Štítek ‘Veněra’

Výzkum Venuše – 6. díl

Povrch Venuše z Veněry 13 a 14

Jak jsme si ukázali v minulém dílu, konec sedmdesátých let byl ve výzkumu Venuše velice plodný a zásluhou orbiteru Pioneer Venus vznikla první mapa povrchu. Některé oblasti vypadají jako kdyby šlo o velké sopečné útvary, ale na detaily bylo třeba si ještě počkat. Zajímavé je pohoří Maxwell Montes, nejvyšší zaznamenaný útvar na Venuši, navíc jediný, který nenese ženské jméno, jak se na planetu pojmenovanou po bohyni lásky sluší (ovšem pomineme-li Einsteina a Newtona, jde zřejmě o třetího nejvýznamnějšího fyzika, takže pojmenování si jistě zasluhuje). Ale vraťme se zase k našemu přehledu kosmických misí. Přirozeným pokračováním musí být Veněra 13 až 16, což byla dvojice velmi úspěšných sond, které na Venuši přistály a dvojice mapovacích misí.

Výzkum Venuše – 4. díl

Veněra na Venuši (TASS)

Minulý díl jsme věnovali dvěma velkým úspěchům. Sovětská Veněra 7 dokázala dosednout na povrch a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Marineru předcházelo ještě druhé úspěšné dosednutí na povrch planety zásluhou Veněry 8. Na toto přistání se tedy ještě podíváme v úvodu dnešního článku. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.

Výzkum Venuše – 3. díl

Mariner 5, foto: NASA

V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.

Výzkum Venuše – 2. díl

Veněra 2, foto: Gunter Dirk Krebs

První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise se vydaly k Venuši v druhé polovině let šedesátých a kdy se konečně i Veněrám začalo dařit.