Už více než 68 let nás dělí od vypuštění první družice světa, sovětského Sputniku. Za tu dobu jsme měli v kosmickém prostoru mnoho observatoří věnovaných pozorování a výzkumu Slunce. Jen málokterá si ale tak získala srdce zájemců o kosmonautiku či fyziku, jako je evropsko-americká mise SOHO. Tato výjimečná sonda přinesla mnoho důležitých poznatků o naší hvězdě, ale objevila též značné množství komet a pověděla nám mnoho o kosmickém počasí. Její mise je o to působivější, že původně plánovanou životnost už překročila více než desetkrát a zdá se, že ještě nějakou dobu fungovat bude. Co SOHO objevila? A čím je pro vědu tak přínosná? Podívejme se na to společně v dnešním článku, jímž oslavíme kulaté narozeniny této výjimečné mise.

Vědecký program Horizon 2000

Mise SOHO byla vypuštěny v rámci vědeckého programu Evropské kosmické agentury Horizon 2000. Jeho původ sahá až na konec roku 1983, kdy ESA vyhlásila výzvu vědeckým týmům z Evropy, které měly možnost předložit návrhy vědeckých misí. Nakonec se jich sešlo 68, z toho většina z oblasti astronomie a sluneční fyziky. Návrhy posuzoval speciálně určený výbor, a bylo také navrženo rozdělení misí do tří kategorií – malé, střední a velké. Později ovšem byly mise malé a střední kategorie sloučeny do jediné skupiny, zůstaly tak střední a velké mise.

ESA také stanovila priority vědeckého programu – návrat vzorků z komety, rentgenovou spektroskopii a průzkum vesmíru v milimetrových a submilimetrových vlnových délkách. Jako klíčové byly označeny i mise pro průzkum slunce, interferometrická observatoř a rover na povrchu Marsu. Ty ale nebyly v první fázi podpořeny kvůli finančním a technickým problémům. Vědecký program nazvaný Horizon 2000 byl představen v roce 1984 a schválen o rok později. Byly také vybrány mise Cluster pro průzkum zemské magnetosféry a sluneční observatoř jako první dvě mise nového programu. V roce 1990 navíc bylo schváleno zvýšení financí, což umožnilo realizaci všech plánovaných sond a observatoří.

Mise Cluster se do kosmu dostala úspěšně na druhý pokus, návrat vzorků z komety byl realizován jako legendární mise Rosetta a průzkum kosmu v milimetrové oblasti jako neméně významná mise Planck. Sluneční observatoř SOHO, která nás dnes zajímá nejvíce prošla několika krizemi. Nejprve jí z finančních důvodů hrozilo zrušení a upřednostnění jiných misí, následně byla zasažena havárií raketoplánu Challenger, neboť právě raketoplány ji měly vynést do kosmického prostoru. Nakonec ale vše dobře dopadlo a vývoj SOHO úspěšně pokračoval až do 90. let.

Start a přelet do cílové oblasti

Start se nakonec uskutečnil 2. prosince 1995 a jako nosič byla použita americká raketa Atlas IIAS. Start proběhl klasicky z kosmodromu Mys Canaveral na Floridě a proběhl naštěstí úspěšně. Mohl tak následovat přelet do cílové oblasti, kterou je librační centrum soustavy Slunce-Země. Ovšem na rozdíl od observatoří typu WMAP, Planck nebo JWST, které se dívají do hlubokého vesmíru nejde v tomto případě o bod L2, který se nachází milion a půl kilometrů za Zemí směrem od Slunce, nýbrž o bod L1, který je od Země rovněž vzdálen 1 500 000 kilometrů, ale ve směru ke Slunci. Kromě toho má soustava Slunce-Země ještě další tři L body, ale tyto body L3, L4 a L5 se pro kosmické mise, alespoň prozatím, nepoužívají.

V bodě L1 jsou obvykle umístěny právě sluneční observatoře. Kromě naší evropsko-americké SOHO se zde nacházejí observatoře Wind, IMAP (Interstellar Mapping and Acceleration Probe) a Advanced Composition Explorer (ACE) americké NASA, Deep Space Climate Observatory (DSCOVR) amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), a indická družice Aditya-L1. V minulosti zde byla umístěna i evropsko-americká mise International Sun-Earth Explorer-3, naopak v budoucnu sem zavítá velmi důležitý teleskop NEO Surveyor, který má za úkol hledat potenciálně nebezpečné blízkozemní planetky, zejména ty, které by mohly přiletět od Slunce a jinými prostředky bychom je neodhalili, popřípadě bychom se odhalili příliš pozdě.

Podobně jako u bodu L2, ani bod L1 není dlouhodobě stabilní, takže tyto observatoře nejsou a nebudou umístěny přímo v samotném Lagrangeově bodě, nebo chcete-li v libračním centru, ale ve skutečnosti tento bod v poměrně velké vzdálenosti obíhají po tzv. halo oběžné dráze. Konkrétně po speciálním kvaziperiodickém typu této dráhy, které se říká Lissajousova oběžná dráha. Vše je spočítáno tak, aby sonda spotřebovala při korekčních manévrech co nejméně pohonných hmot.

Komunikace se Zemí

SOHO tedy byla úspěšně navedena na dráhu kolem bodu L1. Jak ale komunikuje se Zemí? Za normálních okolností vysílá SOHO nepřetržitě data směrem k Zemi, konkrétně o 200 kilobitů za sekundu. Tato data obsahují fotografie i další měření provedené sondou a jsou zachytávány celosvětovou sítí radioteleskopů NASA známou jako Deep Space Network (DSN).

Tato síť obsahuje tři velké radioteleskopy, jeden v jižní Kalifornii v USA kousek severně od města Barstow, jeden ve Španělsku, nedaleko na západ od hlavního města Madridu, a poslední asi 40 km na jihozápad od Canberry, hlavního města Austrálie. Díky celosvětovému rozsahu sítě stačí i pouhé tři teleskopy k tomu, aby se pokryla komunikace sond ze všech koutů Sluneční soustavy. DSN byla původně zavedena pro komunikaci s posádkami lunárních misí Apollo, pro účely meziplanetárních sond a observatoří se však také mimořádně hodí.

Nepřetržitý datový tok ze SOHO je velmi důležitý, protože sonda neustále sleduje aktivitu našeho Slunce. Vidí erupce, protuberance a další jevy, a především koronální výrony hmoty, které by potenciálně mohly zasáhnout Zemi, což může vést ke geomagnetickým bouřím. Díky SOHO dokážeme určitě čas jejich příletu a tím případně ochránit naši rozvodnou síť. SOHO je tak velmi důležitá i pro naši bezpečnost. Jistě, normální člověk bez elektřiny chvíli vydrží, ale u klíčových provozů je to něco jiného, takže bezpečnostní a záchranné složky elektřinu samozřejmě potřebují.

V roce 2003 došlo k poruše na vysokoziskové anténě, konkrétně na jejím motoru, který je nutný pro správné nasměrování antény směrem k Zemi a umožnění přenosu dat vysokou rychlostí. Nejprve se očekávalo, že tento problém sondu vážně zasáhne, během každých tří měsíců provozu se očekával výpadek přenosu dat vždy na dva až tří týdny. Inženýři ESA a NASA však dokázali tento problém téměř eliminovat. Použili několik nízkoziskových antén sondy, které vysílají společně, zapojili také záznamník dat sondy, aby nedocházelo ke ztrátám naměřených údajů a díky tomu dochází jen snížení toku dat jednou za tři měsíce.

Problém v roce 1998

Situace z roku 2003 ovšem nebyla prvním problémem observatoře SOHO. Ještě větší problém postihl tuto sondu už v roce 1998, který byl tak velký, že jsme o sondu málem přišli. Co se stalo?

V červnu 1998 docházelo ke kalibraci přístrojů a sérii manévrů. 24. června těsně před půlnocí ovšem sonda ztratila kontakt se Sluncem a přepnula se do nouzového režimu. Pozemní tým se snažil situaci řešit, ale krátce po půl třetí následujícího dne se sonda opět přepnula do nouzového režimu. Snaha o to situaci vyřešit pokračovala, ale bohužel neustávaly ani potíže a SOHO se ve 4:38 přepnula do nouzového režimu potřetí. Ve 4:43 byl navíc ztracen kontakt se sondou, SOHO už nesměřovala ke Slunci, ale rotovala, což vedlo i k tomu, že začala ztrácet elektrickou energii.

Evropští odborníci byli okamžitě vysláni do USA, aby koordinovali úsilí se svými americkými kolegy. Kontakt se SOHO ovšem stále nebyl navázán. 23. července 1998 se spojila velká observatoř v Arecibu na Portoriku s kalifornskou observatoří Deep Space Network, aby SOHO detekovali a určili její polohu a orientaci. Našli ji blízko očekávané pozice, ovšem nesprávně orientovanou a zjistili, že se otáčí jednou za 53 sekund. 3. srpna 1998 byl ze SOHO přijat první signál od 25. června. Následovaly další pokusy o kontakt a 9. srpna se začala plánovat záchrana.

Speciální tým určený pro záchrannou operaci určil orientaci sondy v prostoru. Poté začal s přerozdělováním vzácné elektrické energie, které se sondě stále nedostávalo. 12. srpna 1998 začalo rozmrazování palivové nádrže s hydrazinem. Následovalo rozmrazování potrubí a trysek. 16. září byla SOHO konečně znovu správně orientována a mířila směrem ke Slunci. Následovaly korekce oběžné dráhy a manévrování v prostoru, až se nakonec SOHO 25. září vrátila do normálního režimu. Vědecké přístroje byly znovu spouštěny od 5. do 24. října 1998.

Nouzová situace si ale vyžádala svou daň. Po této krizi zůstal v provozu pouze jeden gyroskop, ale i ten v prosinci 1998 selhal. Pozice sondy v prostoru pak byla stabilizována korekčními tryskami, což ovšem spotřebovávalo značné množství paliva, až sedm kilogramů týdně. Evropská kosmická agentura proto navrhla a vyvinula nový provozní režim, kde se sonda bez gyroskopů objede. Ten byl úspěšně aplikován od 1. února 1999.

Hlavní vědecké úkoly

Vědci zodpovídající za SOHO stanovili tři hlavní vědecké cíle, které má mise plnit. Jsou to: 1. Výzkum slunečního větru, 2. průzkum vnějších vrstev Slunce – chromosféry, přechodové oblasti a koróny, a za 3. zkoumání vnitřní struktury Slunce díky metodě zvané helioseismologie.

Sluneční vítr je proud nabitých částic, které se uvolňují z koróny, nejvzdálenější vrstvy sluneční atmosféry. Je důležité znát parametry slunečního větru, ať už jeho složení, rychlost, množství částic a podobně, třeba právě kvůli jeho interakci se zemskou magnetosférou a potažmo atmosférou. Popřípadě kvůli vlivu na naše družice a sondy. Sluneční vítr pochopitelně ovlivňuje i nás. A může ovlivnit i naše sondy u cizích planet, popřípadě atmosférické a magnetosférické jevy, které tam zkoumáme.

Vnější vrstvy Slunce jsou mimořádně zajímavé. Začínají fotosférou, což je vrstva mnohdy označovaná jako povrch Slunce, byť je to pochopitelně trochu nepřesné, neboť Slunce jako hvězda žádný pevný povrch nemá. Nad fotosférou se nachází chromosféra a koróna, vrstvy viditelné ze Země pouze při úplném zatmění Slunce. Je zajímavé, že zatímco směrem od středu Slunce až k fotosféře teplota stále klesá, od fotosféry nahoru je to naopak. Přestože je chromosféra od jádra Slunce vzdálenější než fotosféra, je teplejší. Nejvíce se to ale projevuje až u koróny, která dosahuje teploty až několika milionů stupňů Celsia. Proč tomu tak je nevíme jistě, jde o velký nevyřešený problém soudobé fyziky.

Také vnitřní vrstvy Slunce skýtají svá tajemství. Z hlubin Slunce vystupují k povrchu konvektivní proudy, které pohání či naopak tlumí zvukové vlny. Díky jim generovaným oscilacím můžeme zkoumat nitro Slunce podobně jako díky chvění Země při zemětřeseních můžeme studovat zemské hlubiny. Proto se také této metodě říká helioseismologie. Je důležité si ji pořádně nacvičit u našeho Slunce, neboť dnes se již aplikuje i na cizí hvězdy, v tomto případě se jí říká obecněji asteroseismologie. Díky helioseismologii můžeme říci mnohé například o vnitřní struktuře, chemickém složení, nebo rotaci našeho Slunce.

Vědecké přístroje

Aby mohla plnit své úkoly, je observatoř SOHO vybavena hned dvanácti vědeckými přístroji. Jak už jsme si řekli, vědecká činnost mise je rozdělena do třech kategorií a každé z nich náleží určitá část vědecký přístrojů, které se zaměřují převážně na tuto jednu oblast výzkumu. Sluneční vítr zkoumají přístroje CELIAS, COSTEP a ERNE. Na vnější vrstvy našeho Slunce se zaměřují přístroje CDS, EIT, LASCO, UVCS, SUMER a SWAN. A konečně vnitřní vrstvy Slunce studují přístroje GOLD, MDI a VIRGO.

Sluneční vítr studující přístroj CELIAS zkoumá především jeho iontové složení, takže zjišťuje, z jakých částic se sluneční vítr skládá. COSTEP je také zaměřen na iontové složení slunečního větru, ale kromě toho je schopen měřit i elektrony. Přístroj ERNE má pak stejné určení jako COSTEP, měří tedy ionty a elektrony, proto se oba přístroje mnohdy zaměňují, popřípadě označují jako spolupráce dvojice přístrojů COSTEP-ERNE.

Hustotu a teplotu koróny, nejvzdálenější vrstvy sluneční atmosféry měří přístroj CDS, který současně detekuje i proudění v této vrstvě atmosféry. Instrument EIT je zaměřený na průzkum struktury a aktivity koróny. Přístroj LASCO má k dispozici koronograf, kterým zakryje Slunce a díky tomu může měřit strukturu a vývoj koróny. Navíc je díky tomu i velmi vhodný pro hledání komet, o čemž si ještě povíme. Přístroj SUMER měří teplotu a hustotu koróny a také tok plazmatu této vrstvy. Instrument SWAN mapuje hustotu heliosféry a nakonec UVSC se stará o měření hustoty a teploty v koróně.

Nitro Slunce zkoumá přístroj GOLF pomocí měření rychlosti slunečního disku. Informace jím shromážděné mohou napovědět více o jádru Slunce. Instrument MDI měří rychlost a magnetické pole ve fotosféře, čímž se může dozvědět více o konvektivní vrstvě, která tvoří horní části slunečního tělesa. No a poslední přístroj VIRGO studuje oscilace slunečního disku a sluneční konstantu, což opět pomáhá prozkoumat a pochopit jádro Slunce.

Na přípravě vědeckých přístrojů pro SOHO se podílely ty nejlepší instituce z celého světa. Na instrumentech CELIAS, LASCO a SUMER se významně podílel institut Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy, který sídlí ve významném německém univerzitním městě Göttingen. L’Institut d’astrophysique spatiale z Pařížské univerzity University of Paris-Saclay stojí za přístroji EIT, GOLF a podílí se též na instrumentu SUMER. Stanfordova univerzita ve spolupráci se sluneční a astrofyzikální laboratoří společnosti Lockheed Martin zase připravila přístroj MDI.

Jak probíhají pozorování

Sonda SOHO nepřetržitě pozoruje Slunce, to je zjevné. Ovšem, na rozdíl od řady jiných astronomických observatoří je v jejím pozorování přece jen jisté specifikum. Asi znáte situaci z Hubbleova kosmického dalekohledu, nebo od Webbova dalekohledu, jakož i z některých pozemních observatoří. U nich je přidělován pozorovací čas, o nějž se vede tvrdý boj a uspěje jen malý zlomek přihlášených projektů. Pozorovací čas je tak vzácný a je velmi obtížné se k pozorování na těchto zařízeních dostat.

U SOHO je tomu ale jinak. Žádný pozorovací čas se oficiálně nepřiděluje. Ti, kteří mají zájem o pozorování prostřednictvím observatoře se mohou obrátit na vědecké týmy stojící za jednotlivými přístroji buď e-mailem, nebo na webových stránkách SOHO a požádat o pozorovací čas. Takže jinými slovy, u SOHO se nepřiděluje pozorovací čas pro celou observatoř, ale pro jednotlivé vědecké přístroje. Toto přidělování času se řídí interními postupy každého jednoho týmu stojícího za konkrétním přístrojem. U některých týmů je těžko projít, jinde je naopak pozorovací čas poměrně snadné získat, za předpokladu, že nejsou narušena dlouhodobá referenční pozorování.

Pokud by někdo chtěl využít dva a více přístrojů SOHO při jednom pozorování, může. Pro tyto případy existuje speciální proces JOP. Návrhy na tato pozorování se shromažďují a následně projednávají vždy jednou za tři měsíce na schůzích vědeckého pracovního týmu celé observatoře SOHO. Pokud je návrh schválen, přidělí mu konkrétní pozorovací čas pracovní skupina pro vědecké plánování, která se schází jednou za měsíc.

Je také vhodné dodat, že většina pozorování ze SOHO je veřejně přístupná na webových stránkách sondy pro vědecké a výzkumné, ale i jiné, účely. Fotografie ze sondy si můžete na webu snadno stáhnout. Jiná data ze sondy, jako jsou třeba spektra, nebo měření částic, se také dají využít, byť z nich pochopitelně nejsou hezké snímky. SOHO navíc umí snímat Slunce i v ultrafialovém záření. Tyto snímky jsou také dostupné, a to vždy ve falešných barvách, neboť lidské oko pochopitelně ultrafialové záření nedokáže registrovat.

Objevy komet

Jak už jsme si řekli, valná většina dat ze SOHO je veřejně přístupná. Toho velmi rádi využívají lovci komet, kteří hledají v datech observatoře dosud neznámé komety. Nutno podotknout, že sonda SOHO je nejúspěšnějším lovcem komet v historii. Přibližně polovina (!) všech známých komet byla objevena právě pomocí této observatoře. To je trochu kouzlo nechtěného a velmi vítaný vedlejší produkt. Velký koronograf LASCO, který slouží primárně k pozorování koróny totiž umožňuje i pozorovat komety. Když totiž zablokuje záři jasného Slunce, mohou pak vědci pozorovat objekty v jeho okolí.

A to včetně komet, které ke Slunci hojně létají a mnohdy se k němu dosti výrazně přibližují. Není tak divu, že je SOHO v hledání komet velmi úspěšná. Jen do roku 2014 objevila SOHO 2700 komet. Tak třeba v roce 2010 to bylo 209 objevů, v roce 2011 šlo o 216 nových komet, roku 2012 SOHO detekovala hned 222 nových komet a roku 2013 to bylo 213 objevů. Aktuální stav k 17. 12. 2025 je 5 204 nově objevených komet observatoří SOHO. Průměrně sonda objeví novou kometu jednou za 2,59 dne. To je myslím velmi slušné na observatoř, která tohle ani původně neměla v plánu.

Z konkrétních zajímavých objevů stojí za zmínku třeba kometa C/2012 E2 (SWAN). Tu objevil 8. 3. 2012 na snímcích observatoře SOHO ukrajinský amatérský astronom Vladimir Bezuglij. Zajímavé je, že na rozdíl od všech předchozích objevených komet ji neobjevil pomocí přístroje LASCO, ale díky přístroji SWAN, který ovšem není koronograf, ale slouží k měření slunečního větru a heliosféry. Jde o vůbec první kometu objevenou tímto přístrojem.

Mimochodem, kometu sice objevil astronom Bezuglij, ale na datech přístroje SWAN. Což je pro něj škoda, jelikož kometa vždy nese jméno objevitele nebo přístroje, který ji objevil. Protože ji však technicky objevil přístroj SWAN, nese jméno právě tohoto přístroje. Zprvu se zdálo, že by mohla být kometa C/2012 E2 (SWAN) opravdu velmi jasná. Přístroj SWAN totiž nedokázal detekovat ani velmi jasnou kometu Lovejoy, která byla viditelná o pár měsíců dříve. Jenže C/2012 E2 (SWAN) bohužel naděje nenaplnila, a navíc se rozpadla při průletu periheliem, což zachytily americké sondy STEREO.

Pozoruhodná byla i kometa C/2020 X3 (SOHO), objevená, jak název napovídá v roce 2020, konkrétně 13. 12. toho roku. Kometu C/2020 X3 (SOHO) objevil na datech observatoře SOHO amatérský astronom z Thajska jménem Worachate Boonplod, nicméně kometa nese jméno SOHO, neboť jde o stejný případ jako předchozí popisovaný z roku 2012, tedy sice objev provedl konkrétní člověk, ale na datech z kosmické observatoře. Kometa C/2020 X3 (SOHO) je známa také jako SOHO-4108, což značí, že jde o 4108. kometu objevenou touto observatoří.

Zajímavé na ní je, že byla objevena v průběhu úplného zatmění Slunce, jehož úplná fáze byla na povrchu Země viditelná z Tichého a Atlantského oceánu, ale také z Argentiny a Chile. Další mimořádně pozoruhodnou skutečností je, že jádro komety bylo mimořádně malé, měřilo v nejdelším rozměru jen asi 15 metrů. Není proto divu, že kometa byla poměrně dosti málo jasná, ale také, že se při průletu periheliem rozpadla.

Největší úspěchy ve výzkumu Slunce

SOHO je ale především sluneční misí, takže co dokázala zajímavého zjistit na této půdě? Není toho málo, však na to také měla tři desetiletí. Pravda, pokud byste čekali nějaké úplně zásadní objevy na úrovni výzkumů na Nobelovu cenu, například definitivní vysvětlení problému ohřevu sluneční koróny, asi byste byli trochu zklamaní. Ale to vůbec neznamená, že výsledky ze SOHO nejsou zajímavé, právě naopak.

Observatoř SOHO například přinesla velmi důležitá zjištění o sluneční konvektivní vrstvě, tedy horní vrstvě slunečního tělesa, kde dochází k přenosu tepla konvekcí, odtud název vrstvy. Vzestupné proudy zde přenášejí teplo z nitra Slunce k jeho povrchu a zpět naopak klesají chladnější sestupné proudy. Tuto konvektivní vrstvu má každá hvězda hlavní posloupnosti, jen se liší její mocnost. SOHO také jako první pořídila fotografie této konvektivní vrstvy, přesněji řečeno zachytila na povrchu Slunce výstupy teplých vzestupných proudů.

Podívala se i na proslulé sluneční skvrny. Ty vidíme na slunečním tělese jako malé černé oblasti. Ve skutečnosti je jejich teplota stále v řádu tisíců stupňů Celsia, protože jsou však chladnější než okolí, zdají se nám být tmavými. Sluneční skvrny objevil už počátkem 17. století italský astronom Galileo Galilei. SOHO se ovšem zaměřila na to, jak vypadají sluneční skvrny pod povrchem, tedy jaká je jejich skrytá struktura.

Kromě struktury jednotlivých oblastí se SOHO zaměřuje i na měření nitra Slunce jako celku. Právě tato mise poskytla dosud nejpřesnější měření vnitřního stavu naší hvězdy. Díky ní víme, jaká teplota panuje v jednotlivých vrstvách slunečního tělesa, tedy od jádra až po fotosféru, takže víme, že a jak přesně teplota od jádra směrem ven klesá. SOHO také přinesla podrobné informace o tom, jak plyn a plazma v nitru Slunce proudí. Nejde přitom jen o již zmíněné konvektivní proudy, ale o celkový stav. A zabývala se také rotací jednotlivých vrstev slunečního tělesa. Slunce totiž není pevný objekt, jako třeba Země, takže rotace Slunce je složitější problém, než by se mohlo na první pohled zdát.

Kromě toho měří SOHO i sluneční vítr, a i zde se vyznamenala. Tak například důkladně proměřila zrychlení pomalého i rychlého slunečního větru. Identifikovala také zdrojové oblasti rychlého slunečního větru a stanovila, jakými mechanismy dochází k jeho zrychlování a jak to souvisí s magnetickým polem Slunce, které je poměrně silné.

Ve sluneční atmosféře objevila SOHO též nové dynamické jevy. Již dříve jsme znali erupce, protuberance, či výrony koronální hmoty. SOHO ale navíc objevila tzv. koronální vlny a dokonce i tzv. sluneční tornáda. Jde o atmosférické úkazy, které vzhledově velmi připomínají běžná tornáda, která známe na Zemi (ostatně i z České republiky), právě proto získaly tento název.

Observatoř SOHO také monitoruje množství slunečního záření, tedy takzvané sluneční konstanty. Tato konstanta vyjadřuje, kolik slunečního záření dostane daný objekt v určité vzdálenosti od Slunce. Pro Zemi je to asi 1366 wattů na metr čtvereční. Pro bližší tělesa (Merkur, Venuše) je to samozřejmě více, pro vzdálenější tělesa (Mars, Jupiter) zase pochopitelně méně. SOHO rovněž měří změny toku ultrafialového záření, což je důležité pro pochopení toho, jaký dopad má sluneční cyklus a změny sluneční činnosti na klima na Zemi.

Observatoř SOHO navíc významně přispěla k posílení bezpečnosti lidstva, zejména v oblasti energetiky a ochrany rozvodných sítí. Tím, že umožnila mnohem lépe měřit a předvídat vesmírné počasí nám dala více času reagovat na případné výrony koronální hmoty mířící k Zemi či jiné potíže, které by mohly nastat. V ideálním případě nám poskytuje až tři dny dlouhé okno, kdy se můžeme připravit a zabránit tak nejhoršímu.

Závěr

Snad jsem vás dnes tedy přesvědčil, že SOHO je skutečnou jednou ze sond, které si zaslouží naši pozornost. Je důležitá nejen z hlediska vědy a výzkumu, ale i pro zajištění bezpečnosti našich technologií na Zemi. A navíc, po všech problémech, které ji potkaly je to, že stále velmi dobře funguje, skutečný zázrak techniky. Myslím tedy, že je na místě SOHO sledovat i nadále a přát si, aby ještě řadu let vydržela funkční.

Použité a doporučené zdroje

• ESA SOHO: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/SOHO
• NASA SOHO: https://science.nasa.gov/mission/soho/
• NASCOM SOHO: https://soho.nascom.nasa.gov/

Zdroje obrázků

• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2015/12/soho/15706139-1-eng-GB/SOHO_pillars.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/05/Cluster_ESA15192620.jpeg/960px-Cluster_ESA15192620.jpeg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6f/Atlas_IIAS_launch_with_SOHO.jpg
• https://www.nasa.gov/sites/default/files/atoms/files/nasa_fy_2019_budget_overview.pdf
• https://pozorovanislunce.eu/userfiles/images/vykladovy_slovnik/soho.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9f/Solar_eclips_1999_5.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0a/Soho_schema.png
• https://lweb.cfa.harvard.edu/uvcs/mos/mos2.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2007/12/the_sun_over_one_solar_cycle/9983822-3-eng-GB/The_Sun_over_one_solar_cycle_pillars.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2007/01/track_of_comet_mcnaught_through_soho_s_coronagraph_lasco_c3/9766291-3-eng-GB/Track_of_comet_McNaught_through_SOHO_s_coronagraph_LASCO_C3_pillars.gif
• https://cdn.sci.news/images/2020/12/image_9176_2-C-2020-X3.jpg
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2025/12/soho_s_30_years_in_numbers/27004337-1-eng-GB/SOHO_s_30_years_in_numbers_article.png
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2025/12/30_years_of_soho_imaging_the_sun/27004243-1-eng-GB/30_years_of_SOHO_imaging_the_Sun_article.png
• https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2017/06/soho_s_summer_solstice_sun/17035739-1-eng-GB/SOHO_s_summer_solstice_Sun_pillars.jpg
• https://www.researchgate.net/profile/Todor-Nikolov/publication/287951086/figure/fig1/AS:329718365736961@1455622392163/Solar-disk-images-from-SOHO-NASA-ESA-spacecraft-operated-by-Extreme-Ultraviolet.png