Z hlediska celosvětové kosmonautiky byl rok 2018 nesmírně bohatý. Bez přehánění můžeme říci, že takovou sklizeň událostí, startů a významných historických milníků jsme už nezažili celá desetiletí. Ne jinak tomu bylo i u společnosti SpaceX, která v minulém roce opět plnila své plány na ovládnutí komerčního trhu kosmických nosičů, a která i nadále dokazovala, že je na poli vývoje raketové techniky světovým lídrem. Kromě rekordního počtu startů svých raket firma SpaceX konečně uskutečnila start Falconu Heavy – zdaleka nejsilnější kosmické rakety současnosti, dokončila vývoj pilotované lodi Crew Dragon a významně pokročila v přípravách na její první start, začala vyrábět první testovací prototyp meziplanetární lodi Starship, uvedla do provozu finální verzi rakety Falcon 9, pokročila ve stavbě svého kosmodromu v Texasu, nadále se pokoušela zachraňovat aerodynamické kryty, získala certifikaci NASA pro vynášení nejcennějších vědeckých nákladů, a jako obvykle spolehlivě zásobovala Mezinárodní vesmírnou stanici tunami nákladu a také jej vozila zpět. Bylo toho opravdu hodně. Pojďme se na rok 2018 u SpaceX podívat souhrnným pohledem faktů, dat, čísel a grafů.

SpaceX vstoupila do roku 2018 hned na počátku druhého lednového týdne, kdy na Falconu 9 odstartovala tajemstvím opředená mise Zuma, která se stala zdaleka nejzáhadnější a nejdiskutovanější misí posledních let. O nákladu samotném jsme nevěděli téměř nic. Známo bylo jen to, že patří nejmenované státní agentuře, míří na nízkou oběžnou dráhu a o jeho výrobu a integraci se postarala společnost Northrop Grumman. I v porovnání s běžnými utajovanými vojenskými náklady to bylo až příliš málo informací a proto Zuma vzbuzovala nemalou pozornost. Financování tajného projektu lze ve veřejně dostupných údajích o rozpočtu USA vysledovat do roku 2011. K diskrétnímu podepsání kontraktu na jeho vynesení pak u společnosti Elona Muska nastalo v roce 2015. Teprve na konci dubna 2017 zadavatel vznesl požadavek, že náklad musí odstartovat v listopadu 2017. To byl na tradiční poměry šibeniční termín, ale SpaceX si dokázala poradit zejména díky opakovanému použití prvních stupňů svých raket. Krátce před startem však byla ve výrobním závodě odhalena blíže neurčená závada na aerodynamickém krytu pro jinou raketu Falcon 9 a tak SpaceX pro jistotu pozastavila všechny své starty, aby měla jistotu, že žádný náklad není ohrožen. Vždyť Elon Musk se dokonce v kruhu svého nejvyššího managementu zmínil, že Zuma je nejdražším a nejdůležitějším nákladem, jaký kdy SpaceX vynášela. Proto Zuma odstartovala až 8. ledna 2018. Falcon 9 pracoval bez chyby, první stupeň úspěšně přistál na ploše LZ-1 a z přímého přenosu jsme po oddělení druhého stupně slyšeli potvrzení o úspěšném odhození aerodynamického krytu. Více jsme vidět nemohli, avšak později bylo potvrzeno, že náklad byl dopraven na požadovanou dráhu. Posléze byla uveřejněna zpráva, že selhal adaptér nákladu a Zuma se od druhého stupně rakety neoddělila. Druhý stupeň však podle plánu po dvou obletech provedl brzdicí zážeh a zanikl nad Indickým oceánem. Jeho zánik se dokonce podařilo vyfotografovat nizozemskému pilotovi komerční aerolinky a ze získaných údajů bylo vypočítáno, že oběžná dráha tělesa byla ve výšce 900 – 1000 km a její sklon k rovníku byl zhruba 50°. Tyto parametry neodpovídaly žádné skupině používaných vojenských a zpravodajských družic a Zuma se tak stala ještě větší záhadou. To, zdali doopravdy selhal adaptér a náklad se neoddělil, nebo šlo pouze o zástěrku, už se nejspíš nedozvíme. Velení americké protivzdušné obrany NORAD Zumu katalogizovalo jako objekt 2018-001A, avšak jeho orbitální parametry ani zánik nikdy neoznámilo. Na druhou stranu se amatérským pozorovatelům utajovaný objekt nikdy nepodařilo objevit. Jisté však je, že Falcon 9 svou misi splnil a SpaceX se tímto startem postarala o další pozdvižení a zájem o dění kolem svých startů.

Posledního lednového dne se z rampy LC-40 floridského kosmodromu uskutečnil rutinní start Falconu 9 s lucemburskou telekomunikační družicí GovSat-1/SES-16. Tentokrát však neměl být první stupeň rakety zachraňován, ale měl posloužit k experimentálnímu přistání na hladině oceánu za použití tří motorů. Běžně Falcon 9 přistává pouze na jeden motor, což je mnohem přívětivější pro konstrukci i jednodušší pro řízení a navigaci. SpaceX však měla dostatek použitých prvních stupňů a zároveň se chystala na přechod k finální verzi rakety Block 5, a tak se rozhodla na již jednou použitých prvních stupních při jejich návratech testovat náročnější techniky přistání. Pokus o přistání stupně s označením B1032 dopadl na výbornou. Stupeň dokonce s velkým překvapením přežil i náraz na vodní hladinu po přistání a zůstal neporušen. SpaceX původně zamýšlela vylovit jej pro další analýzu, avšak z důvodu zvýšeného nebezpečí pramenícího z přítomnosti stále natlakovaných nádrží byl raketový stupeň nakonec potopen.

Zřejmě nejdůležitější den roku 2018 pro SpaceX nastal 6. února. Ke svému premiérovému a dlouho očekávanému startu se chystala nejsilnější raketa současnosti – Falcon Heavy. Po dlouhých letech mnoha počítačových animací jsme mohli poprvé spatřit fotografie skutečného Falconu Heavy již v prosinci 2017, kdy se nosič poprvé vydal na rampu ke zkouškám kompatibility se zázemím startovního komplexu. Všech 27 motorů Merlin na prvním stupni se poprvé společně rozburácelo při statickém zážehu 24. ledna 2018. Začátkem února jsme pak byli svědky historické události, když Falcon Heavy bezproblémově odstartoval z komplexu LC-39A Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. K obloze jej hnal tah třech raketových stupňů. Pro upravený a zesílený centrální stupeň to byl první start, avšak dvojice postranních bloků již letěla podruhé. Náklad rakety byl také ojedinělý. Pod aerodynamickým krytem se skrýval sportovní kabriolet Elona Muska Tesla Roadster tmavě červené barvy, za jehož volantem seděla figurína ve zbrusu novém skafandru SpaceX určeném pro Crew Dragon. Kromě toho v sobě automobil ukrýval několik dalších zajímavostí z vědecko-fantastické literatury a další kulturní odkazy. A aby toho nebylo málo, cílovou destinací byla heliocentrická oběžná dráha, kam se SpaceX vydávala úplně poprvé.

Není třeba připomínat, že start provázelo velké množství silných emocí a každá sekunda práce rakety byla bedlivě sledována diváky po celém světě. A nebylo to vůbec jednoduché sledování. Přímý přenos se skládal ze čtyř souběžných obrazů, které přenášely aktuální záběry ze všech raketových stupňů. Vysílání se dokonce stalo druhým nejsledovanějším přímým přenosem v historii YouTube. Vraťme se ale k raketě samotné. Zřejmě nejnapínavějším okamžikem se stalo oddělení bočních raketových bloků, které bylo považováno za nejkritičtější událost celé startovní sekvence. Oddělení proběhlo hladce a dva raketové stupně se v neuvěřitelném synchronizovaném vysokorychlostním baletu ve výšce okolo 100 kilometrů začaly vracet na pevninu. Davy v centrále SpaceX jásaly. Nedlouho poté se oddělil i centrální stupeň a začal se připravovat na své přistání na plovoucí plošině ASDS čekající v Atlantském oceánu. Dalo by se říci, že to nejtěžší bylo za námi a pravděpodobnost selhání už byla velice malá. Oslavy už tedy byly na spadnutí a v tom se přenosem rozezněla píseň Life on Mars od Davida Bowieho. Figurína ve skafandru SpaceX pojmenovaná Starman se krátce nato objevila v záběru, jak si pohodlně sedí za volantem červeného elektro-sporťáku s jednou rukou ležérně opřenou z okýnka. Aerodynamický kryt rakety se oddělil a v pozadí Starmana se objevila naše modravá planeta. Emoce byly na vrcholu a v jásot propukli už snad všichni přihlížející. Elon Musk nám připravil vesmírnou podívanou, která nemá obdoby. Tuto událost viděli i lidé, kteří se o kosmonautiku vůbec nezajímají a ještě několik dní byla diskutována doslova po celém světě.

To ale nebylo vše. Postranní raketové bloky nadzvukovou rychlostí padaly k floridskému pobřeží a nastal čas na přistání. To probíhalo téměř současně pouhých několik set metrů od sebe a opět šlo o historickou podívanou, kterou nikdy nikdo předtím neviděl. Obě přistání byla úspěšná. Naopak přistání centrálního stupně na plovoucí plošině už podle plánu nevyšlo. Mělo se jednat o náročnější přistání pomocí třech motorů namísto jednoho, avšak při finálním zážehu došlo pouze k aktivaci centrálního motoru a dva krajní se k němu nepřidaly. Důsledkem bylo zřícení centrálního bloku ve vysoké rychlosti a destruktivní dopad na hladinu nedaleko přistávací plošiny. Příčinou byl nedostatek zápalné směsi TEA-TEB, která má na starosti zážeh motoru Merlin. Toto neúspěšné přistání se tak stalo drobnou kaňkou jinak fenomenálního úspěchu Falconu Heavy. Nezapomínejme však na druhý stupeň s Teslou Roadster a Starmanem. Ten sestavu umístil na eliptickou oběžnou dráhu s vysokým apogeem, která procházela nebezpečnými Van Allenovy pásy. To mělo zajistit demonstraci schopnosti druhého stupně provést zážeh po několikahodinové nečinnosti a po průchodu prostředím s koncentrovanými nabitými částicemi. I tento úkol se podařilo zdárně splnit a druhý stupeň se i se svým nákladem vydal na heliocentrickou dráhu s nejvyšším bodem až za oběžnou dráhou Marsu. Tesla Roadster se Starmanem za volantem tak bude kolem Slunce kroužit stovky milionů či snad miliardy let jako věčný odkaz úspěchu SpaceX.

Hned další zdánlivě rutinní start Falconu 9, který proběhl 22. února, byl v několika ohledech významný. Nákladem byla španělská radarová družice Paz mířící na polární oběžnou dráhu. Důležité však na tomto startu bylo, že Falcon 9 poprvé startoval s novou verzí aerodynamického krytu, který je nepatrně větší než původní varianta, a navíc je lépe přizpůsoben pro návrat, přistání a opakované použití. Jedné polovině aerodynamického krytu se podařilo měkce přistát na hladině Tichého oceánu, avšak loď Mr. Steven, která ji měla zachytit do své sítě, byla několik set metrů od místa přistání. Kromě použití nového aerodynamického krytu byl při této misi naposledy použit první stupeň vývojové verze 1.2 (Block 3). Od dalších startů už tedy Falcony používaly pouze novější variantu Block 4 a později také finální Block 5. V neposlední řadě byl tento start významný tím, že jako sekundární náklad byly vyneseny dvě testovací telekomunikační družice plánované sítě Starlink, kterou by firma SpaceX ráda vybudovala na nízké oběžné dráze a z jejichž zisků by měla financovat další vývoj svých raket.

V březnu a dubnu následovaly tři starty, které nijak zvláštně nevybočovaly z řady. Nejdříve byla vynesena španělská telekomunikační družice Hispasat 30W-6, která se stala doposud nejtěžším nákladem vyneseným na dráhu přechodovou ke geostacionární. Dále odstartovala již pátá várka deseti družic Iridium NEXT a druhého dubnového dne pak Falcon 9 k Mezinárodní vesmírné stanici poslal čtrnáctou zásobovací loď Dragon. V tomto výborném časosběrném videu se můžete podívat na 90 minutový přílet Dragonu k ISS a jeho zachycení robotickou paží, které byly vměstnány do pouhé minuty.

Další start nebyl ani tak významným z pohledu vývoje raket Falcon, ale šlo spíše o důležitou vědeckou misi. Nákladem byl totiž teleskop TESS, který pátrá po exoplanetách u blízkých hvězd. Po oceánografické družici Jason 3, na které se NASA podílela, se stal teleskop TESS první výhradně vědeckou misí NASA, kterou vynášela raketa od SpaceX. Certifikaci pro tento vědecký náklad 2. kategorie Falcon získal v lednu 2018. Zároveň byl teleskop TESS se svou hmotností pouhých 362 kg nejlehčím nákladem, jaký kdy Falcon 9 vynesl. Překonal tak 475 kg vážící Formosat 5 z roku 2017. Kromě toho se jednalo o první start Falconu na vysokou oběžnou dráhu Země a zároveň o poslední start nově vyrobeného prvního stupně vývojové řady Block 4.

Hned po posledním startu nového Falconu 9 Block 4 konečně přišel první start verze Block 5, na kterou jsme se těšili téměř dva roky, a o které se celé měsíce spekulovalo, jaké že to má mít úpravy a vylepšení. Block 5 je finální verzí rakety Falcon 9, která je optimalizována pro maximalizaci a jednoduchost opakovaného použití prvního stupně. Ten má být schopen jen s povrchními inspekcemi odstartovat až desetkrát, načež by měl podstoupit rozsáhlejší údržbu a výměnu některých dílů, aby mohl být nadále používán. Tento premiérový start byl zároveň historickou událostí pro Bangladéš, jelikož Falcon 9 vynášel první družici tohoto státu nazvanou Bangabandhu-1.

Květnová mise Iridium NEXT F6 byla zvláštní tím, že výjimečně nebylo vynášeno 10 družic Iridium, ale pouhých pět. Společnost jim pak dělalo duo vědeckých satelitů GRACE-FO, které zkoumají gravitační pole Země. Ty původně měly startovat na ruském Dněpru, ale nakonec přesedlaly na Falcon 9. Tímto startem SpaceX překonala svůj rok starý rekord v nejkratším časovém rozestupu mezi dvěma starty stejného prvního stupně. Raketový stupeň B1043 byl poprvé použit v lednu pro misi Zuma a nyní znovu odstartoval po 134 dnech. Tento rekord ale nevydržel dlouho. O měsíc později byl překonán při misi CRS-15, kdy byl použit stupeň B1045, který před pouhými 71 dny debutoval s teleskopem TESS. Nejkratší rozestup mezi dvěma starty stejného prvního stupně se tak snížil na polovinu.

Následovala dlouhá řada ordinérních startů, mezi kterými jednoznačně vyčnívalo vynesení kanadské telekomunikační družice Telstar 19V, která se se svou hmotností 7 075 kg stala nejtěžší komerční telekomunikační družicí, jaká kdy byla do vesmíru vynesena. Pro SpaceX se zároveň jednalo o nejtěžší náklad vynesený na dráhu přechodovou ke geostacionární. I když je nutné přiznat, že právě z důvodu vysoké hmotnosti nákladu apogeum nedosahovalo výšky geostacionární dráhy. Díky tomu prvnímu stupni zbylo dost paliva na přistání. Družice už se pak do své destinace dostala pomocí vlastního pohonu. Kromě toho v průběhu léta a podzimu Falcon 9 odstartoval při misích SES-12, již zmiňované zásobovací misi k ISS CRS-15, Iridium NEXT F7, Merah Putih, Telstar 18V/Apstar-5C, Es’hail 2 a SAOCOM 1A. Poslední zmiňovaná se stala výjimečnou tím, že během ní první stupeň poprvé přistál na kalifornské pevnině, kde byla na kosmodromu Vandenberg k tomuto účelu vybudována přistávací plocha LZ-4. Ta se nachází na místě bývalého startovního komplexu SLC-4W a v porovnání s floridskými přistávacími plochami LZ-1 a LZ-2 se nachází mnohem blíže startovní rampy.

Závěr roku byl významný především dvěma událostmi. První z nich bylo třetí použití stejného prvního stupně, které nastalo poprvé v historii. Stalo se tak při misi SSO -A, která byla ale významná i z jiných důvodů. První stupeň B1046 nejenže už měl za sebou dvě mise, ale každá z nich se odehrála na jiné rampě jiného kosmodromu. Ne jinak tomu mělo být nyní a tak se třetí start stejného prvního stupně zároveň zapsal jako první start stejné rakety ze třech různých kosmodromů. Start samozřejmě dopadl úspěšně a první stupeň potřetí zdárně přistál na plovoucí plošině ASDS. To však nebylo vše, čím byla mise SSO-A významná. Jednalo se o sdružený start 64 malých družic od 30 zákazníků ze 17 zemí světa. I když nešlo o světové prvenství, prvenství SpaceX v počtu družic vynesených jednou raketou to bylo jednoznačně.

Druhou významnou událostí konce roku byl start zásobovací mise CRS-16 k ISS. Kromě toho, že Dragon poprvé startoval na Falconu 9 Block 5, jsme v přímém přenosu mohli sledovat neúspěšný pokus o přistání prvního stupně na pevnině. Vlivem selhání hydraulického čerpadla roštových kormidel zůstala tato kormidla při závěrečném sestupu zablokována a raketový stupeň začal neřízeně rotovat a kymácet se. Zde zafungoval bezpečnostní prvek v podobě návratové trajektorie, která zajistila navedení prvního stupně do vln oceánu jen pár stovek metrů od pobřeží, takže nedošlo k žádným škodám. I přesto se první stupeň snažil za každou cenu bezpečně přistát a zahájil přistávací zážeh, načež s velkým překvapením hladce přistál na vodní hladině a po překlopení zůstal v jednom kuse. Díky zkušenostem z podobného přistání v počátku roku první stupeň provedl i leže na hladině moře všechny procedury ke svému zabezpečení. Proto mohl být zajištěn a odtáhnut do přístavu, kde byl vyzvednut jeřábem. O jeho přesném osudu doposud nebyla podána žádná informace, ale dá se očekávat, že hardware, u kterého to bude bezpečné, bude recyklován při výrobě dalších raketových stupňů. Kromě neúspěšného přistání prvního stupně byl tento start zajímavý také tím, že se odehrál v rekordně krátkém čase po předchozím startu SpaceX. Rozestup misí SSO-A a CRS-16 byl jen 1 den 23 hodin 51 minut a 55 sekund, čímž byl překonán rekord z roku 2017, kdy byl nejkratší rozestup mezi misemi BulgariaSat-1 a Iridium NEXT F2 jen o hodinu a půl delší.

Rok 2018 byl pro Falcon 9 den před Štědrým dnem zakončen úspěšným startem pro americké letectvo, kdy úspěšně vynesl svou první družici navigačního systému GPS, označovanou jako GPS III SV-01. Zajímavostí také bylo, že z důvodu požadavků US Air Force zahrnujících mimo jiné vynesení na energeticky náročnou oběžnou dráhu, nebyl proveden pokus o záchranu prvního stupně. Ten tedy jako první Block 5 neměl přistávací nohy a roštová kormidla a byl cíleně zahozen. Odlišný letový profil, který byl oproti klasickému mnohem plošší, navíc vyžadoval, aby špička aerodynamického krytu rakety byla vybavena dodatečnou tepelnou ochranou, která je u Falconu 9 nezvyklá a byla použita vůbec poprvé. Dalším prvenstvím tohoto startu bylo, že Falcon 9 poprvé vynášel náklad na střední oběžnou dráhu Země.

Rok 2018 byl pro SpaceX nesmírně úspěšný. Nešlo přitom jen o rekordní počet startů raket z rodiny Falcon. Společnost Elona Muska udělala pokrok i v dalších oblastech. Byl dokončen vývoj pilotované lodi Crew Dragon, její první letový kus byl dopraven na kosmodrom a připojen k nosné raketě, byly oznámena jména prvních astronautů, kteří poletí na jeho palubě, byla vybudována nová přistávací plocha pro první stupně, která si také odbyla svou premiéru, pokročilo se ve výstavbě kosmodromu SpaceX v jižním Texasu, významně pokročil vývoj meziplanetární lodi Starship a jejího nosiče Super Heavy, byl získán silný sponzor pro vývoj tohoto dopravního systému, uskutečnilo se mnoho kroků vstříc náročné záchraně aerodynamických krytů raket, pro které byla upravena loď Mr. Steven, další úpravy se dočkala loď GO Searcher, která dostala přistávací plochu pro vrtulníky, které se postarají o transport astronautů přistávajících v Crew Dragonu, úprav a zkrášlení se dočkal i historický startovní komplex LC-39A na Kennedyho kosmickém středisku, a v neposlední řadě se v posledních dnech roku na texaském kosmodromu začal stavět první testovací prototyp lodi Starship. Byl to úžasný rok. Rok hodný zapamatování. Zopakujme si ty nejdůležitější momenty v následujícím videu a pak už se vrhneme na čísla, grafy a tabulky, které nám rok 2018 u SpaceX sumarizují.

Významné milníky
6. 2. 2018 – První start Falconu Heavy, první mise SpaceX do meziplanetárního prostoru, první přistání dvou raketových stupňů současně.
22. 2. 2018 – Poslední start Falconu 9 Block 3, první použití aerodynamického krytu v2, vynesení dvou testovacích družic internetové satelitní sítě Starlink.
18. 4. 2018 – První start na vysokou oběžnou dráhu Země, první vynesení výhradně vědecké mise pro NASA.
11. 5. 2018 – První start Falconu 9 Block 5.
29. 6. 2018 – Poslední start Falconu 9 Block 4.
8. 10. 2018 – První přistání prvního stupně na ploše LZ-4 (bývalý startovní komplex SLC-4W).
3. 12. 2018 – Třetí použití stejného prvního stupně.
5. 12. 2018 – První neúspěšný pokus o přistání prvního stupně na pevnině, nejkratší časový rozestup mezi dvěma starty ze dvou různých startovních ramp.
23. 12. 2018 – První start na střední oběžnou dráhu Země.

V roce 2018 firma SpaceX dohromady uskutečnila 21 startů. To je sice o tři více, než v roce 2017, ale pořád o 7 méně, než bylo avizováno. Některé odklady přitom byly způsobeny na straně SpaceX, ale mnoho z nich bylo zapříčiněno i vnějšími okolnostmi. Velice významným faktem je, že se v uplynulém roce více než polovina startů Falconu odehrála s již použitými prvními stupni, což vypovídá o jediném – opakovaně použitelné rakety jsou funkční, spolehlivé a ekonomicky rentabilní. Průměrné startovní tempo bylo přibližně dva starty za měsíc, avšak na podzim jsme zaznamenali mírný útlum, který byl dohnán až v prosinci.

Uplynulý rok se co do počtu a úspěšnosti startů velice podobal tomu předchozímu. Díky stoprocentní úspěšnosti Falconu 9 v roce 2018 o pár desetin procenta narostla jeho celková úspěšnost, která se blíží 99 procentům. K tomu nám v grafu přibyl údaj o stoprocentní úspěšnosti Falconu Heavy, který měl v loňském únoru premiéru. V letošním roce bude jistě velice zajímavé sledovat, udrží-li SpaceX vysokou kadenci svých startů nebo jejich celkový počet poklesne. Současný plán totiž nepočítá s číslem větším než 21.

Rok 2018 byl zcela jednoznačně přechodem z vývojové verze Block 4 na finální Block 5, čemuž odpovídá přibližně stejný počet startů těchto variant. Block 5 je se svými vylepšeními pro návrat a přistání první skutečně opakovaně použitelnou orbitální raketou na světě a od letošního roku se stala páteří flotily SpaceX. Oproti předchozím rokům je navíc sloupec roku 2018 poněkud barvitější. Vůbec poprvé se totiž stalo, že v jednom kalendářním roce startovaly hned tři různé varianty Falconu 9 a k tomu ještě přibyl jeden start Falconu Heavy, který je v tomto grafu nováčkem.

Po roce 2017, který byl z hlediska využívání startovních ramp přechodným, jelikož se po většinu roku opravoval startovní komplex LC-40 na Cape Canaveral Air Force Station, se v roce uplynulém vrátila situace do normálu. Rampa LC-40 se opět stala hlavním místem startů raket Falcon 9 a historická rampa LC-39A na Kennedyho středisku zůstává v záloze pro starty vyžadující náročnější přípravu, starty Falconu Heavy a pilotované starty, na které si však zatím ještě musíme počkat. Nezanedbatelné množství startů se v roce 2018 uskutečnilo také z kosmodromu Vandenberg, odkud Falcon 9 startuje na polární oběžné dráhy. Stejně jako v roce předchozím na tomto počtu nese zásluhu obnova telekomunikační sítě Iridium.

V roce 2018 u SpaceX stejně jako i v minulých letech převažují starty na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO). Na druhé místo se dostala polární dráha se šesti starty a na třetím místě je dráha nízká (LEO). Nejzajímavější jsou ale nejmenší výseče. Už podruhé se SpaceX vydala mimo gravitační pole Země. Poprvé to bylo v roce 2015, kdy Falcon 9 nasměroval družici DSCOVR do libračního centra L1. Letos to byl pro změnu Falcon Heavy, který poslal Teslu Roadster do meziplanetárního prostoru. Mimo to ale SpaceX zažila hned dvě premiéry, jelikož se poprvé startovalo nejen na střední (MEO) ale i na vysokou oběžnou dráhu (HEO).

V roce 2018 se celková hmotnost nákladu vyneseného raketami SpaceX v celé její historii přehoupla přes 300 tun. Roční suma hmotnosti byla ale navzdory většímu počtu startů nižší než v roce předchozím. Tato nesrovnalost je ale pouze zdánlivá, jelikož v grafu není započítána hmotnost utajeného nákladu mise Zuma, která je z pochopitelných důvodů neznámá. I přesto je průměrná hmotnost jednotlivých nákladů nižší než v roce minulém. To může mít za příčinu častější vynášení lehčích družic na energeticky náročnější oběžné dráhy

V této tabulce celkového počtu vynesených družic rok 2018 zaznamenal přírůstek zejména v počtu sekundárních družic. Velkou zásluhu na tom nese mise SSO-A, během které bylo vyneseno 64 mikro a nanosatelitů, které jsme pro účely této tabulky zařadili právě mezi sekundární náklad. Nejen díky této misi se celkový počet družic vynesených SpaceX téměř zdvojnásobil.  Ve SpaceX i v kosmonautice obecně můžeme velice často vídat starty s takzvanými sekundárními náklady, kterými bývají malé družice v řádech desítek až stovek kilogramů, nebo se může jednat o tzv. cubesaty. Dále existují sdružené starty, kdy si jeden start zakoupí dva či více subjektů, jejichž náklady míří na podobnou oběžnou dráhu. Nosnost rakety je tak více využita a zákazníci se podělí o náklady za start. Výjimkou nejsou ani starty série několika družic, které jsou k raketě připevněny pomocí adaptéru, jež se následně stará o jejich postupné oddělování.  V neposlední řadě pak lze do sekundárních nákladů započítat cubesaty vynesené nákladní lodí Dragon. Ty jsou sice následně vypouštěny na samostatné oběžné dráhy až z Mezinárodní vesmírné stanice namísto z rakety samotné, ale jelikož je raketa do vesmíru vynesla, rozhodli jsme se je do této tabulky zahrnout.

Stejně jako před rokem, i v roce 2018 bylo nejvíce nákladu dopraveno na dráhu přechodovou ke geostacionární. Kousek za ní zaostává dráha polární, na kterou směřovalo podstatně méně nákladu, avšak o to byl těžší a proto v grafu mezi těmito drahami není až tak velký rozdíl. Oproti předchozím rokům však výrazně poklesl podíl nákladu dopraveného na nízkou oběžnou dráhu, který i v celkovém porovnání v pravém grafu zaujímá stále menší podíl. Naproti tomu v grafech přibyly nepatrné výseče střední a vysoké oběžné dráhy, na které firma SpaceX v uplynulém roce dopravovala náklady poprvé.

V tabulce výše jsou uvedeny hmotnosti nejtěžších nákladů vynesených SpaceX v každém roce bez ohledu na cílovou oběžnou dráhu. Žlutě jsou pak zvýrazněny dva řádky obsahující nejtěžší náklady. Rekordních 9 600 kg bylo vyneseno rovnou při šesti totožných misích Iridium NEXT, během kterých bylo vždy vyneseno 10 družic, každá o hmotnosti 860 kg, které byly umístěny na tunovém adaptéru. Po letech kralování Dragonů, coby nejtěžších nákladů SpaceX, si tak i v druhém roce po sobě drží prvenství společnost Iridium a tak tomu nejspíš zůstane i v několika následujících letech.

Tato tabulka porovnává nejtěžší náklady vynesené na jednotlivé oběžné dráhy bez ohledu na rok. Obecně lze říci, že čím je cílová oběžná dráha energeticky náročnější (nachází se na nižším řádku tabulky), tím lehčí budou rekordní náklady na ni vynesené. Nejtěžší náklady tak dle očekávání vidíme na nízké oběžné dráze včetně nákladů mířících k Mezinárodní vesmírné stanici a na polární oběžné dráze. V roce 2018 padly hned čtyři rekordy na těch nejnáročnějších orbitách. Na dráhu přechodovou ke geostacionární byla vynesena nejtěžší telekomunikační družice v historii – přes sedm tun vážící Telstar 19V, který překonal Intelsat 35e z roku 2017. Do meziplanetárního prostoru zamířila Tesla Roadster, která pokořila tři roky starý rekord družice DSCOVR. Na střední a vysokou oběžnou dráhu v uplynulém roce premiérově zamířilo po jednom nákladu a tak jsou tyto položky zároveň těmi nejtěžšími, a to i přesto, že teleskop TESS se paradoxně stal vůbec nejlehčím nákladem, jaký kdy Falcon 9 vynesl.

Od grafů a tabulek porovnávajících rakety a jejich náklady se dostáváme ke kosmickým lodím. Tento graf vyobrazuje všechny mise lodi Dragon v jednotlivých letech, přičemž rok 2018 již tradičně nijak nevybočuje z průměru. Zásobování Mezinárodní vesmírné stanice je stabilní a má pevně daný harmonogram, ve kterém Dragon plní nezastupitelnou roli a má své pevné místo ještě na mnoho let dopředu. Do budoucna proto nelze očekávat žádný významný pokles ale ani nárůst počtů misí v jednom roce. Stále však čekáme na první misi nového Crew Dragonu, který nám v tomto grafu stále chybí. V roce 2018 už byla na jeho premiéru dosti vysoká šance, ale odklady z různých důvodů první start pilotované lodi SpaceX způsobily posun na rok 2019.

Na tomto schématu si můžete prohlédnout, kdy přesně byl který Dragon ve vesmíru a jak dlouho jeho mise trvala. Drobnou zajímavostí je, že rok 2018 je z obou stran ohraničen přítomností Dragonu u ISS.

Další graf věnující se lodi Dragon zobrazuje souhrnnou dobu strávenou ve vesmíru všemi loděmi v daném roce. Ačkoliv v roce 2018 k ISS dorazily pouze tři lodě Dragon, na rozdíl od čtyř v roce předchozím, jejich souhrnný čas strávený ve vesmíru je téměř stejný. To je z velké části způsobeno tím, že Dragon CRS-13 z roku 2017 u ISS zůstal na přelomu roku a polovina času této mise se tedy počítá do roku následujícího. Každopádně můžeme říci, že Dragon v posledních dvou letech pobýval na oběžné dráze téměř po třetinu roku.

Tabulka výše zobrazuje nejdelší dobu strávenou v kosmu Dragonem v každém kalendářním roce. Žlutě je pak zvýrazněn rok rekordní, kterým nadále zůstává rok 2016, kdy Dragon ve vesmíru pobýval více než 39 dní. Nejdelší misí roku 2018 se stala CRS-15, která se umístila na celkové třetí místo.

Průměrná hmotnost nákladu v jednotlivých Dragonech zásobujících v roce 2018 ISS byla zcela jistě nadprůměrná, avšak nepatřila k nejvyšším. Dragon je stále jedinou zásobovací lodí, která se stará také o dopravu nákladu ze stanice na Zemi, což je nesmírně důležité. V roce 2018 Dragony z ISS odvezly stejně jako v roce předchozím přes pět tun výsledků laboratorních pokusů a staničního vybavení.

Tento graf porovnává celkovou hmotnost nákladu vyneseného na Mezinárodní vesmírnou stanici v jednotlivých letech různými loděmi. Po uplynulých dvou letech, kdy se ruský Progress potýkal s neúspěchy, se v roce 2018 opět dostal na první místo a během čtyř startů vynesl přes 10 tun nákladu, což je nejvíc za dlouhé roky. Nutno však přiznat, že do této hmotnosti je na rozdíl od ostatních lodí započítána i hmotnost paliva pro stanici, nejen suchý náklad. Dragon na druhém místě během tří misí k ISS dopravil  necelých 8 tun. Přes 6 tun nákladu pak na stanici dopravily dvě americké lodě Cygnus i jedna japonská loď HTV. Celkově bylo na ISS za uplynulý rok dopraveno nejvíce nákladu od dob, kdy stanici zásoboval americký raketoplán.

Po dalším roce zásobování ISS si Dragon opět zvýšil náskok v počtu letů ke stanici oproti ostatním zásobovacím lodím s výjimkou Progressu a zároveň překonal počet všech zásobovacích misí raketoplánu. Za rok 2018 si více misí připsal pouze ruský Progress (4), který zůstává nedostižným tahounem.

Na závěr série grafů a tabulek věnujících se lodi Dragon stejně jako v minulých dílech uveďme přehlednou tabulku rekapitulující všechny použité lodě i s jejich čísly. Uplynulý rok se stal prvním, ve kterém neodstartoval žádný nový Dragon, ale všechny tři byly opakovaně použité kusy, které už v minulosti k ISS jednou letěly.

Dva koláčové grafy výše zobrazují podíly různých zákazníků, pro které SpaceX úspěšně vynesla jejich užitečná zatížení. Levý graf představuje zákazníky, jejichž náklad byl vynesen v roce 2018 a pravý graf je pak souhrnem všech zákazníků v historii startů SpaceX. V uplynulém roce SpaceX uskutečnila více než polovinu svých startů pro vládní i soukromé subjekty z USA. Zbylé starty si mezi sebe poměrně rovnoměrně rozdělily různé státy amerického, evropského a asijského kontinentu v čele s Kanadou, Španělskem a Lucemburskem, pro které Falcon 9 vynášel náklad hned dvakrát. Zajímavé je, že ještě nikdy nebyl tento graf tak krásně rovnoměrně rozdělený. V letech minulých totiž vždy nějaká skupina zákazníků převažovala, ať už to byla NASA nebo třeba asijské státy. Co se týče celkového podílu zákazníků SpaceX, který zobrazuje pravý graf, Na prvním místě se stále drží NASA. Za ní následují americké soukromé firmy v čele s Iridium Communications. Na třetím místě jsou pak evropští zákazníci jen těsně před asijskými.

Upozorňujeme, že se nejedná o porovnávání počtu vynesených družic či snad jejich hmotností. Graf zobrazuje pouze jednotlivé kontrakty na start jedné rakety nehledě na hmotnost nákladu či počet družic. Zároveň také musíme podotknout, že jsou zde porovnáváni pouze zákazníci primárních nákladů raket. Zahrnutí majitelů sekundárních nákladů by graf značně zkreslilo a vyšší podíl by měly soukromé firmy na úkor stěžejních zákazníků SpaceX, jako je například NASA nebo telekomunikační společnosti.

Tento graf porovnává komerční starty všech nosičů světa a zobrazuje, jak si SpaceX vede v porovnání se světovou konkurencí. Roky 2010 – 2012 se na globálním trhu obešly bez účasti SpaceX, jelikož Falcon 9 létal pouze s Dragonem a v roce 2011 dokonce neletěl vůbec. V roce 2013 již však tato raketa sebevědomě vstoupila na trh a vynesla první dva komerční náklady, čímž si ukousla 9% podíl na světovém trhu a rozhodně u tohoto čísla nehodlala zůstat. V posledních letech pak podíl SpaceX na trhu nadále stoupal a to především na úkor Ruska, jehož rakety si vybírá čím dál méně zákazníků. Podíl SpaceX naopak začíná být zdrcující. Evropský poskytovatel Arianespace si přitom svými spolehlivými raketami stále drží stabilní pozici. Podíl ostatních hráčů na trhu je pak stejně jako v minulosti minoritní.

Rekord mezi nejkratšími časovými rozestupy mezi dvěma starty rakety Falcon 9 byl v roce 2018 opět pokořen, i když jen o několik desítek minut. Jednalo se ovšem opět o výjimku, která se navíc odehrála na dvou rozdílných rampách a neodráží průměrnou frekvenci startů Falconů. Na uplynulý rok bylo Elonem Muskem avizováno dosažení tohoto časového rozestupu na jedné rampě a s jednou raketou, avšak tento cíl se splnit nepodařilo.

Jak již bylo napsáno v předchozím odstavci, v roce 2018 chtěl Elon Musk dokázat odstartovat se stejným prvním stupněm dvakrát za dva dny. To se bohužel nepodařilo. Ve skutečnosti jsou rekordní rozestupy mezi dvěma starty z jedné rampy stále velmi daleko tomuto smělému cíli. V roce 2018 byl pokořen rok starý rekord z kalifornského kosmodromu Vandenberg, který ovšem za svými floridskými kolegy značně zaostává. To je ale pochopitelné, protože na dráhy s vysokým sklonem k rovníku, na něž se z Vandenbergu startuje, se necílí tak často. Zajímavé je, že rekord v nejkratším rozestupu drží rampa LC-39A, na níž ale žádné další zkrácení intervalu nejspíš očekávat nemůžeme. Tato rampa se totiž po opravě startovního komplexu LC-40 na sousedním kosmodromu stala spíše záložním místem pro starty, na které se budou soustředit pouze pilotované mise, Falcon Heavy nebo další starty vyžadující náročnější přípravu.

Tento graf na první pohled vypadá, že v oblasti přistávání prvních stupňů došlo k úpadku. Do určité míry to je pravda, avšak situace není úplně tak nelichotivá, jak by se mohlo zdát. Je potřeba si uvědomit, že rok 2018 byl pro SpaceX ve znamení přechodu z Falconu 9 Block 4 na Block 5. Velké množství použitých prvních stupňů, které letěly na svou druhou misi, se tak cíleně zahazovalo, protože už nebyly potřebné. Místo toho byly využity k nácvikům náročnějších přistávacích profilů. Tyto experimenty ale probíhaly pouze nad mořskou hladinou bez možnosti záchrany stupně. Pravdou však zůstává, že oproti roku 2017 nám v grafu přibyla dvě nevydařená přistání. První se týkalo středového stupně Falconu Heavy, kterému došla zásoba zápalné směsi TEA-TEB. Druhý nezdar pak potkal stupeň vynášející Dragon CRS-16, kterému selhalo hydraulické čerpadlo ovládající roštová kormidla. Obě dvě příčiny nezdaru ale lze velmi jednoduše napravit a v budoucnu se těmto závadám vyhnout.

Tato dvojice grafů zobrazuje podíl počtu přistání na pevnině a na plovoucí plošině ASDS v roce 2018 (vlevo) a celkově (vpravo). Přestože v minulém roce první stupeň dvakrát nepřistál, celková procentuální úspěšnost opět narostla, avšak o pouhá dvě procenta. Vloni jsme poprvé zažili neúspěšné přistání na pevnině. V praxi se naštěstí prokázala funkčnost pasivního bezpečnostního prvku v podobě návratové trajektorie, která se do poslední možné chvíle nachází nad oceánem. První stupeň tedy nouzově přistál na vodní hladině, díky čemuž nebyly způsobeny žádné škody ani nebyl nikdo zraněn.

V tomto grafu, který vám v seriálu StatistiX představujeme poprvé, můžete porovnat vývoj používání nových prvních stupňů v poměru k používání opakovaně použitých stupňů. Vůbec první raketový stupeň, který se vydal na svou druhou vesmírnou misi, odstartoval teprve v březnu 2017. Jak je ale vidět, tato praktika se u SpaceX zakořenila velice rychle a o rok později už firma použila více „letem prověřených“ stupňů, než těch nových. Bude nepochybně zajímavé sledovat, jak se bude tento poměr vyvíjet a na jaké hodnotě se v budoucnu ustálí.

Tabulka nejkratších časových rozestupů mezi dvěma starty stejného prvního stupně nám jasně ukazuje, že v uplynulém roce byl nejkratší časový interval mezi starty jednoho prvního stupně mezi dvěma misemi NASA – TESS a CRS-15. Pod hranici sto dní se přitom v roce 2018 dostaly hned tři první stupně a časové rozestupy se nadále zkracují.

Sekci věnovanou prvním stupňům završujeme tabulkou s výčtem všech již použitých prvních stupňů raket Falcon s výpisem jejich misí a jejich aktuálním stavem. Příčiny zničení některých prvních stupňů mohou být různé (příprava na start (Amos-6), jednorázové použití, nebo experimentální přistání na hladinu.

Tento graf, který jsme vám poprvé představili v minulém díle, se na celé počínání SpaceX dívá z poněkud jiného úhlu pohledu – z toho ekologického. Při misích na nízkou oběžnou dráhu vždy druhý stupeň po uvolnění nákladu provede tzv. deorbit. Zjednodušeně řečeno, zažehne svůj motor proti směru letu, přibrzdí a spadne. Na oběžné dráze tak zbytečně nezůstává kosmické smetí v podobě velkého neaktivního tělesa. Podobný scénář se ale prozatím neopakuje při misích na dráhu přechodovou ke geostacionární. Druhé stupně po takových startech zůstávají na drahách s apogeem ve výšce několika desítek tisíc kilometrů a jejich zánik v atmosféře nastane v řádech několika měsíců až desítek let. Každý jednotlivý křížek v grafu tedy znamená kus kosmického smetí (zpravidla druhé stupně) SpaceX. Červené křížky pak značí nový kosmický odpad, který se na oběžnou dráhu dostal v roce 2018. Na vodorovné ose vidíme apogeum, tedy nejvyšší bod oběžné dráhy tělesa kolem Země, svislá osa pak značí perigeum, což je naopak bod nejnižší. Na konci roku 2018 měla SpaceX na svědomí 24 kusů kosmického smetí, přičemž na oběžné dráze Země se jich nachází 22, z čehož 8 jich přibylo jen v uplynulém roce. Na heliocentrické oběžné dráze (mimo tento graf) se nachází druhý stupeň Falconu 9 z mise DSCOVR a také druhý stupeň Falconu Heavy s Teslou Roadster. Následující obrázek pak zobrazuje oběžné dráhy všech těchto těles při pohledu od severního geografického pólu naší planety.

Nyní bude jako vždy následovat malá sekce analyzující starty SpaceX z pohledu nás diváků. Veškeré starty SpaceX jsou totiž vysílány živě a jsou divácky velice atraktivní. Každý přímý přenos však ovlivňují okolnosti, které jej činí více či méně sledovaným. Kromě druhu vynášeného nákladu se jedná především o čas startu. Ten má na nás, jakožto diváky, dvojí vliv. Jednak určuje, ve kterou denní dobu můžeme přenos sledovat, a dále také jedná-li se o start denní nebo noční. Oba tyto faktory se pak mohou různě kombinovat vzhledem k tomu, že se startuje z různých časových pásem a v průběhu všech ročních období.

Levý graf zobrazuje situaci v roce 2018, zatímco pravý graf zahrnuje všechny mise SpaceX, tedy i starty Falconu 1. Denní start je pro diváky zpravidla atraktivnější, jelikož za bezoblačného počasí je možné raketu sledovat velkou část jejího letu. Noční starty jsou naopak vizuálně atraktivní před startem a během něj, avšak jakmile raketa opustí osvětlenou rampu, už toho bohužel není moc k vidění. Poměr denních a nočních startů v roce 2018 pro nás diváky nebyl oproti minulému roku úplně nejlepší, jelikož téměř polovina raket odstartovala za tmy. V celkovém součtu pak denní starty stále vedou.

Kromě rozlišení mezi denními a nočními starty je také důležité podívat se na konkrétní časy startů, jelikož ty často rozhodují o tom, zdali se vůbec na start budeme moci dívat. Z tohoto hlediska jsou obecně nejvhodnější starty v pozdějších odpoledních hodinách středoevropského času, kdy je většina z nás už po práci a zpravidla nám ve sledování nic nebrání. Z přehledu jasně vidíme, že rok 2018 nebyl vůbec špatný. Více než polovina startů se odehrála odpoledne a velká skupina z nich pak byly denní starty mezi devátou a jedenáctou hodinou večerní. Druhou velkou skupiny vytvořily noční starty, které jsou rozprostřeny kolem šesté a sedmé hodiny ranní.

Co říci závěrem? Byl to nesmírně nabitý a vzrušující rok plný úspěchů, pokroků i překvapení. Přitom již za několik týdnů nás čeká premiérový start Crew Dragonu – historicky první soukromé pilotované lodi na světě nebo také první testovací skoky prototypu meziplanetární lodi Starship. Není pochyb o tom, že se v roce 2019 se SpaceX opět nudit nebudeme.

Zdroje informací:
http://www.spacex.com/
http://space.skyrocket.de/directories/chronology.htm
http://www.planet4589.org/space/log/launchlog.txt
http://www.spacelaunchreport.com/
http://www.n2yo.com/
http://stuffin.space/
https://en.wikipedia.org/wiki/
http://forum.kosmonautix.cz/

Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/
https://static1.squarespace.com/
https://i.imgur.com/
http://planetary.s3.amazonaws.com/
https://forum.nasaspaceflight.com/
http://stuffin.space/