Stykovací uzel na modulu Kvant-1 po odletu Sojuzu TM-24 osiřel. Ovšem nemělo to tak zůstat dlouho. Bez připojeného Progressu nebo Sojuzu se Kvant začal přehřívat a bylo tedy nutné jej alespoň částečně zastínit tak, aby na jeho zadní stěnu nedopadaly sluneční paprsky. Jenže na Zemi se k žádnému startu bezprostředně neschylovalo. Jak tedy bude otázka zastínění vyřešena? Odpověď byla jednoduchá: Progress M-33. Tato nákladní loď se už 6. února oddělila od stanice, ovšem nezamířila jako ostatní Progressy vstříc hustým vrstvám atmosféry nad Pacifikem. Byla uvedena na parkovací dráhu několik stovek kilometrů za komplexem a čekala na svoji chvíli. Během odletu od stanice s ní řídicí středisko provádělo sérii manévrů, které byly přípravou na vypuštění malé pozorovací družice na některém z příštích letů a během opětovného příletu ke stanici měl být prověřen nový způsob navedení z názvem „БПС (BPS)“, kterážto zkratka znamenala „přesné balistické sblížení“. Mělo jít o způsob velmi přesného navedení lodi do vzdálenosti zhruba 7 km od stanice. Následně mělo proběhnout připojení Progressu ke stanici, nikoli však v automatickém režimu za použití systému Kurs. Kosmonauti měli navádět loď ručně pomocí systému TORU. Tento systém už byl několikrát prověřován a v roce 1994 byl dokonce použit „naostro“, když kosmonauti ručně přistykovali ke stanici Progress M-24. Nyní však mělo jít o něco trochu jiného…

O vlásek

Zatímco předtím byl systém TORU brán jako výlučně záložní systém pro případ, že by Kurs selhal, nyní se začalo uvažovat o jeho „povýšení“. Kurs v předchozích letech vykázal jistou míru nespolehlivosti, proto bylo namístě systém TORU testovat a rozšiřovat jeho schopnosti. Ovšem nyní se měla jeho role malinko změnit. Výrobce Kursu, firma Radiozavod Charkiv, se po rozpadu SSSR ocitla na území Ukrajiny, tedy cizího státu. A za své výrobky si onen výrobce nyní nechával velmi štědře platit ve tvrdé měně. Pro Energiji to samozřejmě byl obrovský problém a koncern se kvůli tomu ocitl v kleštích. Z jedné strany tlačil nedostatek peněz a z druhé nevyhnutelnost Kurs kupovat – pro lodě Progress a Sojuz jiný automatický sbližovací systém prostě neexistoval. U Sojuzů to byl samozřejmě problém, nicméně přítomnost posádky na palubě situaci alespoň trochu zjednodušovala. V nejhorším případě loď středisko navede do rozumné vzdálenosti od Miru a zbytek kosmonauti zvládnou ručně. Koneckonců stykovka už mnohokrát probíhala v manuálním režimu.

Horší to však bylo u Progressu, který byl bezpilotní. Tam byl Kurs klíčový. A pokud by se naplnil nejhorší scénář a systém by z nějakého důvodu nebyl k dispozici, muselo tady být záložní řešení. Inženýry na to konto napadla myšlenka: co zkusit využít TORU jako primární prostředek pro sblížení Progressu? Pokud by se podařilo dovést Progress do vzdálenosti 7-8 km, mohlo by následně další sbližování a připojení ke stanici probíhat v režii kosmonautů a TORU.

Na první pohled by tento systém mohl fungovat, na pohled druhý se však jednalo o znouzectnost. Největší záludnost se týkala toho, že TORU nebyl redundantní. Pokud by manuální systém selhal, v lepším případě by to znamenalo ztrátu nákladní lodi, v horším případě ohrožení komplexu neovladatelným sedmitunovým tělesem. Nic jiného však Energija v rukávu neměla.

U Progressu M-33 se počítalo s tím, že se po odletu Sojuzu TM-24 k Miru vrátí a to se zdálo být ideální příležitostí k otestování nového způsobu sbližování. Vasilij Ciblijev už před misí tento manévr nacvičoval a 4. března 1997 neměl pochybnosti o tom, že všechno zvládne. Pro něj se mělo jednat o jeden z vrcholů mise – jako vojenský pilot se bude moci chopit řízení složitého stroje při rychlosti 27 000 km/h. To je pro každého pilota nesmírně lákavé sousto. Ciblijev toho dne vstal brzy, ve výborné náladě se učesal, oholil a oblékl se do nového overalu. Jeho chvíle nadcházela.

Plán byl jednoduchý: řídicí středisko nasměruje Progress tak, aby ze vzdálenosti 7 km přilétal k Miru shora. Jeho trajektorie měla být taková, aby v případě nefunkčnosti TORU náklaďák minul stanici s rozestupem minimálně 200 m. Ciblijevovým úkolem bylo sledovat obrazovku TORU v základním bloku, na které měl být zobrazen záběr z kamery na exteriéru Progressu a několik základních údajů o vzdálenosti, rychlosti sbližování a podobně. O ty se měl postarat radar nákladní lodi, který byl součástí Kursu, nicméně se předpokládalo, že podobný systém domácí provenience nebude těžké vyvinout. Ve správný okamžik měl Ciblijev nákladní loď zabrzdit tak, aby se zastavila asi 100 metrů od komplexu. Následně měl s asistencí řídicího střediska Progress dovést k zadnímu uzlu stanice, kde měl být náklaďák připojen.

Už ve dnech před 4. březnem řídicí středisko vykonalo s Progressem dva zážehy, které loď přivedly na dráhu výhodnou pro závěrečný manévr. 4. března pak Progress zapálil svůj motor třikrát, přičemž poslední zážeh jej nasměroval ke stanici. Po deváté hodině ráno bylo vše připraveno a byl zapnut a otestován systém TORU na Progressu. O hodinu později Ciblijev zapnul TORU v základním bloku Miru. Linenger podle plánu zaplul do modulu Kristall, odkud měl vyhlížet Progress a hlásit jeho polohu, zatímco Lazutkin zůstával v základním bloku, aby byl k ruce svému veliteli. Test sbližování nákladní lodi s vyloučením systému Kurs se blížil do finále.

V 10:10 moskevského času Ciblijev zapnul dálkovým povelem kameru na Progressu. Všechny kontrolky na panelu TORU nasvědčovaly tomu, že kamera naskočila a funguje normálně. O dvě minuty později, přesně v souladu s předepsanou metodikou Ciblijev zapnul monitor nad panelem a očekával, že se na něm objeví záběr z kamery na Progressu. Jenže, k jeho nepříjemnému překvapení, se žádný obraz nekonal. Na monitoru byl pouze „sníh“ a symboly a údaje informující o vzdálenosti a rychlosti Progressu poskakovaly jako splašené.

Vasilij udělal to, co mu nařizoval seznam úkonů. Vypnul a znovu zapnul televizní okruh panelu. Ovšem ani nyní se žádný obraz z paluby Progressu neobjevil. Jen šum, nic víc. Ani opětovné vypnutí a zapnutí televizního monitoru nic nevyřešilo. Nepomohlo ani vypnutí a zapnutí celého panelu TORU. Situace začala být vážná. Ciblijev křiknul na Linengera a Lazutkina, aby se pokusili najít náklaďák vizuálně pohledem z iluminátorů. Ani jeden z nich však Progress nezahlédnul. Na Ciblijevově čele se objevil studený pot. Někde v blízkosti stanice se pohybuje nákladní loď, kterou nemůže ovládat a netuší, zda nemíří přímo k nim. Den, který měl být oslavou jeho pilotních schopností se rychle začínal měnit v noční můru.

Situace začínala být vážná. Náhle Lazutkin nákladní loď zahlédl. Předtím mu ve výhedu bránil jeden ze solárních panelů a nyní náklaďák zpoza něj vylétl. Zdálo se, že míří přímo ke stanici a letí mnohem rychleji, než by v danou chvíli měl. Lazutkin okamžitě přikázal Linengerovi, aby se vrátil do základního bloku. Posádka si nemohla dovolit, aby jeden z jejích členů zůstal v případě havárie odříznut od ostatních. Když Linenger vplul do základního bloku, naskytl se mu neobvyklý pohled. Lazutkin byl skrčený u velkého iluminátoru v podlaze a Ciblijev freneticky létal mezi ovládacím pultem TORU a oním iluminátorem. Snažil se loď naslepo navádět mimo stanici. Linenger dostal příkaz, aby se přesunul do Sojuzu a připravil se na evakuaci.

Ciblijev byl zoufalý. Na obrazovce TORU se mezi silným rušením občas objevoval obraz z Progressu, ovšem byl tak zašuměný, že podle něj nebylo možné loď ovládat. Progress byl stále větší a větší a nakonec, v 10:30 moskevského času, nastal okamžik pravdy. Ciblijev s Lazutkinem se instinktivně přikrčili a čekali na náraz. Ten naštěstí nepřišel, Progress M-33 prolétnul s rozestupem zhruba 20 metrů mimo stanici rychlostí 2 m/s.

K překvapení velitele se po průletu najednou na monitoru objevil čistý a nezarušený obraz z kamery na Progressu. Následně mohl Ciblijev na pokyn z řídicího střediska s Progressem provést několik testovacích manévrů. Čtvrt hodiny po okamžiku, kdy Progress prolétl kolem stanice, dostal Ciblijev příkaz vypnout panel TORU. Další pokusy o připojení Progressu M-33 za pomoci TORU byly odvolány s ohledem na nedostatek paliva v nádržích nákladní lodi, přičemž onen nešťastný pokus o připojení se do zásob pohonných látek zakousl velmi hluboce. Progressu zbývalo paliva právě tak na deorbitační zážeh, který se o pár dní později, 12. března, stal jeho jízdenkou do hustých vrstev atmosféry.

Nyní si na palubě i na Zemi zainteresovaní lámali hlavy nad tím, co bylo příčinou fiaska, které jen tak tak neskončilo obrovským, a dost možná fatálním, průšvihem. Ciblijev si během první komunikační seance, která následovala po vypnutí TORU, nebral servítky a velmi hlasitě dal najevo svou frustraci. Měl pocit, že jej pozemní tým postavil před neřešitelnou situaci – jak měl ovládat sedmitunovou loď s precizností potřebnou k zadokování, když ji řídil naslepo?

Vedení letu k celé záležitosti zaujalo poněkud ambivalentní stanovisko. Zprvu se objevily pokusy vinit z potenciálního průšvihu Ciblijeva. Možná nezapnul kameru na Progressu, možná nestiskl příslušné tlačítko dost silně, možná nepostupoval podle seznamu kroků. Ubohý Ciblijev se neměl jak proti těmto nařčením bránit. V zákulisí se však v tichosti vynořila hypotéza, která vypadala mnohem pravděpodobněji. Podle některých specialistů mohla absenci, respektive silné zašumění obrazu způsobit interference televizního signálu a radaru Kursu, který byl zapnutý, aby mohl Ciblijevovi dodávat důležitá data o vzájemné poloze a pohybu obou strojů. O tom, že byla tato hypotéza brána velmi vážně, svědčí i fakt, že byla vzata v úvahu pro další pokus, který byl v plánu pro další náklaďák.

Zatímco se posádka vzpamatovávala z prožitého napětí a pomalu se vracela do pracovního rytmu, osud (nebo možná skřítci záškodníci) se opět rozhodl zabrnkat všem na nervy. Jak již bylo několikrát řečeno, na palubě komplexu byly dvě aparatury Elektron-V dodávající kyslík do staniční atmosféry. V době, kdy se na palubě nacházela pouze tříčlenná posádka, pracoval pouze jeden Elektron v Kvantu-2. Druhý exemplář, který se nacházel v Kvantu-1, byl držen v záloze. Den po nerváku s Progressem se Elektron v Kvantu-2 poroučel, když se objevily vzduchové bubliny tam, kde neměly být. Posádka dostala povolení využít k doplnění kyslíku do atmosféry nádrže určené pro výstupy do volného prostoru. Ciblijev s Lazutkinem mezitím 7. března připravili a spustili Elektron v Kvantu-1. Ovšem ten vydržel funkční pouze pár hodin a pak jej bylo nutné vypnout kvůli zvýšené úrovni produkovaného vodíku. Jediný způsob, jak nyní dostat do atmosféry stanice potřebný objem kyslíku a nevypotřebovat přitom nádrže pro EVA, byly… patrony TGK!

Po únorovém požáru zatím ještě nebylo uzavřeno vyšetřování a proto vůči Vice panovala oprávněná nedůvěra. Jenže teď nic jiného nezbývalo. Záložní adaptér se nacházel v základním bloku a v neděli 8. března se kolem něj sešla celá trojice kosmonautů a na příposlechu byli operátoři v řídicím středisku. Zatímco Lazutkin vkládal patronu do adaptéru, Ciblijev byl připraven s hasicím přístrojem a Linenger s hadrem na udušení případných plamenů. Lazutkin vložil patronu na její místo a otočil kohoutem. Nic se ale nestalo. Všichni věděli, že občas Vika nenaskočí na první pokus, mezi kosmonauty kolovaly zkazky o tom, že občas bylo třeba provést startovací sekvenci až dvacetkrát, než se dostavil kýžený výsledek.

Tentokrát středisko nechtělo nechat nic náhodě a nařídilo Lazutkinovi sejmout filtr a důkladně jej prohlédnout. Saša tak promptně učinil, načež zjistil, že filtr je naprosto neporušený a čistý. Ani další čtyři pokusy Viku nepřiměly k činnosti a teprve napošesté se kolem rozhostil typický odér čerstvého kyslíku a kanystr začal hřát. Tentokrát se nekonala žádná pyrotechnická show, Vika se chovala způsobně a na palubě i v řídicím středisku se na tvářích objevily úsměvy.

Úsměv na Linengeově tváři však nevydržel dlouho. Jeho frustrace ohledně komunikace s pozemním týmem se prohlubovala každým dnem. Komunikační seance trpěly špatným audiosignálem a téměř pokaždé spojení alespoň na chvíli vypadlo zcela. Navíc Jerry každý den zuřil nad formulářem „Form 24“, podle něhož se měl řídit jeho denní program. Formulář byl extrémně detailní, což mu svazovalo ruce, navíc v něm bylo velké množství chyb, nelogičností a zbytečných úkonů. Linenger se po nekonečných dohadech se svými lidmi rozhodl, že přestane využívat komunikaci prostřednictvím rádia. Podle něj to byl zcela neproduktivní a promrhaný čas a bude stačit, když bude se svým týmem v kontaktu prostřednictvím emailu.

Američané byli tímto Linengerovým krokem zaskočeni. Věděli, že Jerry je spíše typem sólového hráče a měl sklony ze sebe dělat tak trochu primadonu, ale omezit se pouze na písemnou komunikaci – to byla trochu silná káva. Na druhou stranu se však Linengerovi nebylo možné příliš divit. Bylo evidentní, že program Shuttle-Mir byl stále ve stavu mírného chaosu a zástupci NASA v Rusku občas neměli příliš pochopení pro to, co se na palubě stanice děje.

Ruské středisko pilotovaných letů si také nemohlo odpustit občasné rýpnutí do Američanů. Přestože se NASA velkou měrou podílela na tom, že ruský pilotovaný program zatím nešel úplně ke dnu, Rusové měli své partnery za školáčky, kterým je třeba občas ukázat, kdo je tím zkušenějším. Nemluvě o tom, že vedení letu pokračovalo ve staré dobré sovětské tradici zamlčování a informování o dění na palubě se značným zpožděním. Přesně tak, jako to znali i mnozí vážení čtenáři, kteří zažili informování o kosmonautice za minulého režimu, nejlépe by podle nich bylo, kdyby bývali mohli každý den pouze ohlásit, že let probíhá normálně a posádka plní zadaný program letu. Jenže nyní se podmínky radikálně změnily a Rusové byli pod drobnohledem jak domácích médií, tak zahraničních novinářů.

Názorným příkladem problémů v komunikaci mezi Roskosmosem a NASA byl požár popisovaný v minulém díle seriálu. Američané se o věci dozvěděli s několikahodinovým zpožděním a Rusové navzdory Linengerově zprávě, kterou pár dní na to poslal mailem vedení amerického kontingentu v Rusku, stále trvali na tom, že požár trval maximálně 90 sekund a vlastně se nic moc vážného nestalo. Linenger kategoricky požadoval informace o tom, zda jsou v předmětech, které přišly do kontaktu s plameny, jakékoli toxické nebo karcinogenní látky, zejména azbest. Odpovědi se dočkal za několik dní, což pro něj bylo neakceptovatelné. Zde lze Linengera pochopit, coby lékař si velmi dobře uvědomoval, co může znamenat přítomnost toxinů v uzavřeném prostoru stanice.

A aby toho nebylo málo, postupem času začaly vylézat na povrch i třenice mezi členy posádky, konkrétně mezi Rusy a Američanem. Linenger byl toho názoru, že je na stanici v prvé řadě kvůli plnění vědeckého plánu mise a tomu podřizoval vše. Ciblijev a Lazutkin, kteří byli doslova štváni od jedné činnosti ke druhé a neměli ani čas na to, aby dodržovali každodenní nutný tělocvik, jen nevěřícně sledovali, jak Jerry každý den přesně v danou dobu nastupuje na běhací pás a nebere příliš ohled na to, že v této konkrétní chvíli jeho dusání činí například opravy nebo údržbu stanice velmi problematickým. Přestože se Ciblijev i Lazutkin snažili Američanovi naznačit, že by mohl občas posunout tělocvik na čas, kdy otřesy nebudou tolik vadit při práci, Jerry na tyto náznaky nereagoval.

Ciblijev se vzrůstajícím vztekem sledoval, jak Američan „jede po vlastní ose“ a neohlíží se na problémy svých kolegů. A nejen to – několikrát se stalo, že Linenger odmítl participovat na běžných „domácích pracích“, kterých se účastní vždy kompletní posádka. Vědecký program pro něj byl absolutní prioritou a této prioritě podřídil vše. Mezi ruskou a americkou částí posádky začínalo být stále větší horko a atmosféra na palubě začínala být toxická. A bohužel nejen obrazně…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Progress_M-56.jpg
https://www.popularmechanics.com/space/a19517/mir-space-station-30th-anniversary/ (krdit: Roskosmos/NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lazutkin.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/linenger-photos/linenger-p-011-low.htm