Osudy těch, kteří překonají myšlení své doby a budují cesty, které využije spíše budoucnost, než jejich současnost, nebývají mnohdy nijak záviděníhodné. Často se vizionáři setkávají s veřejným opovržením, je jim dávána nálepka snílků a jejich snaha je považována za zbytečné mrhání drahocennými prostředky. Přesto právě takoví lidé posouvají lidské poznání o významné kusy kupředu a mnohdy tvoří zásadní věci, které nadobro změní budoucnost. Mnoho z nich najde uznání až po smrti, ty šťastnější pouze ve svém pozdním věku. Jedním z vizionářů, kterému se akademický svět vysmíval, přičemž později musel uznat jeho význam, byl profesor Herman Oberth. Ten je považován za jednoho z trojice otců kosmonautiky a to zcela právem. Jeho životní osud byl mnohdy pohnutý, jindy plný slávy. Pojďme se tedy věnovat blíže jeho životní cestě a odkazu, který promlouvá dodnes.

Mládí

Herman Oberth se narodil 25. června 1894 v rodině etnických Němců, kteří pobývali v oblasti Transylvánie, dnešního Rumunska. V době narození však toto území patřilo Rakousku-Uhersku a Německá menšina na tomto území prosperovala. Jako malý chlapec dostal spálu a byl poslán do Itálie na vyléčení. Při dlouhých dnech strávených v posteli se mladý Oberth nadchl pro tvorbu Julese Verna, zejména byl fascinován knihami Ze Země na Měsíc a Okolo Měsíce. Knihy četl tak často, až si je znal nazpaměť. Oberth začal dále rozpracovávat Verneho nápady a přicházet s vlastními koncepcemi – snil o letech do vesmíru. Už ve čtrnácti letech postavil první malou raketu na tuhé pohonné látky a pokusně ji odpálil. Pozdvižení, které to vyvolalo v jeho rodné vesnici, bylo veliké a napříště si už musel dávat pozor, aby při odpalech nebyl tolik vidět. Začal experimentovat s raketami na kapalné pohonné látky, protože v nich viděl větší potenciál.

Oberthův otec byl doktor a byl pevně přesvědčen o tom, že jeho syn musí být doktorem také. Jistou roli v tom hrálo i to, že podmínky etnických Němců na tomto území byly specifické a mnohé profese se dědily z dobrých důvodů, protože omezený počet obyvatelstva si nemohl dovolit některou z profesí ztratit. Oberth tedy v roce 1912 putuje do Mnichova, kde začíná studovat medicínu. Tuto školu poslušně studoval až do vypuknutí první světové války v roce 1914. Jako studující medik byl převelen do medicínské jednotky, která doprovázela vojáky, směřující na Ruskou frontu. Po mnoha hrůzných zkušenostech, které zažil během bojů v Rusku, se rozhodl, že medicínu už dále praktikovat nechce a že se raději bude věnovat technice.

Při hledání toho, co by měl dále studovat, přišel ke zjištění, že se nikdo, koho by znal, doposud nezabývá gravitačním polem a potenciálem kapalných raketových paliv. Na škole, kde měl původně dokončit své medicínské vzdělání, se přehlásil na studium fyziky a matematiky a začal pilně studovat. Jeho profesoři však považovali jeho zaměření za zbytečné a jeho dlouhé rozpravy o kosmických letech, významu raket a jejich užití za bláznivé povídačky, bez smyslu. Sám Oberth tehdy získal v akademické prostředí punc beznadějného snílka a studenta, který nemá žádnou perspektivu.

Při svém soukromém studiu přišel Oberth na to, že pokud chce raketu dostat do co největší výšky, potřebuje lepší způsob, než je stavba stále větších nádrží, které jednou narazí na technologické limity a svoji náročností a váhou se stanou pro použití v letících raketě nevhodnými. Napadlo ho, že kdyby se postavila velká raketa, na kterou by se posadila menší raketa, tak by ta velká raketa menší kus dokázala vynést poměrně vysoko, tam by se menší kus oddělil, zažehl své motory a mohl by dále pokračovat v letu už z větší výšky a to s mnohonásobně menší váhou, než jakou by musela mít jediná raketa. Oberth tehdy nezávisle na Ciolkovského úvahách, které samozřejmě neznal, přišel na princip vícestupňové rakety.

V roce 1922 měl obhájit své doktorandské studium a sepsal proto svoji doktorandskou práci. Práce se zabývala využitím raket na tekuté pohonné látky, podrobně vysvětlovala teoretické matematické modely takových raket. Zabývala se i vícestupňovými raketami a jejich technickým řešením. Komise však práci odsoudila jako snílkovství a nesmysl, který nemá žádné reálné uplatnění a opodstatněný. Oberth se nerad vzdával, což se ukázalo i v jeho dalším životě jako jeden z jeho hlavních rysů. Svoji práci nakonec vydal v roce 1923 ze soukromých zdrojů, které si sám obstaral. Tato práce nesla název Raketa v meziplanetárním prostoru (Die Rakete zu den Planetenräumen).

Cesta k uznání

Cesty Hermana Obertha v první polovině dvacátých let nejsou příliš známé. Občas jezdil zpět do Rumunska, kde pomáhal otci s jeho povoláním, ale častěji pracoval v Německu. Nechal se několikrát slyšet, že německý vzdělávací systém je zkostnatělý a ani když mu bylo nabídnuto, že by svoji práci mohl znovu obhájit, nepřijal, s odůvodněním, že se cítí být větším vědcem, než jsou ti v komisi a to i bez titulu. Ve svém volném čase dále rozpracovával své teorie o letech do vesmíru. Oberth byl více teoretik, než praktik, dokazoval reálnost svých teorií matematickými odbornými pracemi, stavby raket bral spíše jako koníček, kterým si občas zpestřil svoji činnost.

V druhé polovině dvacátých let začalo Německo prožívat raketovou horečkou, na čemž měl zásluhu právě Oberth, který se snažil lety do vesmíru a rakety propagovat. Z jeho vydaných děl se mnozí začali inspirovat a provádět vlastní pokusy se stavbou kapalinových raket. V roce 1927 je založena skupina Verein fuer Raumschiffahrt, známá pod zkratkou VfR, která sdružovala nadšence, kteří chtěli stavět rakety. Jako teoretický podklad jim sloužily právě práce Hermana Obertha. Sám Oberth do skupiny vstoupil na začátku roku 1929, což bylo pro mnohé členy velkou ctí. Mezi nejvýznamnější zakládající členy této skupiny patřil Rudolf Nebel, Klaus Riedel, nebo Willy Ley, všichni byli později členy týmu, který společně s Wernerem von Braunem stavěl rakety, které dopravily člověka na Měsíc. Taková doba byla však ještě neuvěřitelně daleko.

Práce, kterou Oberth v týmu nejčastěji prováděl, bylo shánění financí, což byl palčivý problém se kterým se skupina stále potýkala – měla sice mnoho chytrých a zručných techniků a vědců, ale financování bylo zajištěno pouze z darů a příspěvků od soukromých dárců. V této době se do skupiny dostává i Werner von Braun, pro kterého byl Oberth velkým vzorem a přál si s ním spolupracovat. Brauna s Oberthem seznámil právě Willy Ley. Oberth společně s Braunem, ve kterém poznal potenciál výmluvného sympatického mladíka, začal obcházet své sponzory a dělat veřejné přednášky o přínosu raket. Často se stávalo, že společně s Braunem stáli v obchodním domě a přesvědčovali hospodyňky, které nakupovaly na oběd, aby jim přispěly na stavbu raket, které ji jim jednou ulehčí život a dopraví jejich syny na Měsíc. Velice zajímavé byly například odhady potřebných financí, které si činili. Vysvětlovali, že na stavbu meziplanetární rakety stačí 1700 dolarů a rok práce. Ve srovnání se skutečností, která později nastala, to byly skutečně hodně podhodnocené odhady.

V roce 1929 probíhalo natáčení filmu Žena na Měsíci, který režíroval Fritz Lang. Tento film byl přímým vyústěním raketového nadšení, které tehdy prostupovalo Německo. Jeden z posledních velkých filmů němé éry hlásal, že bude stát na vědeckých podkladech a jako důkaz přizval režisér k filmu i Hermana Obertha, který měl tvůrcům radit, jak by let na Měsíc vypadal, jak by vypadala technika k tomu potřebná a jak by vlastně vše probíhalo. Oberth se díla zhostil s nadšením, které ho však po čase mírně přešlo, protože filmaři často návrhy profesora upravovali, aby vypadaly lépe. Nakonec se však dílo povedlo dovést do kompromisu, se kterým souhlasil jako Oberth, tak režisér. Při slavnostní premiéře na podzim roku 1929 měl Oberth za úkol i jeden zkušební odpal své reálné rakety. Raketa však neodstartovala. Výsledek testu však nezvrátil další nadšení obyvatelstva pro raketové lety. Skupině VfR se podařilo sehnat více peněz a začala stále častěji provádět testy raket. Oberth jim rád sekundoval jako pozorovatel, příliš často se do samotné stavby nepouštěl. Pokud šlo o odpalování, nebyla to v té době žádná jednoduchá a bezpečná věc. Člověk musel přijít k raketě, namočit si hadr do benzínu, zapálit jej, povolit ventily rakety, hodit hadr pod motor a rychle utéct.

Třicátá léta jsou ve znamení překotných politických a ekonomických změn, které způsobily, že tým VfR byl podřízen armádnímu vývoji a jeho činnost utajena. Profesor Oberth v té době stále častěji pobývá v Rumunsku a dál pracuje na teoretických pracech, zabývajících se vylepšením jeho motoru, nebo zkoumání principů letů ve vesmíru. V roce 1938 se on a celá jeho rodina stěhují do Rakouska, protože situace Němců v Rumunsku začínala být napjatá. V Rakousku chvíli působil na technickém institutu Vídeňské univerzity. Po anšlusu Rakouska nacistickým Německem se stěhuje do Německa.

Během druhé světové války začala jeho služeb využívat Německá armáda a přiřadila ho k týmu Wernera von Brauna v Peenemünde, kde s ním spolupracoval na raketách V2. Během těchto let musel svůj výzkum podřizovat danému projektu, bez možnosti veřejně působit, nebo vydávat jiné odborné práce. Spolupráce s von Braunem však byla značně uvolněnější, než kdyby měl působit jinde. V roce 1943 přežil nálet na vývojové středisko, který učinila spojenecká letadla. Na konci roku 1944 jej Německé vedení převelelo k práci na projektu WASAG, který měl za úkol vyvinout účinné protiletadlové rakety na tuhé pohonné látky. Projekt však vzhledem k blížícímu se konci války nedovedl do konce.

Cesta do vesmíru

Když se blížila postupující Rudá armáda, stálo před Oberthem rozhodnutí, zda zůstat, nebo odjet vstříc Američanům. Perspektivy byli jasné, o Rudé armádě panovaly jen ty nejhorší zkazky a podobně jako von Braun ve stejnou dobu, učinil rozhodnutí, že pokud se bude chtít nějak uplatnit, jedinou šanci má v Americe, která se mu pro raketový výzkum zdála perspektivnější. Sbalil si tedy své věci, některé důležité dokumenty a bez vědomí svých nadřízených uprchl do Mnichova. Když Američané Mnichov obsadili, dali mu na výběr. Tehdy se rozhodl, že odejde do Švýcarska, kam se během roku 1946 skutečně přestěhoval. Perspektiva dalšího působení v Německu se nyní zdála nereálná, z Německa byla zničená země, bez velkého potenciálu a uplatnění raketového teoretika se tam nejevilo jako reálné. Oberth tedy přijal nabídku Italského námořnictva, které se formovalo po válce, a začal pro ně vyvíjet tu samou střelu, kterou navrhoval v rámci projektu WASAG.

V roce 1953 se vrátil zpět do Německa, kde představil svoji novou knihu o kosmických letech, která nesla jméno Muž ve vesmíru. V této knize se zabýval mimo jiné zrcadlem, které by bylo umístěno na orbitě Země a zachytávalo by sluneční záření, které by pak odrazem soustřeďovalo paprsek na vybraný bod na Zemi. Krom toho se tam také zabýval elektrickým pohonem kosmických lodí, vylepšenými motory pro vícestupňové rakety a tak dále. V průběhu padesátých let často pobýval v Spojených státech, kde pomáhal Werneru von Braunovi a jeho týmu, přesvědčovat vedení armády, že rakety jsou potřebné a že je to jediný prostředek, jak se dostat do vesmíru. Společně s Braunem pracovali na raketách středního doletu a vylepšování střel V2.

Teprve až rok 1957 a vypuštění první umělé družice Země: Sputniku 1, rozhodlo o změně postojů americké veřejnosti a vedení armády o využití raket. Braunův tým, společné za občasné asistence Obertha začal pracovat na nových dalekonosných raketách a kosmických nosičích. Braun si Obertha vážil jako svého učitele a často s ním své postupy konzultoval.

Oberth byl také velkým zastáncem fenoménu UFO a zvláště v šedesátých letech několikrát přímo uvedl, že věří, že neidentifikovatelné létající předměty jsou mimozemského původu a že je o tom bytostně přesvědčen. U mnoha akademiků si tím opět získal jisté opovržení, ale jak sám říkal, akademici ho nikdy svými názory nijak nedokázali rozzlobit.

V roce 1962 se vrátil zpět do Německa, kde se zapojil do politického dění a několikrát kandidoval za Národní Demokratickou stranu. V červenci 1969 byl pozván zpět do USA, kde společně s Wernerem von Braunem, Willym Leyem a dalšími svými bývalými žáky přihlížel startu Saturnu V., největší doposud postavené rakety, jak vynáší posádku Apolla 11 k Měsíci. Sen, kterým žil celý svůj život se tehdy stal realitou. Co si asi říkal člověk, který před čtyřiceti lety získával peníze od hospodyněk v obchodním domě a říkal jim, že let na Měsíc bude stát 1700 dolarů, když nyní sledoval monstrózní Saturn V v ceně miliard dolarů, jak naplňuje jeho mladický sen? To věděl jen on sám.

Profesor Herman Oberth byl energický nadaný mladý muž, který po teoretické stránce posunul rakety o pořádný kus blíže k realizaci, Byl to vizionář, který inspiroval jednu generaci nadšenců, aby jej následovala a i přes posměch vzdělanců s ním stavěla rakety. Mnozí z těchto nadšenců pak skutečně postavili rakety, které dopravily člověka na Měsíc, to, co bylo v pro jeho současníky jen fantastické vystoupení v jednom němém filmu, se najednou stalo skutečností.

Herman Oberth zemřel v Norimberku v prosinci 1989 ve věku devadesáti pěti let. V době, kdy se svět vzpamatovával ze zkázy raketoplánu Challenger, a zdálo se, že kosmonautika má to nejlepší už za sebou.

Zdroje informací:
WARD, Bob., Doktor vesmír, Brno 2008.
LÁLA, Petr, VÍTEK, Antonín, Malá encyklopedie kosmonautiky, Praha 1982.
POLÁK, Martin, Vzhůru do vesmíru, Brno 2011.
http://cs.wikipedia.org/
http://www.nasa.gov/
http://inventors.about.com/

Zdroje obrázků:
http://www.nmspacemuseum.org/halloffame/images/large/oberth.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/68/Hermann_Oberth_in_his_early_years.jpg/220px-Hermann_Oberth_in_his_early_years.jpg
http://fineartamerica.com/images-simple-print/images-medium/herman-oberth-1894-1989-german-everett.jpg
http://www.museumonline.at/1999/schools/classic/grg23/60er%20Jahre/english/images/oberth.jpg
http://img.fdb.cz/galerie/e/eb069f758479c0468db0b67a010a9f6.jpg
http://www.meaus.com/Oberth4.gif
http://history.msfc.nasa.gov/stuhlinger/images/pioneers.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c5/Oberth_hermannstadt.jpg/220px-Oberth_hermannstadt.jpg