„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už v momentě, kdy byl Šatalov na palubě. Při jeho dalším letu na Sojuzu-8 se pak nepodařilo naplnit hlavní cíl mise, spojení mezi dvěma Sojuzy. A do třetice Šatalovova loď opět neodstartovala v daném termínu. Kolega z posádky Alexej Jelisejev si jej přátelsky dobíral: „Vždycky jsou problémy u TEBE! Všichni ostatní odstartují na první pokus, krom TEBE! To musí být ta tvoje třináctka!“ Šatalov byl totiž držitelem průkazu „Kosmonaut SSSR“ s pořadovým číslem 13. Třetí muž v posádce, Nikolaj Rukavišnikov, neříkal nic, pouze byl zachmuřený více než obvykle. Jako nováček měl obavu, zda technické problémy nebudou závažnějšího rázu a zda se vůbec do vesmíru podívá. Pro kosmonautiku ovšem platí, že ani úspěšný start nemusí znamenat výhru…