarinem opět vydali ven 11. dubna. Stejně jako minule, i nyní chtěli oba muži otevřít příklop komory dříve, středisko je však zarazilo s tím, že doba zahájení výstupu je pevně dána vzhledem k přesnému času, kdy měl být odhozen box VDU-1. V dohodnutý čas kosmonauti vypluli z přechodové komory a Budarin se vydal k ovládacímu ústrojí delší Strely. Svého velitele na ní mohl převézt přímo na nosník Sofora a pak se za ním vydat sám.

Přeprava kruhové platformy na vršek Sofory

Přeprava kruhové platformy na vršek Sofory
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Na Soforu kosmonauti instalovali malou kruhovou platformu, na níž byly dvě fixační pomůcky pro nohy a také zde bylo možné upevnit nástroje. Pak se Musabajev s Budarinem mohli pustit do vážné práce. Zprvu se VDU-1 se svým místem rozloučit nechtěla, nakonec však dvojice všem upevňovacím a propojovacím prvkům domluvila. Když nastal určený okamžik, Musabajev uvolnil poslední zámek, který box poutal k Sofoře. Andy Thomas mezitím čekal s fotoaparátem u okénka v interiéru stanice. „Andrew, jsi připraven?“ optal se Musabajev. „Připraven,“ zněla Thomasova odpověď. „Koljo, připraven?“ „Připraven,“ potvrdil Budarin. „Tak, Koljo, tři, čtyři, jedeme…“ Musabajev s Budarinem, dosud držící box každý z jedné strany, jej plavně zvedli a přesně podle instrukcí jej rychlostí zhruba půl metrů za sekundu poslali na samostatnou pouť. Všichni tři obyvatelé stanice sledovali VDU, která se od Miru pomalu vzdalovala na pozadí vycházejícího Měsíce.

Nebyl ale čas kochat se, Musabajev s Budarinem museli ještě z vršku Sofory sejmout starý fixační mechanismus a na jeho místo instalovat nový. V průběhu práce přestaly z Musabajevova skafandru proudit na Zem telemetrické údaje o jeho zdravotním stavu. Středisko však dalo povolení pokračovat dál. Kosmonauti se spustili po Sofoře dolů a přešli po povrchu Kvantu směrem k základnímu bloku. Na kónickém segmentu Kvantu je čekal další úkol: instalace krytky na ventil systému Elektron. Krytka měla ventil hermetizovat tak, aby jej bylo možné z interiéru Kvantu vyměnit. Jenže k překvapení kosmonautů byla na ventilu, kterým se přes palubu vypouštěl přebytečný vodík, jakási tvrdá úsada. Tady bude třeba použít nějakou škrabku nebo podobný nástroj, který však kosmonauti u sebe neměli. Proto řídicí středisko dalo pokyn, aby Musabajev a Budarin přešli k dalšímu úkolu – dotáhnutí šroubů, které poutaly Soforu ke Kvantu.

Dvojice se pustila do úkolu, ovšem po nějaké době ji z práce vyrušil hlas komunikátora: „Talgate a Koljo, ještě půldruhé minuty popracujte a pak všechno skončete.“ „A proč?“ optal se Musabajev. „Proto,“ zněla odpověď ze Země. „Už jste pět hodin a třicet minut v otevřeném vesmíru a je čas se vrátit.“ Kosmonauti se natolik zabrali do práce, že přestali vnímat čas. „Rozumím, vrátit se,“ vzdychnul Musabajev. „Ale ještě dotáhnu tenhle šroub. Nemůžu nedodělat práci.“ Třetí výstup expedice EO-25 skončil po 6 hodinách a 25 minutách.

Den po výstupu se na palubě Miru nesl ve svátečním duchu. 12. duben je po celém světě slaven jako Den kosmonautiky a kde jinde by měl být tento den držen ve velké úctě, než na palubě orbitální stanice. Probíhaly telemosty s významnými osobnostmi, ovšem pro Talgata, Nikolaje a Andrewa byly mnohem důležitější seance, které přišly v podvečer, a během nichž se mohli pobavit se svými rodinami. Přestože takovéto seance byly na programu pravidelně, ve sváteční den potěšily o to více. Ruská část posádky však ani v tento den nesměla zapomínat na události příštích dní a tak probíhala kontrola a vysoušení skafandrů v očekávání dalších naplánovaných výstupů. Protože na Musabajevově Orlanu-M číslo 5 vypověděla během předchozího výstupu službu telemetrie, musel si velitel, ke svému zármutku, připravit skafandr s číslem 4. „Škoda, už jsem si na svůj starý skafandr zvyknul…“ O den později pak kosmonauti instalovali zámek na vnějším příklopu přechodové komory na místě poškozeného kusu, který během předchozí expedice demontovali Solovjov s Vinogradovem. Tím byl pomalý únik vzduchu z přechodové komory vyřešen a situace se tak po několika měsících vrátila do normálu.

17. dubna na Musabajeva a Budarina čekal čtvrtý výstup zaměřený na přípravu VDU-2 k instalaci. Před otevřením vnějšího příklopu na chvíli zastávkoval hlavní vysílač Budarinova skafandru, ale po chvíli začal fungovat opět normálně. Středisko pro jistotu kosmonautům dalo příkaz, že v případě přerušení spojení se ihned mají vrátit dovnitř. Naštěstí to nebylo třeba. Budarin Musabajeva na Strele dovezl ke sklopnému segmentu Sofory, kde oba muži nechali část svého vybavení a „po svých“ se pak spustili k základně nosníku.

První zastávka byla u nosníku Strombus, na jehož vrcholu byl instalován nosník Rapana. Tato konstrukce překážela sklopení Sofory, proto ji bylo nutné odstranit z cesty. Dvojice začala skládat Strombus (zde je na místě připomenout, že tento nosník se skládal a rozkládal mechanicky, zatímco Rapana využívala ke svému rozložení tvarovou paměť materiálu, z něhož byly vyrobeny její klouby). Během tohoto procesu si Budarin „odskočil“ na Progress M-38, kde uvolnil pojistku, která měla zabránit předčasnému uvolnění boxu VDU-2 z transportní polohy. Pak zase spěchal zpátky k Musabajevovi, který mezitím samostatně pracoval na skládání Strombusu. Poté, co byl Strombus zafixován ve složeném stavu, kosmonauti z jeho vrcholu demontovali Rapanu a přivázali ji k madlům na povrchu Kvantu. Pak se mohli věnovat VDU-2.

Zatímco oba muži pracovali na Kvantu-2, VDU-2 byla povelem ze stanice elektromotorem vyzdvižena z šachty v Progressu. Jenže, stejně jako u VDU-1 před několika lety, ani nyní objemná a těžká krabice nedošla až po horní zarážku. Musela nastoupit ruční práce obou kosmonautů, kteří 732 kg vážící box museli posledních pár centimetrů za hlasitého funění a hekání vyzdvihnout.

Nákres instalace VDU na nosník Sofora

Nákres instalace VDU na nosník Sofora
Zdroj: epizodyspace.ru (kredit: Energija)

Následovalo naklonění boxu o 35,5 ° od vertikály, aby VDU přesně pasovala na sklopenou Soforu. Pak Musabajev s Budarinem ještě instalovali na povrch Progressu oporu, o kterou se Sofora bude po sklopení opírat. Tím byl program výstupu zakončen a středisko dalo pokyn k rychlému návratu do přechodové komory. Když se při další komunikační seanci středisko optalo na to, kde zrovna kosmonauti jsou, dostalo se jim odpovědi, že se nacházejí v přechodové komoře a chystají se zavřít příklop. To bylo téměř rekordní tempo, Musabajev na údiv komunikátora se smíchem opáčil: „Řekli jste nám ‚rychle‘, tak jsme to vzali klusem!“ Čtvrtý výstup dvojice Musabajev/Budarin skončil po 6 hodinách a 33 minutách.

Pátý výstup byl naplánován na 22. duben. Tentokrát se kosmonauti museli přizpůsobit mnohem méně příjemné době práce – vnější příklop přechodové komory byl otevřen krátce po půl deváté ráno. Před Musabajevem a Budarinem stála závěrečná fáze instalace boxu VDU. Měli sklopit Soforu, zafixovat VDU-2 na její vršek a nosník zase vztyčit do původní polohy. Začátek výstupu už byl zaběhnutou rutinou – palubní inženýr se chopil ovládání Strely a převezl svého velitele na Soforu do oblasti, kde se nacházel sklopný segment nosníku. Sám pak přeručkovat za ním. Hned na začátku se řídicí středisko ujistilo, že je postaráno o videozáznam jejich práce a Andy Thomas potvrdil, že je připraven s kamerou u okénka s výhledem na Kvant.

Po krátké přípravě začal Musabajev točit klikou převodu, který měl Soforu sklopit a nosník se ke všeobecné radosti začal poslušně pohybovat. Sice se při sklápění malinko kolébal, ale kosmonauti jej přidržovali rukama. Když bylo hotovo, oba muži přeručkovali k základně Sofory. A tam je čekalo nepříjemné překvapení: vršek nosníku visel zhruba čtyři metry nad připraveným boxem VDU-2! Během sestupu kosmonautů pokračoval v kolébání a sám se „vykolébal“ ze sklopené polohy. Musabajev se musel vrátit k „pantu“ a Soforu znovu sklopit.

Pak bylo konečně možné začít instalovat VDU-2 na platformu na vrcholu nosníku. Musabajev s Budarinem pracovali rychle a efektivně a postupně si tvořili časovou rezervu oproti plánu. A jak se ukázalo, tato rezerva se jim velmi hodila, protože k instalaci sedm metráků vážící krabice na její místo potřebovali velkou dávku fyzické síly a času. Když bylo hotovo, rozdělili se: Budarin se jal utahovat šrouby poutající Soforu ke Kvantu (při minulém výstupu kosmoanuti nestihli utáhnout všechny) a Musabajev se mezitím opět vyšplhal k pantu a začal pracovat na vztyčení Sofory do pracovní polohy. Zpočátku se mu nedařilo – při jeho šplhání se nosník opět rozkolébal a vrchol se začal sám zvedat od Progressu. To nedělalo úplně dobře převodu, kterým bylo třeba Soforu vztyčit a Talgat se s ním musel trochu poprat. Nakonec se mu to podařilo a zanedlouho se Sofora opět skvěla ve své majestátnosti nad komplexem. Musabajev s Budarinem ještě zakryli platformu u VDU tepelnou izolací a na sklopném segmentu propojili potřebné kabely. Práce na výměně VDU tím byla završena a po chvilce řídicí středisko ohlásilo, že z boxu přijímá telemetrické údaje.

Oba muži se mohli začít vracet zpátky, přičemž po cestě odhodili nyní již nepotřebnou kruhovou platformu, kterou při minulém výstupu nainstalovali na Soforu. Posledním úkolem bylo upevnění expoziční kazety „Keramika-2“ na Kvant-2. Výstup skončil po 6 hodinách a 21 minutách a během něj dvojice splnila všechny úkoly, které jim předepisoval plán. Stanice měla díky VDU-2 opět možnost měnit náklon se zlomkovým množstvím paliva a byla tak zažehnána potenciální krizová situace. Nutno také podotknout, že oproti prvním dvěma výstupům Musabajev a Budarin při třetím, čtvrtém a pátém výstupu podstatně zrychlili tempo práce a řídicí středisko na ně pělo samou chválu. Pátý výstup této dvojice se nesl ve znamení kulatých čísel: jednalo se o 70. výstup ze stanice Mir a 90. výstup v historii sovětského/ruského kosmického programu. Musabajev s Budarinem během pěti výstupů strávili mimo stanici 30 hodin a 8 minut.

Mir pokračoval dál ve své zdánlivě nekonečné cestě okolo zeměkoule a na palubě byla trojice mužů opět v plné práci na vědeckém programu. Zatímco však život na palubě plynul relativně nevzrušeně, pomalu, ale jistě se ke konci chýlila jedna důležitá éra…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/linenger-photos/linenger-p-008-low.htm
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_life/english/soyuz-tm-27_budarin.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_eva/english/soyuz-tm-27_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://epizodyspace.ru/bibl/nk/1998/10/03.gif (kredit: Energija)

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

10 komentářů ke článku “Svět nad planetou (80. díl)”

  1. Martin Slunečko napsal:

    Napínavé a zajímavé čtení — díky za to!
    Měl bych dotaz. Nejsem expert na orbitální mechaniku, ale mám za to, že i kdyby se kosmonaut hodně snažil, nedokáže vlastní silou udělit volnému předmětu dostatečný rozdíl vůči orbitální rychlosti, aby jej donutil opustit oběžnou dráhu a sestoupit natolik, aby zanikl v atmosféře.
    Jak tedy ten půlmetr za vteřinu mohl ovlivnit dráhu ručně odhozeného VDU? Neexistovalo riziko, že bude na natolik podobné dráze, že by se mohl s Mirem po čase zase potkat?

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Předně díky za pochvalu, jsem moc rád, že se to dá číst. 🙂
      Ohledně odhazování – také nejsem expert, nicméně odhazováání odpadu se běžně dělalo během výstupů, kosmonauti většinou dostali směr, kterým mají odpad odhazovat tak, aby na dalších obletech neohrožoval stanici. Netuším, jak byla v době odhozu VDU orientována stanice, ale tipoval bych, že se k tomu přihlíželo. Smetí samozřejmě ještě nějakou dobu kolem Země krouží, ale postupně si ho stahuje dolů atmosféra a posléze shoří. Nezapomínejme, že i stanice musela svou výšku držovat korekčními zážehy, které probíhaly poměrně často.
      Trocha čtení na toto témě je třeba tady. 😉

  2. mato napsal:

    Chvalim cely serial o Mire! No aj ked plus minus pravidelne citam jednotlive casti, obcas sa v skratkach stracam. Chcelo by to vytvorit nejaku prehladnu stranku s kratkymi vysvetlivkami skratiek – napr. z dnesneho pokracovania VDU, Sofora, Rapana, TORU, KURS, EVA, DPO, SKD…

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Díky moc za chválu.
      Ty zkratky – tomu se bohužel vyhnout nedá.
      VDU – box s raketovými motorky na nosníku Sofora, který měl na starosti rotaci v náklonu.
      Sofora – patnáctimetrový příhradový nosník na modulu Kvant, který sloužil jako platfroma pro VDU (a zase zkratka… :-D)
      Rapana – v tom slově je proklik na díl, kde je nosník Rapana popsán. 😉
      TORU – systém manuálního navádění lodí Progress ke stanici, kosmonauti díky němu mohli převzít kontrolu nad Progressem přímo ze stanice.
      KURS – systém, který umožňoval (a dosud umožňuje) automatické navádění Sojuzů ke stanici, funguje na principu radiolokace.
      EVA – zkratka pro výsutp do otevřeného prostoru
      SKD – hlavní motor Sojuzu
      DPO – menší motorky Sojuzu používané pro orientaci a ve fázi přibližování ke stanici
      Možná až bude celý seriál hotov a přečtete si jej pohromadě (dost si fandím, že? :-D), bude to jasnější. 😉

      • mato napsal:

        Jasne, skratky nevadia! No presne takyto nejaky register by sa zisiel k serialu pre rychlejsiu orientaciu :). Vdaka zan.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Jsem rád, že pomohl. 😉

  3. racek napsal:

    No, tedy … co ti kluci dokázali, klobouk dolů. Moc hezký, p. Šamánek. Já rád scifi, ale tohle, skutečné, je lepší!

  4. Petr Kasan napsal:

    Další parádní díl! Tento seriál je pro mě velice čtivý, ovšem popisy EVA ještě víc.
    Díky 🙂

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.