31. srpna 1997 se na palubě komplexu Mir konala skromná oslava. Palubní inženýr expedice EO-24 Pavel Vinogradov slavil své 44. narozeniny. V oněch dnech však nebyl hlavní postavou dění na stanici. Této role se ujali Anatolij Solovjov a Michael Foale, kteří se chystali na výstup do volného prostoru. Mělo se jednat teprve o druhou vycházku amerického občana v ruském skafandru Orlan a před rusko-americkou dvojicí stál plán naplněný odpovědnými úkoly. Hlavním bodem programu byla prohlídka trupu modulu Spektr, zejména radiátoru, který nesl zjevné známky poškození po nárazu nákladního Progressu M-34, a také uchycení solárního panelu OSB-IV. Panel schytal během kolize jeden ze dvou největších úderů a vzhledem k pákovému efektu panovaly předpoklady, že právě uchycení je místem, kde by se mohla skrývat štěrbina, skrze níž atmosféra z modulu unikla do okolního vakua. Dalším, poněkud zvláštním, úkolem pak bylo ruční natočení alespoň jednoho z funkčních solárních panelů Spektru do polohy pro co možná nejvýhodnější osvit Sluncem. Systém automatického natáčení panelů navzdory propojení příslušného kabelu s počítačem nefungoval a alespoň takto bylo možné ze Spektru „vyždímat“ pár wattů tolik potřebné elektrické energie navíc. A pokud by zbyl nějaký čas, Solovjov s Foalem jej mohli vyplnit demontáží dozimetru Benton, který na Kvant-2 v dubnu instalovali Vasilij Ciblijjev a Jerry Linenger. Práce tedy měli mít Solovjov a Foale více než dost…

Neposlušný počítač

6. září krátce po čtvrté hodině ranní Solovjov a Foale otevřeli příklop přechodové komory Kvantu-2 a vypluli ven. Mike přeručkoval po Strele na základní blok, aby se ujal role „šoféra“ a převezl manipulátorem svého velitele na Spektr. Ten okamžitě začal s obhlídkou prvního z míst, kde došlo při nárazu Progressu k poškození vakuové termální izolace. Aby zjistil, zda je poškozený trup modulu, musel se Solovjov prořezat vrstvami této izolace. To nebyla úplně jednoduchá práce a Anatolij zde ztratil spoustu času. Mike zatím čekal u ovládání Strely. Když komplex vlétl do zemského stínu, vypomáhal Solovjovovi svitem baterky skrze iluminátor Pavel Vinogradov, který zůstal uvnitř stanice a bedlivě hlídal každý krok svých kolegů venku. Na daném místě byl trup neporušený a proto se Solovjov přemístil k radiátoru.

Pečlivě prohlédl samotné těleso radiátoru i stojiny, kterými byl uchycen k trupu. Na radiátoru byly na první pohled viditelné promáčkliny v místech, kde se o něj opřel náklaďák. Ohnuté a v některých případech i zlomené stojiny také svědčily o síle úderu, nicméně ani v jednom místě se radiátor nedotknul trupu, který zůstal neporušený. „Zvláštní, všechno to takhle pomuchlat a přitom nic neponičit,“ divil se Solovjov. V té době už se k němu dostal Mike, který se staral o video- a fotodokumentaci. Čas, vyčleněný pro hledání poškození trupu, se pomalu chýlil ke konci a kosmonauti se začali přesouvat k místu, které všechny zajímalo nejvíce – k uchycení solárního panelu OSB-IV.

Tam měl Solovjov pomocí speciálního instrumentu změřit mezeru mezi přívodem solárního panelu a „stakanem“ – manžetou, která jej obepínala. Onen přívod sloužil jako rotor elektromotoru a manžeta zase jako stator a mezera o velikosti přesně 1,3 cm byla důležitá pro funkčnost natáčení panelu. Solovjov změřil instrumentem velikost mezery jen tam, kde to bylo možné, na jednom místě byl totiž přívod přimáčknut na stěnu stakanu. Bylo jasné, že došlo k výrazné deformaci přívodu, ale zda je to právě ono místo, odkud unikla atmosféry modulu, se zjistit nepodařilo. Stakan byl hluboký a nebylo možné dohlédnout na jeho dno. Přívod by tak bylo potřeba úplně rozebrat, aby se bylo možné dostat přímo k jeho uchycení, což samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

Poté, co dvojice prozkoumala, co se prozkoumat dalo a poreferovala středisku o stavu věcí, dostala povolení přejít k dalšímu úkonu. Tím bylo pootočení zbývajících tří solárních panelů do polohy 45 ° vzhledem k podélné ose stanice tak, aby úhel jejich nasvícení byl nejvýhodnější. Panely byly stále v té poloze, ve které zůstaly, když se se stanicí v červnu srazil Progress a jejich systém natáčení přestal fungovat. Naštěstí se při konstrukci panelů počítalo s různými eventualitami a možnost ručního natáčení byla jednou z nich. Solovjov pomocí speciálního nástroje všechny tři panely postupně natočil požadovaným směrem. Vedení letu mezitím bedlivě sledovalo situaci ohledně času a protože dvojice kvůli problémům v prořezávání izolace zaostávala oproti plánu, do éteru se vmísil letový ředitel Vladimir Solovjov: „Hotovo, děcka, a teď na Strelu a domů!“

Jak letový ředitel zavelel, tak se také stalo. Přes veškerý spěch se ještě Solovjovovi a Foalovi podařilo splnit dva sekundární úkoly: rozvinout na konci Strely vlajku Moskvy, která v těch dnech slavila 850. výročí své existence a demontovali dozimetr Benton. Během závěrečné fáze výstupu Foale narazil na problém: příklop mu kladl při uzavírání malý, ale přesto znatelný odpor. Mike příklop znovu otevřel a zjistil, že možná nedomáčkl páčku, která určovala směr pohybu příklopu. Vymáčkl ji tedy zpět až za zarážku polohy „otevřít“ a pak znovu do polohy „uzavřít“. Tentokrát už příklop odpor nekladl. Nikdo nemohl tušit, že tento zlolajný kousek konstrukce ještě neřekl poslední slovo…

Rusko-americký výstup skončil přesně po 6 hodinách. Solovjov a Foale splnili všechny hlavní úkoly, mezi nimiž bylo pro bezprostřední budoucnost nejdůležitější natočení solárních panelů. Díky němu vzrostl proud dodávaný do palubní sítě třemi funkčními panely (z toho jeden doplňkový panel byl zapojen pouze zčásti) na 150 Ampér. Jednalo se o 30-40 % celkového příkonu komplexu a oním dnem se Mir dostal na úroveň 80 % příkonu před havárií Progressu.

Po krátkém oddechu se trojice mužů expedice EO-24 opět pustila do práce. 8. září ráno dostali kosmonauti pokyn otevřít příklop Progressu M-35, aby zkontrolovali jeho útroby. Progress opětovně zakotvil u stanice 18. srpna po samostatném letu trvajícím dvanáct dní. Ovšem po otevření příklopu se do stanice vevalil natolik odporný zápach, že jej kosmonauti zase rychle zavřeli, tentokrát nadobro. Beztoho Progress krom funkce „slunečníku“, který zajišťoval příznivé termální poměry v Kvantu, již žádnou další úlohu neměl.

Pár hodin po „smradlavé epizodě“ na posádku čekalo další nepříjemné překvapení. Komplex zrovna vytáčel oblet Země s pořadovým číslem 66 000, když se rozezněla siréna oznamující havárii hlavního počítače a systému řízení a orientace stanice. Začaly se zastavovat gyrodyny v Kvantu a Kvantu-2 a komplex začal driftovat. Naštěstí byla tentokrát jeho poloha v prostoru natolik šťastná, že nebylo třeba zapojovat motorky v Sojuzu, k zachování potřebného osvětlení solárních panelů stačily motorky stanice samotné.

Po vypnutí všech zbytných zařízení začala posádka testovat počítač a vyšlo najevo, že selhal blok A/D převodníků. Tento blok už vykazoval podezřelé chování dříve, proto kosmonauti dostali pokyn k jeho výměně. Na letový plán to nemělo velký vliv, vědecká práce byla v této fázi letu tak jako tak odsunuta na vedlejší kolej a veškeré úsilí posádky bylo zaměřeno na obnovení provozuschopnosti Miru. Ke Kvantu-2, který byl po červnové havárii zprovozněn jako první, se před pár dny přidal Kristall a nyní probíhal úklid a vysoušení modulu Priroda.

Výměna A/D bloku byla poměrně přímočarou záležitostí a pak už zbývalo počítač jen opět nakrmit daty a roztočit gyrodyny. Největší kus práce odvedl Anatolij Solovjov, který byl vzhůru celou noc a ráno po něm převzal vartu Pavel Vinogradov. Necelých 24 hodin po havárii počítače bylo vše opět v původním stavu, počítač spokojeně vrněl a gyrodyny se postupně roztáčely. Klid však netrval dlouho.

Pět dní nato, 14. září, telemetrie ukázala, že dva ze tří kanálů hlavního počítače poskytují chybná data. Kosmonauti dostali pokyn počítač vypnout a nechat jej přes noc oddechnout. Ráno jej znovu zapnuli, ale počítač vydržel pracovat správně jen pár hodin. Bylo nutné dva stávkující bloky vyměnit, přičemž na palubě už začínaly pro počítač docházet náhradní díly. Neustálých havárií palubního výpočetního komplexu (toto byla čtvrtá za pouhé dva měsíce) si všiml i tisk. Jak se vyjádřil na dotaz žurnalistů letový ředitel Vladimir Solovjov: „Podobné systémy na stanici nepracují do konce garanční doby, ale dokud zcela nevypoví službu. To nám dovoluje mnohem efektivněji využívat všechny systémy a značně to šetří naše zdroje.“ Otázkou je, zda zrovna v případě hlavního počítače je takové šetření na místě, na druhou stranu kosmický program v té době šetřil každou kopějku…

A jako na zlost se tentokrát počítač rozhodnul, že si své hardwarové omlazení vydupe: 22. září se rozezněla siréna a na hlavním ovládacím pultu se rozsvítily známé signálky „havárie BCVM (tedy hlavního počítače)“ a „havárie SUD (systému ovládání a orientace stanice)“. Horší dobu si počítač nemohl vybrat, protože na Floridě probíhaly poslední přípravy před startem raketoplánu Atlantis k misi STS-86, která mířila právě na Mir a pokud by stanice nedokázala udržovat svou polohu v prostoru, setkání s raketoplánem by bylo vyloučeno.

Zatímco Solovjov s Vinogradovem počítač opět zapnuli a úspěšně jej otestovali, mezi Moskvou a Houstonem probíhaly zuřivé debaty o tom, zda start raketoplánu neodsunout – co když počítač vypoví službu zrovna během závěrečné fáze sbližování? Nakonec se obě strany dohodly, že vzhledem k dobrým výsledkům testů start raketoplánu proběhne v původně plánovaném termínu. Digitální mozek stanice by měl další dva dny vydržet a následně se o orientaci komplexu postará Atlantis, na jehož palubu byl narychlo uložen celý náhradní komplet počítače Saljut-5B. Termín startu ovšem nebyl jediným dilematem, které stálo před vedením NASA. Vrásky na čele dělalo administrátoru Danu Goldinovi složení posádky Atlantisu.

Velitelem byl určen James Wetherbee, který už jednou k Miru letěl, v roce 1995 byl velitelem mise STS-63, prvního dostaveníčka stanice s raketoplánem, tehdy jen do vzdálenosti několika metrů. Pilotem STS-86 byl Mike Bloomfield. Velmi zajímavé byly nominace letových specialistů. V křesle MS-1 (letového specialisty č. 1) se usídlil Vladimir Titov, zkušený ruský kosmonaut, který na Miru pobýval a do vesmíru se nyní vydával už podruhé se stejným velitelem – pod Jimem Wetherbeem sloužil už na misi STS-63. Dalším do party byl Scott Parazynski, ten samý Scott Parazynski, který měl původně odkroutit pátý americký increment. Na palubě Atlantisu se měl k Miru vydat také Jean-Loup Chrétien. Zkušeného francouzského kozáka není asi třeba čtenářům představovat, své si zažil jak na Saljutu 7, tak na Miru.

Pozici MS-4 obsadila Wendy Lawrence. Ještě relativně nedávno měla naději, že bude moci vystřídat Michaela Foala a strávit několik měsíců na Miru. Problémy s jejím vzrůstem ji však diskvalifikovaly hned nadvakrát. Poprvé v roce 1995, když se zjistilo, že je příliš malá pro práci v ruském skafandru Orlan. Tehdy se rozhodla, že nezahodí zkušenosti, které do té doby nasbírala, a zůstala u kontingentu NASA v Rusku. Její vytrvalost slavila úspěchy a v září 1996 byla jmenována jako hlavní kandidátka pro šestý americký increment na Miru s tím, že v jejím programu nebude výstup do volného prostoru. Kolize Progressu se stanicí však zamíchala kartami a bylo rozhodnuto, že u dalších amerických pobytů mohou být výstupy, třeba i neplánovaně, zařazeny. Wendy tím definitivně ztratila naději na dlouhodobý pobyt na Miru a 30. července 1997 musela přepustit místo svému náhradníkovi. Jako jakousi „cenu útěchy“ jí vedení NASA nevyškrtlo z posádky STS-86 a ke stanici tedy letět mohla, byť jen na pár dní. A protože prošla téměř kompletním výcvikem, byla by škoda nevyužít jejích zkušeností, proto se k Miru následně podívala ještě jednou, při misi STS-91.

Vrásky na čele vedení agentury však dělalo poslední jméno v seznamu posádky Atlantisu. Ne, že by snad David Wolf někomu osobně vadil. Je fakt, že kariéra tohoto astronauta proslulého divokými večírky se nevyvíjela úplně ideálně a angažmá na dlouhodobý pobyt na Miru dostal proto, že NASA jednoduše začali docházet astronauti ochotní podstoupit výcvik v Rusku a pracovat v rámci programu Shuttle-Mir, který, jak se ukázalo, neměl daleko k chaosu. Wolf byl původně určen jako náhradník Wendy Lawrence s tím, že ji vystřídá a odlétá poslední increment. Když se poprvé proslechlo, že Lawrence má problém s „antropometrickými daty“ (čti: je příliš malá pro Orlan), nabídl se, že odlétá dva incrementy za sebou a zůstane na Miru osm měsíců. To však nebylo třeba, nejprve se Wendy vrátila do hry a když bylo definitivně rozhodnuto, že na Mir letět nemůže, místo v posledním incrementu dostal Wolfův náhradník Andy Thomas. Ten se spolu s Wolfem od srpna 1996 připravoval ve Hvězdném městečku a do července vůbec nedoufal v to, že by se na ruskou stanici kdy podíval.

Personální škatulata však znamenala velké změny nejen pro astronauty, plánovače, vedení mise a podobně. Jistou úroveň vynalézavosti muselo projevit také oddělení pro propagaci a vztahy s médii a veřejností. Před jeho pracovníky totiž nyní vyvstal zcela kuriózní problém. Oficiální skupinová fotografie posádky STS-86 už v té době byla dávno hotova a distribuována. Měla však jednu malou vadu – na rozdíl od Wendy na ní Dave Wolf nefiguroval. Řešení přišlo v podobě fotokoláže, na níž je Dave do záběru uměle dosazen. Po světě tak dodnes kolují dvě verze fotografie posádky STS-86…

Ovšem s tím, jak se na Miru začala objevovat jedna vážná potíž za druhou, vedení NASA bylo čím dál nervóznější. Už tak velký tlak ohledně toho, zda má vůbec cenu s Rusy spolupracovat a platit poměrně velké peníze jako úlitbu politickým cílům, se nyní ještě zvýšil. Nejeden politik a nejeden vlivný komentátor se nechávali slyšet, že posílat dalšího Američana na stanici je hazardem. Bylo evidentní, že Rusové jsou ochotni jít na hranu rizika a své lidi v případě skutečně krizové situace evakuovat až v hodině dvanácté. Nic jiného jim však nezbývalo, Mir byl tím jediným, co měli. Americká veřejnost měla nicméně úplně jiný vztah k rizikům a pokud by se, nedej Bože, s Američanem na Miru něco stalo, mohlo by to odstartovat obrovskou vlnu nevole a to by znamenalo ohrožení financování programu společné orbitální stanice.

Tahanice o to, zda Dave Wolf vůbec bude na palubě STS-86 a zda raketoplán odvážející od stanice Michaela Foala symbolicky neukončí program Shuttle-Mir a tím i první fázi spolupráce na Mezinárodní kosmické stanici, probíhaly s velkou intenzitou. Kongres požadoval důkladnou analýzu rizik a šéfmanažer programu Shuttle-Mir Frank Culbertson a administrátor NASA Dan Goldin měli postaráno o skutečně rušné léto. 18. září, tedy pouhých osm dní před startem STS-86, vypovídal Culbertson před Komisí pro vědu v Kongresu. Komise nakonec naznala, že bezpečnostní opatření NASA jsou adekvátní a americká přítomnost na Miru by měla pokračovat.

Poslední slovo měl mít administrátor NASA Dan Goldin. Ten si mimo jiné vyžádal i názor Mika Foala. Mike se vyjádřil ohledně pobytu Dave Wolfa pozitivně, nicméně definitivní rozuzlení přišlo až bezprostředně před startem. 25. září v 10 hodin dopoledne místního času Dan Goldin oznámil novinářům shromážděným na Kennedyho kosmickém středisku svůj verdikt: „Dnes večer odstartuje raketoplán Atlantis, na jehož palubě bude Dave Wolf, který vystřídá Michaela Foala a bude pokračovat v americké přítomnosti na Miru. Toto je rozhodnutí, které nikdo z NASA nebere na lehkou váhu. (…) Víme však, že rozhodnutí pokračovat ve spolupráci na palubě Miru by nemělo být založeno na emocích nebo politice. Nemělo by být založeno na strachu. Naše rozhodnutí by mělo být, a je založeno, na vědeckém a technickém posouzení bezpečnosti letu a schopnosti agentury získat další zkušenosti a vědomosti, které jinde získat nelze.“

Teprve tímto okamžikem skončilo vyčerpávající čekání Dave Wolfa na to, zda vůbec bude moci zúročit svůj výcvik. Teď už mu nestálo nic v cestě. Také počasí a technika spolupracovaly a odpočet šel výjimečně hladce. Když se pak po půl jedenácté večer Atlantis odlepoval z rampy, na jeho palubě seděl krom ostatních šesti astronautů i jeden velmi, velmi šťastný muž…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://history.nasa.gov/SP-4225/nasa5/photo/nasa5-photo-30.htm
https://history.nasa.gov/SP-4225/nasa5/photo/nasa5-photo-23.htm
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6a/Damaged_Spektr_radiator.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-86_crew.jpg
https://i.etsystatic.com/5581865/r/il/311870/1681486700/il_794xN.1681486700_n91u.jpg (kredit: Etsy.com)