Články autora 'Ondřej Šamárek':

Svět nad planetou (2. díl)

Základní blok stanice Mir

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku plánovaného komplexu Mir. Přesto byla některá technická řešení razantním krokem vpřed…

Svět nad planetou (1. díl)

Orbitální komplex Mir

Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…

První člověk – dojmy z filmu

Plakát k filmu První člověk

Příští týden čeká fanoušky filmů s kosmonautickou tematikou svátek. Ve čtvrtek 11. října do českých kin dorazí velmi očekávaný snímek „První člověk“ režiséra Damiena Chazelle. „První člověk“ se věnuje postavě muže, jenž byl hlavním aktérem podle mého soudu nejdůležitější události dějin lidstva – prvního přistání na jiném kosmickém tělese. Toto úterý se v Praze konala projekce pro novinářskou veřejnost, které jsem mohl být účasten a mohu se tak podělit o první dojmy z tohoto filmu, který je na jednu stranu vyzdvihován (režisér, stejně jako představitel hlavního hrdiny je uváděn jako kandidát na Cenu Akademie, tedy Oskara), na straně druhé se zase nevyhnul kontroverzi pro údajné záměrné opomenutí vlasteneckého detailu. I na to v následujících řádcích přijde řeč. Než se do nich pustíme, rád bych předeslal, že nejsem filmový fanda a nejsem schopen hodnotit dílo režiséra v kontextu jeho předchozí tvorby, stejně tak nejsem schopen kvalifikovaně hodnotit, zda herci v tomto snímku podali lepší či horší výkon, než tomu bylo u jiných filmů či herců. Mé dojmy a hodnocení jsou naprosto subjektivní, na druhou stranu však zcela upřímné. Hlavním cílem tohoto pokusu o recenzi je odpovědět na jednoduchou otázku: bude fanoušek kosmonautiky po shlédnutí filmu „První člověk“ zklamán, či nikoliv?

Cesty za kosmonautikou: Deutsche Raumfahrtausstellung Morgenröthe-Rautenkranz

Budova muzea v Morgenröthe-Rautenkranz

V tomto týdnu uplynulo čtyřicet let od mise prvního německého občana za hranice atmosféry. Sigmund Jähn spolu s Valerijem Bykovským usedli 26. srpna 1978 do křesel v Sojuzu-31, aby jako třetí mezinárodní posádka podnikli let k orbitální stanici Saljut 6. V té době na stanici pobývala druhá dlouhodobá expedice ve složení Vladimir Kovaljonok / Alexandr Ivančenkov a „internacionálové“ jim při odletu zanechali svůj Sojuz a odletěli v jejich starém Sojuzu-29. Sovětsko-německá posádka přistála 3. září 1978. Sigmund Jähn se v Německé demokratické republice okamžitě stal, stejně jako jeho kolegové z programu Interkosmos ve svých domovských státech, veřejně známou osobností, kterou režim rád a často využíval k propagaci. Německo a zvláště pak Jähnovi rodáci v Sasku se rozhodli svého význačného rodáka uctít i jiným způsobem. Vzniklo tak malé muzeum v jeho rodném městečku Morgenröthe-Rautenkranz. Expozice byla založena v roce 1979 a v roce 1992 se stala celoněmeckým muzeem, jež má připomínat německé kosmické cestovatele. Jednoho srpnového dne se rozhodli tři členové redakce Kosmonautixu podniknout výpravu do Saska, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, zda muzeum stojí za návštěvu.

Zemřel „otec“ Magionu

V pondělí 2. července zemřel Ing. Pavel Tříska, CSc., jedna z klíčových postav českého kosmického výzkumu. Více informací najdete v článku na Technetu. 3. července 11:45

Alan LaVern Bean (1932-2018)

Alan LaVern Bean

Existuje mnoho okamžiků, o nichž víme, že jednou nastat musí. Přesto však, když nakonec nadejdou, není lehké se s danou realitou vyrovnat. Přesně takový okamžik přišel tuto sobotu. Fanoušky kosmonautiky zastihla zpráva, že odešel Alan Bean – čtvrtý muž, jenž otisknul své stopy do lunárního prachu a velitel veleúspěšné druhé expedice na americkou orbitální stanici Skylab. Zvěst o jeho skonu byla o to krutější, že den předtím oběhla sociální sítě zpráva o jeho úmrtí, jež se ukázala být hoaxem. Hoax však trval pouhých několik hodin, sobotní odpoledne pak přineslo oznámení z oficiálních míst. Svět přišel nejen o legendárního astronauta a dalšího „moonwalkera“, ale také o nezdolného optimistu a nadaného umělce, který svými malbami přibližoval nám ostatním poetickou tvář lunárních výprav.

Gemini – Kosmonautická maturita (19. díl)

Pohled z pilotního křesla Gemini

Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho povrch, tentokrát zůstaneme na nízkém zemském orbitu…

Gemini – Kosmonautická maturita (18. díl)

Měsíc - objekt snílků mnoha generací

Měsíc byl odedávna objektem zájmu mnoha fantastů, snílků, ale i vědců a badatelů. Úsvit kosmického věku v polovině dvacátého století s sebou přinesl možnost prozkoumat našeho souputníka takříkajíc z první ruky. Jakýmsi svatým grálem se pak měl stát pilotovaný oblet Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu. První nástiny lunárních výprav se v rámci NASA objevily na konci roku 1958. Už tehdy panovaly obavy, zda Sovětský svaz nemá podobné cíle. Jak se vyjádřil jeden z pracovníků Army Ballistic Missile Agency (ABMA – pozdější Marshallovo středisko), „doufejme, že nás na Měsíci nebudou čekat ruští celníci.“ O rok později se cirkumlunární mise a následné přistání člověka na měsíčním povrchu objevily ve výčtu možných priorit jako součást studie Komise pro astronautiku a výzkum vesmíru v rámci Kongresu. Posléze se tyto cíle objevily i ve zprávě Goettovy komise, o níž byla řeč na začátku seriálu. Zpočátku někteří zúčastnění zastávali názor, že minimálně oblet Měsíce bude možné dosáhnout s upravenou dvoumístnou kabinou Mercury Mark II. Přestože se v polovině roku 1960 začalo pracovat na programu, který posléze dostal název Apollo, ještě relativně dlouho poté se vynořovaly návrhy, jež počítaly s lunárními misemi s využitím lodě Gemini…

Gemini – Kosmonautická maturita (17. díl)

Pohled z Gemini XII během druhé SEVA

Desátá pilotovaná mise Gemini byla v několika ohledech tak trochu zvláštní. Především pro ni ještě pár měsíců před startem nebyl připraven ani rámcový letový plán. Ještě na počátku roku 1966 se uvažovalo o společném letu poslední Gemini s prvním Apollem. Nebylo zcela vyloučeno dokonce ani spojení obou lodí, nicméně v průběhu jara tato idea pomalu vyšuměla, především kvůli zpoždění během vývoje a výroby Apolla. Jediným pevným bodem mise Gemini XII tak měla být zkouška manévrovací jednotky AMU, kterou se nepodařilo prověřit Genu Cernanovi při misi GTA-9. Jinak měl být poslední let věnován něčemu, co se dá nazvat jako dočišťování – cokoli zásadního se nezdařilo při předchozích misích, to měla do vínku dostat posádka Gemini XII. Po počátečních nejasnostech začal letový plán nabírat reálnou podobu až na začátku léta. Oproti předchozím čtyřem misím, jež standardně trvaly přibližně tři dny, byl let GTA-12 plánován na čtyři dny. Na program se dostalo další rendez vous s Agenou na druhém obletu (posléze byl typ rendez vous změněn na setkání na třetím obletu), vysoké apogeumEVA včetně zkoušky křesla AMU. Paradoxně právě ona jednotka AMU byla nakonec bodem, který z letového plánu vypadnul…

Gemini – Kosmonautická maturita (16. díl)

Gemini XI během příprav

Program Gemini měl vydláždit cestu na Měsíc prostřednictvím ověření technologií, technik a postupů nutných k uskutečnění lunárních výprav. Prvních osm pilotovaných misí nade vší pochybnost prokázalo, že je možné uskutečňovat dlouhodobé pobyty ve vesmíru, setkávat se na orbitu s jinými tělesy a provádět s nimi pevná spojení. Do skutečně kompletního seznamu úkonů však bylo třeba doplnit ještě dvě položky. První bylo rendez vous na prvním orbitu (zvané M=1), které mělo simulovat jeden ze scénářů setkání lunárního modulu s mateřskou lodí po startu z Měsíce. Druhým bodem pak bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. V době plánování letu Gemini XI nikdo nemohl tušit, že vycházky při misích GTA-9A a GTA-10 přinesou přinejmenším rozporuplné výsledky a přinutí zainteresované ke změně pohledu na dosavadní systém nácviku a vývoje pomůcek pro EVA. Proto byly některé detaily a úpravy dopracovávány narychlo. Vycházka byla ovšem také nutná k vykonání velmi zajímavého experimentu, který byl už dlouho v hledáčku jak Američanů, tak Sovětů. Sověti dokonce počítali s tímto experimentem v rámci programu Voschod, ale nikdy se nedostali k jeho realizaci. Američané nyní měli možnost vykonat další pionýrský krok v rámci dobývání vesmíru…