Články autora 'Ondřej Šamárek':

Vesmírné osudy 2. díl – Konstantin Ciolkovskij

Konstantin Ciolkovskij

Člověk odjakživa otáčel hlavu k noční obloze a snil o tom, že jednou prozkoumá onen prostor, který je tak lákavý. Vesmír lidstvo přitahuje jako magnet po tisíciletí. Jenže lidské bytosti se od začátku svého vývoje pohybovaly v prostředí, které nám poskytuje naše Země. Jako štědrá matka nás opečovává vzduchem k dýchání, tlakem, kterému jsou naše těla přizpůsobena, gravitací, která nám umožňuje pohyb a běžné fungování. Ovšem vesmír- to je něco úplně jiného. To, co po miliony let bereme jako normální a neměnné, zde neplatí. Poměry, které v něm panují, se často vymykají naší pozemské logice. Přesto nedokážeme odolávat jeho vábení. K tomu, abychom se do vesmíru dostali, bylo třeba mnoho úsilí, pokusů a výpočtů. Po dlouhé generace byly cesty do vesmíru romantickým výstřelkem snílků a spisovatelů. Až na konci 19. století začali někteří tuto problematiku studovat se vší vážností. A tady začíná náš další příběh Vesmírných osudů. Příběh muže, který jednou řekl: „Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nelze zůstat věčně…“

Vesmírné osudy 1. díl – Jules Verne

Měsíc skrz zemskou atmosféru

Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa. Kosmonautika každému z nás usnadňuje každodenní život, aniž to často tušíme nebo vnímáme. Jedná se o jedno z nejbouřlivěji se rozvíjejících odvětví lidské činnosti, jehož vznik a vývoj se datuje mnohem dříve, než první družice v roce 1957 zamířila na oběžnou dráhu. Kdo ale jsou lidé, kteří „mají na svědomí“ kosmonautiku tak, jak ji známe dnes? Kdo byli oni snílkové a pionýři, kteří prošlapávali cestu dnešním následovníkům? Jak vypadaly osudy těch, jejichž myšlenky a práce předběhly svou dobu často i o celé generace? To se vám budeme snažit přiblížit v našem novém seriálu „Vesmírné osudy“. Každý díl bude malým medailónkem osobnosti, bez níž by dnešní kosmonautika nebyla myslitelná. Hned v prvním díle bychom rádi vzdali hold člověku, který sice neměl na kosmonautiku praktický vliv, jehož obrazotvornost však předběhla svou dobu o několik desetiletí a někdy se až překvapivě blížila realitě kosmických cest.

Tradice a pověry v pilotované kosmonautice

astronauti

Když se řekne „kosmonautika“, „kosmická loď“, „raketa“, každý si vybaví prostředí, ve kterém panuje chladná racionalita a hi-tech technologie, které jsou pro většinu smrtelníků nepochopitelné a z laického pohledu na hranici magie. Pilotované lety do vesmíru jsou skutečně velmi exaktním odvětvím, kde se neodpouští sebemenší chyba. Mnoho lidí má kosmonauty a astronauty zafixovány jako osobnosti, které zůstávají ledově klidné i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a u nichž není místo pro běžné lidské emoce. Jenže překvapivě i kosmonauti jsou jen pouhými lidmi, se všemi slabostmi a nedostatky. I oni mají svá „měkká místa“ a stejně jako ostatní smrtelníci spoléhají na tradice a rituály, které jim mají zajistit štěstí a úspěch během jejich misí. Právě tento mix technologie a předsudků nabízí netradiční pohled na lidskou činnost, která je sama o sobě fascinujícím, ale často jednostranně nahlíženým odvětvím. Pojďme se nyní na ony rituály a pověry kosmonautů, astronautů i lidí, kteří jejich let zajišťují, podívat trochu zblízka.

Kritické momenty kosmonautiky 29. díl

Záběr kokpitu Columbie pár minut před katastrofou

Trosky Columbie pomalu vytvářely na podlaze hangáru KSC na Floridě obrysy orbiteru. Hledání trvalo dlouho, oblast, do které trosky dopadly, byla obrovská. První dlaždice termální ochrany dopadly jen pár kilometrů od místa, nad kterým se od raketoplánu oddělily. Hlavní části motorů SSME, nazývané „powerheads“ pak dopadly o 400 km dále a v rychlosti, která dvojnásobně překračovala rychlost zvuku, se zaryly do měkké lesní půdy. Veškeré ostatní trosky se nacházely v protáhlé elipse mezi těmito dvěma body. Bylo štěstím v neštěstí, že rozpad Columbie proběhl v daném místě a čase. Pokud by se odehrál o něco dříve, trosky by dopadly do hustěji obydlených oblastí a zřejmě by došlo ke zranění či usmrcení osob na zemi.

Kritické momenty kosmonautiky 28. díl

Helma jednoho z členů posádky mise STS-107

Když se 1. února 2003 rozpadl raketoplán Columbia během návratu z mise STS-107, nejvíce zasaženou obydlenou oblastí byl texaský okres Nacogdoches a stejnojmenné městečko, které je jeho centrem. Trosky stroje byly snad všude, větší či menší kusy se válely na ulicích, v lesích, na pastvinách. Místní kluci prohledávali místa, která ze svých her znali jen oni a přinášeli stále nové úlomky kdysi krásného a složitého stroje. Mnoho lidí si říkalo, že paradoxně místo, které bylo toho dne nejlépe připraveno na podobnou událost, byl právě okres Nacogdoches. Nedaleko totiž zrovna probíhalo cvičení Národní gardy, jejíž jednotky tak mohly dorazit na místo v rekordním čase. Zanedlouho se po krajině pohybovaly skupinky lidí s podivnými žlutými anténami na zádech- pomocí zaměřovačů GPS značili přesnou polohu nalezených trosek.

Kritické momenty kosmonautiky 27. díl

Velitelský vůz konvoje vozidel na KSC

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové.

Kritické momenty kosmonautiky 26. díl

Přistání mise STS-27

V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20; výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově základně. Byl 6. prosinec 1988 a mise STS-27 se chýlila ke konci. Když o půl čtvrté odpoledne místního času Atlantis zastavil a shromáždění inženýři si mohli zblízka prohlédnout jeho pravý bok, jenom polkli naprázdno a beze slova zírali na tu spoušť. Fakt, že Atlantis přežil tak rozsáhlé poškození tepelného štítu, vypadal jako malý zázrak…

35 let od letu Sojuzu-28

Logo první mezinárodní mise

Letos je tomu už 35 let, kdy do exkluzivního klubu dvou kosmických velmocí, jejichž občané překročili hranice atmosféry, vstoupila třetí země. Do té doby mohl celý svět slýchat při komunikaci kosmonautů a astronautů se zemí jen angličtinu a ruštinu. V březnu 1978 zazněla z kosmického prostoru- pro mnohé překvapivě- čeština. Mnozí škarohlídové okamžitě přispěchali s podoteky, že ona čeština byla chabá, s častými pomlkami a tápáním při hledání odpovídajících slov. To možná byla částečně pravda. Ovšem fakt, že třetím státem, který měl svého zástupce ve vesmíru, bylo Československo, už nikdy nikdo nezmění. Ať už si můžeme o zákulisí tohoto letu a důvodech, které stály za jeho realizací, myslet cokoli, Vladimír Remek, Sojuz-28 a první březnový týden roku 1978 vstoupil do dějin kosmonautiky.

Kritické momenty kosmonautiky 25. díl

Stíhačka F-15 nad komplexem 39

Počátek roku 2003 byl na floridském kosmodromu KSC ve znamení příprav další mise raketoplánu. Na první pohled rutinní let, jakých NASA s raketoplánem vykonala doposud už 112. Ale přece jen tady bylo několik okolností malinko odlišných. Po dlouhých třech letech se nejednalo o misi k orbitální stanici ISS. Téměř 16 dní měl raketoplán létat samostatně. Zaměření mise bylo absolutně podřízeno vědě- v nákladovém prostoru orbiteru čekal na astronauty modul Spacehab nové generace a celkem 58 pokusů a experimentů. V neposlední řadě se do vesmíru měla vydat vlajková loď flotily amerických raketoplánů- exemplář s označením OV-102, všeobecně známý jako Columbia. Tento stroj se stal v dubnu 1981 prvním pilotovaným vícenásobně použitelným prostředkem, vyslaným do vesmíru. Teď se na kosmickou pouť chystal po osmadvacáté. A ještě jedna okolnost nebyla zcela standardní- bezpečnostní opatření. Na oběžnou dráhu se chystal příslušník národa, který má asi nejvíce nepřátel- plukovník izraelského letectva Ilan Ramon. Už tak přísná pravidla pro bezpečnost během startu se velice zpřísnila už po 11. září. Nyní, díky přítomnosti Izraelce v posádce, byla vyšroubována na maximum: například přesný čas startu neměl být znám dříve, než 24 hodin předem. Na druhou stranu to mělo za následek, že poprvé po dlouhé době nedošlo k narušení vzdušného ani hladinového zakázaného koridoru. O zpřísněných pravidlech všichni věděli, takže piloti i kapitáni plavidel si dali veliký pozor, aby se vyhnuli problémům. Stíhačky F-15 i rychlé čluny Pobřežní stráže a US Navy byly tentokrát bez práce. Ale ani ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, ani ta nejlépe vyzbrojená letadla, ani sebevětší počet agentů tajné služby nemohl astronauty ochránit před nebezpečím, které v sobě skrývá každý start člověka do vesmíru…

Kritické momenty kosmonautiky 24. díl

Mir

Devadesátá léta znamenala pro nově vzniklou Ruskou federaci balancování na hraně chaosu a finančního kolapsu. Všechna odvětví ruského průmyslu a služeb byla více či méně zasažena hospodářským rozvratem a výjimkou nebyl ani kosmický průmysl. Tato bývalá výkladní skříň sovětského režimu se najednou ocitla na periferii zájmu mocných. Také běžní občané měli při honbě za obživou jiné starosti, než adoraci hrdinů vesmíru. Postupem času se i mnoho legendárních kosmonautů ocitlo na periferii společnosti v nuzných podmínkách- jako příklad může sloužit třeba Nikolaj Rukavišnikov, kterého podvodníci připravili o byt v Moskvě a tak musel podzim svého života trávit v malém zahradním domku. RKA (Ruská federální kosmická agentura) se potýkala s fatálním nedostatkem financí a také s faktem, že mnoho subdodavatelů se po rozpadu SSSR ze dne na den ocitlo na území jiného státu. To znamenalo nejen logistické a administrativní problémy, ale také zvýšené náklady. Mnoho podniků si totiž od RKA a koncernu Energia, který vyráběl a kompletoval letový hardware, nechávalo za své systémy a komponenty platit v dolarech- tedy měně, které se RKA zoufale nedostávalo. Vítaným přilepšením byl pak společný projekt s NASA, kdy v průběhu devadesátých let vykonávali američtí astronauti dlouhodobé pobyty na palubě ruské orbitální stanice Mir. Amerika získala zkušenosti z dlouhodobých pobytů v první polovině sedmdesátých let na své stanici Skylab. Od té doby ale uplynulo mnoho času, takže NASA hodlala tuto novou možnost řádně využít. Jenže zřejmě nikdo nepočítal s tím, že Rusko devadesátých let má svá specifika…