Svět nad planetou (37. díl)

Emblém 16. expedice

V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět k Miru a vrátit se spolu s Afanasjevem a Usačovem po dvoutýdenním pobytu na palubě stanice. Ještě na počátku roku 1994, tedy zhruba šest měsíců před startem, figuroval tento tým v plánech pro daný rok. Jenže zakrátko bylo vše jinak. Vzápětí po startu Sojuzu TM-18 se začalo hovořit o tom, že pokud by Sojuz TM-19 byl dvoumístný a na místě třetího křesla by vezl náklad, mohl by se tím ušetřit jeden nákladní Progress. Navíc Strekalov se pomalu začal připravovat na extrémně důležitou mezinárodní expedici, která měla proběhnout v roce 1995 a „vyrušení“ v podobě přípravy a krátkého letu v létě 1994 by jej zbytečně zdržovalo od výcviku pro onen mezinárodní let. Strekalov byl tedy ještě v lednu z posádky Sojuzu TM-19 potichu stažen. Vypadalo to, že pravidlo o nováčcích se na začátku roku 1994 nenápadně vytratilo…

   

Nováčci zachraňují situaci

   

Přes možné obavy odpovědných činitelů Malenčenko s Musabajevem během výcviku prokazovali, že let ke stanici zvládnou a vedení letu také spoléhalo na to, že v cíli jejich cesty se jich „ujme“ starý kozák Poljakov a pomůže jim adaptovat se na stanici a na práci v kosmických podmínkách. Strekalovovo vyškrtnutí z posádky tak znamenalo jedinou potíž – musel se upravovat design nášivek, které pro kosmonauty vyráběla specializovaná holandská firma. Přesto ani odstraněním Strekalovova jména nebyla finální podoba nášivek jasná – problémem byla osoba Talgata Musabajeva, tedy přesněji – jeho občanství.

Posádka expedice EO-16: (zleva) Malenčenko, Musabajev

Posádka expedice EO-16: (zleva) Malenčenko, Musabajev
Zdroj: chaltlib.ru (kredit: Roskosmos)

Musabajev byl původem Kazach a v roce 1991 dělal dubléra prvnímu kosmonautovi kazašského původu Toktaru Aubakirovovi. Jenže v té době ještě Sovětský svaz stále existoval a Kazachstán vyhlásil svou samostatnost až několik týdnů po Aubakirovově letu. Musabajev tedy teoreticky se svou kazašskou národností mohl být prvním kosmonautem samostatné Kazašské republiky. Bylo tady ovšem jedno velké „ale“. Musabajev měl ruské občanství a byl současně příslušníkem ruských ozbrojených sil, kam vstoupil ještě v roce 1991. Vznikl spor o to, zda bude možné zvát let expedice EO-16 mezinárodní, či ne. Musabajev sice bude mít na skafandru ruskou vlajku, ovšem Kazachstán se nemínil vzdát nároků na svého vlastního muže ve vesmíru. Koneckonců část vědeckého programu šestnácté expedice se měla nést v režii kazašských specialistů.

Spory přetrvávaly až téměř do data startu a v zákulisí se šeptalo o tom, že pokud budou Rusové ochotni uznat nadcházející let coby mezinárodní, Kazachstán je připraven odpovídajícím způsobem snížit částku za pronájem Bajkonuru za rok 1994. Samotný Musabajev ještě v květnu na dotaz, zda do vesmíru poletí jako občan Kazachstánu, nebo Ruska, odvětil, že svým statusem si není jist ani on sám, nicméně je připraven letět coby občan planety Země (a aby toho nebylo málo, Malenčenko se narodil na Ukrajině, nicméně nikdy nezpochybňoval svou příslušnost k Rusku).

17. června proběhlo zasedání meziresortní komise, která hodnotila výsledky přípravy a Státních zkoušek hlavní a záložní posádky. Malenčenko s Musabajevem, stejně jako jejich náhradníci obdrželi od Komise bene a mohla začít poslední fáze přípravy na let. 26. června zamířily posádky na Bajkonur, kde probíhaly poslední nácviky a tradiční úkony před startem.

Stále ještě nebylo jasné, zda Kazachstán získá právo na to zvát Musabajeva svým kosmonautem. Den před startem byla dokonce vydána dvě protichůdná prohlášení: tiskový odbor Ruských vojenských kosmických sil se nechal slyšet, že nadcházející let je „obyčejnou“ misí dvou příslušníků ruských ozbrojených sil, jejíž náklady zaplatili ruští daňoví poplatníci. Kazašská strana okamžitě kontrovala s tím, že toto vyjádření je „nekorektní“ a odvolávala se na ruského prezidenta Jelcina. Ruská kosmická agentura let také považovala za rusko-kazašský a aby byl „guláš“ definitivní, Musabajev stále na všechny dotazy odpovídal, že se cítí být hlavně „občanem zeměkoule“. Patovou situaci rozetnul až několik hodin před startem telefonický rozhovor mezi Borisem Jelcinem a kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem, po němž ruský prezident definitivně vyhlásil, že let expedice EO-16 je mezinárodní misí.

Malenčenko s Musabajevem míří k tradičnímu hlášení Státní komisi

Malenčenko s Musabajevem míří k tradičnímu hlášení Státní komisi
Zdroj: spacepatches.nl (kredit: Spacepatches.nl)

1. července pozdě odpoledne místního času se k nebi vydala raketa Sojuz-U2 s lodí Sojuz TM-19 na špici. Na její palubě seděli dva muži, jejichž povahy nemohly být více rozdílné. Jurij Malenčenko je dodnes znám tím, že jen málokdy opustí svůj pronikavý vážný výraz a z jeho nemnohých náznaků úsměvu na několika fotografiích fanoušci vytvářejí internetové memy. Oproti tomu Talgat Musabajev je usměvavý společenský člověk a výborný zpěvák. Jeden z jeho známých o něm tvrdil, že pokud by se Talgat nestal pilotem a posléze kosmonautem, určitě by se zpěvem živil. Naštěstí Musabajeva od dětství lákalo nebe a právě tam se nyní po dlouhém čekání vydával.

Po dvoudenním stíhání stanice nadešel 3. červenec a s ním i důležitý okamžik – dva nováčci se měli poprvé od roku 1977 pokusit připojit svou loď ke stanici. Tedy – loď se měla připojit v plně automatickém režimu. Ale co kdyby… Naštěstí žádné „co kdyby“ nenastalo. Malenčenko a Musabajev k velkému údivu všech zúčastněných spatřili stanici už na vzdálenosti 150 kilometrů. Nějakou dobu se ve Středisku řízení letů diskutovalo, zda je to vůbec možné, ovšem ukázalo se, že je to tak. Celý proces sblížení probíhal hladce a krátce před sedmnáctou hodinou moskevského času se Sojuz TM-19 měkce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Nováčci to zvládli a ukázali, že důvěra v jejich schopnosti je oprávněná.

Téměř ihned začala předávka směny na stanici. Bylo toho skutečně mnoho, co bylo třeba novému veliteli a palubnímu inženýru stanice předat, vysvětlit a ukázat. Jurij Usačov si dokonce ve svém deníku postěžoval na to, že jej z toho všeho mluvení začalo trochu škrábat v krku. 5. července byla přenesena anatomická vložka křesla Valerije Poljakova ze Sojuzu TM-18 do Sojuzu TM-19 a Poljakov se tak stal oficiálně členem nové posádky.

Přes předstartovní dohodu na nejvyšší úrovni si žurnalisté stále nedali pokoj a 7. července v rámci tiskové konference z paluby Miru se Musabajeva opět (pokolikáté už?) ptali na to, zda Talgat sám sebe považuje spíše za ruského nebo kazašského kosmonauta. Tentorkát Musabajev všem vypálil rybník: „Kazašským i ruským,“ odvětil na otázku a na kameru ukázal ruskou vlajku přišitou na levém rameni své kombinézy – a vzápětí kazašskou vlajku našitou na pravém rameni!

9. července nastal čas loučení. Afanasjev a Usačov byli připraveni vrátit se domů. Jejich návratová kabina, nyní překvapivě prostorná bez Poljakova, obsahovala o to více materiálů a výsledků experimentů. Orbitální úsek lodi pak byl naplněn odpadky, které spolu s úsekem za pár hodin shoří v atmosféře. Budíček byl o půl páté ráno a před čtvrt na jedenáct se Sojuz TM-18 plavně odpojil od stanice a začal se vzdalovat. Za další tři hodiny už byla návratová kabina s oběma kosmonauty na Zemi a od vrtulníků k ní přibíhali členové pátracích a záchranných jednotek. Afanasjev s Usačovem se vrátili domů po úspěšném letu trvajícím 182 dní, 0 hodin, 27 minut a 2 sekundy. Na palubě helikoptéry, která jej odvážela z místa přistání, se Usačov podíval z okénka a zdálo se mu, že cosi není v pořádku. Až po chvíli mu to došlo: oblaka jsou nahoře! Za půl roku si navykl vídat je hluboko dole pod sebou…

Ti, kteří v té chvíli ona oblaka viděli shora, tedy Malenčenko, Musabajev a Poljakov, měli na dva dny naplánován oddech. Předávka směny je vždy poměrně hektickým obdobím a organismy nově přilétnuvších potřebují trochu regenerace před týdny naplněnými prací. 11. červenec už však zastihl posádku v plném nasazení. Druhá a třetí dekáda července byly zasvěceny především lékařským experimentům a snímkování zemského povrchu, přičemž prim v tomto ohledu hrálo území Kazachstánu.

Na Zemi se mezitím ukládaly nejrůznější položky do Progressu M-24, který měl startovat 24. srpna. Kosmonauti měli tradičně možnost „objednávek“, čehož samozřejmě využili. U expedice EO-16 byla v kurzu například káva a čaj bez cukru (na rozdíl od předchozí posádky, která měla ráda tyto nápoje s cukrem), Malenčenko a Musabajev také poprosili, aby místo pečeného masa a bonbónů zásilka potravin obsahovala více polévek. Poljakov, coby správný týmový hráč, se v průběhu svého pobytu podřizoval chutím většiny a jako bonus byl většinou „šéfkuchařem“. Pro Afanasjeva a Usačova se mu například podařilo jednou vykouzlit z dostupných ingrediencí téměř skutečný dort! Nyní se na jeho umění mohli těšit jeho noví spolupracovníci.

Progress M-24 se nakonec do vesmíru vydal o den později, než bylo původně v plánu. 25. srpna byl vynesen na prozatímní oběžnou dráhu a o dva dny později se přiblížil ke stanici. Na palubě náklaďáku se nacházelo 2 355 kg zásob, mezi jinými i zmíněné povzbuzující nápoje bez cukru. Kosmonauti netrpělivě očekávali jeho přílet a deset minut před plánovaným připojením přelétli z bezpečnostních důvodů do orbitálního úseku své lodi (přesně podle předpisů, které byly předtím často porušovány). Na malé obrazovce mohli sledovat blížící se Progress. Vzdálenost mezi komplexem a lodí se pomalu snižovala a Progress vstoupil do závěrečné fáze sbližování. Když se však přiblížil zhruba na 150 metrů, kosmonauti s údivem a zklamáním sledovali, jak Progress brzdí a po chvíli se začíná od stanice vzdalovat. Za vším byly stále se zvětšující oscilace, které byly oficiálně dávány za vinu shodě okolností, přičemž svou roli sehrálo i zabalení přepravovaného nákladu a pohybu obsahu v nádržích, z nichž byly doplňovány pohonné látky a voda do staničního komplexu. Tyto oscilace dosáhly velmi přísně nastavených limitů nastavených v systému řízení a následně způsobily odpojení dvou sad snímačů úhlových rychlostí – první sada se odporoučela na vzdálenosti 2 kilometry a druhá 253 metrů od stanice. Řídicí systém Progressu dal vzápětí povel k odletu do bezpečné vzdálenosti. Byla to sice nepříjemná situace, ovšem po analýze vyšlo najevo, že stačí rozvolnit limity systému řízení a napodruhé by všechno mělo proběhnout hladce. Chyba lávky!

Nákladní loď typu Progress M

Nákladní loď typu Progress M
Zdroj: commons.wikimedia.org

30. srpna došlo na opakování stykovky. Kosmonauti opět vše sledovali z bezpečí orbitálního modulu své lodi a operátoři na Zemi se mohli kochat záběrem přenášeným na velké plátno v řídicím středisku. Všechno opět probíhalo hladce, tentokrát až téměř do okamžiku dotyku dvou strojů. V ten moment už byl Progress mimo zorné pole kamery na trupu Miru a kosmonauti ucítili dva měkké nárazy. Znamenalo to, že Progress konečně dorazil k cíli. Jenže skutečnost byla jiná: v reproduktoru se ozval hlas vedoucího letu Vladimira Solovjova: „Chlapi, cosi se nepodařilo. Koukněte se, kde je náklaďák.“

Překvapení kosmonauti vyhlédli z okének a náklaďák rychle objevili nedaleko Kvantu-2. Rozbor ukázal, že Progress se přibližoval podle plánu, ale ve vzdálenosti asi 18 metrů od stanice začal systém Kurs dodávat nesprávné údaje o úhlu bočení. Řídicí systém se snažil tyto domnělé výchylky kompenzovat a v okamžiku dotyku byla loď od podélné osy základního bloku odkloněna o 12-15 °. Dokovací tyč Progressu tak nevklouzla do konusu na stykovacím uzlu stanice, ale opřela se o jeho vnější konstrukci. Loď se následně pootočila, narazila silou odpovídající zhruba 840 kg do stykovacího uzlu, odrazila se od solárních panelů základního bloku a odlétla do strany. Aparatura na palubě stanice zaznamenala celkově tři až čtyři nárazy.

Celá situace začínala být vážná. Kurs byl s největší pravděpodobností porouchaný. Naštěstí tady byla záložní varianta: TORU. Dosud byl tento systém používán pouze pro otestování možnosti řízení nákladních lodí z paluby stanice, nyní však přišla chvíle na první ostré použití. Systém TORU měl ukázat, že investice do jeho vývoje nebyly zbytečné a kosmonauti, zejména pak Malenčenko, zase měli prokázat úroveň svého výcviku. V nádržích Progressu zbyly pohonné látky pro dva další pokusy o spojení. První z nich měli kosmonauti provést 2. září, druhý měl v případě neúspěchu následovat 5. září.

31. srpna kosmonauti sestavili pult ovládání TORU v základním bloku a otestovali jeho funkčnost bez komunikace s Progressem. 2. září pak bylo vše připraveno včetně Malenčenka u pultu TORU. Někteří specialisté měli pochybnosti o tom, zda Jurij svůj úkol zvládne. Možná je na to příliš mladý (32 let), příliš nezkušený (poprvé v kosmu), příliš… Malenčenko se však nenechal vykolejit nervozitou. Když řídicí středisko dovedlo Progress do vzdálenosti 150 metrů od stanice, převzal nad ním prostřednictvím TORU kontrolu a pomalu naváděl loď ke stykovacímu uzlu. Jeho kolegové mezitím sledovali obraz z kamery na trupu základního bloku. Když Musabajev ohlásil, že vidí dokovací tyč a nezdá se, že by utrpěla jakékoli poškození, všem se začalo dýchat o něco volněji. Předtím panovaly obavy právě z poškození tyče, bez níž je spojení vyloučeno.

Malenčenko sledoval obraz z kamery na trupu Progressu a klidně s využitím rad komunikátora naváděl loď k cíli. Průběžně komentoval svou činnost i svá pozorování, v řídicím středisku tentokrát nebyl obraz z kamer k dispozici. Zhruba po čtvrthodině od okamžiku, kdy převzal řízení se v reproduktorech střediska rozlehl jeho hlas: „Vzdálenost 5 metrů, rychlost 0,2. Rychlost 0,26… Slyším stykovku! Signál připojení svítí, cílový kříž uhýbá do strany!“ Malenčenko svůj úkol splnil na výbornou, dokonce se ukázalo, že spotřeboval méně paliva než autopilot Progressu v automatickém režimu! Pokud se do té doby našel ještě někdo, kdo měl pochybnosti o schopnostech nováčků, nyní musel svůj názor definitivně změnit. Změnou však prošel nejen názor lidí, kteří Malenčenkovi a Musabajevovi nedůvěřovali, ale také program expedice…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mir/p_large/mir-16.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://chaltlib.ru/images/ubilei2016/288.jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.spacepatches.nl/mir/TM19walkout625.jpg (kredit: Spacepatches.nl)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-47_departs_ISS.jpg

Svět nad planetou (37. díl), 5.0 out of 5 based on 19 ratings
Pin It
(Visited 2 365 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (19 votes cast)
(Visited 2 365 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


18 komentářů ke článku “Svět nad planetou (37. díl)”

  1. tonda napsal:

    Díky za další pokračování,o těch problémech jsem slyšel(četl)poprvé,kde to bereš?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem fakt rád, že se to někomu líbí i po tolika dílech.
      Co se týče zdrojů, na konci seriálu bude tradičně seznam, ale opravdu hodně toho lze nalézt v dobových Novostech kosmonavtiki. 😉

  2. agnes napsal:

    Jaké bylo složení záložní posádky a nemohl se náhradník Strekalova přesunout na jeho místo? Jinak moc děkuji za Vaši práci, vždy se těším na úterý.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Abych se přiznal, tento díl jsem psal cca před dvěma měsíci a z hlavy si teď nevybavím, kdo měl dublovat Strekalova, a zda vůbec dubléra měl. Se záložními posádkami se docela často šachovalo, každopádně náhradníci Malenčenka a Musabajeva pak letěli s internacionálem.
      A díky moc za pochvalu!

  3. Roman L. napsal:

    ,,Jurij Malenčenko je dodnes znám tím, že jen málokdy opustí svůj pronikavý vážný výraz a z jeho nemnohých náznaků úsměvu na několika fotografiích fanoušci vytvářejí intenetové memy.” Pěkné 🙂 Děkuji za další díl.

  4. MaekJa. napsal:

    Vždy se těším na úterý.Vždy.Ale jak už to je nejnapínavější, tak následující řádek je „Článek má pokračování….Nechtěl by jste ve svém seriálu prodloužit díly? Myslím to částečně v žertu….Jinak výborná práce,Díky!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, to mě moc těší! A co se týče prodlužování článků, nemám s tím problém – pokud za mě ovšem někdo bude chodit do práce a platit složenky. 😀

  5. martin napsal:

    System TORU fungoval na inom principe ako KURS?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Systém TORU fungoval na principu dálkového ručního řízení přímo kosmonautem. Ten mohl (ale nemusel) využívat údajů Kursu (dálka, rychlost sbližování atd.). Hlavně se však orientoval podle záběru kamery, která byla namontována na Progressu a jejíž obraz byl přenášen na malý monitor v základním bloku stanice.

  6. Mr. G napsal:

    Super clanok s č. 37 🙂
    Kolko zaujímavých utorkov nas este caka ? 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To kdybych věděl… Víc než stovka to ale celkově nebude. 😉

      • kuban napsal:

        jenom sto? 🙁 to nejsou ani dva roky

        hurá, další dva roky 😀
        díky za vynikající bity plné hodnot pro generace současné i přicházející

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Myslel jsem sto dílů seriálu celkem, takže teď už maximálně šedesát (ale spíš to bude méně, uvidíme, jak moc budu ukecaný). Že já trouba jsem se do toho nechal uvrtat… 😀

  7. ptpc napsal:

    Perfektný článok! 🙂
    A čo sa týka Malenčenka, klobúk dolu!

  8. Brodský napsal:

    Fakt vynikající seriál. Čte se to jako román. Vřelý dík.

Zanechte komentář