Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru autonomie v rámci CKBM. Ti první zase před sebou měli výzvu, jakou člověk nenachází na každém kroku…

Z nákresů na rampu za 16 měsíců

Dílny Chruničevova závodu se v roce 1970 staly svědkem zrození dlouhé tradice, jež trvá doposud. Právě zde na moskevském předměstí Fili se začala rodit první plnohodnotná orbitální stanice světa, a nemělo zůstat pouze u ní. Chruničev díky projektu DOS získal jistou míru nezávislosti na „mateřské“ Čelomějově konstrukční kanceláři CKBM, inženýři a konstruktéři z Mišinovy kanceláře CKBEM se zase učili spoupracovat s bývalými konkurenty. Spolupráce byla od počátku až překvapivě dobrá. Všichni si totiž uvědomovali, že nezbývá jiná možnost, než si vycházet vzájemně vstříc. Projekt DOS byl pro politbyro v rámci kosmického programu prioritou a očekávání byla veliká.

Na konstruktéry čekalo mnoho úskalí. Byli postaveni před úkol adaptovat systémy transportní lodi Sojuz pro potřeby orbitální stanice. Jinými slovy museli přizpůsobit agregáty a systémy tak, aby byly schopny udržet dvou- až tříčlennou posádku při životě nikoli v řádu dnů, jako tomu bylo v případě Sojuzu, ale v řádu týdnů. Hned při započetí prací Konstantin Feoktistov načrtl předběžné parametry stanice.

Od počátku se počítalo s využitím nosiče Proton, jehož limity se promítly do předběžné podoby stanice. DOS měl mít podle Feoktistova předběžného návrhu délku 15 metrů, průměr 4 metry a hmotnost 19 tun. Z celkové hmotnosti podle prvních odhadů mohlo připadnout přibližně 1,5 tuny na vědecké vybavení, což na první exemplář stanice nebyla vůbec špatná hodnota.

V rámci sovětského vesmírného programu měla stanice znamenat malou revoluci v jednom důležitém detailu. Doposud všechny mise, v jejichž průběhu měli kosmonauti přestoupit z jedné lodi do druhé (Sojuz-1/-2, Sojuz-4/-5 a plánované lunární mise), počítaly s vnějším tranferem. K přestupu z jednoho stroje do druhého tedy museli kosmonauti provést výstup do volného prostoru. V případě trojčlenných posádek Sojuzu však byla takováto forma přestupu do stanice vyloučena. Když pomineme nemožnost natěsnat tři muže i s jejich skafandry do interiéru Sojuzu, velmi nepraktickým bylo toto řešení i v případě nouzové situace na stanici a nutnosti její rychlé evakuace.

DOS měl tedy disponovat prvním sovětským stykovacím uzlem s vnitřním transferem, kdy stačilo pouze otevřít poklop a muži mohli proplout z jednoho stroje do druhého bez jakékoli překážky. Systém využíval aktivního prvku, „sondy“ na čele Sojuzu a pasivního prvku, „konusu“ na čele stanice. Sonda ve tvaru tyče s malými západkami na špici byla zachycena v otvoru uprostřed konusu. Elektromotorem se šroubovicí pak měla být tyč vtahována do poklopu transportní lodi a tím byla loď přitahována ke stanici. Jakmile se dostaly do kontaktu příruby obou strojů, hermetické spojení je zajištěno západkami, jež k sobě příruby přitlačí. Tento systém s názvem SSVP („Система стыковки и внутреннего перехода – Systém spojení a vnitřního přechodu“) byl rozpracován od roku 1967 a původně jej měly jako první využít stanice OPS Almaz. V modernizované verzi se tento systém používá dodnes.

Po vyrovnání tlaků a kontrole hermetičnosti měli kosmonauti přejít na palubu stanice. DOS měl disponovat ± 83 m³ vnitřního objemu. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to závratný prostor, ovšem pokud vezmeme v úvahu nutné vybavení stanice, její agregáty a systémy, objem skutečně volného prostoru rázem klesnul hluboko pod 10 m³, a i do tohoto prostoru zasahovaly pulty a některé přístroje. O nějakém pohodlí pro posádku nemohlo být ani řeči, nicméně žít a pracovat bylo v tomto prostoru možné. Otázka ovšem byla, kolik mužů bude posádku tvořit a jak dlouho budou na palubě stanice pobývat.

Při stanovování životnosti stanice konstruktéři kalkulovali s hmotností kyslíku, vody, potravin, prádla a dalších faktorů, jež jsou nutné jednoho člověka na jeden den. Cifra, ke které se dopočítali, činila 10 kg/den. Tuto konstantu bylo nutno připočítat k množství paliva nutného k manévrování a orientaci. Nakonec se jako nejschůdnější varianta jevila ta, při níž měla stanice mít teoretickou kapacitu pro udržení tříčlenné posádky po dobu tří měsíců.

Tyto úvahy s sebou ovšem zase nesly dilema ohledně ideálního orbitu, na kterém měla být stanice DOS provozována. Vyšší orbit, například 450-500 km nad Zemí, znamenal významnou úsporu paliva, nutného ke kompenzaci brždění stanice o zbytky atmosféry, na druhou stranu s sebou nesl větší rizika ohledně dávek radiace, jež by posádka obdržela, nemluvě o nepříjemných kompromisech, které by musely být učiněny u transportních lodí, jež by byly nuceny se škrábat vzhůru ke stanici. Varianta s nízkým orbitem pro změnu nekladla tak vysoké nároky na spotřebu paliva u transportních lodí a posádka by byla ušetřena vyšších dávek radiace. Naproti tomu tření zbytkové atmosféry je s klesající výškou znatelnější a stanice by potřebovala k udržení na určeném orbitu relativně mnoho paliva. Nakonec byl zvolen kompromis a stanice DOS měla létat na nízkém orbitu cca 200-250 km nad zemským povrchem. V průběhu prací se podoba stanice lehce upravovala a v průběhu roku se v dílnách Chruničevova závodu korpus s výrobním číslem №121 transformoval do nové podoby.

Oproti původní koncepci vojenské stanice OPS „Almaz“ doznal trup stanice DOS poměrně zásadních změn. Almazy měly mít stykovací uzel v zadní části a kosmonauti měli do nitra stanice vstupovat skrze tunel, nacházející se uvnitř nepřetlakované části s motory. U DOSu pro dokování a přechod kosmonautů sloužil přechodový úsek na přední straně stanice. Přechodový úsek představoval válec o délce 3 metry a průměru 2 metry. Na něj navazoval pracovní úsek. Ten měl podobu dvou na sebe navazujících válců, první o délce 3,5 metrů a průměru 2,9 metrů a druhý o délce 2,7 metrů a průměru 4,15 metrů. Pracovní úsek představoval hlavní část stanice, kde kosmonauti žili, pracovali a odpočívali. Byly v něm umístěny ovládací panely a pulty jak systémů stanice samotné, tak vědeckého vybavení.

Na zadní část pracovního úseku pak přiléhal agregátový úsek ve formě dvou dalších válců. První plynule navazoval na pracovní úsek a měl délku 1,4 metrů. V něm se nacházely zejména zásoby paliva a okysličovadla pro pohonný a orientační systém DOSu. K tomuto válci přiléhal opět užší a malý válec o průměru 2,1 metru a délkou 1,8 metru. Tato část byla částečně převzata z lodí Sojuz a nacházel se v ní motor KTDU-66. Ten vznikl úpravou motoru KTDU-35, používaného v Sojuzech. Hlavní rozdíl oproti KTDU-35 byl v zásobě paliva a schopnosti motoru pracovat celkově až po dobu 1 000 sekund. Trojčlenná posádka měla pracovat ve stejné atmosféře jako na palubě transportních lodí, tedy v kyslíkodusíkové směsi, jež poměrem plynů a tlakem připomínala běžnou pozemskou atmosféru.

Ze Sojuzu si DOS ovšem „vzal“ mnohem více. Almazy měly získávat energii ze dvou velkých solárních panelů se systémem naklápění, jenž zajišťoval ideální osvit v průběhu letu. Inženýři z CKBEM ovšem pro DOS vymysleli jednodušší řešení, které bylo jednak hned po ruce a také bylo vyzkoušené. Stanice dostala dvě dvojice „křídel“ se solárními články, jež figurovaly i na lodích Sojuz. Jedna dvojice byla upevněna na přechodovém úseku, druhá úplně vzadu na úzkém válci agregátového úseku. Křídla byla fixována a jejich celková plocha 28 m² DOSu zajišťovala přibližně 2 kW elektrické energie.

Dalšími systémy, převzatými ze Sojuzu byl navigační a orientační systém Rubin, radiotelekomunikační systém Zarja, rádiový ovládací systém, telemetrický systém RTS-9, naváděcí systém Igla, kyslíkové regenerátory a také centrální ovládací pult Sirius. Některé z těchto komponentů musely být upraveny vzhledem k větší hmotnosti stanice (například v případě orientačního systému) a také vzhledem k délce pobytu posádky (to se týkalo zejména regeneračního systému vnitřní atmosféry stanice).

Pro pozorování hvězd a zemského povrchu se ve stěnách stanice nacházelo celkem 27 okének – iluminátorů. Pracovní náplň kosmonautů zajišťovala paleta experimentů a přístrojů. Ten největší a nejméně přehlédnutelný bychom našli v pracovním úseku. Jmenoval se ONA („Oтсек Hаучной Aппаратуры – úsek vědecké aparatury“), vypadal jako velký kužel se základnou v podlaze a sahající téměř ke stropu úseku a vlastně byl komplexem několika přístrojů. V hermeticky uzavřeném konusu měl hlavní slovo solární teleskop OST-1. Mezi dalšími přístroji, jež měly sledovat zemský povrch a vesmír, bychom na stanici našli rentgenový teleskop Anna-III, ultrafialový teleskop Orion, infračervený teleskop a spektrometr ITS-K, optický teleskop se 60-násobným zvětšením OD-4 nebo fotoemulzní komoru FEK-7A. Pro fotografování Země mohli kosmonauti vyžít fotoaparáty AFA-41/20 a AFA-M-31. Zastoupení měly také medicínské experimenty a dokonce i malý skleník pro experimenty s pěstováním rostlin ve stavu mikrogravitace Oazis-1M.

Přestože Čeloměj na svých Almazech počítal s využitím palubního počítače Argon, v roce 1970 ještě nebyl tento stroj zcela připraven a navíc pracovníci CKBEM chtěli využít vlastní systém. Palubní počítač DOSu-1 byl proto relativně rudimentární – ve slovníku měl uloženo pouze 35 povelů a kapacita jeho paměti byla téměř mizivá. Tyto parametry se ukázaly být naprosto nedostatečné a do budoucna byli konstruktéři nuceni využít počítačů Argon 16, jež se staly neodmyslitelnou součástí programu Saljut i Almaz.

V průběhu roku se upřesňovaly plány na využití stanice. Její kapacita a zásoby sice stačily na práci tří trojčlenných posádek vždy po dobu jednoho měsíce, nicméně tento scénář byl pouze teoretický a neposkytoval příliš velké rezervy. Navíc byla první stanice považována za testovací kus. V červenci 1970 zasedala Vojensko-průmyslová komise, aby definitivně rozhodla o počtu a délce misí k první stanici DOS. Během zasedání bylo ujednáno, že ke stanici, jež měla být vypuštěna v první polovině roku 1971, poletí dvě posádky. První posádku na orbit a zpět dopraví transportní loď Sojuz-10 a podle prvních plánů by měla strávit na stanici 30 dní. Pětadvacet dní po návratu posádky Sojuzu-10 vzlétne ke stanici posádka Sojuzu-11, aby na palubě DOSu strávila 45 dní, přičemž se mělo jednat o misi s „otevřeným koncem“ – tedy její délka měla být přizpůsobena aktuální situaci a stavu kosmonautů. Proti délce misí se ovšem postavil generál Kamanin. Argumentoval osmnáctidenním letem Sojuzu-9, jež proběhl pár dní před zasedáním komise, a po jehož ukončení byli kosmonauti Nikolajev a Sevasťjanov v žalostném stavu. Definitivní rozhodnutí o délce misí na stanici bylo odsunuto na pozdější dobu.

Mezitím se v Chruničevu pracovalo jako o závod. Stanice, jež dostala interní tovární označení 17K, pracovníkům doslova rostla pod rukama. Slib konstruktérů, že stanice DOS bude zhotovena během jednoho roku, byl neslýchaný. V tehdejší atmosféře, dušené byrokratickým molochem, se rychlá a koordinovaná práce mnoha institucí zdála být neuskutečnitelná. Nakonec však byla stanice skutečně z větší části koncem roku 1970 hotova. Byl to jeden z nejsložitějších kosmických strojů, jaké byly v Sovětském svazu vyrobeny. Na jeho palubě se nacházelo 980 přístrojů a agregátů, jež prostřednictvím 4 000 konektorů propojovala tisícovka kabelů, jež na délku dohromady měřily 350 km a jejichž hmotnost činila 1 300 kg. Na konci listopadu roku 1970 byla stanice převezena do CKBEM v Podlipkách u Moskvy na testování. 9. března zasedala Rada hlavních konstruktérů (tento zprvu neformální orgán ustavil před lety Sergej Koroljov), aby deklarovala připravenost a v březnu 1971 pak stanice zamířila na Bajkonur.

Vinou napjatých termínů se však nepodařilo testování a odstraňování závad zcela uzavřít a v době převozu na kosmodrom se na stanici objevily některé nedostatky ve kvalitě zpracování, nebylo provedeno vibrační testování termálního systému a některých dalších systémů a systém zajištění životních podmínek nebyl zcela doladěn. Práce na odstranění závad a přípravě stanice na start v nové hale MIK-KO na Bajkonuru probíhaly nonstop.

9. dubna na Bajkonuru zasedala Státní komise, aby revidovala průběh příprav a stanovila předběžné datum startu. Od momentu, kdy byla stanice přivezena na Bajkonur, bylo nalezeno několik stovek závad a problémů. Většinu z nich se podařilo vyřešit, u některých bylo na vině pozemní testovací vybavení a více než stovka malých závad byla klasifikována jako pominutelná a bylo možné startovat, aniž by byly vyřešeny. Po několika hodinách zasedání skončilo. Podle Státní komise nic nebránilo tomu, aby byla stanice a transportní loď 7K-T (nová modifikace Sojuzu, jediné dva exempláře v konfiguraci pro první DOSy bývají občas označovány také jako 7K-OKS) výrobního čísla č. 31 natankovány. DOS měl být připojen k raketě Proton a 15. dubna vztyčen na startovní rampě s tím, že start má proběhnout 19. dubna ve 4:40 moskevského času. Sojuz s posádkou měl následovat o tři dny později.

V průběhu příprav však vyvstal jeden zajímavý problém. DOS nebo tovární označení 17K nebyly coby název stanice úplně nejpříhodnější a navíc podléhaly utajení, proto bylo pro oficiální účely přijato jméno „Заря (Zarja – Úsvit)“. Název byl dokonce namalován na boky stanice. Ovšem 15. dubna, v okamžiku, kdy stanice už byla na startovní rampě, obdržel šéf Státní komise maršál Kerimov vzkaz z Moskvy. Podle informací Kremlu chystali Číňané kosmický program se stejným názvem (podle všeho se jednalo o pilotovaný program Šuguang, jenž byl ukončen v roce 1973 aniž by došlo k jeho realizaci). Navíc kohosi napadlo, že „Zarja“ je také volacím znakem řídicího střediska a v komunikaci s kosmonauty na stanici by tak mohly vznikat zmatky a potenciálně nebezpečné situace.

Maršál Kerimov navrhnul, aby bylo jméno Zarja na trupu stanice přemalováno. Mišinův náměstek Čertok jej však zarazil s tím, že ve vesmíru nikdo stanici fotografovat nebude a proto není třeba zbytečně narušovat harmonogram příprav. Pro tiskovou zprávu klidně mohou uvést jiné jméno. Ale jaké?

Proběhla rychlá smršť návrhů, během níž kdosi (podle některých zdrojů Vasilij Mišin) přišel s názvem „Салют (Saljut – pozdrav)“. Název měl být poctou Juriji Gagarinovi, jenž před třemi roky zahynul při katastrofě cvičného stíhacího letounu. Navíc právě na duben 1971 připadalo desetileté výročí od Gagarinova startu, kterým vstoupil do historie. Všem se tento návrh líbil a po krátké debatě byl přijat. Takto, víceméně náhodou a na poslední chvíli, se objevilo na scéně jméno, jež se stane legendou…

Pouhých šestnáct měsíců od rozhodnutí zhotovit orbitální stanici na platformě Almazu byl Proton se Saljutem připraven na rampě. Maraton konstruktérů, inženýrů a techniků se blížil do cílové rovinky. 18. dubna zasedala naposledy před startem Státní komise, aby dala definitivní zelenou pro start. A o den později, v 6:40 místního času, tedy ve 4:40 času moskevského, se kolem rampy č. 81 rozlehl hromový rachot a Proton-K s výrobním číslem №25401 se zvednul k obloze. Na jeho špici se vezla první plnohodnotná orbitální stanice světa 17K №121, zasvěceným známá také pod označením DOS-1, ovšem svět ji měl znát pouze pod názvem Saljut (název Saljut 1 byl stanici přiřazen až posléze, Sověti obecně neradi udělením pořadového čísla dopředu avizovali své záměry – v tomto případě nechtěli předem prozrazovat, že stanic bude více).

Po několika minutách Proton splnil svoji funkci a stanice se oddělila k samostatnému letu. Prvotní parametry dráhy, 200 x 222 km se sklonem 51,6 ° k rovníku, byly téměř dokonalé. Podle plánu se rozvinuly komunikační antény, antény sbližovacího systému Igla i sluneční baterie. Jedinou kaňkou na podařeném navedení na orbit byl výstup z telemetrie, podle kterého nebyl odhozen vnější kryt komplexu ONA. Podle všeho z nějakého důvodu selhala pyrotechnika. Znamenalo to významné omezení vědeckého programu a tvůrci teleskopu z Krymské astrofyzikální observatoře měli důvod ke smutku. Další den také postupně selhalo několik ventilátorů, jež měly za úkol zajistit cirkulaci vzduchu v interiéru stanice. To však podle specialistů neměl být žádný problém – posádka by měla být schopna ventilátory zprovoznit. Saljut byl připraven na své první obyvatele…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

http://www.trud.ru/userfiles/gallery/c5/b_c509717118e5d7cb40f9d8da1bfcbdbf.jpg (kredit: RIA/Novosti)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RP1357_p64_Salyut_1.svg
http://www.spacefacts.de/graph/salyut/large/english/salyut-1_2.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.astronautix.com/graphics/q/qsl1roll.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/salyut/large/english/salyut-1_1.htm (kredit: Spacefacts)