Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením Saljut 6…

Nesnadné začátky

Stroj, jenž vznikal v Chruničevu v polovině sedmdesátých let, byl v mnohém podobný svým předchůdcům. Vzhledem k tomu, že jej měl na orbit vynést opět starý známý Proton, nebylo možné nijak divoce experimentovat s rozměry nebo hmotností. Trup s výrobním číslem №125 se opět skládal ze tří navzájem propojených válců o různých průměrech. Na předním konci stanice se nacházel přechodový úsek o délce 3 metry a průměrem 2 metry. Zde se nacházel přední stykovací uzel pro transportní Sojuzy, na boční stěně byl instalován poklop pro výstupy do volného prostoru. Nacházel se zde také systém zabezpečení životních podmínek a velká část fotovybavení stanice.

Na přechodový úsek navazovaly dva válce pracovního úseku o rozdílných průměrech. První, o délce 3,5 metru, měl průměr 2,9 metru a nacházel se v něm hlavní ovládací pult stanice, část systémů zabezpečení životních podmínek a také zde byly zvnějšku ukotveny tři solární panely uspořádané do tvaru „T“ s možností natáčení kolem podélných os. Jejich celková plocha byla 60 m²  a dodávaly stanici 4 kW energie. Na užší válec pracovního úseku přisedal prostřednictvím 1,2 metru dlouhého kónického napojení široký válec o délce 4,1 metru. V této části pracovního úseku se nacházela hlavní část vědecké aparatury, podle zvyklostí opět označovaná zkratkou ONA.

Hlavním přístrojem byl opět velký půldruhametrový teleskop BST-1M, umístěný v tradičním kónickém pouzdře na „podlaze“ pracovního úseku. Na palubě bychom našli také kameru MKF-6M, určenou k snímkování povrchu Země v šesti různých částech spektra. Výrobek firmy Carl-Zeiss z východoněmecké Jeny už za sebou měl úspěšné účinkování v rámci mise Sojuz-22. Mezi vědecké vybavení patřily i malé pícky „Splav“ a „Kristall“ pro materiálové experimenty. Další části vědeckého vybavení, například fotoaparáty a kamery, byla rozmístěny po celé stanici (například v přechodovém úseku mohli kosmonauti využít ke snímkování sedm iluminátorů) a celková hmotnost vědeckých přístrojů činila úctyhodných 1,5 tuny.

Samozřejmou součástí vybavení byl běhací chodníček (používaný už od dob Saljutu 1), veloergometr, podtlakové kalhoty „Čibis“ nebo polygraf „Polinom-2M“. K pohodlí kosmonautů přispíval mimo jiné videomagnetofon „Niva“. Novinkou byla plnohodnotná sprcha, jež sestávala z průhledného PVC válce, který se rozvinul od stropu k podlaze a kosmonaut uvnitř válce se mohl osprchovat několika litry vody, jež byla odsávána do speciální nádržky. Stejné zařízení bychom našli i na následujících sovětských stanicích. Pro experimentální účely měli kosmonauti k dispozici malou přechodovou komůrku, kterou bychom našli nad kuželem vědecké aparatury ONA. V ní byly během trvání experimentů uloženy některé aparatury (typicky pícky Splav a Kristall) a pomocí ní mohli kosmonauti do vnějšího prostoru také vyhazovat vaky s drobným odpadem.

Posledním úsekem stanice byl válec o průměru 4,1 metru a délce 1,25 metru. V jeho nehermetickém vnitřním prostoru se nacházely mimo jiné dva korekční motory, každý s tahem 300 kg a 32 malých orientačních motorků. Hlavně se však v tomto úseku nacházel druhý (zadní) stykovací uzel s instalací pro doplňování pohonných látek, vody a kyslíku z nádrží nových nákladních lodí řady Progress.

DOS-5 byl výjimečně zdařilým strojem, jenž si vzal to nejlepší ze svých předchůdců jak v programu DOS, tak Almaz, a přidal ještě něco navíc. Právem byl označován za stanici nové generace a na jeho palubě Sověti konečně dokázali v mnoha ohledech předehnat americký Skylab.

Stanice DOS-5 se pod oficiálním názvem „Saljut 6“ vydala do vesmíru 29. září 1977 v 9:20 moskevského času z bajkonurské startovní rampy 200-L. Nosičem byl tradičně Proton-K, který fungoval zcela bezchybně a vynesl stanici na počáteční dráhu 219 x 275 km. 2. října operátoři provedli dálkový zážeh korekčních motorů Saljutu, který stanici „popostrčil“ na pracovní dráhu 344 x 358 km. Po důkladné prověrce fungování všech systémů byl Saljut 6 připraven na svoji první posádku.

Pro dlouhodobý pobyt na Saljutu se připravovaly čtyři posádky, přičemž ta první z nich, tvořená nováčky Vladimirem Kovaljonkem a Valerijem Rjuminem, měla na stanici pobýt přibližně sto dní, čímž by o dva týdny překonala rekord poslední posádky amerického Skylabu. Navíc měli Kovaljonok a Rjumin přijmout dvě návštěvnické posádky, přičemž s první z nich si měli vyměnit poprvé v dějinách svoji loď, druhá posádka zase měla být internacionální – opět poprvé v dějinách. A do třetice – Kovaljonok s Rjuminem měli být aktéry příletu první zásobovací bezpilotní lodi a měli dohlížet na transfer paliva, okysličovadla a kyslíku, opět poprvé v dějinách. Zkrátka, Kovaljonok a Rjumin toho před sebou měli dost a dost.

Když se tedy 9. října v 5:40:35 moskevského času zvedla raketa s jejich Sojuzem-25 k obloze, očekávání posádky i všech na zemi byla veliká. Notabene když si uvědomíme, že termín startu stanice i první posádky byl naplánován mimo jiné i k příležitosti 60. výročí říjnové revoluce (u Sovětů nebylo neobvyklé, že termíny startů v pilotovaných i nepilotovaných programech byly účelově laděny k různým výročím SSSR nebo ke sjezdům komunistické strany). V okamžiku, kdy se Sojuz-25 po jednodenním samostatném letu a několika příslušných manévrech ocitl v blízkosti stanice, vzala ovšem všechna očekávání zasvé…

Ve vzdálenosti 100 metrů od stanice přešel Kovaljonok podle plánu na ruční řízení a pomalu přibližoval Sojuz k čelnímu stykovacímu uzlu Saljutu. Jenže to, co viděl na matnici periskopu, jej znepokojilo. Kovaljonok měl pocit, že stanice je k transportní lodi lehce natočena spodní částí. Ani Rjuminovi se vzájemné postavení podélných os stanice a lodi nezdálo být v pořádku a když byl Sojuz pouze pár metrů od Saljutu, zakřičel na svého velitele: „Brzdi!“ O zlomek sekundy dříve už Kovaljonok povytáhnul páčku translace na ručním ovládání k sobě a počítač dal pokyn příslušným motorkům, aby zastavily dopředný pohyb lodi. Sojuz se zastavil přibližně 1,5 metru od stanice a začal líně odplouvat zpět.

Ex post přišli specialisté a instruktoři na problém při výcviku. Ve skutečnosti byla podélná osa Sojuzu vzhledem k podélné ose stanice vychýlena přibližně o 2 °, což je bez problémů v mezích přípustné odchylky, která činí 4 °. Ovšem simulátor „Don“, na kterém kosmonauti manévr nacvičovali, neobsahoval vizuální repliku stanice, jež by umožňovala zobrazit korektně stanici při odchylce větší než 1 °. Pohled na reálný Saljut proto kosmonauty zmátl a přestože spojení lodi a stanice mohlo v onen okamžik proběhnout naprosto bezproblémově, Kovaljonok s Rjuminem manévr zastavili.

Po chvíli posádka s povolením řídicího střediska zahájila druhý pokus o přiblížení. Operátoři kosmonautům ovšem přikázali vypnout systém Igla – při jeho použití Sojuz spotřebovával příliš mnoho paliva. Druhý pokus už vypadal i z pohledu kosmonautů perfektně. Dokovací sonda Sojuzu vjela do konusu stykovacího uzlu Saljutu. Oba muži cítili lehký náraz a očekávali rozsvícení transparentu „Механический захват (mechanický záchyt)“, místo něj se však rozsvítil transparent „Отвод (odlet)“. K obrovskému překvapení kosmonautů se Sojuz jen lehce odrazil od stanice a opět se začal vzdalovat.

V této chvíli se už loď i stanice nacházely mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Kovaljonok zastavil Sojuz pár desítek metrů od stanice a rozhodl se pro další pokus. Přestože bylo vzájemné postavení obou strojů perfektní, ani tentokrát se západky na špici dokovací sondy nezachytily v „hnízdě“ stykovacího konusu stanice. Znovu se rozsvítil nápis „Отвод“ a Sojuz se začal vzdalovat. Opět zavisení ve vzdálenosti několik desítek metrů a tentokrát už s velkou nervozitou provedená kontrola paliva. V tento okamžik už jej v orientačním systému DPO zůstávalo z nominální zásoby pouze 10-15 kg, právě tolik, kolik je nutné pro bezpečný návrat na Zem. Kovaljonok s Rjuminem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu: použijí oněch posledních pár kapek paliva na další pokus. Pro návrat na Zem v případě neúspěchu mohou použít nouzovou zálohu paliva.

Ani tento pokus se nesetkal s úspěchem. Sojuz se do třetice jemně odrazil od Saljutu a zavisel ve vzdálenosti přibližně 10-15 metrů. Když kosmonauti mohli opět navázat spojení se zemí, všeobecná nálada byla velmi skleslá. Vzrušení však na sebe nenechalo dlouho čekat: když se středisko dotázalo, kde se momentálně vzhledem k Sojuzu nachází stanice, Kovaljonok se při pohledu z okénka orbitálního modulu málem zajíkl. Saljut se vznášel méně než 10 metrů od lodi! Palivo pro separační zážeh už nebylo k dispozici, v záložních nádržích bylo posledních 10 kg, jež stačily pouze na jeden jediný pokus o návrat na Zem. Několik dlouhých desítek minut proto kosmonauti i středisko s napětím čekali, zda se jejich loď vlivem zákonů nebeské mechaniky střetne se stanicí nebo ne. Po dlouhých, předlouhých dvou obletech Země se naštěstí začal Saljut pomalinku vzdalovat.

Zklamanou posádku nyní čekala cesta domů. Místo tříměsíční mise se jejich let smrsknul na pouhé dva dny. 11. října se Kovaljonok a Rjumin chystali na přistání. Během něj na ně čekal poslední napjatý okamžik. V rámci zavedené praxe obdrželi od řídicího střediska před přistáním mimo jiné také časové značky jednotlivých milníků přistávací sekvence. Podle informace ze střediska měl padákový systém spustit svou sekvenci vylétnutím výtažného padáčku v 06:08:12 moskevského času. Ve stanovený čas se kabina řítila k zemi, ale vůbec nic se nedělo! Kosmonauti se zatím neznepokojovali, pokud v určený čas nezafunguje hlavní padák, padesát sekund na to zhruba ve výšce 4,5 km vyletí záložní padák. Jenže ani po padesáti sekundách se nestalo vůbec nic – žádné bouchnutí odhozeného poklopu, žádný úder vytahovaného padáku. Až když palubní hodiny ukazovaly 06:12:08, návratový modul se zatřásl a ze svého kontejneru vypadnul výtažný padáček hlavního padákového systému. Teprve nyní oba kosmonauti, kteří se mezitím už pomalu loučili se životem, pochopili, kde se stala chyba. Během diktování časové značky spuštění padákového systému popletl spojař v řídicím středisku minuty a sekundy!

Po přistání se rozběhlo pátrání po tom, co bylo příčinou neúspěchu spojení Sojuzu se stanicí. Bohužel, orbitální úsek i se spojovacím mechanismem shořel v atmosféře a tak se mohli členové vyšetřovací komise pouze dohadovat. Podle Kovaljonka za všechno mohl déšť, který padal na bajkonurský komplex v době startu. Dle jeho názoru zatekla voda pod aerodynamický kryt a tam během startu zmrzla. Led pak zablokoval západky ve špici dokovací sondy. Přesnou příčinu selhání spojovacího mechanismu se nakonec nepodařilo nikdy objasnit.

Krom prvního neúspěšného pokusu však podle vyšetřovací komise Kovaljonok s Rjuminem nenesli na selhání svého letu žádnou vinu. Nicméně debakl Sojuzu-25 zatřásl celým pilotovaným programem poměrně výrazně: bylo rozhodnuto, že napříště musí na palubě Sojuzu letět vždy alespoň jeden člen posádky, který za sebou už má alespoň jeden kosmický let. Toto pravidlo znamenalo, že mnohé stávající posádky (včetně internacionálních, které se připravovaly od začátku roku 1977) musely být rozpuštěny a znovu zformovány s obměněným složením. O svou šanci letět do vesmíru tak přišlo mnoho nováčků, mezi jinými například i Pjotr Kolodin, člen původní posádky Sojuzu-11, který se dosud připravoval na svůj první let coby člen první návštěvnické posádky s Vladimirem Džanibekovem.

Nově byla sestavena také posádka, jež měla vykonat „opravný pokus“ coby první dlouhodobá expedice na Saljut 6, ve složení Jurij Romaněnko/Georgij Grečko. Grečko už byl veteránem letu Sojuzu-17, navíc jeho zkušenosti coby bývalého inženýra konstrukční kanceláře OKB-1/CKBEM byly důležité pro úkol, který tato posádka dostala navíc oproti původnímu plánu. Vzhledem k tomu, že nikdo nemohl s určitostí říci, zda za neúspěšnými pokusy o spojení Sojuzu-25 se stanicí nestála závada na stykovacím uzlu Saljutu nebo zda nebyl mechanismus během neúspěšných pokusů poškozen, přibyla do programu plánovaného výstupu do volného prostoru také vizuální inspekce uzlu. Protože přední uzel byl prozatím považován za nespolehlivý, Sojuz-26 s Romaněnkem a Grečkem se měl připojit k zadnímu stykovacímu uzlu.

Když 10. prosince 1977 v 04:18:40 moskevského času Sojuz-26 odstartoval z Gagarinské rampy bajkonurského kosmodromu, na oba kosmonauty čekalo 96 dní ve vesmíru – absolutní rekord, kterým by se SSSR konečně přehoupl přes svého rivala, USA. Nejprve však bylo třeba „zakotvit“ u budoucího kosmického obydlí. Ve středisku i v kabině Sojuzu vládla napjatá atmosféra, ovšem nakonec šlo všechno hladce. Po necelých šestadvaceti hodinách od startu se transportní loď bez jakýchkoli problémů připojila k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Saljut 6 mohl být konečně používán k tomu, k čemu byl předurčen.

Po odkonzervování a prověrce palubních systémů se Romaněnko s Grečkem začali chystat k výstupu do volného prostoru. Původně bylo v plánu otestování nového skafandru Orlan-D během jednoduchého výstupu, kdy měl jeden ze členů posádky „vykouknout“ ven skrze průlez v boku přechodového úseku Saljutu. Nyní ovšem před Romaněnkem a Grečkem stál poněkud komplikovanější plán. Otevřen neměl být poklop na boku přechodového úseku, ale hlavní příklop v ose stanice, skrze který měla původně do interiéru vstoupit posádka Sojuzu-25.

Desátý den letu, 20. prosince, přišel moment, jenž měl rozhodnout o dalším programu letu. Pokud nebude uzel v pořádku, bude to znamenat vážné problémy s letovým plánem. Po snížení tlaku na zanedbatelnou hodnotu kosmonauti za pomoci titanového páčidla otevřeli příklop a Grečko se po vizuální inspekci dokovacího konusu povytáhnul ven, aby zkontroloval přírubu stykovacího uzlu. Prověřil, co se prověřit dalo a pomocí televizní kamery zachytil detaily i pro analýzu v řídicím středisku. Pak na chvíli neplánovaně vykouknul ze stykovacího uzlu i Jurij Romaněnko a po půldruhé hodině byl celkově teprve třetí sovětský výstup do prostoru u konce. Výsledek inspekce byl jednoznačný: uzel je v pořádku a stanice může začít fungovat v plnohodnotném režimu!

10. ledna 1978 odstartoval z Bajkonuru Sojuz-27 s první návštěvnickou posádkou ve složení Vladimir Džanibekov a Oleg Makarov. Následujícího dne se hladce připojil k přednímu stykovacímu uzlu Saljutu. Když přešli Džanibekov a Makarov na palubu stanice, byl to historický okamžik: na palubě jediné orbitální stanice byli v ten okamžik čtyři lidé (tento rekord bude překonán až v roce 1982, když na palubě Saljutu 7 bude pobývat 5 osob najednou). Komplex Sojuz-27/Saljut 6/Sojuz-26 byl pořádný „macek“ – na délku měřil přibližně 28,5 metrů, jeho hmotnost činila 32,3 tun a objem hermetických prostor dosahoval 100 m³.

Džanibekov a Makarov plnili poměrně náročný program, který reflektoval krátký let této posádky. Oproti Romaněnkovi a Grečkovi byla jejich mise „sprintem“ v porovnání s „maratonem“ stálé posádky. 13. ledna proběhla zajímavá procedura, jež se měla stát do budoucna rutinou: Sojuz-26 blokoval zadní port stanice, jenž v sobě ukrýval systém doplňování paliva a okysličovadla z nákladní lodi. Proto bylo třeba jej uvolnit. Obě posádky toho dne vzájemně vyměnily anatomické vložky v sedadlech Kazbek v návratových modulech Sojuzů a o dva dny později Romaněnko s Džanibekovem oživili své vyměněné lodě – Romaněnko Sojuz-27 a Džanibekov Sojuz-26 – aby je otestovali. Přes menší problém se zkratem malého komponentu v systému zvukového hlášení poruch u Sojuzu-26 bylo vše v pořádku. 16. ledna se Sojuz-26 s Džanibekovem a Makarovem odpojil od Saljutu a zamířil domů. Opět se přepisovaly historické anály: poprvé se posádka na Zem vrátila v jiném stroji, než v jakém vzlétla do vesmíru.

O pouhé čtyři dny později odstartovala z Bajkonuru nová kosmická loď s názvem Progress-1. Bezpilotní stroj odvozený z transportních lodí Sojuz byl určen k zásobování orbitálních stanic. Tam, kde byl u klasických Sojuzů orbitální úsek, měl Progress skladovací prostory, ukrývající náklad, jež si měla přebrat posádka. V místech návratového modulu byly nyní nádrže na palivo, okysličovadlo, kyslík a vodu. Agregátový úsek s hlavním motorem zůstal oproti Sojuzu beze změn.

22. ledna se nákladní loď spojila se stanicí. Na její palubě bylo připraveno zhruba 1 000 kg pohonných látek, dalších 1 300 kg vážil náklad ve skladovacím prostoru. Romaněnko a Grečko se téměř ihned dali do vybalování a překládání zásob, celá práce trvala několik dní. Mezitím běžely také prověrky těsnosti propojení mezi palivovou a kyslíkovou soustavou Saljutu a jejich protějšky na Progressu. Na přelomu ledna a února se nádrže na Saljutu začaly plnit určenými látkami. Celý proces trval několik dní, energetická náročnost procesu si vyžadovala periodické dobíjení baterií stanice. 5. února ještě motor Progressu „pošťouchnul“ stanici na vyšší dráhu a 6. února se nákladní loď naložená odpadem a nepotřebným vybavením odpojila od Saljutu. Po odpojení proběhly ještě testy naváděcího a pohonného systému Progressu a 8. února první zásobovací loď v dějinách podle plánu shořela v atmosféře.

Po odletu Progressu si mohli Romaněnko s Grečkem trochu oddechnout. Rozhodli se poprvé využít dobrodiní palubní sprchy. Oproti plánům se příprava lázně pořádně protáhla. Celkem trvala příprava a následný úklid sprchovacího koutu celý den. Na to, že sprchování zabralo oběma mužům pouhých deset minut, to byla příliš dlouhá procedura. Romaněnko a Grečko usoudili, že jedno sprchování stačilo a po zbytek letu se rozkládáním sprchového koutu nezatěžovali (zajímavé je, že ke stejnému závěru došli i někteří astronauti programu Skylab a vlastně i všechny následující posádky orbitálních stanic).

Druhá a poslední návštěvnická posádka, kterou měli Romaněnko s Grečkem na palubě Saljutu 6 přijmout, odstartovala do noční oblohy z Gagarinské rampy 2. března v 18:28:10 moskevského času. V návratovém modulu Sojuzu-28 seděl velitel Alexej Gubarev a kosmonaut-výzkumník Vladimír Remek. Za práh vesmíru se poprvé podíval občan jiného státu než SSSR a USA. Na osmnáctém obletu Země, 3. března ve 20:10 moskevského času, se Sojuz-28 připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu. O tři hodiny později se otevřely poklopy a Remek s Gubarevem propluli do nitra stanice, kde je již čekali rozesmátí Romaněnko s Grečkem.

Ovšem v případě Romaněnka byl onen úsměv trochu strojený. Velitel stanice už několik dní bojoval s neustávající bolestí jednoho zubu. Proto měli internacionální návštěvníci ve výbavě i dentistické náčiní včetně zubní vrtačky. Ošetření „rychlokvašenými“ zubaři však Romaněnko promptně zavrhnul a rozhodl se vydržet bolest až do konce letu. Náladu mu alespoň trochu mohlo napravit avízo z řídicího střediska, které 4. března gratulovalo základní posádce k překonání hranice 84 dní ve vesmíru – dosavadního rekordu astronautů mise Skylab SL-4.

Mezinárodní posádka plnila po sedm dní na stanici program, ve kterém významné místo zaujímaly experimenty vyvinuté v československých vědeckých institucích. V nabitém denním programu si návštěvníci mnoho spánku neužili – oba věděli, že se už na orbit znovu nepodívají. Gubarev letěl podruhé a v oddílu kosmonautů na svou šanci čekalo mnoho mladých a schopných, Remek si zase uvědomoval, že jeho let je historický a při realistickém posouzení stavu věcí další šanci už mít nebude. Když se 10. března v 13:23:30 moskevského času Sojuz-28 oddělil od Saljutu, měli oba muži na jeho palubě pravděpodobně pocit jisté definitivnosti a neopakovatelnosti svých zážitků. Remek s Gubarevem přistáli v 16:44 moskevského času ve sněhové vánici nedaleko kazašského města Arkalyk.

Po odletu internacionální posádky začali Romaněnko s Grečkem připravovat stanici na samostatné fungování. Jejich mise se naplnila 16. března, když za sebou uzavřeli příklop a oddělili Sojuz-27 od Saljutu. Návrat na Zem proběhl téměř bez problémů – tedy až na fakt, že z nějakého důvodu nefungoval periskop, pomocí něhož měl Romaněnko orientovat Sojuz k brzdicímu zážehu. Romaněnko vyřešil situaci rychle a vynalézavě: zorientoval loď pohledem z bočních okének. Brzdicí zážeh proběhl nominálně…

16. března ve 14:18:47 moskevského času dosedl návratový modul Sojuzu-27 nedaleko města Celinograd po rekordním letu o trvání 96 dní, 10 hodin a 8 sekund. Jurij Romaněnko se konečně dočkal ošetření svého bolavého zubu a Georgij Grečko se až nyní od svého velitele Romaněnka dozvěděl, že mu na počátku ledna zemřel otec. Zprávu sdělili veliteli během svého pobytu na stanici Džanibekov s Makarovem, Romaněnko se však rozhodl, že svému kolegovi o této smutné události během letu neřekne. Na orbitu Grečko tak jako tak nic dělat nemohl a jeho případné (byť pochopitelné) psychické problémy by se mohly promítnout na plnění programu letu nebo na bezpečnosti v případě havarijní situace.

Rekordní mise Romaněnka a Grečka byla tak trochu zázrakem. Když byli po debaklu Sojuzu-25 spárováni coby nová základní posádka, ani oni sami si nemysleli, že mohou jako tým fungovat. Zkušený a klidný Grečko byl pravým opakem temperamentního nováčka Romaněnka. Nakonec však s údivem zjistili, že stačilo, aby si nastavili základní pravidla chování a voilà – za celé tři měsíce pobytu na stanici se neobjevil žádný vážný konflikt. Oba si mimo jiné vymohli, aby je Země neúkolovala jednotlivě, všechny úkoly měly směřovat posádce jako celku a oni sami rozhodnou, kdo z nich se daného úkolu ujme. K dobré atmosféře na palubě přispěl i nový režim dne. Oproti předchozím stanicím, kde posádky přizpůsobovaly svůj rytmus dne tak, aby byla co nejvíce využita komunikační „okna“ se Zemí, nyní kosmonauti zachovávali moskevský čas. Vstávali v 8 hodin a usínali ve 23 hodin moskevského času.

První dlouhodobá expedice na Saljutu 6 byla zkrátka téměř dokonalým úspěchem. Na jaře 1978 vše napovídalo tomu, že po dlouhých porodních bolestech a velmi skromných úspěších má Sovětský svaz v rukou skutečně velkolepý stroj, který umožní přetvořit nízký orbit na místo, kde člověk setrvává týdny a měsíce, pracuje, odpočívá a žije, místo, které může považovat za svůj dočasný domov…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.esascosas.com/wp-content/uploads/2015/12/Salyut607.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/s/salyut6b.jpg (kredit: Mark Wade)
http://4.bp.blogspot.com/-VdIEcS-Mggs/TfAwkKB6qAI/AAAAAAAABfo/–lW796sVwo/s1600/Salyut.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-25_4.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-26.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/salyut-6_1_progress-1.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-27_2.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-26_seva.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-28_2.htm (kredit: spacefacts.de)