Venuši se někdy kvůli podobným rozměrům obou planet přezdívá sestra Země, ve skutečnosti však podobnost obou světů jejich rozměry v podstatě končí. Na rozdíl od Země, která je domovem nesmírného množství forem života, není Venuše pro život, jak jej známe, příznivá – přinejmenším pokud jde o její povrch. Je to tím, že na povrchu Venuše panuje průměrná teplota 464 °C a drtivý atmosférický tlak, který dosahuje 92násobku tlaku na hladině pozemského moře. To odpovídá zhruba tlaku, jaký by na nás působil kilometr pod mořskou hladinou. Tyto extrémní podmínky jsou důvodem, proč i nejodolnější sonda dokázala na povrchu Venuše pracovat jen něco málo přes dvě hodiny.
Zdroj: https://ars.els-cdn.com/
Tým výzkumníků z Technické univerzity v nizozemském Delftu se nyní možná o krok přiblížil možnosti vyslat na povrch Venuše dlouhodobě fungující sondu. Na 57. konferenci lunárních a planetárních věd představil koncept mise KYTHERA. Jde o návrh landeru, který by podle výzkumníků mohl na povrchu Venuše přežít a provádět tam vědecký výzkum až 200 pozemských dní. To představuje více než 80 % doby jedné otočky Venuše kolem osy, tedy tamního dne, který trvá přibližně 243 pozemských dní.
Ve studii se výzkumníci zabývali kandidátskými místy přistání, konstrukcí landeru, harmonogramem mise a vědeckými cíli. Jako možné oblasti přistání vybrali Lakshmi Planum a Lada Terra. První z nich se vyznačuje nižším tlakem a teplotou, zatímco druhá je vědecky zajímavá blízkostí potenciálně aktivních geologických útvarů a možnostmi seismologického výzkumu. Obě lokality získaly při hodnocení srovnatelné výsledky, tým však předběžně upřednostnil Lakshmi Planum kvůli méně nepříznivým podmínkám.
V oblasti konstrukce landeru tým kvůli extrémnímu horku navrhuje použít aktivní chlazení. Celková stavba landeru má částečně vycházet z konstrukce sovětských sond Veněra ze 70. a 80. let. Výrobu energie i provoz aktivního chlazení mají zajišťovat radioizotopové Stirlingovy generátory. Časový harmonogram mise nepracuje jen s výše uvedenou výdrží 200 dní. Studie také předpokládá, že by lander dopravila k Venuši jiná mise s retranslační družicí na 24hodinové eliptické oběžné dráze. Pro potřeby studie bylo pracovně počítáno s navedením této mise na oběžnou dráhu Venuše v letech 2035 až 2037.
Zdroj: https://ars.els-cdn.com/
Po stránce vědeckých úkolů má KYTHERA získávat atmosférická data během sestupu a po přistání nepřetržitě sledovat okolní podmínky a seismickou aktivitu. Po celou dobu 200denní mise má také provádět geologické analýzy s využitím Ramanovy spektroskopie a metody LIBS. Z přístrojů připravovaných pro americkou misi DAVINCI má vycházet sestava VMS/VTLS určená k rozboru atmosféry, která by byla upravena pro dlouhodobý provoz na povrchu. Spektroskopická aparatura pro geologický výzkum má vycházet z přístroje SuperCam a seismometr z programu NASA HOTTech.
Jak již bylo uvedeno výše, rekordní výdrž na povrchu Venuše předvedl lander sovětské mise Veněra 13 v březnu 1982, který pracoval 127 minut. Mezi lety 1970 a 1985 úspěšně fungovalo na povrchu deset sovětských landerů – osm sond Veněra a dvě sondy Vega. Na povrchu navíc neplánovaně pracovala americká atmosférická sonda Day Probe z mise Pioneer Venus 2. Přestože nebyla navržena tak, aby přežila dopad, vysílala po něm ještě déle než 67 minut. Zatímco Veněra 13 zůstává držitelkou rekordu, několik dalších sond fungovalo na povrchu Venuše déle než hodinu.
Vraťme se však k aktuální studii. Ta přichází v době, kdy je ve vývoji hned několik misí spojených s Venuší – stojí za nimi americká agentura NASA, evropská ESA, indická ISRO, agentura Spojených arabských emirátů, a dokonce i soukromá společnost Rocket Lab. Jde však o průletové mise, orbitery či atmosférická pouzdra a žádný z těchto projektů není navržen pro dlouhodobý provoz na povrchu. Mohl by koncept mise KYTHERA v příštích letech a desetiletích posunout výzkum přímo na povrchu Venuše? Odpověď přinese až čas, a proto bude zajímavé sledovat další vědecký a technický vývoj.
Redakční poznámka: Některé údaje byly oproti původnímu článku na webu Universe Today upřesněny podle samotné vědecké studie.
Přeloženo z:
https://www.universetoday.com/
Zdroje obrázků:
https://www.universetoday.com/article_images/venus-surface-venera-13-a_750_20260401_024623.jpg
https://ars.els-cdn.com/content/image/1-s2.0-S0273117726005430-gr1_lrg.jpg
https://ars.els-cdn.com/content/image/1-s2.0-S0273117726005430-gr2_lrg.jpg
![Zpracováno s využitím infračervených a ultrafialových (IR1, IR2, UV1 [283 nm, 365 nm]) filtrovaných snímků Venuše, které pořídila Akatsuki 24. srpna a 4. září 2016.](https://kosmonautix.cz/wp-content/uploads/2025/08/Venus_-_August_24_2016-1024x775.png)
To je velmi ambiciózní plán. Jsem zvědavý na více informací, které bohužel v takto přehledovém článku chybí, včetně té zásadní: na základě čeho usuzuji, že jejich technologie vydrží 200 dní, tam kde je zatím rekord 2 hodiny? Máme jen náznaky ve větách o aktivním chlazení, ale to mi nepřijde dostatečné. Zaprvé nejde jen o chlazení, ale také o tlak a jaksi „chemicky nepřívětivé prostředí“. Postavit batyskaf pro větší hloubky než 1 km pod hladinou pozemského moře jako lidstvo umíme, takže s tlakem se asi vypořádají, chlazení chápu tak napůl (vnitřek sondy ano, ale co ty přístroje na všech těch ramenou?) a chemii už vůbec nezmiňují – mám za to, že je tam velmi kyselé prostředí leptající úspěšně téměř všechny kovy…
Dest kyseliny sirove nikdy povrchu Venuse nedosahne, vypari se davno nez se priblizi k povrchu. Atmosfera na povrchu neni nijak vyznamne agresivni.
Chlazeni spolu s nemoznosti pouzit solarni panely je to, co z dlohodobeho pobytu dela tezky orisek k rozlousknuti. Sonda musi byt projektovana tak, aby byla schopna regulace teploty pri vnejsim prostredi 460-500 C. To znamena ze pracovni teplota radiatoru bude jeste vyssi.
Kombinace tlaku a teploty je opravdu náročná, těším se na to, že zase uvidíme nějaké Hi snímky z povrchu. Zajímavé budou i výzkumy atmosféry, nové poznatky ukazují až na 60 procent vázané vody v atmosféře, což už je celkem zajímavé číslo. Škoda jen té kyselosti. Jsem někdy i ve vědě nevěřící romantik a tak by mě zajímalo jestli je i mála pravděpodobnost, že Venuše se stala oběžnicí před těma 5000-3500 lety, kdy přiletěla z hlubokého vesmíru. Umí dnes někdo vyřešit možnost, kdyby jsme třeba vzali měsíc podobný Titanu a dali jej na oběžnou dráhu Venuše a změnily rotaci na rotaci Venuše, co by se za těch třeba 3500 let s planetou stalo?
Tohle co popisujete je v podstatě variace na hypotézu rusko-amerického psychiatra Velikovského, který se domníval, že Venuše vznikla někdy zhruba před těmi 3500 lety. Ovšem v jeho verzi neměla přiletět z hlubokého vesmíru, ale měla vzniknout v soustavě Jupiteru. Velikovský nevysvětluje jak tam měla vzniknout, ale mluví právě o této planetě. Ať už ale měla vzniknout jakkoli, neexistuje známý způsob, jak by k tomu mohlo dojít.
Co je ale u Velikovského hypotézy mnohem závažnější problém jsou pozorování z Babylonské říše. Staří Babyloňané totiž pozorovali Venuši na její současné (plus minus vzhledem k přesnosti pozorování) oběžné dráze už ve chvíli, kdy podle Velikovského nejen, že neměla na současné dráze co dělat, ale dokonce ani ještě neměla existovat.
Pokud ale existuje nějaká jiná verze nebo novější varianta této hypotézy, klidně pošlete nějaký zdroj, kde se s ní lze seznámit, rád si trochu počtu 🙂
Ano, je zcela nepravděpodobné, že by zrovna před 5000 lety prolétala Venuše Sluneční soustavou a usadila se na nynější oběžné dráze, ale celkem bych to rád zadal jako seminární práci ohledně gravitačního výpočtu, jakou (malou) rychlostí by musela planeta v té době přilétat, aby se takto relativně stabilně usadila na nynější dráze kolem Slunce. Jde o to, dokázat, že to má řešení (a nebo je to gravitačně zcela nemožné), ne že to tak s jistotou bylo. Jen kvůli tomu, že to co pozorujeme může mít až příliš mnoho řešení a nemůžeme si být ničím jisti pokud událost sami nepozorujeme. Nemůže být příčina hustoty a teploty atmosféry právě brždění Sluneční gravitací, místo vulkanické činnosti (která jistě může být spuštěna silami gravitačními)? Bylo něco podobného pozorováno na Kometách? Nemusela by být taková kometa mnohonásobně větší než ty co pozorujeme (150km největší)?