My lidé jsme si zvykli vnímat některé věci okolo sebe jako samozřejmost. Máme stálou přitažlivost, dýchatelnou atmosféru a přesto si neustále stěžujeme na počasí. Ve srovnání s tím, jaké podmínky panují jinde v naší sluneční soustavě, je naše planeta klidným místem pro život.  Tedy alespoň prozatím. Když se však odpoutáme od „okovů“ gravitace a vstoupíme do kosmického prostoru, naše spjatost se Zemí nám může působit nepříjemné problémy. Všední činnosti každodenního života, jako jídlo, spánek, osobní hygiena, nebo například jen odeslání emailu z počítače, nejsou ve vesmíru tak jednoduché, jak se možná na první pohled zdá. Jen si představte, že chcete ve stavu mikrogravitace vyťukat třeba jen jednoduchý text na notebooku a v momentě, kdy se klávesnice dotknete, tlak prstu vás zase odstrčí. I tyto maličkosti pomáhá inženýrům a vědcům v současnosti řešit vesmírná architektura. O tomto poměrně novém odvětví slýcháváme stále víc, a není divu. Některé projekty jsou totiž natolik zajímavé, že mohou významně pomoci i lidem na Zemi. Například mohou přispět ke snížení spotřeby energie, nebo napomoci stavbě inteligentních budov. Ale nepředbíhejme. Každý příběh má svůj začátek a tak se pojďme nejdříve podívat do historie této nevšední oblasti kosmonautiky.

Nové obzory

Před lety kosmických lodí do vesmíru si lidé představovali odvážné výpravy k Měsíci a planetám. Uvažovali o možném životě mimo Zemi. Tyto teorie byly populární zejména v 19. století a musela to být opravdu vzrušující doba. Možná i trochu podobná tomu, co dnes prožíváme my, při snění o mezihvězdných cestách. Mnozí autoři jako  J. Verne, K. E. Ciolkovskij, podceňovaný H. G. Wells, ale stejně tak i jiní shrnuli své myšlenky v dobrodružných románech a vědeckých rozborech. Vznikaly tak vůbec první fiktivní návrhy vesmírné techniky. Cesty za hranice Země s lidskou posádkou se později staly skutečností a velmi brzy se ukázalo, že vyprojektovat funkční zařízení a stroje, splňující i ty nejnáročnější kriteria pro tyto mise, bude v budoucnu klíčové. Návrh a výroba vesmírné techniky je pokaždé opravdovou výzvou. I z těchto důvodu se Spojené státy a Sovětský svaz zanedlouho po začátku kosmické éry rozhodly využít služeb architektů.

Začátkem roku 1960 bylo již jasné, že ve stavu beztíže nezůstanou věci dlouho na svém místě. Například první průkopníci ve vesmíru používali úplně obyčejné tužky na své poznámky. Později se ukázalo, že je to příliš nebezpečné. Grafit se totiž drolí a je také vodivý. Mohl tedy posádce působit zdravotní problémy, nebo poškodit elektrické obvody. Tento problém tehdy za NASA ještě vyřešil Paul C. Fisher, který vyrobil vesmírnou propisku známou jako Fisher Space Pen, kterou si v roce 1965 nechal patentovat.

Významný krok k zapojení architektury do kosmického programu se však odehrál v tehdejším Sovětském svazu. Známý raketový inženýr Sergej Koroljov si do svého týmu v roce 1963 vybral talentovanou designérku Galinu Balašovu. Ta v té době pracovala v OKB-1 (konstrukční kancelář, později RKK Eněrgija) na projektech rezidenčních budov pro zaměstnance a k práci na vesmírném programu se dostala prostou náhodou. V roce 1963 sovětští inženýři dokončovali práci na složitém vícemístném kosmickém prostředku. Jednalo se o předběžný model pilotované lodi Sojuz. Koroljov však nebyl s výsledky úplně spokojen. Nelíbilo se mu především řešení interiéru pro posádku. Technické detaily byly dobré, ale vnitřní uspořádání se konstruktérům a inženýrům optimálně dořešit nepodařilo. Proto se Koroljov obrátil s žádostí o pomoc na jednoho ze svých asistentů a ten mu nakonec doporučil Galinu Balašovu – tehdy jedinou kvalifikovanou architektku ve společnosti. Sama k tomu dnes dodává. “Začala jsem pracovat na vesmírném programu, protože kosmické lodě byly stále větší a kosmonauti v nich potřebovali více prostoru“. Toho dne se stala skutečnou vesmírnou architektkou a první ženou na světě, která se nebála využít šance převést principy pozemského designu na místo, kde zatím nebyly použity. Celý příběh této pozoruhodné ženy je natolik fascinující a inspirativní, že stojí za to, abychom se na něj podívali trochu blíže.

Galina Andrejevna Balašova

Galina Andrejevna Balašova (tehdy ještě Brjuchova) se narodila v roce 1931 v Moskevské oblasti, ve městě Kolomna. Po studiu architektury se záhy stěhuje a začíná svou kariéru designérky ve vzdálené Samaře (dříve Kujbyšev). Toto město hrálo klíčovou roli v rozvoji Sovětského letectví a za dob studené války bylo dokonce pro cizince uzavřené. Spadalo pod tzv. „uzavřené administrativně-územní útvary“. Dodnes je zde konstrukční kancelář a výrobní závod CSKB-Progress, který v 50. a 60. létech 20. století vyráběl první typy mezikontinentálních balistických raket R-7 a R-7A . V současnosti je Samara známá jak produkcí raket typu Sojuz, různých satelitů a jiné vesmírné techniky, tak výrobou leteckých (Tu-160 – letadlo Tupolev, An-22 – letadlo Antonov atd.) a raketových (RD-107/108 raketa Sojuz, NK-33 raketa Antares atd.) motorů. Výčet je opravdu bohatý a bohužel zde nemůžu uvádět všechny podrobnosti. Přesto bych ještě rád uvedl jednu zajímavost spojenou s tímto městem a Českou republikou. Od roku 2013 zde stojí socha vojáka Švejka, stejnojmenné postavy z knihy Jaroslava Haška. Pojďme se ale vrátit zpět k tématu.

Po svatbě se Galina vrací do Moskevské oblasti, kde její manžel, mladý fyzik, dostal přidělenou práci v OKB-1 a v roce 1957, za přispění svého muže, i ona sama nastupuje do stejné konstrukční kanceláře jako starší architekt. Během své počáteční činnosti navrhla palác kultury v Moskvě, nebo se podílela na pomníku na počest průkopníka a konstruktéra první sovětské raketové střely GIRD-X Fridricha Canděra, který je umístěn v lázeňském městě Kislovodsk, kde tento muž zemřel. Poté, co si ji sám S. Koroljov vybral do týmu, se již plně věnovala jen designu a konstrukci kosmické techniky. Přitom, jak sama přiznává, nikdy se o vesmír  nezajímala. O to víc je překvapující, že právě její činnost ovlivnila a nakonec definovala celou „tvář“ sovětského a později i ruského kosmického programu.

Téměř zapomenuté dílo

Svou první práci začala prakticky ihned po rozhodnutí. Pod vedením A. V. Afanasjeva dostala za úkol pokusit se navrhnout vnitřní podobu kosmické lodi Sojuz. Model interiéru zvládla navrhnout za víkend doma a již v pondělí prezentoval kosmonaut K. P. Feoktistov výsledek Sergeji Koroljovovi, který jej akceptoval jako základ. Nicméně vyslovil přání mít orbitální prostor pro posádku ještě více moderní. Galina tedy navrhla další dvě verze interiéru a jednu z nich nakonec definitivně v únoru 1964 Koroljov schválil. Zajímavostí je, že v prvním testovacím modelu kosmické lodi Sojuz se nacházely tři knihy určené pro kosmonauty. Jedna červená od Majakovského, další zelená od Puškina a poslední modrá od Lermontova. Přidala je tam sama Galina, když přemýšlela, čím by mohla v budoucnu pobyt posádky na palubě ještě více zpříjemnit. Některý z pracovníků však během jedné hodiny všechny knihy ukradl.

Návrhem a stavbou kosmické techniky její práce samozřejmě nekončila. Byla plně k dispozici i po uskutečněných misích. Pozorně naslouchala přáním a připomínkám kosmonautů. V začátcích si například často stěžovali na nedostatečné uchycení věcí, vybavení a dokumentů, což se následně vyřešilo použitím suchých zipů. Tyto, i jiné problémy, se v rámci svých možností snažila napravovat, jak nejlépe dovedla. Po prvním letu rakety Sojuz k vesmírné stanici MIR se například objevily stížnosti na toaletu. Kosmonauti si poznamenali, že při vykonávání potřeby mají podobný pocit, jakoby seděli na vysavači. Galina později upravila konstrukci sedátka, ale změnit mechanizmus sacího zařízení nemohla. To už byl úkol pro konstruktéry.

Často si brala práci také domů. Zejména, když navrhovala loga a propagační materiály. Její nejznámější emblém zná dnes celý svět, ale jen málo kdo tužší, že za ním stojí právě Galina. Jedná se o logo mise Sojuz-Apollo, které původně vzniklo na podporu propagace mise na výstavě v Paříži v roce 1973. Firma Mytišči vyrobila více než 100 000 odznáčků s tímto logem. Upomínkové odznáčky byly rozdávány návštěvníkům výstavy a dostaly se až do Ameriky, která si motiv natolik oblíbila, že začala vyrábět vlastní suvenýry. Nakonec bylo rozhodnuto využít již populární logo jako oficiální emblém celé mise Sojuz-Apollo. Nicméně autorka si svou slávu neužila. Její jméno muselo zůstat v utajení. Dokonce byla později, na doporučení svého muže, donucena podepsat prohlášení, ve kterém se vzdává všech právních nároků. Oba měli strach z budoucích problémů a ztráty zaměstnání.

Přiznám se, že mne samotného ohromilo, jak významnou roli ve skutečnosti hrála ve vojensko-kosmickém programu. Na první pohled to totiž vypadá, že tehdy nebyl využíván příliš kreativní design a právě opak je pravdou. Od interiérů, vybavení, osvětlení a nábytku obytných prostor, ke grafice na bocích kosmický lodí, stanic a satelitů až k logům misí, propagačních materiálů a sovětských medailí. Ruka Balašovy je doslova všude. Její práce byla pro celý Sovětský svaz doslova obchodním artiklem. Její originální pojetí designu odráží tehdejší chápání kosmické technologie a udává směr vývoje po mnoho let. Dokonce se některé její principy doposud používají na ISS (mezinárodní vesmírné stanici). Významně také zlepšila lidskou orientaci ve stavu beztíže. Uvědomila si, že použitím odlišných barev pro rozlišení stropu, podlahy a stěn u kosmických modulů a lodí pomůže částečně zabránit dezorientaci. To mělo samozřejmě důležitý psychologický efekt, vzhledem k tomu, že kosmonauti byli zvyklí na život na Zemi.  Tato skutečnost je v současnosti dobře známa a podobné koncepty dodnes hojně využívají i Američané. První kdo na to však přišel, byla právě tato skromná a praktická žena. Sama si však nikdy plně neuvědomila svůj skutečný význam.

Přesto tuto ženu zná dnes jen málokdo. Její práce byla přísně tajná, stejně jako její totožnost, a to až do devadesátých let dvacátého století. Proto není divu, že byla téměř zapomenuta, a to dokonce i v Rusku. Zpět do většího podvědomí lidí se dostala díky knize Philippa Meusera s názvem: Galina Balashova: Architect of the Soviet Space Programme. Tuto bohatě ilustrovanou monografii mohu doporučit všem fanouškům kosmonautiky, které zaujal příběh této ženy. Kniha vyšla v německém a anglickém jazyce v roce 2015. Pozornost vyvolala taktéž nedávná retrospektivní výstava v německém Frankfurtu nad Mohanem nazvaná “Design for the Soviet space programme”. Návštěvníci se mohli seznámit s prací architektky a prohlédnout si modely kosmických lodí, obrazy, skicy, nerealizované koncepty, nebo akvarely. Právě poslední jmenované maluje autorka nejraději. Dokonce některé její krajinné obrazy byly na stěnách prvních obytných modulů Sojuzu (přestože každý gram vynesený do kosmu stojí nemalé množství peněz). Technici se řídili podle přesně schválených návrhů z roku 1964. Bohužel dnes už tato díla neexistují. Při sestupu na Zemi shořely v atmosféře spolu s orbitální částí sovětské kosmické lodi, která je vždy odhozena. Jediným a trochu i komickým důvodem proč její návrhy neupadly v úplné zapomnění a přežily až do současných dnů, je neexistence skutečného archívu pro design a kosmickou architekturu v tehdejším Sovětském svazu. Proto, přestože pracovala v přísném utajení, si je nakonec mohla odnést všechny domů.

Cesty života jsou opravdu nevyzpytatelné a příběh Galiny Balašovy jakoby to jen potvrzoval. Svět nikdy skutečně neocenil její přínos, nicméně mnohé oči se mnohokrát obdivovaly výtvorům, které má na svědomí. Po tři dekády aktivně spolupracovala na programech Sojuz, Apollo-Sojuz, Voschod, Saljut, MIR a do doby než Američané porazili Sověty v závodě o Měsíc, také na plánech MOS (The Moon Orbital Spaceship, někdy také LOK – Lunnyj Orbitalnyj Korabl), neboli kosmické lodi, která měla dostat sověty na Měsíc. Tento program nebyl nikdy realizován. Později se ještě podílí v pozici poradkyně i na raketoplánu Buran a její odkaz je stále živý. Zůstává jedinou ženou v historii, která po celé tři dekády navrhovala kosmickou techniku. Dnes si užívá zaslouženého důchodu. Bydlí v blízkosti Moskvy a ráda se dál věnuje svému koníčku. Kreslí a prodává své oblíbené akvarely. Finančně je na tom prý lépe než kdy dříve, ale přesto je vděčná za šanci být součástí kosmického programu. Se vší úctou, její jméno rozhodně do pomyslné kosmonautické síně slávy patří a nemělo by být zapomenuto.

Zdroje informací:
http://motherboard.vice.com/
https://rbth.com/multimedia/
http://space-architect.com/
https://en.wikipedia.org/
http://www.zeit.de/
Galina Balashova: Architect of the Soviet Space Programme, Philipp Meuser, 2015 DOM publisher, Berlín, ISBN 978-3-86922-355-1

Zdroje obrázků:
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/37-1.jpg
http://public.media.smithsonianmag.com/legacy_blog/space-pen-patent.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/26-1.jpg
http://img-fotki.yandex.ru/get/4705/wallls.88/0_8cb2e_2cab58a7_L.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/6-1.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/9-1.jpg
http://motherboard-images.vice.com/…/24695/1439844479029945.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/22-1.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/51-1.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/38-1.jpg
http://space-architect.com/wp-content/gallery/content/15-1.jpg
http://motherboard-images.vice.com/…/24695/1439843155137574.jpg