První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise se vydaly k Venuši v druhé polovině let šedesátých a kdy se konečně i Veněrám začalo dařit.
Program Zond
V minulém dílu jsme končili přehledem prvních letů k Venuši v rámci programu Zond. Podívejme se na něj podrobněji. Sovětský svaz připravil další vývojové exempláře série Mars-Veněra, řady 3MV-3 a 4. Název Zond z ruštiny napovídá, že mělo jít o zkušební sondy, nikoli ještě primárně o vědecké mise. Sověti se na nich měli poučit, jak bude fungovat komunikace na stovky miliónů kilometrů a jak obstojí při několikaměsíčním letu.17
Koroljov už v dubnu 1960 žádal vládu, aby v rámci programu Zond vyslali sondu k Marsu (která by startovala v roce 1961). S touto žádostí ještě neuspěl. Později, jak už víme z předchozího dílu, proběhlo několik pokusů o let k Venuši, ale také k Marsu a tyto pokusy skončily selháním. Na základě této zkušenosti bylo rozhodnuto o větší předstartovní kontrole a dál, aby další mise nebyly čistě vedecké, ale aby šlo o předskokany, kteří otestují technické záležitosti, než dojde na další ambiciózní planetární mise.
V lednu 1963 doporučil vládě šéf raketového průmyslu Dmitrij Ustinov, aby byla v roce 1964 vyslána další flotila sond řady Mars-Veněra. V doporučení se uvádělo, že planetárním misím bude předcházet dvojice nebo trojice startů do meziplanetárního prostoru, přičemž se poté vrátí k Zemi a experimentálně přistanou zpět na Zemi. Další sonda pak bude vyslána 200 až 300 mil. km od Země a bude se testovat komunikace na velkou vzdálenost. Už 7. února 1963 pak Koroljov vzkazuje do Moskvy, že v OKB-1 mají připraveny první návrhy třetí generace kosmických sond. Zároveň v dopisu rozebírá připravovaný program zkušeních misí Zond a doporučuje jeho rozšíření ze dvou sond na čtyři. Předpokládal, že nejjednodušší exemplář bude schopen odstartovat už v létě 1963. Neměl nést mnoho vědeckých přístrojů a mělo jít hlavně o test komunikace. Koroljov zde také zdůraznil, že hlavním cílem musí být zvýšit spolehlivost sond.18
V březnu 1963 vláda potvrdila, že se může postavit celkem 9 sond řady 3MV, přičemž se předpokládal jeden let během roku 1963 k onomu testování dálkové komunikace. Další dvě měly letět také do vzdálenosti stovek mil. km, zhruba po půl roce se měly vrátit a přistát na Zemi. To vše do konce roku 1963. Zbývajících šest mělo letět v roce 1964, přičemž dvě měly přistávat na Venuši s plánovaným startem v březnu a čtyři měly letět v listopadu 1964 k Marsu. Plán byl schválen Koroljovem a Keldyšem v červenci a první sonda 3MV-1 č. 2 měla letět 12. října 1963. V březnu 1964 měla letět 3MV-4 jako tzv. Zond 2, následovaná dvěma sondami k Venuši v dubnu 1964 a k Marsu v prosinci 1964. Jak dopadly první lety jsme si řekli na závěr prvního dílu. Nebyla to žádná sláva. Sověti sice od roku 1961 využili každé startovní okno, ale z devíti pokusů jen dva stroje přežily start a ty se jako funkční k Venuši nedostaly.
Přímý zásah
Po neúspěšné sérii z let 1963 a 1964 měli Sověti připraveny další tři sondy na listopad 1965. Nicméně technici doufali, že už znají příčiny problému u sondy Zond 1 a navíc byli povzbuzeni úspěšnou misí Zond 3 k Měsíci a do meziplanetárního prostoru. Z listopadu 1964 jim zbyly nějaké exempláře řady 3MV. Jeden byl vyslán v červenci 1965 právě jako Zond 3 a zbylé tři, původně určené k Marsu byly upraveny pro let k Venuši, dvě jako průletové a jedna byla upravena pro vstup do atmosféry. Nakonec uspěly dvě z nich jako Veněry 2 a 3.18
Veněra 2, Veněra 3 a Kosmos 96
12. listopadu 1965 odstartovala raketa Molnija-M s Veněrou 2 na palubě. Obrázek této sondy je v úvodu článku. Sonda se skládala z dvou hlavních částí spojených dohromady. Orbitální úsek obsahoval řídící systém a odesílal telemetrická data. Na něm byly také připevněny dva solární panely, dvoumetrová rozkládací parabolická anténa a vědecké vybavení. Speciální úsek obsahoval televizní systém pro snímání Venuše. K orientaci sondy a navigaci bylo použito Slunce a hvězdy, spolu s gyroskopy a plynovými tryskami. Kromě vybavení pro snímkování Venuše nesla sonda především různé detektory vlastností meziplanetárního prostředí. Byly to magnetometr, detektory kosmického záření, měřiče částic slunečního větru a zásahů mikrometeority.19
Čtyři dny po dvojce, tedy 16. listopadu 1965, odstartovala také Veněra 3. Jak bylo řečeno, šlo o upravený exemplář původně určený na let k Marsu. Pro nedostatek času proto nebylo přistávací pouzdro nijak upraveno. Vědělo se, že na povrchu Venuše panuje velké horko, kolem 400 °C, přitom pouzdro bylo konstruováno jen na teplotu 77 °C a 500 kPa (5 atmosfér). I s vědomím, že pouzdro naměří pouze data z atmosféry a povrchu funkční nedosáhne, byla sonda poslána, jak byla.20
Případná Veněra 4 měla startovat 23. listopadu 1965. Start se však nezdařil. U třetího stupně rakety došlo ke konci jeho činnosti k explozi jednoho z motorů, způsobené trhlinou v palivovém potrubí. Čtvrtý stupeň se tedy neoddělil správně a dostal se do nekontrolované rotace. Kvůli tomu nemohl poslat sondu na dráhu k Venuši. Proto skončila jako Kosmos 96. Vzhled a vybavení byl jinak shodný s Veněrou 2.21
Koncem listopadu měli tedy Sověti dvě funkční sondy na cestě k Venuši. Obě mezitím měřily vlastnosti meziplanetárního prostředí a nic nenasvědčovalo problémům. O to víc frustrující data přišla od Veněry 2, když se 27. února 1966 konečně dostala k Venuši. Z dat, která máme je zřejmé, že průlet kolem Venuše se odehrál ve vzdálenosti 23 950 km. U sondy však krátce před tím došlo k výraznému nárůstu teploty uvnitř a Veněra 2 se okamžitě na to odmlčela. Opět tak nebyl pořízen jediný snímek. Možná si vzpomenete, jak jiné sondy na cestě k planetám snímají svůj cíl už z velké dálky. Škoda že v těchto pionýrských dobách to nebylo možné, nebo že to prostě nebylo lépe plánováno.
Další napínavý okamžik přišel o dva dny později, kdy k Venuši dospěla Veněra 3. Ke smůle vědců, i u této sondy došlo k nárůstu teploty a těsně před plánovaným oddělením přistávacího pouzdra se sonda odmlčela. Ačkoli se už nikdy nedozvíme, zda se nakonec pouzdro oddělilo, z dat je zřejmé, že zásah Venuše byl velmi přesný (odchylka 450 km). Ačkoli Veněra 3 nepřinesla žádná měření z atmosféry Venuše, stala se milníkem v historii kosmonautiky, když jako první výrobek ze Země zasáhla jinou planetu.22
Ke cti Sovětů je tedy možné říci, že minimálně dokázali dostat funkční sondu do těsné blízkosti Venuše. Prostředí zde panující však bylo problematické pro obě sondy. Slunce zde hřeje mnohem víc, než u Země a to mělo neblahý vliv na tyto průzkumníky. Také Američané se potýkali s přehříváním Marineru 2 a několikrát o něj kvůli tomu málem přišli, ale jejich sonda přežila a proto jim patří nezpochybnitelné prvenství, pokud jde o první vědecká data od Venuše.
Měření atmosféry
Čas ubíhal a Sověti mezitím zaznamenali nějaké úspěchy u Měsíce, kde se jim zadařily mise Luny 9 a 10. Zde je třeba poznamenat, že Luna 9 byla vůbec prvním tělesem, které měkce dosedlo na Měsíci, a to už 3. února 1966, tedy necelý měsíc před smolným selháním obou Veněr. Jistě si dokážete představit, jak by to tehdejší režim dokázal prezentovat, když by se vše zdařilo. Luna 10 byla první sovětskou oběžnicí Měsíce. Mezitím se otevřelo další startovní okno k Venuši a Sověti měli samozřejmě připravenu další sondy k Venuši.
Veněra 4 a Kosmos 167
Koroljovův závod OKB-1 už další sondy nestavěl. Nově se toho ujal Lavočkinův závod v Chimki u Moskvy. Sondy typu V-67 však nebyly vzhledově úplně odlišné od předchůdkyň. U lavočkina však měli k dispozici novou důležitou pomůcku. Teplotní vakuovou komoru. Mohli tak sondy lépe testovat, což mělo blahodárný vliv na úspěch dalších misí. O termální kontrolu se nově staral systém trubiček umístěný nikoli na vrchní části sondy, ale na zadní straně parabolické antény. Testování dále přispěla centrifuga, schopná vyvinout přetížení extrémních 500 G. S tím, jak sondy přilétaly rychlostí 11 km/s, zažívaly při vstupu do atmosféry přetížení kolem 350–450 G, což je opravdu extrém. Dostatečným důkazem užitečnosti tohoto zařízení byl jeden z prvních testů, kdy původní model přistávacího pouzdra byl zcela zničen.23,24
Vybavení Veněry 4 bylo podobné, jako u průletové dvojky, ovšem přibyl důležitý Lyman-α spektrometr na detekci vodíkových a kyslíkových atomů. Díky tomu, že sonda se měla dostat blíže Venuši, než Mariner 2 (protože měla Venuši zasáhnout), mohla provést detailnější průzkum magnetického pole v okolí Venuše. A právě na to se hodil tento přístroj.
Veněra 4 startovala 12. června 1967. Zůstala nakonec jedinou úspěšnou sondou toho roku, protože druhý exemplář skončil jako Kosmos 167.
V prvním případě tedy raketa Molnija-M pracovala jak měla a sonda se vydala k Venuši. Za neúspěchem startu o pět dní později mohl čtvrtý stupeň, kdy se nezapnul motor kvůli nedostatečnému vychlazení turbočerpadla.
Kýžený přílet sondy nastal 18. října 1967. Ve vzdálenosti 45 000 km od Venuše byla zahájena přistávací sekvence. Přistávací pouzdro se správně oddělilo od mateřské sondy a obě tělesa poté vstoupila do atmosféry nad noční stranou Venuše. Ještě předtím, než se hlavní část zničila, stihla odeslat důležité údaje. Mezi nejdůležitějšími výsledky bylo, že nebyly pozorovány žádné náznaky radiačních pásů nebo magnetického pole planety. Naměřena byla pouze slabá obálka vodíkových iontů. Přistávací pouzdro se zahřálo na teplotu 11 000 °C. Díky ablativnímu tepelnému štítu však tuto extrémní situaci zvládlo. Nakonec dokázalo zpomalit z 11 km/s na rychlost 300 m/s. V tu chvíli se odstřelil vrchní kryt, vytáhl se padák, který sondu zpomalil na 10 m/s a začalo měření atmosféry. To trvalo 94 minut, než bylo pouzdro zničeno. Prvotní údaje, které dorazily, hovořily o teplotě okolního prostředí 40 °C a tlaku 700 hPa. Měření skončila ve výšce 28 km nad povrchem. To už teplota vzrostla na 270 °C a tlak na 1,8 MPa. Potvrdilo se, že atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (CO2, 90 až 95 %). Obsah dusíku (N2) nepřevyšoval nikde 7 %. Stopově (0,4 až 0,8 %) se vyskytoval atomární kyslík (O) a vodní pára (H2O) v množství 0,1 až 0,7 %.23
Veněra 4 byl tedy první nezpochybnitelný sovětský úspěch u Venuše a zdaleka ne poslední. Jak si povíme příště, informace z atmosféry přenášely i sondy vyslané v roce 1969 a především, získaná data posloužila přípravě Veněry 7, která jako první dosáhla povrchu Venuše.
Zdroje:
17 The Zond Project. RussianSpaceWeb.com [online]. 2014 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/3mv.html
18 Wesley T. Huntress, JR., Mikhail Ya Marov, Soviet Robots in the Solar System: Mission Technologies and Discoveries, New York, Springer, 2011
19 Veněra 2. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1965/091A.HTM
20 Klaes, Larry, The Soviets and Venus, part 1. The Electronic Journal of The Astronomical Society of The Atlantic, Volume 4, Number 7 – February 1993
21 Kosmos 96. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1965/094A.HTM
22 Veněra 3. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1965/092A.HTM
23 Veněra 4. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1967/058A.HTM
24 Plumbing the Atmosphere of Venus. Don P. Mitchell [online]. 2003 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z: http://mentallandscape.com/V_Lavochkin1.htm
Zdroje obrázků:
http://space.skyrocket.de/img_sat/zond-3__1.jpg
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/image/venera_3.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera4d.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera4e.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera4f.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera4.jpg
Skvělé ětení. Docela by mně ale zajímalo, jak v roce 1965 pracovala orientace podle hvězd. Nemyslím to ironicky, ale vím, že tou dobou se musela použít nějaká finta, protože tehdejší výpočetní technika, co se dala poslat do vesmíru, nebyla o moc výkonnější než počítadlo s korálky.
Presne tato otazka mi vrta hlavou. Kedysi som netusil ani ako sa na hviezdy orientuju dnesne sondy (to, co sa v skutocnosti pouziva mi prislo strasne brute-force riesenie), ale ako sa to robilo vtedy…?
Nedá se nic děat, odpovím si sám 🙂
Rané star trackery se používaly v mezikontinentálních balistických střelách dokonce už na konci 4. let. Podobně jako vojenská letadla obsahovaly gyroskop. Tracker, čili tehdy gyroskop mechanicky spojený s jednoduchým optickým senzorem, se namířil před startem na vybranou hvězdu (osamocenou a dostatečně jasnou). Díky gyroskopu neztratil senzor během startovní fáze letu směr, i kdyby raketa dělala kotouly. Později už bylo možné směr jemně dolaďovat. V podstatě šlo o to, „nespustit hvězdu z očí“ po celou dobu letu. Dalo se to tedy postavit i z elektronek. Snad tento detail pomůže čtenářům, zejména mladším, aby si udělali konkrétní představu o tom, s jakou dřevěnou technikou se tenkrát museli konstruktéři spokojit.
Neměl by se seriál jmenovat “ Sovětský výzkum Venuše “ ?
Vycházím z toho, že příště budou sondy roku 1969. Zcela je tedy vynechán Mariner-5 z roku 1967, který komplexně změřil parametry planety a je přehlížen Mariner-2 jehož let byl velmi dobrodružný, nehledě na to že byl vůbec první pozemskou sondou v historii, která dospěla k jiné planetě a měřila její parametry v kvalitě nedosažitelné ze Země.
Mohlo by se stát, že by čtenáři nabyli mylného dojmu, že Sověti provedli svými sondami rozhodující základní výzkum Venuše, ale opak je pravdou. První dvě americké sondy změřili vše a stanovily rozhodující parametry a Sověti jen “ příštipkařili“.
Smyslem letu každé sondy je nejen kamsi doletět, ale doletět tam v provozuschopném stavu a provést plánovaná měření. To předvedli do roku 1967 pouze americké sondy a sovětské nikoli.
Jinak je ovšem seriál velice zajímavý a přínosný.
Děkuji za vaši oprávněnou výtku. Bohužel jsem nedokázal nacpat do článku zbývající dvě Veněry a zmíněný Mariner, tak jsem se rozhodl to pojmout jako na začátku tohoto dílu, tedy že na začátku dalšího se ohlédneme za rokem 67, a pak ať už chceme, nebo ne, přijde asi sovětský festival. Nějak se přes něj prokousat musíme. Můj názor je prostě takový, že kde bude úspěch sovětský, bude se velebit zrovna tak, jako tam, kde bude americký. Nějak jsem si nevšiml, že bych upřednostňoval jeden nebo druhý projekt a to dokonce i zde v článku, kde je jasně připomenuta zásluha Marineru 2. Nicméně to, že mojí chybou není v článku Mariner 5, prostě nedokážu nepřipustit. Na vysvětlenou dodávám, že jsem prostě na úkor kvantity musel zvolit alespoň nějaké rozumné řešení, protože mě postihly poměrně rozsáhlé rodinné a pozorovatelské aktivity a také si přiznejme, že musím někdy dělat něco do práce. Ale slibuji, že udělám vše proto, aby články byly vyvážené a už pokud možno co nejúplnější. Je hezké, že čtenář zde neváhá napsat na rovinu, že kvalita musí být prostě co nejvyšší a moc se těším, až budu moci dokázat, že jsem čtenáře nechtěl zklamat..
Ještě jedna věcná. Seriál má postihnout vše, a tak nevím, co bychom si počali, kdybych kvůli vaší výtce měl vynechat Magellan, nedejbože Venus Express a Akatsuki. Ale chápu, jak jste to myslel. Projdu si fakta a pak budu případně polemizovat nad vaším v uvozovkách uvedeným příštipkařením. Nehledám pravdu, ale cítím, že zde bychom asi byli ve sporu. Každé měření bylo cenné a neřekl bych, že data z průletové mise jsou cennější, než in-situ měření z atmosféry a povrchu. (Bavíme se o datech do roku 1970).
Subjektivne sa mi zdal prvy diel o Venusi podstatne dlhsi ako tento. Ale musim povedat, ze oba diely su vynikajuce. Serialy su fakt ozdobou tohto portalu.
Co sa tyka obsahu, osobne uprednostnujem chronologicku postupnost, clovek vtedy ziska dobry obraz ako sa vyvijala technika, riesili chyby, alebo sa porovnali pokroky na jednej, ci druhej strany nulteho poludnika. Najlepsie bez akychkolvek vyzdvihovani jednej alebo druhej strany (presny opak ako to spomenul JAlois).
Vzhlad sond Venera je fakt zaujimavy, skor mi pripominaju UFO ako pozemsku druzicu.
Je to tak i objektivně, ale jak už jsem napsal, trochu jsem to nezvládl, ale důležité je, aby to bavilo autora i čtenáře a to se v tom doufám odrazí. Vážím si toho, že tu máme tak pozorné čtenáře, kteří mají i trochu pochopení, když se nedaří.
Martin, mne to pride vyvazene, nemam pocit, ze by si niekomu chcel nahravat.
Tiez mam ten pocit, jednoducho pri dobyvani Venuse je o com pisat. Aj to, ze Rusi tam poslali kvanta sond a len malo z nich bolo uspesnych je dobre vediet. Ako som uz spomenul, tieto clanky su moje oblubene a rad ich citam a vraciam sa k nim.
Ona ta úspěšnost/neúspěšnost vychází víceméně půl na půl. Ale to se dovíme v dalších dílech.
Spytihněv napsal: 10.5.2016 (19:33)
!!!Spoiler alert!!!
🙂
jako čtenář jsem zatím z obou dílů tak trochu nabyl dojmu, že sovětský vesmírný program spíš připomínal moje (nejen)začátky v Kerbal Space Program s neomezenými zdroji 😀
čímž nechci znevažovat sovětské počátky meziplanetárního průzkumu …
je zajímavé vidět všechny pokusy chronologicky seřazené, ze všech zemí dohromady – zatím: USA 1x omyl, 1 úspěch s plánovanými výsledky – vs – SSSR 13x(pokus/omyl) a jeden úspěch, i když ne 100% podle plánu
To je prostě sovětská klasika 🙂 Ale v případě Venuše se výkon SSSR vs. USA dá jen těžko porovnávat. Sověti se na Venuši hodně soustředili, Američani se zaměřili zase na Mars (ne že by Rusové nechtěli i Mars – oni by nejraději úplně všechno – ale zkrátka jejich výsledky se tam limitně blížily nule). Ona se ta ruská bilance dramaticky změní. Pokud jde o těžké landery, tak tam úspěšně přistálo osm z osmi pokusů + mezi tím ještě dvě velké družice. Takže deset z deseti.
Díky, že se tak podrobně věnujete těmto meziplanetárním začátkům, ve kterých nám sověti připravili náročnou vědní disciplínu díky systému označování a utajování 🙂
„Sověti sice od roku 1961 využili každé startovní okno, ale ze sedmi pokusů jen dva stroje přežily start a ty se jako funkční k Venuši nedostaly.“
Jen čistě statisticky – které pokusy do těchto sedmi nepočítáte? Mně vychází (chronologicky): Sputnik 7, Venera 1, Sputniky 19 20 21,3MV 1A No.4A, Kosmos 27, Zond 1.
To je osm pokusů (navíc když nepočítám značně kontroverzní Kosmos 21).
Skvělá připomínka, raději jsem to hned opravil a v článku už je tedy nyní napsáno „z devíti“.
Díky. Nějak jsem se nemohl dopočítat a to mě vždy stresuje. Pořádek musí být 🙂
Jak to bylo s padáky u sond do atmosféry Venuše? Sputnik 7 a Venera 1 (typ 1VA) je určitě neměly. Další generace – Sputniky 19 a 20 (typ 2MV-1)asi také ne. Další odlišné typy Kosmos 27 a Zond 1 (typ 3MV-1) podle mého názoru také ještě ne. Ale nevím. A pak přišla Venera 3 (typ 3MV-3). A tady opravdu nevím, následující (typ V-67 a další) už padáky samozřejmě měly, ale u té trojky se spolehlivé informace nedokážu dopídit.
díky za vynikající články se zajímavým tématem – těším se na pokračování 🙂
Díky, mám v hlavě, jak to udělat, aby bylo pokračování ještě lepší, ale tentokrát jsem s tím trochu bojoval, jak píšu výše a snad to není moc poznat.
Říkám si – to je dobře, že informace o neúspěšných sovětských misích k Měsíci nebo k planetám zůstaly alespoň zasunuté kdesi v tajných archivech a po pádu soudruhů se tyto archívy otevřely. Pokud by tomu tak nebylo (nebo by tyto materiály byly zničeny), tak máme před sebou téměř bezchybný sovětský kosmický program, který se navíc nikdy nepokoušel ani dostat člověka na Měsíc a raketa N-1 je jen výplodem konspirátorů 🙂
Na druhou stranu – jak můžeme vědět, že to, co se dostalo na světlo, je vše? Kdo ví, jaké kousky sověti vyváděli a zprávy se o tom nedochovaly.
Těžko by něco moc poutajovali. I když to z dnešního pohledu vypadá, že tím hlavním v kosmonuatice bylo dostat se na jiné planety, není to pravda. Hlavní rozpočet musela vždycky dostat bezpečnost země a tedy výdaje na kosmickou techniku pro armádu. Tedy především průzkumné družice a pak družice pro systémy včasného varování. Projekt Corona dokázal poskytnout Američanům obrovské množství informací o tom co Sověti chystají vypouštět do vesmíru. Nakonec i tu obří raketu N1 na rampě si vyfotili. A z projektu letu k Měsíci zůstalo 80 schovaných raketových motorů. A nakonec i celá kosmická loď Sojuz. To že tyhle věci chtěli utajovat nejvyšší papaláši vůbec neznamená, že by je chtěli utajovat samotní účastníci a konstruktéři těch programů. Pro ty to byla chlouba. Ani N1 nebrali jako neúspěch. Učili se za pochodu a každý pokus byl úspěšnější. Nakonec se těch více než 10 plánovaných postupných kroků nerealizovalo, protože už by byli na Měsíci jako druzí. A Měsíc opravdu neměl jinou cenu než tu propagandistickou. Jak pro Rusy, tak pro Američany. Ty hromady šutrů za ten program nestály (nakonec Měsíc je stejně jen oddělený kus samotné Země). Ta vlajka a stopy prvního kosmonauta ale určitě ano. Měsíční materiál si nakonec Sověti dopravili z Měsíce pomocí automatických sond, ale moc velkou cenu stejně nemohl mít.
Takže ti konstruktéři vidí i na té N1 spousty dílčích úspěchů. A nedosažený celkový cíl pro konstruktéra neznamená, že se těmi dosaženými dílčími rád nepochlubí. Moc toho opravdu neutajíte.
P.S. Samozřejmě mluvit o tom veřejně mohli až tehdy, když už se vedení změnilo. Tedy s přichodem Gorbačova a jeho následníků…
U rakety N-1 se za pochodu určitě učili, ale že by každý další pokus byl úspěšnější? No tak s tím nemohu souhlasit. Všechny čtyři pokusy byla jedna velká katastrofa. Při prvním se raketa vyšplhala do výšky 14 km. Druhý byl legendární „největší výbuch v historii kosmonautiky“ – raketa vystoupala do 200 metrů, spadla zpět na rampu a zničila vše, co se dalo. Třetí let skončil asi v 1 km a poslední ve 40 km. Takže ano, poslední byla relativně „nejúspěšnější“, ale stejně to bylo jedno velké fiasko.
Pokud jde o tu nemožnost utajení, tak tady souhlasím, že pokud jde o N-1, bylo to nemožné, stejně jako spoustu tajených pokusů Američani odhalili také, ale neznali bychom podrobnosti a určitě bychom se nedověděli o všech pokusech, o kterých dnes víme. Ať se jedná o sondy k Měsíci, k planetám nebo snahu o pilotovaný lunární program (Zondy, lunární moduly na oběžné dráze a další experimenty). Což by byla škoda, protože je to velmi zajímavé.
Hezký je dokument „Engines that come from the cold“, kde právě ty jednotlivé starty N1 přímo konstruktér komentuje. A právě lituje, že jim další pokusy už vláda stopla, přestože prý tehdy konečně vyřešili ten systém synchronizace ovládání tahu 30 motorů pracujících současně.
Jeden z klíčových problémů, podle mého názoru, byl fakt, že na rozdíl od druhého a třetího stupně, které měly své zkušební stavy, na první stupeň takové zařízení nebylo k dispozici. Takže se dá říci, že první stupně se pořádně vyzkoušely jen čtyřikrát – při ostrých startech. To byly ty závody. Zatímco Američani do toho vrhli téměř neomezené prostředky a brali spolupráci s kdekým a s programem Apollo se nijak netajili, tak Sověti doplatili na to své tajnůstkaření. S tím pak přímo souvisí omezené možnosti, navíc při práci pod časovým tlakem.
Dlužno objektivně připomenout, že v té době byly jiné vyspělé státy, které ve srovnání se sovětskou kosmonautikou byly v hlubokém “ pravěku“. Sovětská kosmonautika neobstojí ve srovnání s americkou ale nad kosmonautikou ostatních ekonomicky a průmyslově vyspělých států té doby, namátkou uvedu Francii, Británii, Kanadu, a Japonsko, jasně vede.