Kosmonautika se na první pohled jeví jako místo, kde neexistují chyby a všichni pracují neomylně. Do jisté míry to pravda je. Kosmonautika je špičkový technický obor, nicméně pokud někde pracují lidé, tak vždycky bude existovat riziko selhání.V kosmonautice jsou sice jasně dané postupy a směrnice na téměř všechny myslitelné situace, ale ani to nebrání tomu, aby se čas od času neobjevila nějaká událost, kdy si běžný čtenář klade otázku: „Jak mohlo k něčemu takovému dojít v tak špičkovém oboru?“ Dnešní díl našeho prázdninového seriálu se zaměří právě na podobné události.
Při výběru jsme se rozhodli dát přednost kosmonautice nepilotované. Naším cílem bylo, aby si článek zachoval alespoň trochu odlehčený nádech, což by pochopitelně při ohrožení posádky nebylo z etických důvodů možné. Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a proto bychom rádi, kdybyste se u dnešního článku alespoň na některých místech vesele pousmáli. Nechceme si z neúspěchů dělat legraci, ale když nejde o život, nejde o nic. A navíc některé havárie jsou opravdu kuriózní.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
5) NOAA-N Prime
Významnou součástí kosmonautiky, která se navíc bytostně dotýká i běžných obyvatel, jsou meteorologické družice. Díky nim mají odborníci aktuální data, která jim pomáhají tvořit přesnější předpověď počasí, nebo poskytují cenný náskok při katastrofách. Jednou z řady výrobních sérií jsou satelity NOAA, které již podle názvu spadají pod Národní úřad pro oceány a atmosféru.
V roce 2003 se ve výrobní hale firmy Lockheed Martin v kalifornském městě Sunnyvale připravovala družice NOAA-N Prime. Technici ji připojili pomocí 24 šroubů k pevné konstrukci, díky které bylo možné s 1500 kg těžkou a 6 metrů dlouhou družicí manipulovat velmi snadno. Na tomto vozíku se mohla družice posouvat po celé montážní hale, ale také bylo možné ji jakkoliv naklopit a otočit. Díky tomu měli technici zajištěný dokonalý přístup ke každému místu družice.
Jenže na začátku září bylo potřeba použít tuto pohyblivou konstrukci pro jinou družici a NOAA-N Prime měla být dočasně na druhé koleji. Vedoucí dal pokyn technikovi, aby povolil všech 24 šroubů, které sondu kotvily k vozíku. Ten svou práci vykonal, ale pak se ukázalo, že se ve vedlejší hale nachází jiný volný vozík, který se dá použít k původnímu plánu a tak nebylo potřeba s družicí NOAA hýbat. Jenže šrouby už nikdo na jejich místa nevrátil a (což je možná ještě horší) tuto událost ani nezapsal do průvodní dokumentace. Bylo tak zaděláno na pořádný problém.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
26. září 2003 bylo potřeba sondu otočit kvůli rutinní kontrole. Vozík se začala naklánět, družice s ním a jakmile zvítězila gravitace, tak se celá 6 metrů dlouhá sonda skácela k podlaze jako podťatý strom. Náklady na výrobu družice NOAA-N Prime se pohybují mezi 235 a 290 miliony dolarů. Tímhle na první pohled nepochopitelným jednáním vznikla škoda ve výši 135 milionů dolarů – dle tehdejšího kurzu více než tři a půl miliardy korun!
Pro družice NOAA-N Prime to ale nebyl konec. Její start se sice musel výrazně odložit, takže nakonec do vesmíru letěla až 6. února roku 2009. Nosičem byla osvědčená raketa Delta II, která satelit dopravila na polární oběžnou dráhu ve výšce zhruba 855 kilometrů.
Málokdy se stane, aby se selhání kosmické techniky dostalo do povědomí široké veřejnosti a aby (dnešními slovy) zvirálnělo. Poškození družice NOAA-N Prime se to podařilo a tak můžeme dodnes na internetu najít různé vtipné obrázky, které si z této havárie utahují.
Zdroj: http://i.stack.imgur.com/
4) Anténa na družici Galileo
Většinu znalostí, které dnes máme o planetě Jupiter, jsme získali díky americké sondě Galileo. NASA do ní už před startem vkládala velké naděje – na Zemi měla poslat až 50 000 snímků v několikasetnásobně lepším rozlišení, než co nám daly sondy Voyager. Sonda Galileo měla zmapovat planetu Jupiter i systém jejích měsíců pomocí kamery a osmi dalších vědeckých přístrojů. Technici proto věděli, že bude potřeba odesílat velké objemy dat a vzhledem ke vzdálenosti Jupiteru od Země navrhli anténu o průměru 4,8 metru. Ta měla posílat data rychlostí 134 kbit / s.
Zdroj: http://historicspacecraft.com/
Sondu Galileo měl ale do vesmíru vynést raketoplán, jehož nákladový prostor měl svá omezení a takto velká anténa by se do něj nevešla. Technici proto přišli s řešením skládací antény, kterou si můžeme představit jako velký deštník a která by se rozevřela až po startu. Jenže přišel další problém. Původně měl sondu Galileo vynést v květnu roku 1986 raketoplán Challenger a jako urychlovací stupeň se měl použít kyslíkovodíkový stupeň Centaur-G. Bohužel ale raketoplán Challenger v lednu roku 1986 havaroval – po této misi už měla přijít řada na Galileo, ale nejenže sonda přišla o svůj nosič, ale kvůli nehodě byly všechny lety zastaveny.
Když se raketoplány vrátily do provozu, bylo to s řadou omezení. Jednou z nich bylo třeba to, že se z bezpečnostních důvodů nebudou používat kyslíkovodíkové horní stupně. Sonda Galileo se přesunula na 4 roky do skladu, kde čekala na novou možnost. Nakonec ji 18. října 1989 vynesl do vesmíru raketoplán Atlantis. Kvůli méně výkonnému hornímu stupni se prodloužila přeletová doba k Jupiteru ze 3 na 6 let, ale to nikomu moc nevadilo.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Problém ale nastal při rozevírání deštníkovité antény. Tři z 18 laminátových žeber se však nevyklopily a zůstaly ve složené poloze. To samozřejmě způsobovalo značné problémy. Deformovaná anténa rozptylovala signál do okolí a paradoxně se ukázalo, že kdyby se použila menší, ale nerozkládací anténa, byl by přenos kvalitnější. Technici nakonec ke komunikaci se sondou používali záložní anténu. Ta ale samozřejmě nedisponovala takovou přenosovou rychlostí, takže data ze sondy putovala nikoliv původně plánovanou rychlostí 134 kbit/s, ale pouze 160 bit/s. Je proto zázrak, že sonda i přes tento hendikep (a mnohé další) dokázala udělat tolik úžasné práce.
Asi si teď říkáte, proč tento případ zmiňujeme v díle o failech a chybách. Inu, vysvětlení jsme si nechali až na konec. Tím, jak se start sondy odkládal a jak čekala ve skladu, postupně vysychalo mazadlo oné deštníkovité antény. Už při výrobě byla anténa řádně promazaná, aby se všechny laminátové pruty správně rozevřely. Jenže roky ve skladu udělaly své a mazadlo na některých místech ztratilo své vlastnosti. Šlo o ukázkový případ selhání, na které nikdo dopředu nemyslel. Nikoho nenapadlo uvažovat o takovém detailu.
Zdroj: http://lh4.ggpht.com/
3) Ariane 4 – Superbird-B
Všechna dosavadní selhání a havárie popisované v tomto článku zatím skončily happy-endem. Družice NOAA-N Prime se opravila a letěla do vesmíru, sonda Galileo udělala ohromné množství práce. Ale jak se posouváme na vyšší příčky našeho pomyslného žebříčku, musíme „přitvrdit“. Všechny další články se už tedy budou týkat neopravitelných havárií.
Zdroj: http://www.esa.int/
22. února roku 1990 měla evropská raketa Ariane 4 vynést na dráhu přechodovou ke geostacionární dva telekomunikační satelity – japonský Superbird-B a BS-2X. Jenže raketa začala krátce po startu ztrácet tah motoru a zanedlouho havarovala. Rozběhlo se vyšetřování, které mělo odhalit příčinu této havárie. A výsledky byly opravdu velmi překvapivé.
Technici při montáži rakety měli v předpisech uvedeno, že mají ucpávat palivové potrubí speciálními zátkami. Ty byly tvořeny jemným papírem, který se zmuchlal a touto zátkou se utěsnil vstup do potrubí. To bylo užitečné, protože se tak zabránilo kontaminaci palivového systému různými kapkami barev a nebo kovových pilin, které by jinak do potrubí mohly napadat.
Předpisy myslely téměř na všechno – pro případ, že by někdo zapomněl zátku odstranit, se provádělo pravidelné proplachování palivového systému vodou. Zapomenutý papír by se ve vodě rychle rozmočil a tím pádem by se zátka velmi rychle zničila. Jenže na vynalézavého člověka jsou i sebepodrobnější předpisy krátké. Jeden z techniků při přípravě raket Ariane 4 zrovna neměl po ruce žádný kus tohoto papíru, který by mohl po zmačkání vytvořit výše zmiňovanou zátku. Pracovník to vyřešil po svém – jako ucpávku použil hadr, který měl zrovna po ruce. Ano, hádáte správně, později na něj zapomněl.
Proplachování vodou se neprovádělo za velkého tlaku – voda se do potrubí jednoduše nalila a pak se čekalo, až vyteče. Hadr se pochopitelně nerozpustil, ale voda přes něj postupně prosákla. Naměřené hodnoty byly v limitech a proto nic nebránilo přípravám na start. Jakmile si ale raketový motor začal říkat o dodávky stovek litrů paliva za sekundu, byl hadr nepřekonatelnou překážkou, takže motor začal rychle ztrácet tah.
2) Proton – Glonass
Velmi podobnou, svým způsobem však ještě nepochopitelnější příhodu řadíme na druhé místo našeho žebříčku. 2. července roku 2013 stála na rampě kosmodromu Bajkonur raketa Proton. Pod jejím aerodynamickým krytem byly uloženy tři družice ruského navigačního systému Glonass, který v té době patřil mezi projekty ve výkladní skříni ruské kosmonautiky. Velké sympatie k němu měl i sám prezident Vladimir Putin. Je proto jasné, že se startu věnovala velká pozornost. Ruská televize jej dokonce vysílala v přímém přenosu. Proton podle plánu odstartoval, ale už po pár sekundách začala jeho špička nebezpečně oscilovat. Kmity se stále zvětšovaly a zanedlouho už nosič letěl rovnoběžně s horizontem, načež zamířil k zemi. Ještě před dopadem se ulomila špička s nákladem a za pár sekund všechno pokryla ohnivá koule. Havárii jsme se věnovali v tomto článku.
Následovalo velmi důkladné vyšetřování, které mělo odhalit, proč tento mimořádně důležitý let selhal. Bylo potřeba zjistit, zda se nejedná o systémovou chybu, která by se mohla opakovat i u dalších startů. Raketa Proton sice nikdy nebyla etalonem spolehlivosti, ale první stupeň si připsal selhání naposledy v roce 1982!
Zdroj: http://www.computerra.ru/
Jelikož šlo o ostře sledovaný start, musely vyšetřovací týmy jít do velkých podrobností, ale nakonec přecijen slavily úspěch. Ukázalo se, že v raketě byly špatně umístěné senzory úhlové rychlosti. Malé válečky, které kontrolují, zda se raketa neodchyluje od plánované dráhy, nebo zda třeba neplánovaně nerotuje. Jelikož by mohl být váleček nainstalován obráceně, byl už před několika lety vylepšen. Po vylepšení obsahoval mechanické prvky, které měly zabránit obrácené instalaci. Lépe si to představíte, kdy se podíváte na USB konektor. Ten má také mechanické překážky, aby jej nebylo možné do počítače zastrčit obráceně.
U senzoru úhlové rychlosti plnily tuto úlohu záhyby na povrchu a také počet pinů, přes které senzor komunikoval se zbytkem rakety. Vyšetřovací komise sice nebyla konkrétní a konstatovala pouze, že technik připojil senzory obráceně a „použil k tomu nevhodné postupy i nástroje“. Ačkoliv se jedná o pouhou nepotvrzenou spekulaci, je téměř jisté, že technikovi tam senzor nešel zasunout a proto jej na místo zatloukl kladivem. Raketa pak nedostávala žádné informace o úhlové rychlosti, takže nebylo možné kontrolovat její let – havárie byla neodkladná.
To, že někdo použije k instalaci senzorů kladivo (nebo jiné „nevhodné nástroje“) je samo o sobě děsivé. Ovšem možná ještě mnohem nebezpečnější je fakt, že minimálně dva nadřízení podepsali dokumenty potvrzující, že práce byla vykonána správně a že všechno zkontrolovali. Nehoda o sobě dala vědět ještě jednou – letos na jaře. Tehdy ruská tisková agentura Izvestia uvedla, že Diana Gudkovová ze společnosti Chruničev byla obviněna z porušení bezpečnostních pravidel spolu s dalšími dvěma blíže nespecifikovanými osobami – viz náš článek.
1) Mars Climate Orbiter
První místo v našem žebříčku nemůže patřit jiné sondě, než americké Mars Climate Orbiter, o jejíž misi si můžete na našem webu přečíst třeba tento článek se stylovým názvem „Najhlúpejšia chyba kozmonautiky„. Sonda Mars Climate Orbiter (MCO) odstartovala na cestu k Rudé planetě 11. prosince roku 1998 na raketě Delta II. Sonda měla u Marsu spolupracovat s další americkou sondou – Mars Polar Lander, která měla přistát u pólu planety.
Zdroj: http://www.fourth-millennium.net/
Obě sondy měly společně zkoumat počasí na povrchu Marsu, pátrat po vodě a oxidu uhličitém – jak v atmosféře, tak na povrchu. Výsledkem mělo být seznámení se s dlouhodobými klimatickými profily planety a prozkoumání vlivu atmosféry na tento proces. Sonda MCO (o kterou nám jde v tomto článku především) měla zkoumat hlavně prachové bouře, mraky, prašnou mlhu, ozon a vliv slunečního záření na jevy v atmosféře. Tato sonda měla zároveň sloužit jako prostředník pro obousměrnou komunikaci mezi Zemí a Mars Polar Landerem, ale i s budoucími sondami.
Během přeletové fáze sonda provedla čtyři korekční manévry a 23. září 1999 dorazila k Marsu. Nyní bylo potřeba, aby v nejbližším bodě průletové dráhy zažehla svůj motor proti směru letu a zpomalila. Zážeh měl trvat 16 minut a 23 sekund, což by sondu zpomalilo dostatečně pro vstup na oběžnou dráhu kolem Marsu. Nebeská mechanika ale způsobila, že se během této kritické fáze sonda z pohledu ze Země schovala za Marsem. Když se měla o několik desítek minut později vynořit, nic se neozvalo. Když se nepodařily ani další pokusy o navázání spojení, bylo jasné, že sonda MCO selhala.
Zdroj: http://mars.jpl.nasa.gov/
Stejně jako u každé jiné havárie se začalo vyšetřovat, kde vznikla chyba, která zničila družici. Ukázalo se, že chyba vznikla už při samotné stavbě sondy ve firmě Lockheed Martin. Řídící systém sondy pracoval s anglickými jednotkami, takže počítač očekával hodnoty v librách. NASA to ovšem nevěděla a data posílala v metrických jednotkách, kdy se tah udával v Newtonech. Výsledek byl jasný – sonda měla být při manévru zhruba 220 kilometrů od povrchu, ale místo toho byl nejbližší bod oběžné dráhy pouhých 57 kilometrů nad povrchem.
Mars má sice řídkou atmosféru, ale pokud do ní vstoupí těleso rychlostí několika kilometrů za sekundu, začne jej silně ohřívat. Sonda pochopitelně neměla tepelný štít, čímž byl její osud zpečetěn. Odhaduje se, že MCO shořela již ve výšce zhruba 80 kilometrů nad povrchem Marsu.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
Náš předposlední díl seriálu TOP 5 končí a chtěli bychom Vám touto cestou poděkovat, že jste dočetli až sem. Budeme rádi, pokud článek ohodnotíte na hvězdičkové škále, kterou najdete o několik řádků níže. V našem výčtu se pochopitelně nemohlo dostat na všechny havárie, které byly svým způsobem neobvyklé. Pokud máte zájem o více takových případů a zároveň disponujete volnou hodinou a půl, pak Vám doporučím toto video. Jde o záznam z přednášky Ing. Tomáše Přibyla v Jihlavě. Přednáška nese název „(Ne)slavné kosmické havárie“ a během přípravy tohoto článku jsem z ní čerpal některé informace.
Zdroje informací:
https://www.stream.cz/
http://www.nasa.gov/
http://www.kosmo.cz/
https://en.wikipedia.org/
Zdroje obrázků:
http://www.misapisportuscookies.com/wp-content/uploads/2013/10/Fail-Logo.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1024px-Mars_Climate_Orbiter_2.jpg
https://upload.wikimedia.org/…_satellite_in_Vandenberg_AFB_clean_room.jpg
http://i.stack.imgur.com/eJy3b.jpg
http://historicspacecraft.com/Photos/Upper_Stage/Centaur_USSRC_RK_2008_1.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Galileo_HGA_ribs.png/200px-Galileo_HGA_ribs.png
http://lh4.ggpht.com/…/tmp2639_thumb_thumb.jpg?imgmax=800
http://www.esa.int/…/images/2004/07/ariane_4/9516998-4-eng-GB/Ariane_4.jpg
http://www.computerra.ru/wp-content/uploads/2013/07/gyro.jpg
http://www.fourth-millennium.net/mission-artwork/mars-climate-orbiter2.JPG
http://mars.jpl.nasa.gov/msp98/images/mco9811165.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Mars_Climate_Orbiter_-_mishap_diagram.png
Ahoj moc diky za clanek, pekne cteni 🙂
Mam dotaz je to trochu OT, nevite nekdo neco vic o tomhle?
http://svobodnenoviny.eu/nasa-prerusila-zivy-prenos-z-iss-pote-co-se-objevilo-ufo/
Díky za pochvalu článku a k dotazu: O tomhle jsem jaktěživ neslyšel. Ono to bude tím, že ten zpravodajský portál se svou důvěryhodností rovná třeba tn.cz. Zkrátka žádné ověřování faktů, je potřeba šokovat. Věřím, že kdybych jim napsal, že jsem v lese potkal mimozemšťany, tak to otisknou jako exkluzivní reportáž. 🙂
Zkrátka tenhle web chce jen šokovat – v naprosté většině případů se jejich zprávy nezakládají na pravdě.
Díky za pěkný článek. Dobrý výběr, interní hlasování mezi Protonem a MCO muselo být docela zajímavé a jen velmi těsné.
E
Zkáza rakety Proton M v detailu: https://www.youtube.com/watch?t=105&v=vqW0LEcTAYg
Tak to je výborné video, moc díky!
Při čtení havárie Proton-Glonass se mi vybavilo, co nedávno říkal jeden známý mechanik (opravuje mi auto): „Když něco nejde silou, pak to musí jít ještě větší silou“ :-). V kosmonautice to evidentně neplatí.
To jsem nedávno četl takovou úsměvnou povídku, kde mechanik říká něco podobného:
„Co nejde spravit kladivem, jde spravit větším kladivem.“
„Jakékoli nářadí se postupem práce mění na kladivo.“
„Co nejde urvat, zkus odšroubovat.“
Možná tyhle poučky vzali z Roskosmosu…
Ak sa do rovnice este doplni, ze v rusku musi ist vsetko opravit vodkou a kladivom… 🙂
V tomto oboru jsem naprostý laik, vůbec tomu nerozumím a tak se možná můžete divit, proč sem vůbec lezu 🙂
Ale je zajímavé si o kosmonautice něco občas přečíst.
V článku jsem ale narazil na jednu nejasnost. U MCO se uvádí, že řídící systém sondy pracoval v SI a NASA posílala data v anglických jednotkách, v článku o té havárii (na který je zde odkaz) to je ale obráceně. Ono to je vlastně úplně jedno, stupidita nehody se tím nijak nemění…jen by mě zajímalo jak to tedy je.
Vůbec nevadí, že sem chodí laici – náš web je otevřený všem. 😉
Ke zprávě – přiznám se, že jsem zmatený, protože se střetávají dva informační zdroje.
Wikipedia:
… řídící středisko odesílalo na sondu instrukce s anglickými mírami (tah se udával v librách), zatímco sonda je očekávala v metrických mírách …
Kosmo.cz:
Sonda fungovala na základě tradičních amerických jednotek, ale v řídicím středisku se už vše počítalo v SI soustavě.
Jelikož je wiki známá svými nepřesnostmi a pan Vítek by zřejmě v tomhle nechyboval, pak je zřejmě pravda taková, že sonda čekala libry, ale dostávala Newtony. Pokud je to jinak, nechám se rád poučit.
Co jsem pochopil tak byl problém trochu jiný. Sonda jednou za čas vykonává děj (Angular Momentum Desaturation), kdy pomocí trysek vyrovná rotační pohyb který vzniká různými vlivy (fotony – solar pressure induced momentum). O tom zašle data na zemi, kde jsou údaje z trysek zpracovány softwarem od Lockheed Martin (výsledek je změna rychlosti) a převedeny do programu NASA který spočítá změnu trajektorie. A právě tyto údaje ze softwaru Lockheed Martin byly v jednotkách lbs a program od NASA počítal s Ns. Vznikala tak chyba v celkové trajektorii, takže NASA si myslela, že sonda je jinde, než ve skutečnosti byla. Proto taky nebyl proveden TCM-5 (Trajectory Correction Maneuver-5), který byl nutný. Jeden z hlavních důvodů proč se na to nepřišlo hned bylo, že daný software od LM nefungoval první 4 měsíce a správná data byla posílaná mailem z Lockheed Martin do NASA. Heslo na wiki jsem upravil a detaily viz vyšetřovací zpráva:
http://sunnyday.mit.edu/accidents/MCO_report.pdf
Díky.
Dušan: Řekl bych, že verze pana Vítka je skutečně bližší pravdě, protože ta opačná by byla nelogická. Kdyby totiž řídící středisko poslalo hodnoty tahu v librách a sonda by je chápala v Newtonech, tak by nemohlo dojít ke zvýšenému tahu motoru a tím k sestupu do atmosféry. Naopak by byl tah menší a mise by vypadala úplně jinak.
Pokusím se to dohledat z více zdrojů, uvidíme.
Opět krásný článek!
Jenom bych se přimluvil za vynechání anglicizmů (FAILY), když je náš jazyk takový krásný.
Vidite, a me to treba nevadi a podporuji to. Nejsem zrovna z generace a typu lidi, kteri si musi vsecno lajkovat a byt hyper cool. Ale cestina (a o jeji krase by se dalo pochybovat) se vyvijela a prejimala vzdycky. Nemcina, rustina, jine slovanske jazyky a to i pod dohledem odborniku (obrozencu). Proto nechapu, proc by nemohla zacit konecne prebirat z svetoveho jazyka jako je anglictina.
Díky za pochvalu článku. K připomínce – souhlasím s panem Solmyrem. Všechny jazyky od počátku rozvíjejí slovní zásobu mimo jiné tím, že přebírají slova z jiných jazyků. Možná byste se divil, kolik slov, která dnes považujeme za naprosto česká pochází z jiných jazyků. Nejprve to byla latina, později němčina, italština, francouzština, ruština ale i exotické jazyky jako třeba perština. Samozřejmě v tomto výčtu nesmí chybět angličtina. Je to jazyk jako kterýkoliv jiný a proto je jasné, že jeho výrazy pronikají do ostatních jazyků. Řeč, která se přestane rozvíjet, zaniká.
Jsem samozřejmě proti násilnému brutálnímu poangličťování všech možných výrazů, pro které je český ekvivalent, ale zrovna fail nemá vhodný český výraz – selhání, omyl chyba … to jsou sice slova s podobným, ale nikoliv shodným významem. Fail totiž v sobě nese i něco trochu jiného – takový malý náznak „škodolibé radosti“, kdy se opravdu podivujeme, jak k něčemu takovému mohlo dojít.
Co třeba „průšvih“? To je moc pěkné české slovo a zde by sedělo velmi dobře.
Průšvih není vyloženě špatný a dal by se jistě použít. Přesto si ale myslím, že fail je ještě o chlup trefnější.
Jen tak mezi námi, myslím si, že v kosmonautice by do češtiny mohlo proniknout více anglických výrazů. Třeba takový fairing, který musíme složitě opisovat jako aerodynamický kryt. Osobně se domnívám, že třeba za deset let už se bude fairing používat relativně běžně. Ano, vím, že jsem tím uhnul od původního tématu (fail), ale jen jsem si na tohle vzpomněla pro dokreslení to funguje docela dobře. 🙂
Presne jak pise pan Majer. Kosmonautika je jednim z oboru, ktery prinasi spoustu anglickych vyrazu. Napriklad dneska uz se nikdo nepozastavi nad spojenim „dokovaci port“. Pritom to je jen nasklonovane „docking port“. Ani nevim jestli to ma v cestine zazitej ekvivalent. A myslim, ze to je spravne. Podle me ceske mesice jsou jedna z nejvetsich zvrhlosti. Ne smyslu obsahovem, ale ve smylu „proc to sakra nekdo delal“.
Nicmene to je offtopic. Clanek je jako vzdy super, ale presto doporucim uz vyse zminovane video pana Pribyla. Takovychto pripadu tam jsou snad desitky a vzdy jen zasnu.
Musím se přiznat, že když jsem tu přednášku sledoval (tehdy naživo), tak jsem jen nevěřícně zíral, protože o mnoha selháních jsem tehdy vůbec nevěděl.
Souhlas. Průšvih s blbostí (nedomyšleností) to popisují taky dobře. Na tu angličtinu jsem si vzpomněl, když jsem koukal na ten včerejší start Ariane, jak to tam ten velitel všechno říkal francouzsky. Ve Francii se se slovem „fail“ nemazlí 🙂 Za „zbytečné“ anglické slovo tam někde (v rádiu) můžete dostat i pokutu.
Ale to je život. Když jela Samantha na výcvik Sojuzu, tak si zase odnesla spoustu ruských pojmenování, která už někdy ani nepřekládala.
Mimochodem i ti Angličani se občas „zlobí“, když jim někdo przní řeč. Ti pravověrní a konzervativní fakt nelibě nesou rozrůstající se množství „radioamatérských“ či „SMS“ zkratek: AFAIK, CUS, BFU …
Ad anténa na sondě Gallileo. Odložení zařízení na delší dobu je celkem obvyklá příčina průšvihu. Z našich končin je nejznámnější asi spouštění Temelína. Už dávno byla namontovaná turbína, ale došlo ke zdržení při přeprojektovávání reaktorů. Vzhledem k tomu, že se turbína několik let netočila, došlo k jejímu prověšení a když už ji konečně roztočili, vibrovala a musela být poslána na překování.
Nebetyčná ostuda byl také pokus o vynesení první americké družice nosičem Vanguard z prosince 1957, kdy některý z techniků použil jako oporu pro nohu přívod paliva do motoru prvého stupně a /ne/úmyslně jej poškodil.
Před podobnou ostudou uchránilo všechny starty sovětského nosiče N-1 v Moon Race jen dokonalé utajení a následné “ zatloukání“. Příčiny havárií byly též úsměvné.
No tak ono to nemusí být ostuda ani u toho amerického technika. Určitě za svou praxi musel udělat i desítky jiných provizorií, ale ta se prostě povedla a nic nezpůsobila. A nebo se na ně naštěstí na poslední chvíli přišlo a s lehkým zamrazením v zádech „co by to asi způsobilo“ se stihla odstranit. Vždycky je těžké určit, co je ještě v toleranci a co ne. Proto se musí testovat a testy zdokonalovat. U toho paliva třeba prostě zvýšit tlak vody.
Nikdy přesně neodhadnete, kde má daný člověk limity svých schopností improvizovat, zvlášť, když předpisy pro to třeba ani neexistují. I proto musí být u americké mikrovlnky varování, že v něm nemáte sušit kočku. Předchozí horkovzdušná trouba to třeba na minimální výkon v pohodě dovolovala. A pokud si pak stará paní jen vyměnila troubu za novou troubu, bylo najednou na průšvih zaděláno.
Prednaska (video na konci) je super – jenom bych upozornil ze jmeno sondy Huygens, s jehoz vyslovnosti pan Pribyl trochu bojuje, se cte „hojchens“. Sonda totiz nese jmeno nizozemskeho astronoma Christiaana Huygense, proto se vysolvuje holandsky 🙂
Ještě americká sonda Genesis. Na její přistání čekaly vrtulníky aby ji zachytily ve vzduchu, neb přistání na padáku se jevilo jako příliš tvrdé. Obráceně namontované akcelerometry nespustily sekvenci padáků a tak sonda dopadla BEZ padáku tvrdě na Zem.
Pravda, takových chyb bychom v historii kosmonautiky našli opravdu mnoho – stačí se podívat na záznam přednášky – odkaz v článku a člověk hned vidí, že stěží uvěřitelných havárií bylo mnohem více.
Ještě k MCO, úsměvné také bylo že na palubě sondy byl také přístroj zvaný Devítipásmový infračervený spektrometr. Byl to záložní exemplář pro neúspěšnou americkou misi Mars Observer z roku 1993 …
Vidíš, na to jsem už zapomněl, díky za připomenutí!
Přidal bych ještě katastrofu Ariane 5 při prvním letu, kterou způsobila začátečnická programátorská chyba, neošetřené přetečení při konverzi z osmibajtového desetinného čísla na dvoubajtový integer. To je takový programátorský ekvivalent zatlučení čidla kladivem…
A díky moc za článek.
Rádo se stalo.
No vidíte – tohle je zrovna jedno z témat, které by vystačilo i na několik dílů TOP 5 🙂 Mám velkou radost, že nám čtenáři píší vlastní tipy na příběhy, které by zařadili do žebříčku. 😉
K tomu zatloukání kladivem bych byl trochu skeptický. Když vidím ta čidla na fotkách, tak mi to nepřijde pravděpodobné. Kdyby to opravdu zatloukli, čidlo by nefungovalo a přišli by na to nejpozději při předstartovní kontrole telemetrie. A i kdyby to tam přehlédli, čekal bych, že raketa by bez jednoho možná i odlétla (nějakou senzorovou redundanci mít bude). Větší problém je čidlo podávající matoucí informace. Spíš bych čekal, že někdo otočil už patici (možná za pomocí toho kladiva), čidlo bylo vloženo správně, fungovalo správně, akorát vzhledem k umístění dávalo informace o opačné výchylce. To by vysvětlovalo ten medvědí tanec možná lépe než zničení čidla při montáži
Tyhle detaily se možná již nikde nedozvíme a zůstanou nám jen spekulace :-). Nicméně díky za názor. 😉
Jinak nevím, jak je to čidlo velké, ale moc mohutně nevypadá. Ke špatnému zasunutí nemusí být třeba až tak velká síla. Jednou se mi povedlo zničit IDE konektor pevného disku přesně tímto způsobem a všiml jsem si toho, až když jsem konektor rozpojil a viděl ten jeden nepasující drátek zamáčknutý dovnitř.
Prvé miesto som tipovala správne. 🙂
A vďaka aj za spomenutie NOAA-N Prime. Prvýkrát som o nej počula pred rovnými desiatimi rokmi, ale nepoznačila ani nezapamätala som si názov družice, čo mi bolo ľúto. Tak som sa na tom pobavila…
První místo se trumfne opravdu jen těžko :-).
Měl bych ještě tři kandidáty na první místo :
1/ Apollo 13 – porouchaná nádrž byla v nosiči ponechána ačkoli vykázala tři anomálie , při montáži / pád z výšky/, kolísání tlaku a potíže s vypouštěním média, nebyla vyměněna a letěla !
2/ raketoplán startující za venkovní teploty o 20 stupňů nižší než na jaké byly konstruovány SRB přes varování že těsnění selže, nehledě na to, že se nejednalo o první selhání těsnících kroužků.
3/ Apollo 1 – při pozemních zkouškách plněné čistým kyslíkem na tlak přesahující atmosférický, ačkoli je obecně známo že v tomto prostředí hoří i železo.
Myslím, že článok bol zameraný skôr na vtipné omyly, ktorých by sa nedopustil ani inteligentný laik, a ktoré boli bez ľudských obetí. Vaše body 2 a 3 sú skôr do plaču.
Divím se, že zde nepadl kolosální průšvih se zrcadlem Hubbleova teleskopu. NASA se sice podařilo proměnit ostudu na velkolepý úspěch, ale cena za nápravu byla velmi vysoká, z toho co zde zaznělo možná nejvyšší.
Jinak pěkný článek, i když ohledně senzorů na Protonu jsem poněkud zmaten. Jak jsou ty senzory velké a umisťují se do nějaké desky s konektory? Protože jak na to koukám, stačila by pro jejich špatné zasunutí jen nepatrná síla, aby se ty nožičky ohnuly a pokud by se připojovaly klasicky na kabel s konektorem, zase by to vylučovalo použití onoho „legendárního“ kladiva. V tomto se spíše přikláním k názoru, který zde uvedl Vojta.
O zrcadle jsme uvažovali, ale nakonec jsem jej vyřadil právě proto, že jde o mimořádně známý případ. Rozhodl jsme se dát prostor raději méně známým, ale možná ještě více neobvyklým chybám.
K senzorům – Osobně se domnívám, že jejich velikost nebude velká – na délku bych tipoval maximálně 10 cm. Zase na druhou stranu – proč by pak komise v závěrečné zprávě psala o použití nesprávných postupů a hlavně nesprávného nářadí?
Pekna seria Top clankov pokracuje, skoda, ze je len prazdninova. Ale mozno sa z toho stane pravidlo a budeme tu mat prazdninovnik? 🙂
Cislo 1 a 2 absolutne spravne vybrate. Jednotku som si tipol este pred tym, nez som zacal citat clanok. Na druhe miesto by som dal Hubbleov teleskop, ale je pravda, ze to je notoricky znamy pripad, takze spravne vynechanie.
Co sa tyka pouzivania anglikanizmov, tiez som ich v minulosti v clankoch pouzival a po jednej velmi dlhej debate sme sa v podstate mnohi zhodli, ze moznost neprelozit anglicke slovo do cestiny/slovenciny sa skryva vo vacsine pripadov za lenivostou autora (bez urazky). Osobne som za co najviac prekladov z cudzej reci do rodneho jazyka.
V tomto pripade som ani nezaregistroval slovo Fail v nazve clanku, ale napr. „Omyly (zlyhania) a chyby v kosmonatiuce“ by neznelo urcite horsie. Ba naopak, ak si da auto clanku zalezat, dokaze vymysliet pritazlivejsie slovne spojenie (nie bulvarne). „Astronomicke zlyhania a chyby….“ by znelo urcite lepsie ako fail. Poslednym plusom pre preklad je, ze autor bude menej pravdepodobne celit otazkam preco nieco prelozil tak ako prelozil nez to, ze neprelozil termin vobec.
OT: Preco tu je antispamove policko?
Díky za komentář! Je to tak, jak píšete. V TOP 5 bychom rádi pokračovali i za rok o prázdninách. Našli jsme formát, který se lidem líbí a proto v něm budeme rádi příští rok v létě pokračovat.
S anglickými termíny máte možná pravdu. Nesledoval jsem tím žádný cíl – jen mi tam prostě fail seděl podle osobních preferencí víc, než český ekvivalent. Ale pokusím se nad tím propříště více přemýšlet. 😉
Zajímavý omyl byl osudný sondě, která se pokusila 10.5.1971 o let k Marsu, ale jako obvykle byla po neúspěchu skryta pod preudonym Kosmos. Konkrétně číslo 419. Časovač 4. stupně (který měl sondu odeslat na meziplanetární dráhu) byl nastaven místo 1,5 hodiny na 1,5 roku. Takže sonda zůstala s tímto stupněm spojena a po dvou dnech vstoupila do atmosféry.
Ony akcelerometry mají průměr asi 5 cm a délku 9 cm. Pohledem na fotku je zřejmé, že průměr nožiček bude maximálně 1 mm. Vyšetřovatelé nalezli na troskách stopy po obráceném zasunutí u 3 z 6 akcelerometrů. Nikde jsem nenašel zmínku o nevhodných nástrojích, ale jen o „nedodržení postupu podle konstrukční a výrobní dokumentace“.
Vzhledem k rozměrům čidla a průměru nožiček určitě stačilo jen trošku víc zatlačit. Kromě starých HDD se rády takto ohýbají nožičky třeba i u různých švábů a procesorů, paticových relátek, rozličných konektorů…
Otázkou ale je, jestli má nezaujatost a objektivita stát v cestě vtipné historce 🙂
Moc hezký seznam,ten Proton je neskutečná ostuda. A souhlas s Dušanem, když sem zíral na tu přednášku T. Přibyla, tak sem to rovnou dával v hospodě k dobru, a smáli se se mnou. To co se povedlo, je neuvěřitelné. Stejně jako ten chlap, co koukal na výbuch rakety za skleněnou tabulí, tam to skoro bylo na Darwinovu cenu.
Ale tiše tu dumám, jestli by tam taky nepatřil ten adapter ATDA z mise Gemini IX, jak tam byli uvnitř ty kabely na odpálení krytu přilepené na kryt, místo aby byly zapojené.