Pokaždé, když končí nějaká vědecká mise, objevují se v článcích věty, které připomínají, že ačkoliv primární mise končí, vědci mají k dispozici obrovské množství informací, které budou vyhodnocovat ještě mnoho let. Čtenářům to už možná může připomínat prázdnou frázi, ale dnešní článek je krásnou ukázkou toho, jak je i třicet let po sběru dat možné objevovat nové informace. Konkrétně bude řeč o americké sondě Voyager 2, která v roce 1986 prolétla kolem Uranu a během tohoto přiblížení pořídila 8 000 fotografií. Vědci z dat již v době průletu odhalili deset nových měsíců, ale nyní se zdá, že staré údaje mohou vydat nové informace. Nová studie, kterou vedou odborníci z University of Idaho, naznačuje, že na základě dat získaných od Uranu z Voyager 2 by kolem plynné planety mohly obíhat další dva drobné měsíce, které zatím neznáme. Oba objekty by měly obíhat velmi blízko planetárních prstenců.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Doktorandský student Rob Chancia z University of Idaho totiž procházel tři desítky let staré údaje a přitom si všiml zajímavých vzorů právě v planetárních prstencích, které tvoří drobné ledové částice. Zaujalo jej množství materiálu na hraně prstence alfa, jednoho z nejjasnějších prstenců této planety. Konkrétně šlo o to, že se toto množství periodicky mění. Velmi podobný, dokonce ještě výraznější jev, pak pozoroval ve stejné části sousedního prstence beta.
„Když se podíváte na vzorek na různých místech toho prstence, zjistíte, že se vlnová délka liší, což znamená, že se tam něco mění. Něco tam rozbíjí symetrii,“ vysvětluje Matt Hedman, pomocný profesor na University of Idaho, který spolupracuje s Robem Chanciou při jeho výzkumu. Jejich výsledky byly publikovány v The Astronomical Journal.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Oba pánové mají s planetárními prstenci bohaté zkušenosti. Společně studovali tyto útvary u Saturnu, kde využívali dat ze sondy Cassini, která kolem této planety obíhá. Právě díky Cassini mohli vědci lépe pochopit, jak se prstence chovají. Díky grantu od NASA se Chancia a Hedman pustili do analýzy dat z Voyageru 2 od Uranu. Jejich cílem bylo podívat se na staré snímky s nově nabytými znalostmi, které jejich předchůdci neměli. Zaměřili se hlavně na měření radiových zákrytů, tedy na experimenty, kdy sonda vysílala na Zemi radiový signál skrz prstence, ale důležitou roli hrály i hvězdné zákryty, při kterých sonda měřila jas hvězd, které svítily skrz prstence. Díky těmto typům měření bylo možné získat informace o tom, kolik materiálu tyto prstence obsahují.
Výsledek se dostavil – vzory v prstencích Uranu jsou velmi podobné těm, které u Saturnu vytváří malé měsíce. Konkrétně se těmto strukturám říká moonlet wakes, což můžeme velmi volně přeložit jako měsíčkové brázdy. Oba výzkumníci tedy přišli s hypotézou, že kolem Uranu obíhají dva drobné měsíčky, které zatím neznáme. Jejich průměry by měly být od 4 do 14 kilometrů. Tyto rozměry odpovídají velikosti některých měsíců, které známe od Saturnu. Na druhou stranu by tyto objekty byly výrazně menší, než dosud známé měsíce Uranu. Obecně vzato se měsíce u Uranu hledají hodně těžko, protože jejich povrch je pokrytý tmavým materiálem.
Zdroj: http://www.nasa.gov/
„My jsme ty měsíčky neviděli, ale jejich velikost odhadujeme podle toho, aby dokázaly vytvořit struktury, které jsme objevili a které nejsou příliš výrazné. Voyager neměl dost citlivé kamery na to, aby dokázal tyto malé objekty vyfotit,“ vysvětluje Matt Hedman. Z jeho dalších slov vyplývá, že by nové objevy mohly pomoci k lepšímu pochopení uranových prstenců. Pokud tyto malé měsíčky existují, mohou fungovat jako tzv. pastýřské měsíce, které se svou gravitací starají o to, aby se materiál v prstencích udržoval na stále stejném místě. To by ostatně nebylo nic nového – dva již známé měsíce Uranu, Ophelia a Cordelia fungují jako pastýřské měsíce pro prstenec epsilon.
„Od roku 1977, kdy byl objeven prstencový systém Uranu si vědci lámali hlavu s tím, proč jsou jeho prstence tak úzké ve srovnání s těmi od Saturnu. Byl bych velmi rád, pokud by se tyhle dva předpokládané měsíčky staly klíčem k vyřešení této záhady,“ doufá Rob Chancia. Potvrzení, zda jsou aktuální a správné či nikoliv, by vyžadovalo buďto velké štěstí u již existujících teleskopů, nebo v lepším případě nějakou novou sondu. „Je úžasné vidět, že historický výzkum Uranu sondou Voyager 2 dokáže stále přinášet nové informace o planetách,“ raduje se Ed Stone, projektový vědec misí Voyager, který pracuje v Caltechu v kalifornské Pasadeně.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Sonda Voyager 2 stejně jako její dvojče, Voyager 1, se na svou dlouhou cestu vydala v roce 1977. Oba stroje prolétly kolem Jupitera a Saturnu, ale tam se jejich cesty rozdělily. Zatímco Voyager 1 vsadil na průlet kolem Saturnova měsíce Titan, který jej ale svou gravitací odkopnul mimo dráhu ostatních planet, Voyager 2 se od ekliptiky neodchýlil a mohl tak prozkoumat i Uran a Neptun.
Zatímco „jednička“ vstoupila do mezihvězdného prostoru už v roce 2012, „dvojku“ to čeká za pár let. Význam těchto sond přetrvává i do dnešních dní bez ohledu na to, že už jsou moc daleko od planet sluneční soustavy. Poskytují totiž unikátní informace z prostředí, se kterým máme jen minimum zkušeností. Málo platné – Voyagery jsou nejvzdálenějšími vyslanci lidstva, proto mají jejich měření nedocenitelnou hodnotu.
Zdroje informací:
http://www.nasa.gov/
https://cs.wikipedia.org/
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3d/Uranus2.jpg/1024px-Uranus2.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/59/FDS_26852.19_Rings_of_Uranus.png
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e1/Uranian_rings_scheme.png
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/uranus_hstimage.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d2/Voyager.jpg
Nejvzdálenějšími vyslanci lidstva jsou tři americké sondy. Oba excelentní Voyagery z roku 1977 doplnila sonda NH , která se v roce 2018 přiblíží k prvnímu KBO a která má, jako teprve třetí sonda vyrobená lidstvem, též únikovou rychlost ze Sluneční soustavy.
Tentokrát jste ve svém výčtu amerických pozitiv zapomněl zmínit dva Pioneery.
Slovní spojení „americká pozitiva“ je v tomto případě jaksi zavádějcí. Nikdo jiný nic takového a do takových dálek nevypustil. Bavme se v této situaci pouze na základě jasných a prokazatelných faktů a ty hovoří jednoznačně pro NASA ať se to komu líbí nebo ne.
E
Omlouvám se tedy za „americká pozitiva“, pokud to někomu vadí. Chtěl jsem tím jen podotknout, že samozřejmě všichni víme, že pro pana Jaroslava Aloise je vše z americké minulosti bezkonkurenční a vše ruské je špatné, a že je tato jeho zatvrzelá názorová omezenost směšná. Ano, pět sond, které dosáhly únikové rychlosti od Slunce, je z USA a to nikdo nepopírá. Naopak jsem dvě sondy, v prvním komentáři chybějící, pro úplnost doplnil. Já nejsem krátkozrakým fanouškem pouze některé kosmické agentury, stejně jako jím není většina zdejších čtenářů. Ostatně nejlépe to vystihl níže Jaro Pudelka (10:35). Pod to se s dovolením připojuji s mým podpisem.
To je pravda, ale amerických úspěchů je tolik, že se snadno na nějaký zapomene.
Jinak se snažím s “ Amerikou “ brzdit. Příkladně v souvislosti s EXM jsem podle WIKI a L+K zpracoval přehled všech pokusů o let k Marsu, o vytvoření jeho družic, landerů a roverů. Vyšlo mi to ale tak hrůzostrašně pro nejmenovanou kosmickou velmoc, že jsem ztratil odvahu.
Pioneer-10 je dokonce dál než Voyager-2 – 117 : 112 AU.
Pořadí v pelotonu: Voyager 1, Pioneer 10, Voyager 2, Pioneer 11, New Horizons, Breakthrough Starshot (rozcvičuje se 🙂
Za ameriku považujete USA nebo Brazílii? :-))
Klidně bych připojil Pioneer 10 a 11, ač již jen pasivní tělesa, stále vyslanci 🙂
Krom sond míří mezi hvězdy i poslední stupně jejich nosičů opatřené nápisy z výroby. Případný nálezce z řad E.T. by z jejich dráhy též mohl identifikovat prostor vypuštění. V každém případě by E.T. věděli, že existuje, či existovala civilizace, která je vypustila.
a koukám, že nejsem jediný 🙂
Ostal by som pri označení, že sú to vyslanci ľudstva. Načo je potrebné sem neustále pchať nacionálne črty. Pre Vesmír ako taký sme ľudstvo, živočíšny druh, prejav života. Možno jediný, možno prvý, možno posledný, who knows?
Myslím, že je naprosto v pořádku u sond a kosmické techniky všeho druhu uvádět, kdo ten který kus vypustil. Pracovali na nich konkrétní lidé z konkrétních států, odvedli někdy dobrou, jindy horší práci a zaslouží si být zmíněni klidně i jmenovitě a nezaniknout v nějakém všechny zahrnujícím pojmu. A to platí i pro probírané vyslance lidstva.
Správně, nejenže na tom pracovali konkrétní lidé, ale i finance dodali lidé konkrétního státu – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně. Pokud by za lidstvo posílaly svoje Pioneery třeba Somálci, Brazilci, Vietnamci či Češi, to by ten vzkaz startoval minimálně tak za sto let, nebo taky nikdy. Nic ve zlém
I hvězdoplavci jsou považováni na základě Kosmické smlouvy za „vyslance lidstva“, a přesto lze naprosto zřetelně určit, ke kterému státu/agentuře ten který hvězdoplavec patří a také se to běžně uvádí. Podle mě jsou oba přístupy v pořádku.
Dan: Souhlas. Ať si je každy nazývá podle svého vkusu. „Americká mezihvězdná sonda“ nebo „vyslanec lidstva“ nebo „nesmrtelný poutník“. Každý ať si do toho vnese své vlastní pocity a preference.
Dan: ten výraz „hvězdoplavec“ jako přesný překlad slova „astronaut“ je absolutně parádní. Musíme zamakat na jeho pořádném rozšíření.
No, hvězdoplavec … stejně mohu říkat měsícoplavec či planetoplavec, orbitoplavec … on ten kosmos opravdu lépe vyjadřuje všeobjímající název pro vesmír, tedy plavec vesmírem.
I když i Lem napsal v roce 1956 Astronauty, že ano.
Astronauti vyšli v polštině dokonce již v roce 1951. Zajímavý příspěvek do diskuse o astronautovi/kosmonautovi. Astronaut ve východním bloku v roce 1951…. Zajímavé 🙂
No, v mým vydání je rok 56. Stejně, byl to zážitek..
1956 vyšli v češtině. Myslím, že při troše tolerance (a v rozumném věku) se dají přečíst i dnes. Popisovaný technický vývoj šel samozřejmě velmi jinudy a kontroly ložisek a čerpadel při opravách počítače taky obvykle nedělám 🙂 ,ale jinak část na Venuši v pohodě a skvělé je, že Lem nijak nezabředává do ideologie. A vložený plánek Kosmokratoru je parádní.
Najvzdialenejsi vyslanci ludstva su radiove signaly.
Mají tyto dvě sondy nějaký další cíl nebo si budou už na vždy plout vesmírem ?
Mají únikovou rychlost pro opuštění sluneční soustavy a už žádný objekt nenavštíví.
Za miliardy let se může stát spousta věcí… 😉
Každá z nich směřuje do konkrétního místa vesmíru, ovšem cílem bych to nenazýval. Ale za stovky tisíc nebo miliony let (a kdo ví, třeba dříve) se jim něco možná do cesty připlete. Mají ale na palubě poselství v podobě gramofonových desek (včetně návodu k přehrání 🙂 Tam jsou obrázky a zvuky za Země včetně lidských hlasů. A vezou i vzorek radioaktivního uranu, umožňující případnému nálezci určení stáří sondy. Takže ano. Cílem je informovat emzáky o naší civilizaci.
Akorát podle posledních rozvah Stephena Hawkinga jsme měli být radši zticha, protože jestli se sem pak fakt emzáci vypraví (a tedy dokážou překonat ty vzdálenosti) tak jako civilizace nejspíš skončíme velmi špatně. Ti Indiáni ovládnutí španělskými dobyvateli dopadli ještě docela dobře proti tomu co čeká nás…
Stephena Hawkinga není nutné brát vždy doslova a primitivní kmeny, které přežily do dnešní doby na tom jsou podstatně lépe, než indiáni po španělské invazi, i když je civilizace samozřejmě ovlivnila. Těžko říct, jak by se mimozemšťané k nám mohli chovat, žádné jsme dosud nepotkali. Kdybychom pro ně nepředstavovali nebezpečí (což moc nehrozí), ani by pro ně naše planeta neměla velký význam (podle množství známých exoplanet by neměla být podobná planeta vzácná), tak by nemuseli by být nutně agresivní.
Především je ale těch pět sond (a snad přibudou i další) nic proti elektromagnetickému záření na všech možných vlnových délkách, které vypouštíme do prostoru. Takový signál s povelem pro Voyager o nás prozradí mnohem víc mnohem širšímu okolí, než samotná sonda, která, pokud zrovna nevysílá, vypadá zdálky jen jako kus mezihvězdného kosmického smetí.
Stephena Hawkinga uznávam, ale v tomtu mu za pravdu nedávam. Na druhej strane, veľmi jednoducho povedané, čo je cieľom života – prežiť. Prežiť aj za cenu likvidácie iného života. Poznáme však len pozemský život, takže je veľmi ťažko urobiť z toho axiómu. Riziko tu však je, zrejme.
Základní axiom je ten, že druh, který nebojoval dost silně o svůj život a životní prostor, ten o něj přišel kvůli jinému druhu, který ten boj zvládal líp. Tohle snad bude platit v celém našem známém vesmíru, stejně jako v něm všude platí gravitace a spousta jiných fyzikálních zákonů. A pokud je ten druh daleko za tím vyspělejším, může skončit akorát tak jako otroci, zoo, domácí mazlíčci, potrava nebo laboratorní materiál.
Asi bych se nebál střetnutí s jinou technickou civilizací. O existenci mimozemského života jsem přesvědčen, i tu jinou technickou civilizací připouštím. Ale vesmír je tak rozlehlý a tak starý (a ještě zdaleka nekončí), že setkání v čase a prostoru mi připadá téměř nemožné.
Maro: Ten váš „axiom“ je silně zavádějící. Platil by jedině, pokud by ty Vaše dva druhy zápasily o jeden zdroj, bez nějž by nemohly přežít. Což ovšem platí opravdu málokdy. Jinak by na Zemi zůstal jen jeden druh organismů. Jeden může taky vyhubit druhého tak nějak omylem (jako třeba obrovská globální katastrofa v důsledku produkce kyslíku z fotosyntézy), ale to je pak houby zápas. Navíc inteligentní druh si klidně může vybrat někam nejít třeba z etických důvodů, ač mu to jako druhu zabrání v širším rozšíření. Jinak řečeno by mě zas tak nepřekvapilo, kdyby mimozemšťané místo kolonizace jen pozorovali.
Honza: V případě střetu civilizací se vždy o ten jeden prostor bojuje – tedy v našem případě o naši planetu. Jen jeden druh tu není jen proto, že žádný druh na Zemi nedokáže bez jiných přežít. A když ano, tak jen ve velmi omezeném prostoru nebo jen s velmi omezenými možnostmi. Mimozemská civilizace, které dokáže překonat takové vzdálenosti bude na našich řetězcích závislosti druhů naopak zcela nezávislá a klidně jí třeba bude „stačit“ jen ten prostor, který Země poskytuje, minerály k těžení a obrovská plocha na zachytávání energie z naší hvězdy – Slunce. Veškerý ostatní život na planetě, vyžadující taky svůj prostor, může být jen otravující záležitostí v budování těžebních zařízení a instalaci solárních kolektorů všude kam se člověk podívá. A taková otravující záležitost se snadno smete.
Cokoliv živého z principu potřebuje energii a prostor. O tyto zdroje se bude vždy „bojovat“.
Jiná civilizace k nám nemá žádné vazby, není součástí našich potravních a jiných řetězců. Nemá důvod nás „šetřit“. Na rozdíl od pozemských dravců kteří zabijí jen tolik, kolik sní, bude „ET“ nemilosrdný „čistič“.
Hlavní a nejdůležitější důvod pro okamžitou a důkladnou likvidaci cizího života je strach, že jinak ONI udělají totéž nám. Oprávněný strach…
Mimochodem existuje spousta starší sci-fi literatury a úvah na tohle téma. Stephen Hawking je v tomhle uvažování jen jedním z mnoha…
Viem, že v najbližších rokoch(lepšie povedané asi v desaťročiach) nič také nehrozí, ale sú aspoň nejaké nesmelé plány/návrhy do budúcna pre vyslanie opäť nejakej sondy smerom k Uránu alebo Neptúnu?
A len taká hypotetická otázka, v prípade, že by sme posielali tým smerom sondu v dnešnej dobe, ako by sa to riešilo so zdrojom energie? Slnečná energia by na takúto cestu veľmi platná asi nebola a pokiaľ dobre viem, tak jadrové pohony nemajú aktuálne veľkú podporu. Dalo by sa to riešiť nejakým iným zdrojom?
O něčem podobném jsme psali v tomto článku z loňského roku. Jedinou reálnou možností jsou jaderné zdroje.
Ďakujem za odpoveď aj odkaz na článok 🙂
Rádo se stalo.
Na tomto priklade krasne vidiet ako sa archivacia vyplaca. Niekolko desatroci stare fotky a stale sa da najst nieco nove. Aj stare fotograficke platne z nocnych pozorovani po celom svete sa digitalizuju, a aj na tych sa uz par kuskov naslo (aj ked vacsinou spatne). Len chudaci archivari v CERNe, ti toho maju na PB a dochadza im miesto 🙂