Dehermetizace Spektru byla pro stanici i pro program Shuttle-Mir velkým úderem jak doslova, tak i v přeneseném významu. Nejpalčivější ztrátou byly kilowatty elektrické energie, kterou dodávaly do staniční sítě čtyři solární panely na povrchu modulu. Krom toho ale odříznutí Spektru znamenalo i ztrátu podstatné části amerického vědeckého vybavení, bez něhož se plánování dalších amerických incrementů pořádně zkomplikovalo. Ruská strana od počátku počítala s tím, že do ledna 1998 se Spektr podaří opravit natolik, aby se v něm bylo možné pohybovat bez skafandrů a aby bylo možné opravit nebo vyměnit vybavení poškozené během několikaměsíčního pobytu ve vakuu. V rámci oprav mělo několik Progressů dovézt potřebné propriety. Část nutných pomůcek a nástrojů měla na Mir dorazit také na palubě amerického raketoplánu. Kosmonauti měli ještě předtím v rámci „vnitřního výstupu“ otevřít Spektr a pokusit se najít místo, kde byl proražen jeho trup. Na místo provizorního krytu průlezu měli také nainstalovat konus s „germoplatou“, díky níž bude možné opět připojit nepoškozené solární panely do energetické sítě komplexu. Následovat mělo několik výstupů do volného prostoru, během kterých měli kosmonauti provést podrobnou inspekci uchycení solárního panelu poškozeného nárazem. Předpokládalo se, že právě okolí základny panelu je nejpravděpodobnějším místem, kde proběhla dehermetizace. Pokud by v okolí uchycení nebyly nalezeny otvory, panel měl být fixován v jedné poloze. Pokud by se naopak potvrdilo, že únik atmosféry proběhl právě v těchto místech, panel měl být demontován a na jeho místo měli kosmonauti nasadit „kastrol“ – jakýsi kryt připomínající poklici. Měly být také aplikovány provizorní záplaty na případné další nalezené otvory. Před koncem roku měl být Spektr natlakován. Pokud by stále docházelo k únikům, celý proces by byl opakován, pakliže by modul „držel“, mohla by do něj posádka bez skafandrů vstoupit a aplikovat trvalé záplaty zevnitř trupu. Vinou ekonomických problémů, z nichž Rusko stále nedokázalo vybřednout, však realita nakonec vypadala trochu jinak…

„Ruská technika!“

Posádka expedice EO-24 začala s nutnými kroky okamžitě po odletu Ciblijeva a Lazutkina. Pouhý den po odpojení Sojuzu TM-25 od stanice a šťastného, byť tvrdého, přistání svých kolegů, Solovjov, Vinogradov a Foale v rámci možností vypnuli vše, co mohlo být na stanici vypnuto a přemístili se do Sojuzu TM-26. Na programu dne bylo „přeparkování“ transportní lodi od zadního stykovacího uzlu k přednímu. Byla to příprava k nadcházející sérii výstupů jak do nitra Spektru, tak na jeho povrch. Současně se tím nabídla možnost vizuálně zkontrolovat vnější vzhled dotyčného modulu a pořídit obrazovou dokumentaci, která pozemnímu týmu pomůže odhadnout rozsah poškození.

Pro Michaela Foala to byl trochu nečekaný úkol. Jen pár hodin před přeparkováním se dozvěděl, že právě on bude snímat stanici z orbitálního úseku Sojuzu videokamerou, zatímco Pavel Vinogradov bude ze svého místa v návratové kabině cvakat závěrkou fotoaparátu. Michael se obával, aby jeho záběry byly dostatečně kvalitní a aby zachytil přesně ta místa, která si specialisté v řídicím středisku přáli vidět. Navíc jeho angažmá obnášelo téměř artistický moment, když se po odpojení Sojuzu měl ze svého místa v pravém křesle provléci kolem Anatolije Solovjova v prostředním křesle a vplout do orbitálního úseku lodi, aniž by do Solovjova, který v té době bude loď řídit ručně, udeřil nebo drcnul. A to vše samozřejmě ve skafandru.

15. srpna v 19:29 moskevského času se Sojuz odpojil od stanice a odlétl do vzdálenosti zhruba 50 metrů. Pak se Foale prosmýkl do orbitálního úseku (celý postup si nacvičil ještě před odpojením od stanice), kde se uvelebil u „blistru“, tedy výčnělku s okénkem a spustil záznam na videokameře. Tentokrát však neměl Sojuz oblétat stanici. Stanice sama měla provést obrat o 180 ° a ukázat se tak kosmonautům v celé kráse. Na povel z řídicího střediska se Mir začal pomaloučku obracet. Sledovat pomalu rotující kolos o hmotnosti téměř 130 tun musel být fantastický zážitek, žádný z trojice mužů si jej však neměl kdy pořádně užít. Foale se činil s kamerou, Vinogradov pořizoval jednu fotografii za druhou a Solovjov držel Sojuz pokud možno ve stabilní poloze. Po několika desítkách minut bylo hotovo a loď se mohla začít znovu přibližovat ke stanici, tentokrát k přednímu uzlu. 44 minut po odpojení se stal Sojuz TM-26 opět součástí orbitálního komplexu.

Zatímco videozáznam byl odeslán na Zem během několika dní, na filmy z fotoaparátu si muselo vedení letu počkat ještě více než měsíc – jejich doprava na zemský povrch se mohla uskutečnit až prostřednictvím dalšího dostaveníčka Miru s raketoplánem.

Zadní stykovací uzel nezůstal opuštěn dlouho. Kvůli zachování termálních poměrů v Kvantu bylo nutné jeho zadní stěnu zastínit, k čemuž se nejlépe hodil Progress. A jeden takový se zrovna potloukal na parkovací dráze. Řeč je o Progressu M-35, který se odpojil od stanice 6. srpna, aby uvolnil místo pro přilétající Sojuz se Solovjovem a Vinogradovem. Jeho opětovné připojení k Miru bylo naplánováno na 17. srpna. Jenže když měl být v daný den proveden poslední dvouimpulsní manévr před bezprostředním sblížením se stanicí, palubní počítač Progressu odmítl přechroustat data, která byla zaslána ze Země. Ukázalo se, že za situací stál lidský faktor – operátoři poslali Progressu nesprávná data. Posádka vzala odložení připojení Progressu na vědomí s naprostým klidem. Jak se vyjádřil zástupce letového ředitele Viktor Blagov: „Naši lidé mají pevné nervy…“

Omyl byl rychle napraven a manévry proběhly s několikahodinovým zpožděním. Druhý pokus o připojení byl naplánován na 18. srpen. Všechno probíhalo jako na drátkách a Progress řízený systémem Kurs se blížil zespodu ke stanici jako po kolejích, ke stykovacímu uzlu mu chybělo 200…190…180…170 metrů. Najednou se základním blokem Miru rozezněl zvuk alarmu. Havárie hlavního počítače! Bez něj stanice ztratila schopnost udržovat svoji polohu v prostoru a začala volně driftovat. Kurs na Progressu zaznamenal, že cíl začíná uhýbat do strany a vypnul se (od Progressu M-33 včetně byla hlavní anténa Kursu upevněna na svém ráhnu bez možnosti otáčení. Na mechanismus zajišťující pohyb antény a tedy do jisté míry schopnost sledovat pohybující se cíl jednoduše nebyly peníze…).

Naštěstí byla posádka Miru v pohotovosti a připravena. Ve vzdálenosti zhruba 200 metrů převzal na pokyn řídicího střediska Anatolij Solovjov prostřednictvím TORU kontrolu nad Progressem. Ve vzduchu visely obavy – když byl systém TORU použit naposledy, nedopadlo to zrovna nejlépe. Solovjov však nezaváhal. Jak později vzpomínal Foale, možností dovést náklaďák ke stykovacímu uzlu pomocí TORU byl velitel přímo nadšen. Pevnou rukou vedl Progress do cíle a nezastavil jej ani desetisekundový výpadek televizního signálu ve vzdálenosti zhruba sedm metrů od stanice. Krátce před čtvrtou hodinou odpolední moskevského času mohl do řídicího střediska nahlásit ono netrpělivě očekávané slovo: „záchyt!“

Progress byl sice opět šťastně u stanice, kosmonauti však neměli na oddych čas. Porucha počítače a z toho vyplývající ztráta orientace znamenala nebezpečí „vyhladovění“ stanice co se elektrické energie týče a trojice proto musela uvést pomocí motorků Sojuzu komplex do takové polohy v prostoru, aby byly solární panely optimálně osvíceny a tím zajištěno dobíjení palubních akumulátorů. Solovjov a spol. se s tímto úkolem popasovali nadmíru dobře a za tři hodiny po havárii počítače už fotovoltaické články na panelech dodávaly do akumulátorů potřebnou energii. O den později kosmonauti vyměnili centrální blok neposlušného digitálního mozku Miru a nakrmili jej daty. Poloha stanice byla zatím udržována jejími motorky, ale už 20. srpna se podařilo roztočit gyrodyny a krize byla zažehnána.

Patálie s počítačem si však vynutila jisté změny v letovém plánu a přestože byl původně vstup Solovjova a Vinogradova do Spektru naplánován na 20. srpna, bylo jej nutno o dva dny odložit. Po stabilizaci situace už byli všichni zúčastnění „na značkách“ a vše bylo připraveno k velmi neobvyklé a unikátní operaci. Do relativně stísněných útrob Spektru se měli kosmonauti vydat ve skafandrech, což samo o sobě bylo velmi obtížné. Stály před nimi dva hlavní úkoly.

Prvním z nich byla instalace „germoplaty“, tedy jakési záslepky instalované uprostřed dokovacího konusu, skrze níž mohly být propojeny kabely, spojující Spektr se zbytkem stanice. Důležité bylo hlavně propojení kabelů vedoucích elektrickou energii od solárních panelů modulu. Momentálně komplex získával ze solárních panelů základního bloku a nepoškozených modulů zhruba 15 kW elektrické energie, což bylo na hraně energetického kolapsu. Dokud byl Spektr „zdravý“, dodával do sítě 11 kW, nyní plánovači počítali s menším příkonem, nicméně i pokud by se nepodařilo oživit systém natáčení solárních panelů Spektru, mohly by přes sporé osvětlení Sluncem dodávat 3 kW, což rozhodně nebylo k zahození. A pokud se ukáže, že systém natáčení funguje, bude to ještě více. Druhým úkolem Solovjova a Vinogradova pak byla inspekce trupu na místech, kde existovala pravděpodobnost poškození od nárazu Progressu. Vedlejším zadáním bylo shromáždění některých položek z nitra modulu a jejich přenesení do hermetických prostor stanice. Na to se těšil zejména Mike Foale, který nejenže dehermetizací Spektru přišel o svůj „hlavní stan“, ale také o všechny osobní věci.

22. srpna dopoledne se Mike Foale uzavřel v Sojuzu, aby očekával návrat svých kolegů a držel vartu pro případ, že by se nepodařilo znovu natlakovat přechodový úsek a bylo by nutné stanici opustit. Solovjov a Vinogradov v přechodovém úseku vpluli do skafandrů. Jako malá zajímavost slouží fakt, že přestože na stanici byly k dispozici nové Orlany-M, pro tuto vycházku kosmonauti využili staré skafandry Orlan-DMA, Solovjov dostal přidělen kus s výrobním číslem 27, Vinogradov kus s číslem 26. Staré skafandry byly využity pravděpodobně proto, aby při pohybu ve stísněných prostorách nepřišly k úhoně nové obleky.

Začátek „výstupu“ (který tak budeme nazývat přesto, že během něj kosmonauti nevystoupili mimo prostory stanice) provázely problémy. Nejprve klesal tlak v přechodovém úseku příliš pomalu, načež se ukázalo, že není dokonale uzavřen příklop mezi přechodovým úsekem a modulem Kristall. Solovjov musel vylézt ze svého skafandru a příklop otevřít a znovu uzavřít. Nyní už bylo vše v pořádku, nicméně znamenalo to zdržení zhruba o hodinu oproti plánu.

Druhý problém přišel, když kosmonauti začali znovu snižovat tlak v přechodovém úseku. Když manovakuometr ukazoval hodnotu 42 mmHg (tedy zhruba 56 hPa), ohlásil Vinogradov, že u svého skafandru zaznamenal pokles tlaku. Znamenalo to, že jeho Orlan není hermetický. Tady přestávala legrace, s nehermetickým skafandrem bude muset být výstup zrušen. Vinogradov poměrně rychle zjistil, že místo, odkud uchází z jeho skafandru kyslík, je ve spoji mezi levou rukavicí a rukávem. Pokusil se zámek rukavice ještě několikrát zajistit, ale bezúspěšně, nehermetičnost přetrvávala. Letový ředitel Vladimir Solovjov se s obavami v hlase zeptal, zda si Vinogradov s sebou vzal podle instrukcí náhradní rukavice. Ke všeobecnému ulehčení palubní inženýr odvětil, že si je samozřejmě vzal a levou už má nachystanou vedle sebe.

Nyní bylo třeba přechodový úsek opět natlakovat, aby si Vinogradov mohl rukavici vyměnit. Tato epizoda dodnes vyvolává srdeční nepravidelnosti u milovníků statistik všeho druhu, protože podle jednoho názoru je možné oněch zhruba 7 minut strávených ‚téměř‘ ve vakuu považovat za svého druhu výstup, proti tomu zase stojí jiný názor, který tvrdí, že tomu tak není.

Ať už jsou názory jakékoli, přechodový úsek byl znovu natlakován a Vinogradov si nasadil náhradní rukavici. „Pořádně s ní zatoč, zalomcuj s ní celou svou proletářskou silou,“ radil svému palubnímu inženýrovi Solovjov, který nechtěl nic ponechat náhodě. Vinogradov tak učinil a poté, co se ujistil, že zámek rukavice pevně drží, začali se Solovjovem opět snižovat tlak. Nyní už bylo všechno v pořádku a skafandr zůstal hermetickým i poté, co se kolem rozhostilo vakuum.

Ve čtvrt na tři moskevského času, mimo dosah sledovacích stanic, mohli konečně Solovjov a Vinogradov otevřít provizorní příklop do Spektru. Přivítal je až přízračný pořádek s výjimkou jednoho sáčku s nápisem „Euromir“, který se zaklesnul mezi dva panely interiéru a bílé krystalky poletující prostorem, které Solovjov ihned identifikoval: „To bude určitě Mikův šampón“. Vinogradov vplul do modulu nohama napřed, aby mohl začít hned pracovat na připojování kabelů ke germoplatě. Poté, co bylo navázáno spojení s řídicím střediskem, popsal operátorům své postřehy: „Modul pracuje, je slyšet ventilátory, všechno bzučí (Solovjov samozřejmě ve vakuu nemohl slyšet zvuk ventilátorů, ale pokud se dotknul stěny, ucítil vibrace – pozn. aut.).“ Přítomným v řídicím středisku se pýchou nafoukla hruď. „Ruská technika,“ dodal Vinogradov. „Podívejte se pořádně, jestli tam nezůstal někdo z posádky,“ zažertoval Vladimir Solovjov.

Propojení jedenácti kabelů s germoplatou trvalo přibližně hodinu a půl. Potom se Solovjov s Vinogradovem vydali dále do útrob modulu, aby do vaků sesbírali výsledky experimentů, které tady zbyly po Foalovi a také aby sesbírali Mikovy osobní věci včetně fotografií jeho rodiny. „Když tam takhle nabíráte různé harampádí, zůstane v přechodovém úseku místo pro vás samotné?“ zajímal se komunikátor. „Vlezeme se,“ uklidnili jej kosmonauti.

Když sesbírali vše, co stálo za sesbírání, pustili se oba muži do demontáže několika panelů na stěně Spektru. Právě za nimi se mohl skrývat otvor, který zapříčinil únik atmosféry z modulu. Během kolize bylo telemetrií zaznamenáno sedm úderů Progressu o stanici. Pět z nich bylo podle všeho jen letmých a šly víceméně zešikma, proto se nepředpokládalo, že měly dostatečnou sílu k proražení trupu. Dva údery byly však velmi silné, přičemž jeden schytal trup Spektru a druhý směřoval na solární panel. Nejpravděpodobnějšími místy úniku tak byla oblast trupu pod radiátorem a oblast uchycení solárního panelu OSB-IV. Pokud by se podařilo najít otvor při nynějším výstupu, urychlilo by to postup prací, protože by odpadla nutnost dalšího výstupu k inspekci místa uchycení solárního panelu.

Solovjov s Vinogradovem postupně sejmuli tři vnitřní panely, za nimiž se otvor mohl skrývat, ale k jejich zklamání byl v těch místech trup bez známek deformací nebo trhlin. Krom boxu s logem Boeing a chumlu kabelů byl prostor za panely naprosto čistý. Letový ředitel Vladimir Solovjov proto kosmonautům doporučil připevnit panely zpět na místa, provést videozáznam stavu interiéru modulu a přejít do přechodového úseku. Pak zbývalo pouze nasadit na místo dokovací konus nainstalovanou germoplatou a výstup-nevýstup trvající 3 hodiny a 16 minut byl u konce.

Solovjov s Vinogradovem po natlakování vypluli ven ze skafandrů, otevřeli příklopy do základního bloku a ostatních modulů (samozřejmě kromě Spektru) a po navázání spojení informovali Zemi o tom, že svázali kabely napojené na germoplatu a aby nezavazely při práci s příklopem Spektru, připevnili je gumičkou na stěnu. Všechny úkoly výstupu se, minimálně z hlediska činnosti kosmonautů, podařilo splnit. S tím, že by dvojice skutečně našla místo, kde byl trup proražen, nikdo příliš nepočítal, v té době se už pozornost začínala soustředit spíše na oblast uchycení solárního panelu OSB-IV ke trupu modulu.

Po příslušném odpočinku posádka propojila zásuvky na germoplatě s elektrickou sítí základního bloku a všech modulů. Po „prozvonění“ spojů se ukázalo, že jsou pod napětím, což byla velmi dobrá zpráva. Špatnou zprávou ovšem bylo, že poté, co se kosmonauti prostřednictvím počítače pokusili orientovat solární panely Spektru na Slunce, nestalo se vůbec nic. Specialisté měli i pro tuto situaci připraveno řešení, které však vyžadovalo další vstup do dehermetizovaného prostoru Spektru. Ani nyní si však nervy kosmonautů nemohly oddechnout.

25. srpna byla zapojena aparatura Elektron v modulu Kvant. Už několik dní byl Elektron vypnut kvůli úspoře elektrické energie. Ovšem po zapojení Elektron pracoval jen krátce a pak se postavil na zadní. Tento kus byl přitom nový, na palubu přilétl na Mir teprve v květnu na palubě raketoplánu. Druhý Elektron v modulu Kvant-2 byl dlouhodobě odstaven a počítalo se s jeho výměnou. Nezbylo, než doplnit kyslíkový deficit, stejně jako v předchozích dnech, pomocí patrony Vika. Jenže tentokrát se na zadní postavila i Vika. Ne sice natolik dramaticky, jako tomu bylo v únoru, nicméně tvrdošíjně se odmítala aktivovat, ať se trojice mužů snažila sebevíce. Nakonec se ukázalo, že se v adaptéru provozem otupil úderník spouštějící reakci. Druhý adaptér pro Viku, který se na Miru nacházel, byl vinou únorového požáru nefunkční. Stanice se tak ocitla zcela bez systémů doplňování kyslíku do atmosféry. Nejednalo se o smrtelné riziko, stále tady byly nádrže s kyslíkem určené pro výstupy do volného prostoru, situaci však bylo třeba řešit.

Oprava Elektronu naštěstí zabrala jen necelou hodinu a ke všeobecnému ulehčení se ukázalo, že příčinou nefunkčnosti aparatury je jeden ohnutý kontakt. Pavel Vinogradov jej napravil do původní polohy a následně mohl ohlásit, že Elektron opět ožil. A když už byla trojice v opravářském nápřahu, vyměnili také úderník v adaptéru Viky a postupně bez problémů zažehli tři patrony. Bylo příjemné provádět jednoduché opravy, které přinášely ihned hmatatelné výsledky.

Před posádkou Miru však nyní bylo mnoho kroků, jejichž důsledky nebudou zjevné tak rychle. Bylo třeba postupně oživit moduly Kvant-2, Kristall a Priroda, které byly už dva měsíce ponořené do tmy a na jejichž stěnách se stačilo zkondenzovat nezanedbatelné množství vody. Na Solovojova a Foala také čekal důležitý výstup do volného prostoru, během něhož možná dokáží odhalit místo, kde byl narušen trup Spektru. A to zdaleka nebylo vše, co si září 1997 na posádku EO-24 přichystalo…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://nara.getarchive.net/media/sts086-350-030-sts-086-hermetic-plate-on-the-spektr-interior-hatch-10d63d (kredit: NASA)
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/foale-photos/foale-p-010.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/foale-photos/foale-p-012.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-040.htm