V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden: „Už jsi něco slyšel o požáru na rampě na Mysu?“ Po Staffordově záporné odpovědi mu Worden sdělil šokující zprávy. Stafford zavěsil a počkal, až Young a Cernan ukončí vypínání lodi, vzal si je stranou a pověděl jim, že tři jejich kolegové a blízcí přátelé jsou mrtví. Tiché obavy, které měli všichni ohledně kyslíkové atmosféry na palubách kosmických lodí, se právě proměnily v šerednou realitu…

John Young – takový normální mimozemšťan (5/9)

Opět s Desítkou, tentokrát k Měsíci

Požár na rampě 34 trval jen několik málo minut, jeho následky však byly dalekosáhlé, a to i pro posádku Toma Stafforda. Zahynul blízký přítel Gene Cernana Roger Chaffee a také blízký přítel Johna Younga Ed White. Nemluvě o Gusi Grissomovi, který byl nejen Youngovým kamarádem a velitelem jeho kosmického debutu, ale také potenciálním prvním Američanem na povrchu Měsíce. Ve vzduchoprázdnu se rázem ocitnul nejen celý program Apollo, ale i rozestavění figurek na šachovnici posádek. A jako by rok 1967 nebyl už tak dost zoufalým, 6. června zahynul při dopravní nehodě nováček v oddílu astronautů Ed Givens. O pár měsíců později, 5. října, zahynul bývalý člen záložní posádky Gemini X, C.C.Williams. Jeho T-38 se zřejmě zablokovalo ovládání křidélek a C.C., výborný pilot a velmi oblíbený kolega, neměl sebemenší šanci na záchranu. Připočtěme k tomu tragédii na opačné straně zeměkoule, když na závěr prvního, značně nevydařeného, letu nové lodi Sojuz zahynul Vladimir Komarov. Šedesátý sedmý byl, co se kosmonautiky týče, naprostý Annus Horribilis, strašný rok.

NASA se však dokázala z tragédie Apolla rychle oklepat a po ukončení vyšetřování v dubnu mohl Deke Slayton jmenovat posádky prvních misí z popela vstanuvšího Apolla. První pilotovanou misi povede Wally Schirra a jeho parťáky budou Walt Cunningham a Donn Eisele, jejich zálohou bude Tom Stafford a jeho parta. To znamenalo, že pokud Deke zachová svou rotaci ob tři lety, na Toma, Johna a Gena čeká let na Apollu 10.
Po dlouhém čekání a pečlivé přestavbě stroje jménem Apollo se konečně první exemplář s lidskou posádkou odpoutal od rampy. Byl 11. říjen 1968 a Apollo 7 se vydalo na cestu, která měla určit další průběh závodu o Měsíc. Po necelých jedenácti dnech už přistával v severním Atlantiku prověřený stroj a přes lehce kontroverzní okamžiky, způsobené ovšem spíše podrážděností posádky, začínali mít zúčastnění pocit, že by přeci jen cesta na Měsíc nemusela být planým snem. Stafford a jeho muži byli okamžikem přistání volní a 12. listopadu přišlo očekávané oznámení: posádkou Apolla 10 bude velitel (CDR) Thomas Patten Stafford, pilot velitelského modulu (CMP) John Watts Young a pilot lunárního modulu (LMP) Eugene Andrew Cernan.
Apollo 10 mělo být misí typu F, tedy generální zkouškou lunárního modulu (LM) přímo u Měsíce. Byla to hořkosladká role – Stafford a Cernan se měli přiblížit k povrchu na 15 km, ale přistání jim bylo odepřeno. Otestují sadu manévrů s výjimkou toho nejdůležitějšího – PDI, tedy motorického sestupu k povrchu. LM měl v té době ještě poměrně značnou nadváhu a nebyly dostatečně odzkoušené postupy, potřebné pro průběh mise typu G, tedy prvního přistání na povrchu – o to se měli postarat právě Tom a Geno. A přestože v tisku proběhly zmínky o tom, že astronauti Apolla 10 budou v pokušení se přeci jen zkusit alespoň dotknout povrchu, jednoznačně limitujícím faktorem bylo palivo, kterého měl startovní stupeň LM mnohem méně, než bylo potřeba pro start z Měsíce – mělo se ověřit chování modulu během příletu k mateřské lodi s množstvím paliva, které odpovídalo misi s přistáním. Pro průlet vysoko nad povrchem tak bylo paliva dost, pro start přímo z Měsíce však už ne.
Důležitým krokem bylo pojmenování strojů – na rozdíl od dob Gemini už nemohla NASA používat jako volací znak název mise. Ve hře nyní totiž byly dva separátní stroje – CSM (Command and Service Module – velitelský a servisní modul) a LM (Lunar Module – lunární modul). Posádka Apolla 10 se k jisté nelibosti nadřízených rozhodla pro jména postaviček z kreslených stripů „Peanuts“ Charlese Schulze. CSM dostal jméno Charlie Brown podle hlavní postavičky seriálu a LM byl nazván Snoopy, tedy jménem věrného a tak trochu potrhlého pejska Charlieho Browna.

Zajímavé je, že od června 1968 začala NASA udělovat „Silver Snoopy award“, tedy cenu pro pracovníky, kteří se významným způsobem zasadili o ušetření nákladů nebo úspěch pilotovaných misí. Cenu tvoří stříbrný odznáček Snoopyho ve skafandru…
Astronauty Desítky ale dělila od jejich letu ještě jedna mise: Apollo 9 mělo v březnu 1969 otestovat LM na oběžné dráze kolem Země. Přes všechny obavy proběhla mise Devítky téměř bez problémů (když nepočítáme zápas s kosmickou kinetózou u Rustyho Schweickarta) a cesta pro Toma, Johna a Gena byla konečně volná.
Ráno 18. května 1969 probudilo posádku tradiční zaklepání Deka Slaytona na dveře jejich pokojů na ubytovně astronautů. Zatímco se muži sprchovali a procházeli lékařskou prohlídkou, v kabině Charlieho Browna se činil CMP záložní posádky Donn Eisele. Jeho úkolem bylo připravit všechny přepínače a jističe na start a pomáhat s usazením posádky do lodi.

Když jsme zmínili Eiseleho – záložní posádka Apolla 10 byla celkově velmi zvláštním týmem. Velitelem byl Gordo Cooper, který si podle mnohých nevšiml, že se časy změnily a nestačí už jen spoléhat na svůj um a instinkt. Trávil údajně více času v garážích a na závodních okruzích, než na simulátorech. Poté, co jeho výkon v roli velitele záložní posádky Desítky ohodnotil Deke Slayton tím, že jej nejmenoval velitelem Třináctky, Gordo po jistém váhání odešel z NASA. Donn Eisele byl pro změnu členem mise Apolla 7, které nechvalně proslulo remcáním posádky s velitelem Schirrou v čele. Navíc se Eisele s velkým povykem rozváděl, což v oněch časech rozhodně nebylo u astronautů zcela košer. Bylo víceméně jasné, že jeho jmenování do záložní posádky je také slepou uličkou. Jedině záložní LMP, Ed Mitchell, byl bez poskvrnky. Kouzelník se systémy LM se nakonec podíval na povrch Měsíce jako člen Shepardovy posádky Apolla 14. To však ještě bylo daleko v budoucnosti. Teď byl květen 1969 a odtikávaly poslední sekundy odpočtu Apolla 10.

V 12:49 místního času se rozběhly stopky na přístrojovém panelu Charlieho Browna a startovní sestava Saturnu 5 s označením AS-505 se vydala majestátně vzhůru z rampy 39B – první start z tohoto startovního komplexu. Všichni tři muži byli veterány letů Gemini, proto mohli srovnávat. Saturn – to byla úplně jiná jízda, než lehkonohý Titan II. Pozvolný nárůst přetížení dával tušit o dramatickém zápasu pěti motorů F-1 s gravitací, hmotnost sestavy v okamžiku zážehu motorů prvního stupně byla 2942,4 tun. Astronauti v kabině se cítili jako naklepané řízky – někdo z obsluhujícího personálu zapomněl z kabiny vyjmout stabilizační tyč, která na Zemi podepírala sedadla. Přes ni se teď přenášely silné vibrace přímo do těl astronautů. Nakonec však, 713 sekund po startu, bylo Apollo 10 na oběžné dráze.
Nastala horečná činnost, astronauti kontrolovali důležité systémy lodi a čekali na kýžená slova „Go for TLI“. To znamenalo „zelená pro navedení na dráhu k Měsíci (Trans-Lunar Injection)“. Až na malý problém s jedním z evaporátorů chladicího systému bylo vše v pořádku a tak 2 hodiny a 30 minut po startu ono formální povolení ze Země zaznělo. Ve 2:33:28 MET (Mission Elapsed Time – čas od startu mise) se zažehl motor S-IVB, tedy třetího stupně Saturnu a začal urychlovat Apollo na dráhu k Měsíci. Téměř okamžitě se celá kabina začala třást jako ratlík, později analýza ukázala velmi silné vibrace v oblasti kolem 20Hz. Tom Stafford měl ruku na rukojeti otočného ovladače s výmluvným nápisem „Abort“, ale rozhodl se počkat. Oscilace zesilovaly a nakonec byly tak silné, že astronauti nebyly schopni číst údaje na přístrojích. Řídicí středisko je však neustále ujišťovalo, že na telemetrii není nic mimo normu. Konečně, 5 minut a 43 sekund po začátku zážehu motor S-IVB vypnul a vše se jako zázrakem uklidnilo.
Apollo 10 mělo nyní rychlost 10839,6 m/s a astronauti mohli sledovat, jak se Země viditelně vzdaluje. Téměř okamžitě ale také začala rychlost lodi pomaličku klesat a za několik desítek hodin se mělo Apollo „plazit“ rychlostí, které se vyrovnají výkonné stroje, létající v atmosféře, například SR-71. Nyní ale byl čas pro sólo Johna Younga. John měl za úkol oddělit Apollo od použitého S-IVB, otočit se a připojit loď k lunárnímu modulu, schovanému v „garáži“ na vrcholu S-IVB. Pak měl LM z jeho dočasného útočiště vytáhnout. Tři hodiny po startu tyto operace provedl zcela bez problémů a LM s výrobním číslem 4, všeobecně známý pod přezdívkou Snoopy, byl bezpečně připojen ke špici velitelského modulu a vytažen z úložiště v S-IVB. Již nepotřebný třetí stupeň Saturnu byl poté naveden na heliocentrický orbit, kde se nachází dodnes. Když bylo vše hotovo, nastala poklidná fáze klouzání směrem k Měsíci.
Během translunárního přeletu posádka prováděla drobné korekce dráhy, „domácí práce“ a obyvatele amerických domácností provedla svým kosmickým příbytkem během několika televizních přenosů, během kterých byla poprvé použita barevná kamera. John se během přeletu také věnoval navigaci, během níž využíval palubní počítač a speciální sextant, zabudovaný ve stěně velitelského modulu. Z těchto rutinních úkonů byla posádka vytržena pouze druhý den letu, když se Gene vydal na inspekci interiéru Snoopyho a po otevření poklopu přechodového tunelu jej přivítala vichřice útržku mylaru, který pokrýval vnitřek tunelu. Úklid trval několik hodin, nakonec většinu bílých vloček Cernanovi z vlasů a obočí Stafford s Youngem vysáli a o zbytek se postaraly palubní filtry.
Celou dobu astronauti neviděli cíl své cesty – jejich trajektorie je vedla vstříc zastíněné straně naší oběžnice. Přítomnost Měsíce bylo možné tušit pouze podle absence hvězd v jednom místě přibližně ve směru letu lodi. „Bereme vás za slovo, že tam je!“, prohlásil k řídicímu středisku v žertu Stafford. Až tři dny po startu se náhle objevila osvětlená část Měsíce.
Apollo zrovna vstoupilo do oblasti mimo rádiové spojení se Zemí, signálu bránil v cestě sám Měsíc, za jehož odvrácenou stranu se soulodí Charlie Brown-Snoopy schovalo. „Je tam, je tam!“, vykřikoval vzrušeně Gene, ale velitel Stafford mu okamžitě přikázal, aby obrátil svou ctěnou pozornost do kokpitu – čekal je veledůležitý zážeh, zvaný LOI („Lunar Orbit Insertion“ – uvedení na měsíční orbit).

Hlavní slovo měl opět John Young, který jako CMP celý zážeh řídil. Tedy spíše – dohlížel na to, zda navigační počítač dělá, co má. V čase 75:55:54,0 MET se motor v servisní sekci Apolla probral k životu a začal Apollo zpomalovat. Za 356,1 sekundy bylo hotovo: Apollo 10 bylo na oběžné dráze kolem Měsíce! Když se soulodí vynořilo zpoza Měsíce, v řídicím středisku uvolnila napětí slova Toma Stafforda: „Můžete oznámit světu, že jsme na místě!“ Po malé korekci dráhy byl čas na pozorování Měsíce, televizní přenos a úklid kabiny. Nakonec se unavení astronauti mohli uložit ke spánku, zítra čekal zejména na Stafforda a Cernana velký den.
Časně ráno 20. května se dva výše jmenovaní, oblečení do nemotorných skafandrů, protáhli přechodovým tunelem do Snoopyho a Young v kokpitu Charlieho Browna osaměl. K odpojení Snoopyho došlo na 12. obletu Měsíce za odvrácenou stranou. Jistou nervozitu vyvolal fakt, že během vypouštění vzduchu z přechodového tunelu se Charlie Brown vůči Snoopymu pootočil o 3,5°. Astronauti měli obavy, zda nedošlo k poškození západek, poutajících obě lodi k sobě, ale naštěstí se tyto obavy ukázaly jako liché. Zpoza Měsíce vylétli Charlie Brown a Snoopy už jako dva separátní objekty.
„Netušíte, jak velká je tahle věc, když je v ní jen jeden chlápek,“ popíchnul své kolegy Young, zatímco se Snoopy pomalu vzdaloval. „Ty netušíš, jak malá ta věc vypadá, když jsi od ní tak daleko, jako my!“ nedal se Gene Cernan. „Hlavně tam o samotě moc neplač,“ utěšoval svého kolegu Stafford.
Pozornost se nyní přesunula na Snoopyho, ve kterém měli Stafford a Cernan vykonat procedury, které o pár týdnů později podstoupí během historické mise astronauti Apolla 11, Armstrong a Aldrin. Celá věc ale rozhodně nebyla přímočará, v jeden okamžik se Snoopy vymknul kontrole a znepokojený Young mohl pouze kolegy upomenout: „Nevím, co tam, chlapi, vyvádíte, ale NECHTE TOHO! Děsíte mě!“
Nicméně ono vymknutí trvalo jen pár sekund, dál už šlo vše opět podle plánu. Po osmi hodinách samostatného letu se Snoopy, respektive jeho vzletový stupeň se Staffordem a Cernanem, opět připojil k čekajícícmu Charlie Brownovi. Young oba přátele přivítal s neskrývanou úlevou. Tato úleva byla samozřejmě čistě psychického charakteru, ovšem aniž to někdo tušil, Young si během svého dočasného „slaměného vdovectví“ dopřál i čistě fyzické úlevy – své první v rámci zatím pětidenního letu Apolla 10. Když se o dvě hodiny později tentokrát už nepilotovaný Snoopy naposledy odpojil od Charlieho Browna a vydal se na svou osamělou pouť vstříc heliocentrickému orbitu, byl na jeho palubě krom dalších propriet i sáček s Youngovým „odpadem“. Astronauti poté žertovali, že Snoopy má na palubě všechno, co je třeba ke vzniku života: kyslík, vodu, jídlo i organický materiál. Stafford po letech přidal malé zamyšlení: „Možná za pár milionů let se odněkud ze sluneční soustavy vynoří nějaký druh Snoopy monstra, vzdáleně spřízněného s Johnem „José“ Youngem…“
Jak celá historka dopadla, to se dozví až naši vzdálení potomci, je ale faktem, že s tělesnými výměšky měli Stafford, Cernan a Young problém jen o něco málo později. V čase 133:29 MET zaznamenal magnetofon velmi zajímavý rozhovor na palubě. Zdá se, že posádka měla nezvaného návštěvníka…
Nálada na palubě byla však i přes problémy hygienického charakteru velmi uvolněná. Většina klíčových úkolů byla splněna a před muži stály pouze dva kritické okamžiky. Navedení na dráhu k Zemi a vstup do zemské atmosféry. První překážku vyřešil zážeh hlavního motoru SPS v trvání 164,8 sekundy, který Apollo urychlil o 1121,76 m/s kýženým směrem a tři astronauti se tím okamžikem ocitli na cestě domů.
Zpáteční cesta proběhla v poklidném tempu, proloženém jednou korekcí dráhy a posledními televizními přenosy, které mimochodem posádce Apolla 10 vynesou televizní cenu EMMY , kterou astronauti převezmou 8. června v New Yorku. Ovšem k tomu, aby si cenu mohli převzít, bylo třeba ještě prolétnout zemskou atmosférou.
Po odhození servisního modulu v čase 191:48:54,5 MET velitelský modul Apolla 10 prolétnul hypotetickou hranici zemské atmosféry, aby započal fázi letu, kde se neodpouštějí žádné chyby. Obzvláště při rychlosti 39 896 km/h. Touto rychlostí totiž Apollo 10 vstoupilo do atmosféry a stalo se tak nejrychlejším objektem s lidmi na palubě v historii. Tento rekord dosud nebyl překonán.Během následujících deseti minut kabina zpomalila aerodynamickým brzděním a poté pomocí padáků z rekordní rychlosti na mizivých zhruba 35 km/h. Během letu atmosférou se mezní vrstva kolem návratového modulu zahřála na teplotu téměř 4000°C, která odpovídá teplotě povrchu Slunce!

Na Zemi se psal 26. květen 1969, 16:52:23 UT, když velitelský modul Charlie Browna dopadl do vln Pacifiku přibližně 2,4 km od středu cílové oblasti po misi, trvající 8 dní, 0 hodin, 3 minuty a 23 sekund. Stafford, Young a Cernan během letu urazili přibližně 1 335 755 km, 31 krát oblétli Měsíc a Stafford a Cernan se dostali do vzdálenosti pouhých 14,4 km od lunárního povrchu. Posádka splnila všechny úkoly a připravila tak půdu pro další misi, nesoucí název Apollo 11. Saturn 5, který v té době už stál na rampě, byl připraven vynést Armstronga, Aldrina a Collinse do učebnic dějepisu. Bez posádky Apolla 10 by se však historická mise nemohla odehrát.
Když si Young zaznamenával misi Apolla 10 do svého pilotního zápisníku, do poznámek připsal pouze „It was a great hop (Byl to skvělý skok).“ Tímto trochu stručným komentářem však neměl jeho letový zápisník končit. John se chtěl k Měsíci vrátit – a tentokrát už překonat těch pár posledních kilometrů, které jej dělily od povrchu. A protože není pověrčivý, vůbec nebyl znepokojen, když se k němu v průběhu léta dostaly ohlasy, že s ním Deke Slayton počítá pro záložní posádku Apolla 13. A když 6. srpna 1969 přišlo oficiální potvrzení, že John Watts Young je velitelem záložní posádky Třináctky, jmenovaný v tom neviděl nic jiného, než šanci, že se podívá na Měsíc v Apollu 16. A koneckonců – co je špatného na čísle 13, že ano…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_1%27s_Command_Module_-_GPN-2003-00057.jpg

http://www.johnwyoung.org/bio/enlarge-bio/images-en-bio/67-h-95.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Silver_Snoopy_Award_Tie_Tack.jpg (kredit: Nitrorat)

http://www.spacefacts.de/mission/photo2/apollo-10_2.jpg (kredit: Spacefacts.de)

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo-10-Lancering.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_10_earthrise.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_10_Helicopter_Recovery_-_GPN-2000-001143.jpg