Někteří lidé občas sní a povětšinou žijí. Jiní žijí své sny a mění tím svět, dějiny i celé lidstvo. Přesně takový byl von Braun. Celý život prožíval své sny, a i když to někdy stálo až příliš, nepřestával za nimi jít. Byla to osobnost, která inspirovala druhé, byl to člověk, kterého jiní velice rádi následovali, protože v mnoha lidech probouzel pocit, že když půjdou za ním, tak dokážou třeba také realizovat své sny. Vyznačoval se neutuchajícím zájmem o nepřeberné množství vědních disciplín. Byl to sice především raketový technik, inženýr, konstruktér a vědec, ale choval velký zájem v oblasti náboženství, filosofie, hudby, historie a mnoha dalších vědeckých disciplínách. Johnn Glen ho nazval renesančním mužem v raketovém věku a přesně to ho vystihuje. Pojďme se podívat v prvním z pěti dílů, které se osobnosti Wernhera von Brauna budou věnovat, jak vypadalo jeho mládí a jaká byla jeho cesta k zájmu o raketovou techniku.

I. Raketovým autem po Berlíně

Život na zámku

Za vitráží jednoho z velkých klenutých oken výstavního venkovského sídla u města Wirsitz v Prusku bylo typické jarní počasí. Stromy nasávaly mízu do nových listů a vítr s deštěm tomu všemu dodával ten všudypřítomný pocit, že příroda se zpět ujímá vlády, společně s životem, který začíná všude kypět. Podobné to bylo i v přítmí jedné z místností s vitrážovými okny. Místnost prořízl hlas nového života a novorozenec se měl čile k světu. Bylo 23. března 1912 a na svět přišel malý Wernher. Druhý syn baronů von Braunů.

Jeho otec byl Magnus von Braun, vlastník rozsáhlých pozemků v Prusku a Německu. Byl to vytrvalý muž, podnikající v zemědělství a státní správě. Mezi lety 1924 a 1933 byl ministrem výživy a zemědělství. Wernherova matka se jmenovala Emma von Quistorp, pocházející z chudých poměrů, přesto to však byla elegantní a velice energická žena, která se dokázala pohybovat jak ve vysoké společnosti, tak pomáhat svým sloužícím s prací, když některý z nich onemocněl.

Rodiče připravovali svého syna na roli budoucího lenního pána, který bude muset rozumět hospodářství a zemědělství, ostatně v tomto duchu vychovávali i syna předchozího a syna, který se narodil až po Wernherovi. Všimli si však, že jejich syn má velké nadání na to, umět prakticky cokoli, co si umane. Už ve čtyřech letech dokázal přečíst celé noviny a chápat, co se v nich píše. Jeho soukromí učitelé i učitelé ze školy se obávali jeho nekončícího přívalu otázek, na které neznali odpovědi.

Rodiče chtěli jeho nadání využít a snažili se mu nechat prostor pro vlastní rozvoj. Dříve, než ho začal zajímat vesmír se Wernher zamiloval do hudby. Do patnácti let dokázal zahrát na klavír cokoli, dokonce i skládal. Složil celkem tři dlouhé klavírní skladby. Nicméně krom hudební záliby ho lákala i technika. Byl velice zručný a se svým bratrem často vyráběl různé hračky, stroje a prováděl nesčetné pokusy. V jeho dvanácti letech se poprvé nadchl pro raketovou techniku, když si v již zapomenutém časopisu přečetl článek o raketových autech. Jeho rodina tehdy pobývala v Berlíně a mladý Werhner využil berlínské ulice ke svým experimentům.

Raketové auto na Tiergarten Strasse

Psal se rok 1924 a mladý Wernher se svým starším bratrem Sigismundem vzali staré dětské vozítko a připevnili k němu šest rachejtlí. Vozítko dovezli na rušnou berlínskou Tiergarten Strasse a zapálili doutnáky. Wernher stačil do vozítka naskočit a s překvapením zjistil, že rachejtle vozítku skutečně udaly velkou rychlost. Ujížděl ulicí a vzbudil obrovský rozruch a zmatek. Jak později sám říkal, vozítko překonalo všechny jeho představy o rychlosti. Bohužel, při jízdě málem srazil jednu starší paní, protože se vozítko nedalo absolutně řídit a když projel stánkem se zeleninou, nevzbudil v zelináři zrovna moc nadšení pro věc. Když rakety dohořely, okamžitě ho zatkli strážníci a odvedli k výslechu. Na přímluvu jeho otce – ministra zemědělství, ho propustili s upozorněním, aby nic takového už neprováděl. Otec mu dal dvoudenní domácí vězení, stejně tak jeho bratrovi a doufal, že už nic podobného neprovedou. Jakmile však Wernherovi domácí vězení skončilo, vyrazil sám, bez bratra vyzkoušet auto znovu. Tentokrát na auto připevnil ještě více rachjetlí a opět tou samou ulicí uháněl nezvladatelnou rychlostí vstříc svým snům.

Jak sám později přiznával, až později pochopil svého otce, který se děsil, co zase vymyslí. Ve škole se však v průběhu let 1924 a 1925 začal zhoršovat, mohl za to poněkud nepřizpůsobivý vzdělávací systém a fakt, že Wernher nenáviděl matematiku a tak nenacházel jediný důvod se jí učit. Raději se svým bratrem doma stavěli své vlastní auto. Jeho otec ho proto poslal na internátní výběrovou školu Hermana Lietze, která sídlila nedaleko Výmaru ve středním Německu. Při vstupu na školu dostal od matky jako dárek dalekohled. Díky dalekohledu se z něj stal začínající astronom a právě tehdy se v něm vzbudil zájem o vesmír. O pár měsíců později se setkal s články rumunského profesora Hermanna Obertha, který psal o letech raket do vesmíru. Myšlenka ho velice zaujala a napsal Oberthovi o jeho už dva roky starou knihu Raketa do meziplanetárního prostoru. Když mu kniha došla, s nechutí zjistil, že pro let do vesmíru je potřeba hlavně znát matematiku. Jak se později u Wernhera stalo tradicí, nepřekonatelný problém, i ten, do kterého se mu nechtělo, ale byl nutný k uskutečnění jeho cílů a snů, začal systematicky řešit. Za necelý rok se naučil matematiku tak dobře, že občas přebíral výuku za nemocné učitele, nebo doučoval slabší žáky.

V rámci Lietzova školského systému přestoupil na další školu, která se nacházela na ostrově Spiekroogu u Severního moře. Zdejší škola byla více zaměřená na techniku a astronomii. Wernherovi se podařilo ředitele přemluvit, aby zakoupil pětipalcový refrakční astronomický dalekohled – byl fascinován lety do vesmíru a začal se danému problému s nadšením věnovat. V této době se seznamil i s činností VfR klubu, který pod patronátem Hermanna Obertha testuje kapalinové rakety. S členy si dopisuje a v ojedinělých chvílích volna se jezdí dívat na jejich veřejné testy. Wernher si začal psát podrobné deníky, kde rozebíral své astronomické a astronautické poznatky. Do jednoho z prvních napsal i památnou větu: „Jakmile lidstvo rozvine schopnosti letu na oběžnou dráhu, rychle pro tento technický pokrok najde uplatnění.“ Což byla jeho naplněná vize i po zbytek života a nikdy ji neopomínal prezentovat.

V roce 1929 Wernher odmaturoval a vzhledem k problémům na předchozí škole, překvapivě rovnou s vyznamenáním. Měl nastoupit na vysokou školu v Berlíně a konečně se chtěl také zapojit do plné činnosti VfR klubu. Potřeboval se však osobně setkat s Hermanem Oberthem, jeho velkým idolem a vědcem, kterého skutečně obdivoval. Hermann Oberth byl v té době v Berlíně a pomáhal filmovému studiu s odborným vedením nového vědecko-fantastického filmu Žena na měsíci. Požádal tedy dopisem jednoho z Oberthových příznivců – Willyho Leye, jeho pozdějšího dlouholetého spolupracovníka na projektu V2 a v NASA, zda by mu s Hermanem Oberthem nesjednal schůzku. Sám Ley von Brauna neznal, ale mladík ho dokázal přesvědčit, aby mu tu službu vykonal. A skutečně, schůzka byla sjednána a Wernher se vydal do domu Hermanna Obertha.

Byl posazen do přijímacího salónku a poměrně se nudil. V místnosti však bylo piano a tak k němu usedl a začal hrát, jak jinak než bezchybně a s nadšením. Takhle ho Herman Oberth poznal poprvé. Mladého blonďatého muže s velkým zájmem a znalostmi hudby, který v jeho bytě okouzlil svojí hudbou i jeho rodinu. Oberth se s von Braunem dal okamžitě do řeči a společně započali svoji cestu ke hvězdám. Wernherovi se otevřela cesta k raketové technice a znalostem Hermana Obertha a jeho týmu VfR s kterým se vydal vstříc prvním velkým raketám.

(článek na pokračování)

Zdroje obrázků:
http://2.bp.blogspot.com/-42gmyScrZ2w/UGQSGpEpkMI/AAAAAAAAXtA/9Es5OPRNank/s640/Images%2BGathering%2BMomentum%2BVon%2BBraun%2B%25282%2529.jpg
http://www.encyclopediaofalabama.org/media_content/m-6718.jpg
http://www.br.de/themen/wissen/portraet-wernher-von-braun140~_v-image217h_-6c26eb444667f0f1513b6415dad8d99038a8f1be.jpg?version=1332236565860
http://www.matrix-2001.cz/v2/images/article/1046_b.jpg