Sovětský svaz chtěl své kosmonauty na Měsíc poslat také, leč neuspěl. Kromě podfinancování byl problém v tom, že začal na náročném programu pracovat pozdě a ztrátu už nedohnal. Pak se ale pokoušel alespoň o symbolické prvenství: dopravit vzorek lunární horniny na Zemi s pomocí automatických sond. Sovětský svaz počítal s průzkumem Měsíce pomocí pilotovaných lodí i automatických sond. Oba programy se měly doplňovat. A tak když v srpnu 1964 schválilo sovětské Politbyro let kosmonautů na Měsíc, stal se nedílnou součástí mise mobilní robot (do historie vstoupil jako Lunochod). Měl plnit celou řadu úkolů: provést průzkum místa přistání před pilotovaným výsadkem, sloužit jako radiomaják, převážet kosmonauty z místa na místo…
Počátkem roku 1967 byl jeho vývoj téměř dokončený a mohlo se přistoupit k výrobě letových exemplářů. Zároveň si ale někteří zástupci sovětského kosmického programu začali ve stejné době připouštět, že by „kosmické závody“ o dobytí Měsíce člověkem mohli nakonec prohrát – a že by bylo vhodné se na tuto eventualitu nějak připravit, aby se význam amerického prvenství poněkud snížil.
A tak se zrodil nápad využít hardware vyvinutý pro Lunochod k automatickému odběru vzorků hornin. Lunochod dopravovala na Měsíc výsadková plošina, přičemž právě ta měla posloužit jako přistávací stupeň nové sondy. Jen namísto lunárního vozidla měla nést návratový stupeň s vrtnou soupravou. Díky tomu bylo možné uskutečnit vývoj nové techniky velmi rychle a už v roce 1968 se začalo s výrobou série pěti letových exemplářů sondy pracovně označované jako Je-8-5.
První sonda snažící se o odběr horniny odstartovala 14. června 1969, ale vinou elektrického zkratku ve čtvrtém stupni rakety Proton nikdy nedosáhla oběžné dráhy. Pokus nebyl veřejně oznámen a sonda nikdy nedostala žádné formální jméno. Třináctého července 1969 pak složil nosič Proton reparát, když do vesmíru vynesl sondu označenou Luna 15. Sověti přitom tajili účel mise. Západní pozorovatelé si všimli, že sonda Luna 15 se nezvykle „loudá“. Analyzovali její čtyřdenní cestu k Měsíci jako maximálně úspornou z hlediska pohonných hmot a začali spekulovat, cože za touto pro sovětské sondy neobvyklou dráhou letu může být (skutečnost byla prozaická: sonda byla tak těžká, že její vynesení bylo na hranicích možnosti Protonu, a tak byla zvolena nejúspornější možná dráha).
V Moskvě se každopádně po úspěšném startu začala na 26. nebo 27. července chystat velkolepá oslava návratu vzorků lunární horniny. Obrněný vůz ověšený vlajkami měl v dlouhé koloně projet ulicemi plnými jásajících Moskvanů z letiště Vnukovo na Rudé náměstí a do Kremlu, odtud pak do Vernadského institutu geologické a analytické chemie. Zde měly být vzorky představeny zástupcům světového tisku, až poté by přišla na řadu jejich analýza.
Mezi sovětským a americkým kosmickým programem byl obrovský rozdíl v otevřenosti. Zatímco červencové datum startu Apolla 11 bylo známo dlouhé měsíce dopředu (ano, mohlo dojít k odkladu, ale ne z důvodu utajování, nýbrž po „zásahu vyšší moci“), Sověti o misi Luna 15 informovali až po úspěšném navedení na cestu k Měsíci, tedy 13. července 1969. Spolehlivost raket Proton totiž nebyla nikterak vysoká (v inkriminovaném roce 1969 měla deset startů, z toho jen dva úspěšné!) a mnoho předchozích lunárních misí buď vůbec nedosáhlo vesmíru nebo skončilo na oběžné dráze Země a získalo nicneříkající označení Kosmos. Sovětská kosmonautika nezdary nepřiznávala, technika musela vždy a za všech okolností fungovat na sto procent. Pro představu: oficiálně SSSR vypustil v letech 1958 až 76 celkem 24 sond řady Luna. Dnes ale víme, že uskutečnil ještě o 20 pokusů více.
Zpět k misi Luna 15, která vzlétla tři dny před Apollem 11. V americkém tisku se okamžitě objevily spekulace o možnosti střetu obou těles u Měsíce, bezpilotní sovětské sondy a pilotované americké mise. NASA tuto obavu v nejmenším nesdílela: pravděpodobnost podobného střetu je zanedbatelně malá. Měla ale strach o možné rušení vysílání od Měsíce, pokud by sovětský automat využíval stejné frekvence jako americké Apollo. Kde ale získat odpovídající informace? Řešení se nakonec našlo: 10. července se z desetidenní návštěvy Sovětského svazu vrátil astronaut Frank Borman (veterán z letů Gemini 7 a především Apollo 8). Ten využil svých čerstvě získaných kontaktů a zavolal do Keldyšova ústavu aplikované matematiky. Sice v Moskvě byly dvě hodiny ráno, ale to nehrálo roli. Jednak se hrálo o čas, jednak měla kancelář stálou službu – kosmické lety jsou podřízené zákonům nebeské mechaniky, takže něco tak přízemního jako časová pásma vůbec neřeší.
V ústavu byl každopádně vzkaz zaznamenán a předán. Už o čtyři hodiny později přišla z Moskvy první telefonická odpověď s tím, že informace jsou na cestě.
O několik hodin později pak dorazily dva telegramy: jeden přímo k Bormanovi domů, druhý do Bílého domu. V nich byly informace o plánované oběžné dráze sondy Luna 15, jejích vysílacích frekvencích a ujištění, že nehrozí interference rádiového signálu. Jak vyšlo později najevo, Sověti možné vzájemné rušení signálu řešili dávno před svým startem. Vzhledem k tomu, že informace o americkém programu byly veřejné, měli ovšem mnohem snazší práci.
Příběh možných problémů s rádiovým vysíláním Luny 15 a Apolla 11 dokresluje, že i v dobách nejhlubší studené války se oba političtí rivalové dokázali domluvit. I s protivníkem je radno udržovat dobré vztahy.
A jak nakonec Luna 15 dopadla? Sonda měla problémy už během přeletu, kdy se jí začaly přehřívat palivové nádrže návratového stupně. Hrozilo nebezpečí, že se zvýšeným tlakem roztrhnou, takže bylo třeba změnit orientaci sondy. Další potíž se objevila při příletu k Měsíci, když automat namísto kruhové dráhy ve výšce 100 km skončil na eliptické dráze s parametry 240 krát 870 km. Hlavní motor totiž namísto potřebného snížení rychlosti o 820 m/s zbrzdil Lunu 15 jen o 700 m/s. Pečlivě připravená choreografie mise se začala hroutit jako domeček z karet.
Po dvou dnech se podařilo sovětským technikům upravit její dráhu na 220 krát 94 km, dalším manévrem na 221 krát 85 km – a nakonec na 85 krát 16 km. Čas ale tlačil, protože návratové okno pro start z Měsíce se otevíralo přesně 21. července ve 20:54 h GMT. (Okno bylo vždy pro dané místo přistání instantní a pokud se promeškalo, velmi dlouho se neopakovalo.)
Přistání mělo proběhnout 20. července, ale když byl zapnutý palubní radar Luny 15, vysílal jen nesmyslné údaje. Proto bylo přijato těžké rozhodnutí a manévr byl odložený o osmnáct hodin, aby byl čas data z radaru zpracovat. Nakonec sonda zahájila šestiminutový brzdící manévr, ale už po čtyřech minutách se odmlčela. Sověti později (v roce 1969 o skutečném cíli mise zarytě mlčeli) deklarovali, že se sonda nejspíše střetla s vysokou horou. Ale pravda to zřejmě nebyla. Dle propočtů měla být v okamžiku přerušení vysílání ve výšce 3000 m, ale podle všeho se už v tuto chvíli tvrdě střetla s povrchem. Nejpravděpodobnějším vysvětlením zkázy se jeví navigační chyba – protože přistávací oblast byla rovná, bez jakéhokoliv tříkilometrového kopce a bez záchytného bodu; navíc všechny přepočty trajektorií a manévrů se dělaly ve spěchu.
Diky za článek
Nakonec se to Rusům povedlo o rok později. S Lunou 16 dostali vzorky z Měsíce na Zemi. Pak ještě nějaké vzorky donesla Luna 24.
Byl to docela chytrý tah. Kdyby to Luně 15 vyšlo, měli by své vzorky z Měsíce ve stejné době jako Američani. Sice je to jen deset deka drtě, ale propagandisticky by to bylo „terno“. Něco jako „Koukejte, za zlomek ceny jejich programu máme to samé co oni – drahocenné vzorky měsíční horniny“.
Co se vlastne podarilo… a zvysny motory prodali Americanum.
„kdyby“ je jen takové fantazírování, realita byla/ je jiná. Jak je zřejmé i z článku, realita Ruska byla taková, že šance na úspěch byla nulová. Výsledek mise Luny 15 to pak s definitivní platnosti potvrzuje.
Šance na úspěch nikdy není nulová. Stejně tak jako nikdy není stoprocentní. Protože jinak by podle vaší nesmyslné „dvojstavové“ logiky byla šance na úspěch u Luny 16 právě stoprocentní, protože ta vyšla. A šance na úspěch u raketoplánu Challenger nulová, protože ten vybouchl. Už vám dochází, jaký nesmysl jste napsal?
Souhlas! Pěkný článek.
Smekám před Vaší brilantní myslí. Bohužel Vás v tomto případě zradila. Píšu o situaci kolem konkrétního případu Luny 15. Vaše aplikace na ostatní případy, neřku-li zobecnění, je zcela mimo mísu.
Byť se pasujete na znalce mých duševních pochodů, věřte, že neuvažuji v rámci Vámi pregnantně definované „dvojstavové“ logiky, matematickou pravděpodbnost jsem na VŠ zvládl.
Keby bola ochota porovnať palubné počítače Luny a Apolla.
Doporučuji dobový záznam live komentáře Československého rozhlasu:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/vesmir/mesic-apollo-armstrong-kennedy-trump-nasa-vesmir_1907160634_jab
Děkujeme za odkaz.
Obě velmoci měly jasný cíl – dostat jako první člověka na Měsíc. Chvástal se tím již Chruščov. Rusové stejně jako Američané provedli úspěšné zkoušky jednotlivých dílů lodi na LEO. Celý program padl na nosiči. Koroljov nedokázal postavit fungující superraketu. Američané s tím, že souběžně běží program měsíčních automatů, schopných dopravit vzorky Měsíce na Zem, zřejmě vůbec nepočítali, jinak by zrušili Apollo 10 a rovnou letělo A-11. V plánu to bylo, pokud by hrozilo, že je Rusové a jejich kosmonauti předběhnou. To sice opravdu nehrozilo, ale na možný automatický odběr se jaksi zapomnělo. Zcela určitě selhaly zpravodajci.
Pokud by Luna-15 uspěla, zcela jistě by to výkon Apolla-11 pošramotilo.
Chtěl jsem napsat … zpravodajské služby.
Jen obtížně mohl S.P.Koroljov postavit fungující nosič,když zemřel již v lednu 1966. Ostatně důvody neúspěchu sovětského lunárního programu, stejně jako N-1, jsou obecně známé.
V době jeho smrti už byly konstrukční plány v podstatě hotovy a zkoušely se již jednotlivé uzly. Bohužel, nebyly peníze na zkušební stav prvního stupně a tak Koroljov rozhodl o zkoušení za chodu. Konec konců, čtvrtý strt už téměř vyšel, i když k spolehlivě fungujícímu nosiči by čekala ještě dlouhá cesta.
„…čtvrtý start téměř vyšel…“ Pokud nosná raketa exploduje během vzletu, tak má k start k tomu aby „vyšel“ docela dost daleko. Navíc se jednalo o čtvrtý neúspěšný, a zároveň celkově poslední, pokus v řadě.
Také pravděpodobná příčina, hydraulické rázy v důsledku vypínání motorů při maxQ, nedávala sebemenší naději na úspěch. Dost zásadní „téměř“.
Ale byly v plánu další pokusy s dalšími raketami N-1, které měly projít většími upravami. To že byl program předčasně ukončen, za to už nemůžou konstruktéři ale finance a politika. Stejně jako i v případě programu Eněrgija-Buran, kde raketa Eněrgija podnikla pouze 2 lety, ale úspěšné! V tomhle měli inženýři z NASA obrovskou výhodu. Neměli nad sebou magory jako v SSSR. Hold jinej systém.
Nezpochybňuji nic z toho co píšete. Můj příspěvek je o něčem jiném. Tvrdit o startu při kterém vám bouchne raketa kvůli závažnému konstrukčnímu problému že „téměř vyšel“ mi přijde hodně přitažené za vlasy.
No, nevím jak dlouho jste na světě, ale slovo „téměř“ se používá velmi běžně a nepoznal jsem dosud člověka, který to nezná. Problematickýprvní stupeň vybuchl doslova několik vteřin před dohořením. Dokonce ho používá i Boris Čertok ve svých pamětech v souvislosti s N 1 …
Takovéto debaty tehdy v NASA opravdu běžely, že by se mohli vybodnout na testování a nechat Stafforda s Cernanem přistát na Měsíci. Jenže jejich LM Snoopy byl ještě testovací prototyp, příliš těžký pro plnohodnotnou misi, takže posádka Apolla 10 by musela čekat na dokončení LM, určeného pro Apollo 11, a první přistání Američanů na Měsíci by se nijak zvlášť neurychlilo. Tak tedy dali přednost generálce nad Měsícem v podání Apolla 10.
Zatímco Egle přistál v Moři klidu, Luna 15 havarovala příhodně v Moři nepokojů 🙂
Každopádně článků o jakékoliv technice z 60tých let se člověk nikdy nepřejí,díky.
Právě skončilo na “ Dvojce“ další Apollo. Výborně pojaté s glosami účastníků.
Díky za upozornění. Tohle mi uteklo.
“Good luck, Mr. Gorsky”
První věta člověka (Neila Armstronga) po došlápnutí na povrch Měsíce.
https://www.snopes.com/fact-check/good-luck-mr-gorsky/
Dodatek pro neangličtináře:
1) jedná se o oblíbený vtip, který se váže k Armstrongovi
2) ve vtipu tuhle větu pronáší ne při vstupu na, ale při odchodu z Měsíce
Edit: ve skutečnosti tuhle větu Armstrong nikdy neřekl. Jedná se čistě o vtip
Těch odkazů je několik a o tom jestli ji řekl nebo ne není ani jeden z nich stoprocentně přesvědčivý.
Podle většiny informací, jde opravdu pouze o legendu. 😉
Odkaz na to, že by onu větu řekl, jsem opravdu ještě neviděl.
Mám na mysli záznam zvuku, přepis letové konverzace, příslušnou pasáž na TV záznamu apod. Pokud by to řekl, jednoznačně podobný přímý záznam existuje.
To maro:
odstavec přímo z článku na který ve svém komentáři odkazujete:
Any doubts about the veracity of this legend are laid to rest by the NASA transcripts of the Apollo 11 mission, which record no such statement having been made by Armstrong. Armstrong himself said in late 1995 that he first heard the anecdote delivered as a joke by comedian Buddy Hackett in California.
čili
Veškeré pochybnosti o pravdivosti této pověsti byly uloženy k ledu přepisem (komunikace) NASA z mise Apolla 11, který nezaznamenal žádnou takovou větu pronesenou Armstrongem. Samotný Armstrong řekl na konci (roku) 1995, že on tuto anekdotu slyšel poprvé jako vtip komika Buddyho Hacketta v Kalifornii.
Proč zde odkazujete na článek, který obratem zpochybníte? 100% přesvědčivý je onen zmiňovaný přepis (určitě dohledatelný) a vyjádření Armstronga (tady by dohledání asi chtělo trochu bádat).
Nedávno zde Dušan poprávu horlil proti konspiračním teoriím. Možná by si to každý kdo zde přispívá mohl vzít k srdci.
Tento web mne opravdu dostal.
https://apolloinrealtime.org/11/
Nemám slov…