Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím pádem nebude dostatečně účinné ani urychlování pomocí nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz. Saljut totiž nebude moci parametry své dráhy korigovat tak, aby přilétající loď mohla využít co nejekonomičtější trajektorii, proto v nádržích Sojuzů a Progressů zbude méně paliva. Hrozba visela také nad orientačními motorky, jež využívaly stejné nádrže paliva i okysličovadla jako ODU. Na bedrech Vladimira Afanasjeviče Ljachova a Valerije Viktoroviče Rjumina tedy ležela obrovská odpovědnost. Možná by však byli velmi překvapeni, kdyby tušili, že jejich let nakonec bude mít zcela jiný průběh, než původně očekávali…

Rekordy i zklamání

Po neúspěchu mise Sojuzu-25 nad její posádkou, jak už bylo v předchozích dílech seriálu řečeno, nadřízení nezlomili hůl. Vladimir Kovaljonok dostal příležitost podívat se na palubu stanice v rámci druhé dlouhodobé expedice a nyní měl dostat svou druhou šanci i jeho bývalý palubní inženýr Valerij Rjumin. Spolu se svým novým velitelem Vladimirem Ljachovem nejprve vykonávali funkci dublérů pro Kovaljonka a Ivančenkova a posléze postoupili o stupínek výše, na post hlavní posádky. To, že byli palubními inženýry jmenováni bývalí pracovníci NPO Energija, se ukázalo být velmi šťastnou okolností. Rjumin totiž velmi důvěrně znal pohonný systém Saljutu a mít někoho takového na palubě během nelehkých opravárenských prací rozhodně neškodí…

Sojuz-32 s oběma muži na palubě odstartoval 25. února 1979. Bylo znát, že pro Sověty se lety ke stanicím pomalu stávaly rutinou, protože Sojuz den po startu bez komplikací zakotvil u předního stykovacího uzlu stanice. Po otevření příklopů Ljachova s Rjuminem přivítal jemný závan podivné vůně, jež byla podle některých zdrojů pozůstatkem experimentu „Svěžest“ prováděného předchozí posádkou. Pro Ljachova s Rjuminem nyní nastaly dny naplněné prací, prací a zase prací.

Nejprve bylo třeba odkonzervovat stanici. 1. března pak ještě předtím, než „uspali“ svůj Sojuz, Ljachov s Rjuminem zvedli orbit stanice. O tom, že orbit nebyl upraven motory ODU, Sověti mlčeli. Posádka se zatím věnovala hlavně údržbářské práci a opravám. Kosmonauti s sebou přivezli poměrně značné množství náhradních dílů a dalšího materiálu, nicméně na hlavní várku propriet nutných k opravárenské činnosti si museli počkat do 14. března, kdy u zadního stykovacího uzlu zakotvil Progress-5. Krom jedné tuny pohonných látek přivezl například nový rentgenový teleskop Jelena-F, náhradní pícku „Kristall“ – původní se porouchala po 40 tavbách – a nový dálnopis „Stroka“ (starý se rovněž porouchal). Mezi nejdůležitější části nového vybavení, které náklaďák Progress přivezl, patřil malý monochromatický televizní monitor s úhlopříčkou 28 cm, který měl umožnit oboustranné obrazové spojení s řídicím střediskem. 24. března se jeho obrazovka poprvé rozsvítila a poprvé v dějinách tak bylo navázáno oboustranné obrazové spojení vesmíru se Zemí. O tom, že možnost vidět své rodiny během soukromých komunikačních seancí, byla obrovským příspěvkem morálce posádky snad není ani třeba hovořit…

Po vykládce Progressu a naložení nepotřebných předmětů a odpadu na jeho palubu se konečně mohla posádka začít zabývat opravou nádrže ODU. Vlastně se ani tak nejednalo o opravu, jako spíše o izolaci inkriminované nádrže od zbytku palivové soustavy. Soulodí Sojuz-32/Saljut 6/Progress-5 bylo nejprve roztočeno kolem příčné osy. Vypadalo to, jako by celý velký komplex dělal pomalé plavné kotrmelce. Výsledná odstředivá síla stačila na to, aby se v pochroumané nádrži oddělilo palivo od dusíku. Čisté palivo kosmonauti přesměrovali do jiné, zdravé nádrže a zbytek pak skončil v nádržích Progressu. Když byla poškozená nádrž prázdná, byla pomocí ventilů izolována od zbytku palivové soustavy a její napouštěcí ventily pak otevřeny do vakua, aby zmizela rezidua paliva. Pak byla naplněna dusíkem a definitivně uzavřena. Potrubí bylo vystaveno po jeden týden působení vakua a nakonec také promyto dusíkem. Celá operace proběhla naprosto bez problémů a Saljut byl zachráněn. Progress-5 svými orientačními motorky zastavil rotaci komplexu, a 3. dubna se od stanice odpojil, aby zamířil do hustých vrstev atmosféry, kde zanikl. Uvolnil tak zadní stykovací uzel pro návštěvnickou posádku, jejíž start byl za dveřmi.

Sojuz-33 s Nikolajem Rukavišnikovem a bulharským občanem Georgijem Ivanovem odstartoval 10. dubna a zpočátku vše probíhalo podle plánu. Druhý den letu se loď blížila k Saljutu, na jehož palubě už Ljachov s Rjuminem nedočkavě vyhlíželi návštěvu. Když byla vzdálenost menší než 4 km, vydalo řídicí středisko povel k zapnutí hlavního motoru Sojuzu. Zážehem měla být snížena rychlost sblížení. Jenže místo šesti sekund motor pracoval pouhé tři sekundy. Sojuz-33 proletěl ve vzdálenosti několika metrů kolem stanice. Když Rukavišnikov nastartoval motor podruhé, téměř okamžitě zhasnul, navíc se objevily silné vibrace. Ljachov s Rjuminem hlásili, že viděli spaliny motoru jakoby vychýlené do strany.

Po několika desítkách minut dostala posádka Sojuzu-33 pokyn sejmout skafandry. Bylo evidentní, že na motoru jejich lodi se vyskytl velmi vážný problém. Anabáze Rukavišnikova a Ivanova už byla podrobně popsána jinde, stačí zde pouze konstatovat, že se jim podařilo z ošemetné situace vyváznout a bezpečně přistát necelé dva dny po startu.

Defekt motoru Sojuzu-33 měl ovšem vážný vliv také na další průběh dlouhodobé expedice. Když Ljachov s Rjuminem zaslechli pokyn, aby si Rukavišnikov a Ivanov svlékli skafandry, čímž bylo dáno jasně najevo, že se jejich návštěva na stanici ruší, údajně byly v radiokomunikaci slyšet jejich těžké povzdechy. Možná by byli v ten okamžik ještě skleslejší, kdyby tušili, jak se celá věc bude vyvíjet dále.

Protože bylo třeba velmi důkladně prošetřit příčinu selhání hlavního motoru Sojuzu, další lety byly pozastaveny. Tím pádem byla odložena i mise sovětsko-maďarské posádky, kterou měli Ljachov s Rjuminem na palubě přivítat. Znamenalo to, že až do konce svého letu neuvidí žádné nové obličeje a budou muset vydržet pouze sami se sebou. Vrásky na čele ovšem posádce i řídicímu středisku dělal i Sojuz-32. Nikdo zatím netušil, co problém s motorem způsobilo a tím pádem si také nikdo nemohl být jistý, zda se podobný defekt neskrývá i v Ljachovově a Rjuminově lodi. Dalším problémem začínala být garantovaná životnost Sojuzu, která činila 90 dní a na konci května měla tedy vypršet. V plánu bylo uskutečnit výměnu Sojuzu v rámci návštěvy sovětsko-bulharské posádky, to ovšem nyní bylo passé.

Do třetice se ještě přidal problém, jenž vznikl 18. května. Ten den měl Rjumin provést plánovanou korekci orbitu Saljutu pomocí hlavního motoru Sojuzu. Měl to být současně test motoru. Rjumin ovšem v seznamu úkonů vynechal jeden krok a neotevřel kryt, jenž v době mezi zážehy zakrýval trysku a chránil útroby motoru před nechtěnými termálními změnami. Zážeh bez problémů proběhl, ovšem v krytu byl vypálen otvor. Vzniklo tak nebezpečí, že se motor prochladí. Nezbylo tedy, než Saljut orientovat tak, aby záď Sojuzu směřovala k Zemi, jejíž odražené teplo udržovalo termální poměry alespoň přibližně v normě. Na důvěře k motoru to však rozhodně nepřidalo.

Bylo evidentní, že bude nutné vymyslet, jak vyměnit Sojuz tak, aby byla minimalizována rizika. Nakonec bylo rozhodnuto, že Sojuz-34, který měla původně osedlat sovětsko-maďarská posádka, bude po velmi pečlivých testech pohonného systému startovat v bezpilotním režimu. Valerij Kubasov a Bertalan Farkas si musejí počkat až na jinou příležitost, místo nich poputuje na stanici přibližně 200 kg nákladu a zásob (mimo jiné i rostlinky tulipánů, které na Bajkonuru v té době zrovna kvetly).

Mezitím posádka pracovala dále a čekala na další náklaďák. Progress-6 u stanice zakotvil 18. května, přičemž jeho rychlost byla v poslední fázi přiblížení vyšší než obvykle a připojení doprovázel poměrně silný úder. Následně se nedařilo ověřit hermetičnost spojení a proto se Ljachov s Rjuminem dostali do Progressu až druhého dne. Mimo jiné náklaďák přivezl i materiál pro některé experimenty, jež byly původně plánovány pro pobyt bulharského kosmonauta. Nyní si museli Ljachov s Rjuminem poradit sami.

6. června 1979 odstartoval z Bajkonuru Sojuz-34. Pokud by někdo měl možnost nahlédnout do interiéru, zřejmě by byl překvapen neobvyklým pohledem: pilotní křesla byla prázdná. Po navedení na orbit opakovaně probíhaly důkladné prověrky pohonného systému a mezitím loď začala stíhat Saljut 6. Stanice si zatím ponechávala přistykovaný Progress-6, čekalo se, až budou všechny prověrky motoru Sojuzu provedeny. Stanice si tak zachovávala možnost korekce orbitu prostřednictvím prověřeného a několikrát použitého motoru nákladní lodi.

8. června proběhla do té doby neobvyklá operace: ráno se od zadního stykovacího uzlu odpojil Progress-6, aby se o dvanáct hodin později k témuž uzlu připojil bezpilotní Sojuz-34. Nicméně všechno nešlo úplně hladce: posádka provedla kontrolu nové lodi a zjistila, že hlavní ovládací pult „Sirius-7K“ v návratovém modulu nelze zapnout! Nezbylo nic jiného, než demontovat spínací blok z ovládacího pultu ze Sojuzu-32 a namontovat jej do pultu v Sojuzu-34.

Když starý Sojuz posloužil jako neočekávaný zdroj náhradních dílů a byl z něj vyložen veškerý náklad, posádka do jeho návratového modulu naskládala přibližně 180 kg nákladu – vesměs produktů a záznamů experimentů. 13. června se Sojuz-32 od stanice odpojil a zamířil k přistání v Kazašské SSR. Jeho motor fungoval naprosto bezvadně a návratový modul přistál v určené oblasti u města Džezkazgan poté, co strávil 108 dní ve vesmíru. Jeho následná důkladná analýza posloužila konstruktérům v rozšiřování provozní obálky příštích verzí Sojuzů.

O den později Ljachov a Rjumin zakonzervovali systémy Saljutu a odpojili svůj nový Sojuz od stanice. Nezamířili však domů, pouze šli ve stopách svých kolegů z předchozí posádky. Se Sojuzem-34 zaviseli v bezpečné vzdálenosti od Saljutu, který posléze předvedl plavnou otočku o 180 °, aby se Sojuz mohl připojit k přednímu stykovacímu uzlu. Tím se uvolnilo místo pro další nákladní Progress.

Ten dorazil 30. června a v jeho nákladovém manifestu bychom tentokrát našli mnohem méně pohonných látek pro stanici, než bylo dosud obvyklé. Zásoby paliva v nádržích stanice byly totiž poměrně bohaté, proto si mohli Sověti dovolit na margo paliva naložit do Progressu-7 o to více zásob, aparatur a experimentů. Zřejmě nejvýznamnějším kouskem byl skládací desetimetrový radioteleskop KRT-10. Ten přišel ke slovu 18. července.

Toho dne se Progress-7 připravoval na odpojení od stanice. Kosmonauti však uzavřeli pouze příklop stykovacího uzlu na straně stanice a příklop Progressu zůstal otevřen. Ještě předtím z něj posádka odmontovala dokovací sondu. V průlezu se nyní nacházela složená anténa teleskopu, jež byla připojena místo dokovací sondy Progressu ke konusu na příklopu stanice. Když se v ranních hodinách Progress odpojil, z jeho útrob pomalu vyjížděla složená anténa a poté, co se z Progressu zcela vymanila, se podle plánu rozevřela.

Radioteleskop KRT-10 pozoroval jak zemský povrch, tak i objekty ve vesmíru, přičemž pozorování vesmírných objektů probíhalo v součinnosti s pozemním teleskopem na Krymu. Výsledky zanechaly ve tvůrcích KRT-10 smíšené pocity, rozlišení detailů zemského povrchu činilo 7 km, což nebyl nijak závratný výsledek. Ani pozorování kosmických objektů údajně nepřineslo žádná převratná data.

Práce s teleskopem nicméně probíhaly do 9. srpna. V té době už měli Ljachov a Rjumin nakročeno k návratu domů a pomalu balili své propriety a zakonzervovávali stanici. Onen srpnový čtvrtek měli teleskop vypnout a odhodit jej, aby byl uvolněn zadní stykovací uzel. V určený čas Rjumin stiskl tlačítko, kterým se měly aktivovat pyrošrouby a oddělit teleskop od stanice. Ovšem k velkému překvapení jeho i Ljachova sebou anténa trhla a místo toho, aby se začala vzdalovat od stanice, zůstala na ní zachycena! Evidentně se zasekla o nějaký výčnělek na povrchu stanice a odmítala se vydat na samostatný let. Kosmonauti se jí pokusili domluvit roztočením stanice, ale bez úspěchu.

Nastalo dilema: mají anténu nechat na místě a odletět domů? V tom případě by bylo další fungování stanice problematické. Nebo mají provést výstup do prostoru a pokusit se anténu uvolnit ručně? Tato varianta přinášela mnoho neznámých, Ljachov s Rjuminem neměli během svého letu žádný výstup v plánu a navíc by se jednalo o improvizaci. Nakonec bylo rozhodnuto zkusit druhou variantu. Výstup proběhne 15. srpna a v souvislosti s tím se datum přistání odkládá o dva dny.

Ljachov a Rjumin měli ohledně přijatého řešení – slušně řečeno – své pochybnosti. Do nevyzkoušené a riskantní operace se jim příliš nechtělo, riziko bylo o to větší, že hrozilo protržení skafandru o některou část antény nebo stanice. Den předem nicméně kosmonauti začali připravovat Orlany-D na výstup. Jako by jim osud potvrzoval jejich obavy, v jednom z Orlanů se už dříve porouchal záložní ventilátor pro cirkulaci vzduchu. Onen ventilátor se původně měl svézt k analýze na Zem, nyní jej však kosmonauti namontovali zpět, aby uzavřeli ventilační okruh. Rjumin bude muset pracovat pouze s jedním funkčním ventilátorem, pokud by bylo zle, byl tady ještě nouzový ventilační injektor.

15. srpna v 17:16 moskevského času otevřel Rjumin s bušícím srdcem (jeho tep v ony momenty vylétnul až na 130 úderů za minutu) příklop na boku přechodového úseku a vydal se ven. Ljachov jej mezitím z přechodového úseku jistil a když se Rjumin začal pomalu škrábat po povrchu stanice směrem dozadu, přemístil se Ljachov do příklopu a postupně uvolňoval kabel, který zásoboval Rjuminův Orlan-D elektrickou energií.

Deset minut poté, co Rjumin opustil útroby stanice, nastala orbitální noc a navíc se Saljut dostal mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Svým způsobem to možná bylo dobře, protože kosmonauti měli na práci „klid“. Když se rozednilo, Rjumin doručkoval k zadnímu stykovacímu uzlu a nejprve obhlížel situaci. O jednom místě, kde se anténa zachytila, kosmonauti předem věděli, protože jej viděli skrz jeden z iluminátorů a také díky jedné z kamer. Nyní se ukázalo, že krom tohoto „záseku“ ještě na několika místech pevné části antény roztrhly vnější obšívku pláště stanice. Rjumin uchopil nůžky, které měl připoutané k rukavici a začal stříhat první ze čtyř ocelových prutů, jež se v plášti zasekly. Prut měl v průměru asi milimetr a byl „napjatý jako struna“. Když byl prut přeštípnut, anténa se náhle zakolébala a začala se naklánět na Rjumina. Naštěstí po chvíli kolébání ustalo a Rjumin mohl pracovat dál. Když byly přeštípnuty všechny čtyři pruty, Rjumin uchopil půldruhametrovou tyč, kterou se měl „bránit“ v případě, že by jej anténa měla začít přímo ohrožovat, a opřel se s ní o anténu. Anténa se náhle odpoutala od stanice a plavně letěla pryč. Bylo vyhráno!

Když bylo opět navázáno spojení, středisko nejprve nevěřilo tomu, že anténa je pryč. Ljachov s Rjuminem svou práci odvedli za poloviční dobu oproti předpokladu. Zbývalo jen vrátit se do bezpečí stěn stanice, cestou ještě sejmout několik vzorků, jež byly vystaveny kosmickému prostředí a Rjumin ještě očistil jeden z iluminátorů papírovým ubrouskem. Výstup trval 1 hodinu a 23 minut a skončil dokonalým úspěchem. Lepší dárek si ke čtyřicátým narozeninám, které měl o den později oslavit, Valerij Rjumin ani nemohl přát…

Konečně mohli oba muži vyrazit domů. 19. srpna se Sojuz-34 odpojil od stanice a o tři a půl hodiny později byli Ljachov s Rjuminem opět bezpečně na Zemi. Dvě minuty po přistání už slyšeli ťukání na příklop návratového modulu. Konečně mohli kosmonauti spatřit i jiné tváře, než tvář toho druhého! Je málo známým faktem, že 3. dlouhodobá posádka Saljutu 6 krom svého dočasného rekordu v délce pobytu v kosmu v trvání 175 dní, 0 hodin, 35 minut a 37 sekund ustanovila ještě jeden rekord, který vydržel doposud: totiž rekord v izolaci. Po celou dobu svého pobytu ve vesmíru byli Ljachov s Rjuminem pouze sami dva, bez jakýchkoli návštěv. Tento rekord trvá do dnešních dní…

U Saljutu 6 zavládl klid. Ten byl přerušen až o čtyři měsíce později. 16. prosince odstartoval z Bajkonuru nový návštěvník, tentokrát opět bezpilotní. Oním návštěvníkem byl testovací exemplář nové generace Sojuzu T (konstrukční značení 7K-ST). Sověti jeho vypuštěním dali najevo, že vývoj této nové verze Sojuzu se chýlí do finální fáze, předchozí lety totiž proběhly pod všeobjímajícím a mlhavým označením „Kosmos“, kterýmžto názvem bylo označováno mimo jiné vše, co bylo z pohledu Sovětů nutno utajit.

Sojuz T-1 se dva dny po startu přiblížil ke stanici, ovšem napoprvé „přestřelil“ – ve finální fázi nebyla jeho poloha vůči Saljutu korektní. Další den už šlo vše jako na drátkách. Sojuz T-1 hladce zakotvil u předního stykovacího uzlu Saljutu a strávil se stanicí 95 dní. 23. března 1980 se od stanice odpojil a po dalších dvou dnech testů v pořádku přistál v určené oblasti.

Stanice opět osaměla, ovšem ne nadlouho. O dva týdny později měla na stanici dorazit další dlouhodobá posádka. Na jejím dvoučlenném týmu by nebylo nic zvláštního, nebýt osoby palubního inženýra expedice. Kdyby mu totiž ještě před několika týdny někdo řekl, že v dubnu poletí na dlouhodobý pobyt na Saljut 6, onen palubní inženýr by si velmi rezolutně klepal na čelo. Ale jak už to bývá, životům lidí často vládnou náhody…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-32_6.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-33.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-32_krt-10.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.astronautix.com/graphics/q/qsl7krt1.jpg (kredit: RKK Eněrgija)
http://index43su.narod.ru/ussrobj1979/souz32forindex43su.jpg (kredit: index43su.narod.ru)