23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…
Mir konečně kompletní
Vzhledem k nastalé situaci bylo třeba rychle přepracovat plán připojení Prirody k Miru. Původně měl modul zásobu elektřiny na několik pokusů o připojení pro případ, že by některý z klíčových systémů selhal. Nyní si takový luxus nemohli operátoři dovolit. Byl proto vypracován postup, při němž v případě pochybností během finální fáze sbližování Priroda neodlétne od Miru, jak velela pravidla, ale u stanice zavisí a do hry se vloží Jurij Onufrijenko, který za pomoci Jurije Usačova navede prostřednictvím systému TORU modul ke stykovacímu uzlu. Když bylo toto rozhodnutí sděleno posádce, reakce byla mnohem méně emocionální, než vedení letu očekávalo. Pro Onufrijenka s Usačovem to byl postup, který ještě na Zemi nacvičovali a pokud budou muset nabyté dovednosti využít – budiž. V základním bloku byl sestaven komplet TORU a kosmonauti čekali na přílet Prirody.
26. dubna nadešel očekávaný i obávaný den. Priroda připlouvala k Miru, ale posádce se ukázala až ve vzdálenosti zhruba jeden kilometr. Pak se modul zastavil asi 200 metrů od stanice a středisko přikázalo oběma Jurijům a Shannon přejít do přistávací kabiny Sojuzu pro případ, že by se Priroda vymkla kontrole. Zatímco Shannon příkaz splnila, Onufrijenko s Usačovem zůstali na palubě Miru a sledovali finální fázi sbližování a připojení skrze iluminátory v Kvantu-2. Těsně před samotnou stykovkou přelétli do základního bloku, kde u stolu čekali na to, až Priroda přirazí. V 15:42 moskevského času se modul 77KSI hladce a měkce připojil k přednímu stykovacímu uzlu základního bloku Miru. Připojení bylo natolik jemné, že Shannon Lucid si v přistávací kabině Sojuzu ničeho nevšimla a kdyby ji kolegové nezavolali, seděla by v Sojuzu ještě dlouho.
Jak kosmonautům, tak operátorům i vedení letu spadl obrovský balvan ze srdce. Mir byl kompletní, zbývalo pouze přesunout Prirodu na její místo na levém radiálním portu přechodového úseku základního bloku. 27. dubna v půl dvanácté dopoledne tento proces začal a o hodinu a půl později byla Priroda na svém místě. Orbitální komplex Mir získal svou finální podobu, v jaké setrvá ještě pět let až do svého ohnivého konce nad Pacifikem.
Zprvu ovšem připojení na radiální port nebylo bez škobrtnutí. Zatímco záchytné háky Prirody fungovaly bezvadně a přitáhly modul k portu, hákům umístěným na portu se z nějakého důvodu pracovat nechtělo. Spravilo to rychlé přepojení několika kabelů a háky si daly říct. Zbývalo už jen zkontrolovat tlaky a posádka mohla otevřít příklop a vplout do nových prostor. Podle příkazů řídicího střediska však kosmonauti provedli ještě jeden krok navíc.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov
Protože stále panovala obava z toho, že by u některé z baterií mohl unikat elektrolyt, musely být nejprve provedeny testy atmosféry modulu. Naštěstí se ukázalo, že vzduch v interiéru je bez problémů dýchatelný a tak mohly být krátce po čtvrt na pět odpoledne příklopy otevřeny. Hned začala tvrdá práce na odkonzervaci modulu a vykládce nákladu, který v něm byl uložen. Při prohlídce baterií Onufrijenko s Usačovem nalezli na některých kusech jakýsi šedobílý povlak a podle specialistů mohl být právě tento povlak důsledkem onoho zkratu. Naštěstí nyní role baterií skončila a jejich příští cesta měla vést do hustých vrstev atmosféry v příštím náklaďáku.
Posádka proto ihned začala s jejich demontáží a oba Rusové si velmi pochvalovali spolupráci se svou americkou kolegyní, která se ukázala být i při této práci platnou posilou. Během demontáže se podařilo nalézt místo zkratu – na jednom z kabelů byla roztavená izolace. Priroda mezitím pomalu ožívala a stávala se integrální součástí komplexu.
5. května z Bajkonuru odstartoval Progress M-31, na jehož palubě bylo umístěno 2 325 kg nákladu a látek nutných pro provoz stanice. V seznamu položek figuroval například i nový laptop Hewlett-Packard, který si vyprosil Usačov. Možná ještě důležitější úkol však na Progress čekal při odletu – na jeho palubě měly být ony vymontované baterie z Prirody. Po standardním dvoudenním stíhání stanice Progress v automatickém režimu hladce zakotvil u přechodového úseku základního bloku. Přestože byl naložen „až po okraj“, podařilo se ho posádce za jediný den vyložit. V „Bolívarovi“, jak Onufrijenko, Usačov a Lucid Progress M-31 pro sebe nazvali, byly mimo jiné také dopisy od kosmonautů Alexandra Poleščuka a Alexandra Alexandorva, které opatrně naznačovaly, že je zvažováno prodloužení mise do přelomu srpna a září. Plán jedenadvacáté expedice počítal s pobytem Onufrijenka a Usačova do 22. července. Kosmonauti nad náznaky v dopisech pouze pokrčili rameny, podle svých slov na Miru budou „tak dlouho, jak bude zapotřebí“.
9. května dorazil na palubu Miru radiogram s plánem prací do konce měsíce. K velkému uspokojení Usačova a Onufrijenka v něm figurovaly také tři výstupy do volného prostoru. Navíc oba kosmonauti věděli, že budou nutné ještě další dva výstupy, u těch si ovšem drželi pěsti, aby tato vysoce ceněná práce nepřipadla až na další posádku. Mezitím se trojice zabývala experimenty a údržbou stanice, u níž se v jednom chladicím okruhu opět projevila nehermetičnost – chladicí médium kdesi vytékalo a kosmonauti se, zatím bezvýsledně, snažili najít místo úniku. A do toho všeho bylo třeba připravit skafandry na nadcházející výstup. Během příprav vtipálek Usačov poradil své americké kolegyni, aby, jakmile za ním a Onufrijenkem zaklapne příklop přechodové komory, Shannon na rádiu prohlásila stanici za americkou a následujících pět hodin si pak může dělat, co chce. Ani během velmi exponovaných dní nebyla u této posádky nouze o zábavu…
21. května velmi brzy ráno moskevského času Onufrijenko s Usačovem po nezbytných procedurách a kontrolách otevřeli vnější příklop a pustili se do plnění plánu svého výstupu. Usačov přeručkoval k ovládacímu mechanismu nové Strely, zatímco jeho velitel se připoutal na její konec. Usačov pak Onufrijenka širokým obloukem začal přenášet směrem k Dokovacímu modulu. Shannon, která mezitím pracovala v základním bloku, najednou uslyšela v rádiu hlas Jurije Onufrijenka, který jí zval, aby se podívala z okénka a začala fotit. Podle svých slov ji při pohledu na svého velitele vznášejícího se na tenkém ráhně napadlo: „Wow, budoucnost už je tady. Tohle je skutečná práce pro orbitální stanici.“
Zdroj: spaceflight.nasa.gov
Onufrijenko byl Strelou dopraven na Dokovací modul a vzápětí k němu přeručkoval i jeho palubní inženýr. Jedním ze dvou hlavních cílů výstupu bylo přenesení solárního panelu SBD na modul Kvant-1. Křídlo SBD bylo výsledkem kooperace Rusů a Američanů, přičemž ti prvně jmenovaní dodali mechanické elementy a druzí zase samotné solární články. Křídlo měřilo na délku 18 metrů (o dva metry více než solární panely na Kristallu) a jeho plocha činila 42 m2. Celkově měl panel dodávat 6 kW elektrické energie. Zajímavé je, že panel SBD měl být až druhým přeneseným. První mělo z Dokovacího modulu na Kvant putovat křídlo MSB, jež mělo být upevněno na pravé straně Kvantu. Prapůvodní místo společného panelu SBD bylo tím pádem na levé straně Kvantu, tedy tam, kde se nacházel panel MSB přenesený z Kristallu. Stávající křídlo, jehož výkon postupem času znatelně poklesl, mělo být buď odhozeno nebo připevněno jinde.
Jenže Američané silně naléhali na to, aby SBD bylo přeneseno jako první. Důvodem byl fakt, že stejný typ solárních článků měl být použit i na budoucí společné stanici Alfa a čím dříve budou dostupná data z ostrých testů, tím lépe. Tento relativní spěch vyústil v posun přemístění panelu SBD ze září právě na květen. Navíc to znamenalo, že toto „kooperativní“ křídlo zamíří na volnou pravou stranu. Protože panel SBD byl přichystán pro montáž na stranu opačnou, bylo třeba přichystat prodlužovací kabely a další instalační prvky.
Nyní Onufrijenko s Usačovem složené křídlo SBD odmontovali z Dokovacího modulu a pomocí Strely přenesli na Kvant, kde s využitím magnetických zámků SBD ustavili na přípravku, který zde instalovali jejich předchůdci před několika lety. Před výstupem měli kosmonauti z této práce obavy. Posádka EO-18, tedy Děžurov a Strekalov, během poletového rozboru uvedla, že manipulace s velkými a těžkými předměty během výstupu je extrémně náročná a ustavování panelu přeneseného z Kristallu bylo velmi obtížné. K velkému překvapení Onufrijenka a Usačova se opak ukázal být pravdou. Zda tomu bylo díky ostražitosti obou kosmonautů nebo díky lepšímu výcviku, je těžké soudit, nicméně celá operace proběhla až překvapivě hladce. Nyní se mohli kosmonauti vrhnout na další bod svého výstupu, který byl pohříchu z těch exotičtějších.
Pro jeho splnění se však bylo třeba vrátit k přechodové komoře na Kvantu-2, v níž čekal na svou chvíli neobvyklý předmět. Hliníkovou konstrukci s nylonovým potahem bylo možné za normálního tlaku složit do relativně malého balíčku, ovšem po rozložení konstrukce a umístění do vakua zde byl do 1,2 metru vysoký válec modré barvy s emblémem, který je znám po celém světě. Kosmonauti nyní měli v rukou přerostlou verzi modré plechovky Pepsi-Coly! Nový vzhled výrobku koncernu PepsiCo Inc. bylo třeba řádně zpropagovat, díky čemuž se maketa obalu tohoto nápoje podívala do otevřeného vesmíru.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)
Onufrijenko se připoutal i s „plechovkou“ na konec Strely a Usačov jej přenesl na Spektr. Na toto místo bylo dobře vidět z interiéru stanice a Shannon Lucid pořídila videozáznam plechovky plachtící vesmírem. Následně se Onufrijenko přemístil k přechodové komoře, kde pořídil další videozáznam. Po návratu kosmonautů do interiéru stanice Shannon podotkla, že až lidé uvidí záběry, které pořídila skrze iluminátor, celý svět bude pít jen Pepsi…
Natočením reklamních záběrů, za které Roskosmos obdržel blíže nespecifikovanou sedmimístnou sumu, program výstupu končil. Onufrijenko s Usačovem strávili ve vakuu 5 hodin a 20 minut. Na velký oddech však nebyl čas, protože hned o tři dny později měla proběhnout další vycházka. Na programu bylo připojení panelu SBD k rozvodům na Kvantu-1 a jeho rozložení.
24. května čtvrt hodiny před půlnocí Jurij Usačov opět otevřel příklop přechodové komory a spolu se svým velitelem se vydal již potřetí během této expedice mimo bezpečné stěny stanice. Onufrijenko se opět vezl na Strele, kterou ovládal jeho palubní inženýr. Tentokrát byl cílem cesty přímo Kvant-1. Když Usačov přiručkoval po ráhnu Strely za Onufrijenkem, začali oba muži nejprve spojovat elektrické kabely nutné k dodávce elektrické energie z panelu SBD do sítě Kvantu. Vše šlo opět hladce, během této činnosti dokonce kosmonauti získali půlhodinový náskok oproti časovému rozvrhu výstupu. Nyní však před nimi stál zdlouhavý, namáhavý a úmorný úkon.
Solární panel měl být rozevřen ručně, k čemuž sloužil mechanismus se dvěma klikami. První klika panel odjišťovala a jako známka toho, že zámky jsou uvolněny, posloužily jednoduché mechanické indikátory, které se měly vysunout po šesti otáčkách příslušné kliky. Následně měl být solární panel rozevřen otáčením hlavní klikou. Oněch otoček mělo být zhruba šest set!
První úkon se však malinko zadrhnul. Přestože zámky se evidentně otevřely, mechanické indikátory se nevysunuly. Po opakovaných pokusech došlo řídicí středisko k názoru, že se zřejmě vyvlékly ze své hřídelky. Indikátory však nebyly pro samotné rozevírání nijak zásadní a poté, co na pokyn ze střediska Onufrijenko s Usačovem zkusili otočit hlavní klikou, začal se panel rozevírat. Dvojice tedy dostala zelenou k dalšímu otáčení a následující dvě a půl hodiny se oba u kliky poctivě střídali. Po nekonečné dřině se konečně objevila vytoužená značka indikující plné rozevření panelu. Nyní se mohla unavená dvojice vydat zpět domů. Po všech stránkách úspěšný výstup byl ukončen po 5 hodinách a 43 minutách. Onufrijenko s Usačovem s vděčnosti shltli teplé jídlo, které jim mezitím připravila Shannon a už se nemohli dočkat svých spacích vaků.
Nejprve však bylo třeba nový panel otestovat. Byl aktivován jeho sluneční senzor a řídicí středisko pozorně sledovalo, jak se panel poslušně natáčí směrem k naší mateřské hvězdě. Jenže se k němu neotočil úplně. Podle údajů z telemetrie se zastavil v poloze zhruba o 40° odlišné od té, kterou měl zaujmout. Komplex v tu dobu vylétal ze zóny radiového spojení, komunikátor stačil jen křiknout, ať posádka odpojí elektrický přívod z panelu a vzápětí Mir vylétl mimo komunikační oblast.
Nakonec se ukázalo, že ve skutečnosti se panel otáčel přesně tak, jak měl, přičemž telemetrie dodávala falešné údaje. Vše se rychle vrátilo do normálu a solární křídlo SBD mohlo začít dodávat energii do baterií Kvantu. Byl tady však malý háček – křídlo dodávalo 6 kW (při 180 A), zatímco elektrický systém Kvantu byl schopen zvládnout z jednoho křídla pouze zhruba poloviční proud a příkon. Bylo proto třeba počkat, až na stanici dorazí speciálně vyrobený prodlužovací kabel, který přebytečnou energii odkloní do základního modulu.
Pokud by si někdo myslel, že po hektickém období, během něhož byl připojen a aktivován modul Priroda a v rychlém sledu provedeny dva výstupy do volného prostoru, si trojice Onfrijenko-Usačov-Lucid vydechne, hluboce by se mýlil. Kampaň vycházek mimo stěny Miru teprve začínala nabírat na obrátkách a před posádkou expedice EO-21 stála hora práce, která však byla po čertech zajímavá…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://space.skyrocket.de/img_sat/priroda__1.jpg (kredit:
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-006.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-004.htm
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-23_eva_com.htm (kredit: spacefacts.de)
Náročnost kosmonautiky, pokud se dělá zodpovědně samozřejmě nese skluzy v původních termínech. Jsem zvědav na Čínu, ta inzeruje stavbu obdobné stanice, tady bych poznamenal, že Čína téměř otrocky kopíruje ruský pilotovaný program, na dva a půl roku a její obdoba Miru by měla fungovat počátkem 2024.
Ta Lucid nevypadá špatně 🙂 … zavřený pár měsíců s ní v plechovce … to muselo být docela těžké pro dva ruské kolegy 🙂
Když čtu, kolik měli práce, tak si myslím, že na to nebyl ani čas. 🙂
Narodila se dva roky po utoku na Pearl Harbor.
Na Miru ji bylo 53 let.
Dovolil bych si připomínku k „nejtěžšímu “ tělesu vyrobenému lidskou rukou. Historie praví, že zhruba čtvrt století před dokončením Miru obíhalo postupně Zemi na operační LEO před restartem k Měsíci osm amerických lodí Apollo o váze přes 135 tun včetně stupně S-4B čekajícího ne restart.
To myslíte vážně? Jako fór trochu slabé a jako fakt je to blábol…
Pokud mluvíme o nejtěžším tělesu na LEO (v té době), tak tím není myšlena dočasná parkovací dráha, ale stabilní pracovní dráha. Palivo pro další zážeh na cílovou dráhu se nepočítá do vyneseného nákladu, ale je prostředkem k dosažení cíle.
Pokud si pozorně přečtete můj komentář zjistíte, že konstatuje pouze holou skutečnost, že Američané před čtvrt století před Mirem dopravili na LEO zmíněné užitečné zatížení a neobsahuje žádný závěr. Bylo by dobré kdybyste se vyjadřoval sám za sebe nikoli za blíže neurčitou komunitu a omezil expresivní výrazy.
Tak jiste, ale snazite se porovnat neporovnatelne. K te vasi hole skutecnosti byste mel taky dodat, ze neni LEO jako LEO. S4B obihal Zemi 190 km vysoko po dobu 1.5 orbitu(!) zatimco Mir byl na draze cca 350 km vysoko s vydrzi mnoho mesicu (roky s doplnovanim paliva). Kdyby se S4B chtel vyskrabat na drahu Miru, tak spolehlive nekolik tun paliva spali. Takze jestli chcete byt korektni, tak si to prosim prepocitejte.
Ale hlavne! …ja nevim proc vlastne tyhle dva projekty musite porovnavat.
Ohledně poslední věty – já bych věděl… 😀
Třetí stupeň nosné rakety s palivem pro TLI zážeh NENÍ užitečné zatížení. Tím bylo Apollo CM+SM+LM + posádka. Pokud v tomto nemáte jasno, tak je další diskuse asi zbytečná.
Pokud tady má někdo něco omezit, tak jste to vy a vaše zcestné úvahy a snahy za každou cenu něco porovnávat bez ohledu na to, že jsou to hrušky a jablka. Nedrážděte mou trpělivost, jste v podmínce. Napsal jste nelogické srovnání a ještě máte tu odvahu poučovat člověka, který vás opravil, jak s vámi má diskutovat? Pokud byste tu hloupost srovnávající nesrovnatelné nenapsal, tak by na vás kolega nemusel reagovat. Znovu opakuju, ee jste v podmínce. Vy fakt o ten ban usilujete, jak to jen jde. Já opravdu nebudu mít jinou možnost. Moje trpělivost není nekonečná.
Vážený pane Majere. Nechápu proč mne neustále napomínáte. Jednám vždy slušně a uvádím pouze ověřená fakta. Nikdy nenapadám diskutující, natož abych hodnotil jejich příspěvky či intelektuální úroveň. Nikdy bych nepoužil urážlivé výrazy příkladně jako “ blábol“ které Vám ku podivu u pana M.P. nevadí. Vyjadřuji se výhradně věcně a pokud odbočím, tak to snad není takový hřích abyste mi neustále vyhrožoval. I urážlivý výplod pana M.P. jsem hodnotil s nadhledem a tudíž jakoby s pouhým emočním nádechem ačkoli se jedná o jasnou servilitu. Zajímalo by mne co pan M.P. na mém komentáři “ opravil“, protože chybami se člověk učí. Co dodat, snad jen to, že se hloubkově zabývám historií kosmonautiky a měl jsem pocit, že by pohled na současné dění ve srovnání s historií byl užitečný. Lodě Apollo letěly k Měsíci před padesáti lety a dvacet pět let před Mirem, domníval jsem se, že by bylo užitečné připomenout jakou obrovskou váhu, srovnatelnou s deset let budovaným Mirem, byl jejich nosič Saturn-5 schopen jedním letem dopravit na LEO. Bohužel jen zmínky o projektu Apollo mnohé příznivce kosmonautiky velice dráždí. Nechápu proč, srovnávat špičkové výkony historie a Mir nepochybně špičkovým výkonem je, je užitečné a je zejména měřítkem jak na tom byla kosmonautika tehdy a jek je dnes.
Tak ještě jednou a jasněji. To, že nepoužíváte vulgární mluvu je fakt. Pokud byste ji používal, už byste tu nebyl. Jenže u vás je problém jinde. Za každou cenu se snažíte něco s něčím srovnávat. A je vám úplně jedno, že jsou to jablka s hruškami. Porovnávat hmotnost Miru s nosnou raketou čekající na odlet k Měsíci je opravdu z této kategorie. Porovnáváte neporovnatelné, napsal jste opravdu blábol, nesmysl. Proto jsem na to slovo nereagoval, protože bylo správné. Já nevím, vy asi ten rozdíl nevidíte, ale vaše komentáře jsou velmi často zbytečně mimo téma. Nejde jen o mne, vaše komentáře už štvou i další členy redakce, pouze já to řeším veřejně. Dostal jste už několik varování a pořád mám pocit, že jste nepochopil, co se vám snažím sdělit, co děláte špatně. Věřím, že tenhle komentář už to popsal a vysvětlil dost jasně.
Váš zájem o historii vám nikdo nebere, ale vaše snaha o srovnávání je neustálá a zbytečná – zjednodušující, překrucující a fakticky nesprávná. Máte nutkavou potřebu vše komentovat i když k dané věci často nemáte co říct. Ale za každou cenu se snažíte něco napsat a pak z toho vznikají podobné bláboly jako je srovnání, které jste napsal. Proboha, vždyť nechci tak moc – používejte zdravý rozum a přemýšlejte o tom, jestli to, co píšete dává smysl, nebo ne.
A ještě poslední věc, proč nemám podobná srovnání rád – vy si vyberete jeden parametr a z něj děláte nějaký žebříček do kterého nasypete absolutně všechno bez rozdílu a určení. To je podobné jako kdybyste u článku z automobilového průmyslu, který pojednává o tom, co se dá odvést v kufru Octavie začal psát, že je tu přece Tatrovka, která toho odveze mnohem víc. Chápete tu absurditu? Prostě podle vaší logiky to smysl dává – má to kola, řídí to člověk, tak se to dá porovnávat. Je jedno, že jedno je vůz určený hlavně k přepravě osob a druhý k přepravě nákladu – úplně stejně zcestné je porovnávání hmotností celé stanice pro dlouhodobou misi s horním stupněm nosné rakety určené k několikadenní cestě k Měsíci. To jsou přece úplně odlišné kategorie – a stejně jako ty zmiňované automobily. To se porovnávat nedá – už jen kvůli odlišnému určení, ale i proto, že u jednoho započítáváte i nosnou raketu.
P.S. Nikoho nedráždí Apollo jako takové. Dráždí mne pouze, když se Apollo zmiňuje u Miru. Stejně tak by mne dráždilo, kdyby se Mir zmiňovanou článku o Apollu. Je to už konečně jasné? Zkuste se držet tématu a přestaňte všechno za každou cenu srovnávat.
Moje chyba, pozapomněl jsem uvést limity úvahy – samozřejmě se nepočítá nosič, měl jsem za to, že všichni chápeme, v jakých intencích se bavíme. V textu to napravím.
Žádná chyba to nebyla, vůbec jste to nemusel opravovat, nebylo co. V mém komentáři je jasně napsáno, že se jedná o váhu včetně stupně S-4B čekajícího na restart k Měsíci. Je obecně známo, že S-4B vážil suchý 13 tun a pro let k Měsíci nesl dalších cca 70 tun paliva.
Dovolil jsem se podívat do historie, omlouvám se je to můj koníček, jak je to s posledními stupni a jejich palivem dopravených na Leo k dalšímu účelu.
Hned první případ : Ruská sonda k Venuši ze dne 2.4.1961 která uvízla na LEO a dostala č. 1961-002A má uvedenu v katalogu Cospar oficiální váhu 6.483 kg, což je váha vlastní sondy a posledního stupně označeného jako Blok-L vč. paliva neboť se nezapálil.
Možná, že to bude někoho zajímat, pokud nikoli, tak to smažte jako spam.
Ty soutěže o nejrychlejší hodinky a největší trpasliky…
Pre zaujímavosť a doplnenie video o spomenutej Pepsi „plechovke“ na Mire.
https://www.youtube.com/watch?v=KgBeD8GPnZM
Díky za odkaz! 😉
Opět skvělé, jako vždy 🙂
Díky, moc mě to těší! 😉