Štítek ‘Almaz’

Sága jménem Saljut – 8. díl

Orbitální komplex Almaz-TKS

Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…

Sága jménem Saljut – 7. díl

Vzhled stanice typu Almaz

Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další pokračování „mírového“ programu Saljut, proto stanice dostala název Saljut 5. Na počátku léta 1976 byl stroj připraven ke startu.

Sága jménem Saljut – 5. díl

OPS-2/Saljut 3 na rampě

Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by si ji však někdo mohl na orbitu prohlédnout zblízka, zjistil by, že na trupu její oficiální jméno opět není napsáno. Averze Čelomějových lidí vůči programu, který jim před pěti lety „ukradl“ rozpracované trupy stanic, se nijak nezmírnila…

Sága jménem Saljut – 4. díl

Alexej Leonov během zkoušek nového skafandru Sokol-K

Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr Kolodin. Už v červnu 1971, po výměně posádek dva dny před startem, Kolodin tušil, že cesta do vesmíru pro něj začíná být příliš vzdálenou metou. Nicméně Leonov a Kubasov pokračovali dál a doufali, že po dlouhém čekání a mnoha frustrujících momentech budou konečně moci vplout do nitra orbitální stanice a sami na vlastní kůži zjistit, jak se skutečně žije ve vesmíru…

Křesla a pistole – pomůcky pro pohyb při EVA (3. díl)

Voschod

Z dosavadních dílů seriálu by se mohlo zdát, že Sověti v oblasti pomůcek pro přesun během EVA nevyvíjeli žádnou zaznamenáníhodnou aktivitu, nicméně opak je pravdou. V Sovětském svazu se této problematice začali věnovat záhy po vypuštění prvního člověka na orbit. Bylo zřejmé, že první výstup do volného prostoru bude pouze otázkou času a po něm budou následovat další, stále složitější. První nástiny zařízení, jež připomínalo raketové křeslo, se objevily v průběhu roku 1961. V té době továrna č. 918 (pozdější Zvezda) pracovala na vývoji skafandru SKV, tedy polotuhého obleku, jenž měl zajistit práceschopnost kosmonautů ve vakuu při výstupu mimo zamýšlenou těžkou orbitální stanici, označovanou jako „OTCCt (Oрбитальный Tяжелый Cпутник- Cтанция – orbitální těžký satelit/stanice)“. Projekt stanice nakonec nebyl realizován a zůstalo pouze u ideového návrhu. Ovšem právě pro využití na této nakonec nerealizované stanici vyvstal také požadavek na vývoj a zhotovení raketového křesla.

Sojuz, díl 5. – Ve jménu války

Již když se Koroljov snažil prosadit první pilotovanou loď Vostok, zdůrazňoval hlavně vojenské využití. Na špehování jiných zemí a jednou v budoucnu i ničení satelitů politici slyšeli a pilotovaný let povolili. Proto se po odstartování programu Sojuz s touto lodí počítalo také v maskáčově zelené. Ne jen na papíře proto vzniklo několik verzí, které rozhodně neměly sloužit vědě.

19. Kozmická Strojovňa – Saljuty

V roku 1969 Američania pristáli na Mesiaci. Sovietsky Zväz bol porazený a „Vesmírne preteky“ sa ukončili. Rusi rozmýšľali, čo bude ďalej. Ich raketa N-1 nestála za nič, nemali loď, nemali technológiu, nemali cieľ. Kozmonautiku na pravej strane sveta postihla kríza. Ako sa z nej vymaniť? Po prerušení Mesačného programu sa vynáralo niekoľko ciest. Využiť plánovanú loď Sojuz na […]