Při pročítání diskusí pod články na různých internetových portálech člověk občas narazí na komentáře, které tak úplně neodpovídají realitě. A když jsem viděl, že se některé z nich vyskytují častěji, řekl jsem si, že bychom je mohli uvést na pravou míru. A seriál TOP5 je k tomu díky svému volnému formátu asi nejvhodnější. Dnes nebude řeč o konspiračních teoriích, jejichž vyvracení je z podstaty ztrátou času. Zaměříme se ale na pět tvrzení, která se v online prostoru objevují poměrně často, ale nezakládají se na pravdě. Ve všech případech bude daný bod uveden esencí komentáře, tedy sdělením, ke kterému směřuje velká část příspěvků na internetu.

5) Evropské kosmonautice ujel vlak
Nářky nad údajnou zaostalostí evropské kosmonautiky se objevují velmi často. Starý kontinent sice (zatím) nemá znovupoužitelné rakety, evropské orbitální starty svou četností nemohou konkurovat různým (často i objektivně menším) kosmickým agenturám a v Evropě nemáme žádný ekvivalent SpaceX. Přesto je označení evropské kosmonautiky za zaostalou nefér. Evropská kosmická agentura má na kontě celou řadu úspěšných misí, které snesou i ta nejpřísnější světová měřítka. V mnoha případech nebyly evropské úspěchy dodnes napodobeny žádnou jinou misí. Namátkou lze jmenovat misi Rosetta, která jako první obíhala kolem jádra komety a provedla výsadek na její povrch. Astronomové zase dodnes nedají dopustit na teleskopy Planck a Herschel. Evropa navíc od ledna 2005 drží díky landeru Huygens zatím nepřekonaný světový rekord ve vzdálenosti přistání lidského výtvoru od Země.

V posledních letech je navíc z Evropské kosmické agentury cítit stále silnější snaha osamostatnit se a osvojit si znalosti, postupy a metody, které si dříve obstarávala u jiných agentur. Jmenovat můžeme například radioizotopové technologie (topná tělíska i generátory elektřiny) či znovupoužitelné orbitální rakety. Evropa má v kosmickém prostoru hned několik „horkých želízek“. K Merkuru letí evropsko-japonská mise BepiColombo, k Jupiteru evropská JUICE, Evropa dodává servisní moduly pro americké kosmické lodě Orion a astronomové si chválí teleskop Euclid. Možná právě fakt, že v mnoha případech nejde o čistě evropské mise, ale o projekty meziagenturní spolupráce, vyvolává zmíněné reakce škarohlídů. Evropská kosmonautika navíc plánuje na další roky spoustu zajímavých misí – ať už jde o lunární lander Argonaut, či observatoř gravitačních vln LISA.

A co se soukromých firem týče, kromě zavedených organizací, jako je Airbus či Thales Alenia Space, se v posledních letech objevují startupy, které cílí na stavbu orbitálních raket. Ať už jde o firmy Skyrora, PLD Space, RFA či Orbex, vždy jde o začínající společnosti se značným potenciálem. Nikdo samozřejmě nemůže vědět dopředu, jaký budou mít úspěch, ale bylo by nepravdivé tvrdit, že v Evropě neexistuje prostředí podporující rozvoj takových startupů.

4) Jak je možné, že na fotkách z ISS nejsou vidět žádné družice ani kosmický odpad?
Při pohledu na fotografie pořízené na palubě Mezinárodní kosmické stanice některé lidi napadne, jak je možné, že na nich nevidí žádné družice ani kosmický odpad. Neustále se totiž mluví o tom, že družic na oběžné dráze přibývá, že na některých drahách dochází místo a že kolem Země krouží miliony úlomků kosmické tříště. Jejich vizuální absence pak některým lidem nedává smysl. Fakta jsou ale jasná. ISS se pohybuje ve výšce přibližně 420 kilometrů nad Zemí. Povrch imaginární koule s poloměrem 6798 km (6378 + 420) je 580 727 222 km². I kdyby v této výšce obíhalo 10 000 družic, měla by každá k dispozici průměrně 58 072 km². To je o něco více, než je rozloha Slovenska (49 035 km²), a odpovídá ploše čtverce s délkou hrany 240 kilometrů! Na oběžné dráze Země je dnes kolem 11 000 družic, ale rozhodně nejsou všechny ve výšce 420 kilometrů. Ano, nízká oběžná dráha (kam spadá i ISS) je využívána nejvíce, ale nemalé počty družic se nacházejí i na vyšších drahách. A stačí vystoupat jen o pár kilometrů výše a máte k dispozici novou imaginární kouli. Rozestupy mezi družicemi mají svůj důvod – brání kosmickým srážkám. Přesto se dráhy aktivních i vysloužilých družic, horních stupňů i jejich úlomků různě kříží, což vytváří místa potenciálních kolizí.

Z výše uvedeného výpočtu vyplývá, že rozestupy mezi družicemi na této dráze jsou povětšinou minimálně v řádu kilometrů. Kolem ISS se navíc nachází imaginární hranice, které se pro svůj tvar přezdívá „krabice na pizzu“ (má rozměry přibližně 4 × 50 × 50 kilometrů a ISS se nachází uprostřed). Pokud výpočty ukážou, že hrozí vstup nějakého sledovaného objektu do tohoto prostoru, začínají se řešit opatření, která mají zabránit případné kolizi. Nejčastějším řešením jsou úhybné manévry, ale pokud je riziko objeveno pozdě a na přípravu manévrů není čas, uchýlí se posádka do svých kosmických lodí a dočasně uzavře průlezy do stanice. To znamená, že ISS se z preventivních důvodů aktivně vyhýbá setkání s jinými družicemi. Navíc družice nebývají moc velké. Jejich rozměry se pohybují od desítek centimetrů (v případě CubeSatů) až po jednotky metrů. Zcela výjimečné jsou družice s rozkládacími anténami, jejichž rozměry se počítají na desítky metrů. Spatřit takovou družici na vzdálenost jednotek až desítek kilometrů je prakticky nemožné – obzvláště pokud analyzujeme fotografii pořízenou se širokoúhlým objektivem. Kosmický odpad je ještě menší – rozlišovací schopnost pro sledování objektů leží někde mezi 5 a 10 centimetry. Menší tělesa se tedy mohou k ISS přiblížit na menší vzdálenost, takže problém se vzdáleností tu není, ale je vystřídán malými rozměry objektu, které znemožňují jeho vyfocení.

Zapomínat nesmíme ani na další aspekt, který s tímto tématem souvisí. Na oběžné dráze jsou družice v neustálém pohybu, takže i kdyby se dostatečně velká družice dostala dostatečně blízko k Mezinárodní kosmické stanici, velmi pravděpodobně by se kolem ní prosmýkla tak rychle, že by na fotce byla maximálně vidět jako jasná čára. Neříkám, že není možné z jedné družice vyfotit jinou. Jde to, ale potřebujeme k tomu speciální techniku. Musíme vyměnit širokoúhlý objektiv za teleobjektiv, abychom viděli i malé a vzdálené družice. To s sebou ale nese malé zorné pole, ze kterého sledovaný objekt snadno uteče – pohybuje se totiž nejen fotograf, ale i fotografovaný objekt. Není v lidských silách udržet takový obraz stabilní. Ke slovu proto přicházejí družice určené ke snímkování zemského povrchu, které jsou stavěné tak, aby se dokázaly velmi přesně zorientovat v prostoru. V posledních letech se objevilo hned několik případů, kdy družice firmy Maxar vyfotily například Mezinárodní kosmickou stanici nebo čínskou stanici Tiangong. Demonstrovaly tím své schopnosti – když dokážou takto přesně vyfotit objekt na oběžné dráze vzdálený několik desítek kilometrů, poradí si i s focením vzdálenějšího povrchu Země, u kterého není zapotřebí tak vysoká přesnost. Ale na klasických fotkách z ISS družice nehledejme. Kdyby tam totiž byly, znamenalo by to, že něco není správně.

Na úplný závěr tohoto tématu bych chtěl ještě nakousnout jednu související problematiku. Na internetu jsou tuny infografik a obrázků, které ukazují, jak je oběžná dráha Země přeplněná družicemi či úlomky kosmické tříště. Jenže tyto obrázky s sebou nesou jedno velké zkreslení. Pokud si představíme obrázek široký 2000 pixelů, na kterém je Země o průměru třeba 1000 pixelů, pak to znamená, že jeden pixel odpovídá skoro 13 kilometrům na povrchu Země. Když se pak taková infografika snaží reprezentovat každou družici či úlomek kosmické tříště jedním pixelem, postupně se zaplní celá Zeměkoule. Udělat menší tečku než jeden pixel není možné, čímž nastává problém – na infografice to vypadá, jako kdyby mezi objekty skoro nebylo žádné volné místo. Tím nechci jakkoliv snižovat problematiku kosmické tříště či potřebu odpovědného přístupu k vysloužilým družicím. Jen je potřeba mít na paměti, že takové obrázky mohou v některých případech, při absenci vysvětlení, nadělat více škody než užitku.

3) Američané jsou závislí na ruských raketových motorech

Někteří lidé se domnívají, že Spojené státy nevyrábějí vlastní motory a jsou tak závislé na ruských dodávkách. Není to pravda. Ruské raketové motory používaly pouze tři americké rakety v historii. Centrální stupně raket Atlas III od United Launch Alliance byly vybaveny motory RD-180, které převzal i jejich nástupce Atlas V. Na prvních stupních raket Antares od firmy Orbital ATK (dnes součást Northrop Grumman) byly nejprve motory AJ-26 (lehce upravené sovětské NK-33), které byly po nehodě nahrazeny RD-181. Všechny ostatní americké rakety používaly a používají americké motory. To platilo i pro další stupně Atlasů a Antaresů. Přesto se dodnes objevuje přesvědčení, že Spojené státy jsou v oblasti raketových motorů nesamostatné. Někteří lidé dokonce tvrdí, že SpaceX kupuje motory v Rusku.

Před zhruba deseti lety vrcholilo období, kdy americké kosmonautice dominovaly rakety Atlas V s ruskými motory RD-180 na prvních stupních. Jenže i tehdy měly USA k dispozici jiné rakety čistě domácí výroby. Když po ruské invazi na Ukrajinu přišly západní sankce, Rusko reagovalo (mimo jiné) zastavením dodávek motorů do USA. Jenže v té době to byl spíš symbolický krok. Atlas III už dávno nelétal, Atlas V mířil do důchodu a všechny potřebné motory už byly v USA. Jedinou raketou, které se to výrazněji dotklo, byl Antares. Ta ale sloužila jen k vynášení nákladních lodí Cygnus k ISS, takže nešlo o velký problém. Firma Northrop Grumman toho využila a oznámila, že nová generace Antaresu dostane čistě americké technologie. Motory Miranda pro ni dodá společnost Firefly Aerospace. A až Atlas V definitivně dolétá, nahradí jej raketa Vulcan – rovněž s čistě americkými technologiemi.

2) Čínská kosmonautika, to jsou jen kopie projektů jiných agentur
Kosmická loď Shenzhou připomíná ruský Sojuz. Lander Lanyue zase trochu evokuje lunární modul Apolla. A nový vzhled rakety Dlouhý pochod 9 připomíná Starship. Proto se často tvrdí, že čínská kosmonautika je jen kopií jiných projektů. Na jednu stranu je pravda, že fyzikální zákony platí pro všechny stejně, takže systémy určené k podobným úkolům vypadají podobně. Na druhou stranu víme, že Starbase čelila v určité době doslova nájezdům autobusů čínských „turistů“. Ti si z veřejně přístupných míst fotili všechno možné, vybaveni teleobjektivy a profesionální technikou. Své může sehrávat i kulturní rozdíl – v Asii se často na převzetí úspěšného konceptu dívají ne jako na krádež, ale jako na projev uznání původním konstruktérům.

Byla by ale chyba myslet si, že Čína jen kopíruje. Vizuální podoba je sice na první pohled nápadná, ale rozhodující jsou detaily uvnitř, které zvenku vidět nejsou. A tam se mohou stroje zásadně lišit. Čína navíc ukázala, že umí jít i vlastní cestou. Nejlepším příkladem jsou dvě přistání čínských sond na odvrácené straně Měsíce. Oba pokusy byly úspěšné a nikdo jiný se o to dosud nepokusil. Někdo může namítnout, že přistání na odvrácené straně není o tolik jiné než na straně přivrácené, ale ve skutečnosti jde o značně náročnější úkol.

1) Ať se do vesmíru létá, až se vyřeší všechny problémy světa
Na závěr jsme si nechali myšlenku, která by fungovala jen v ideálním světě. Realita je taková, že lidstvo nikdy nevyřeší všechny své problémy. Staré postupně mizí z agendy a nahrazují je nové. Čekat s kosmickým průzkumem na okamžik, kdy budou všechny potíže vyřešeny, je proto naivní a bláhové. Když se Kolumbus vydal na cestu, při které objevil Ameriku (ačkoliv původně mířil do Indie), ani tehdejší Evropa rozhodně nebyla bez problémů. Kdyby svou výpravu odkládal, dokud by se vše nevyřešilo, Nový svět bychom možná neznali dodnes.

Nejdůležitější ale je, že kosmonautika sama pomáhá řešit řadu problémů. Dává práci tisícům lidí a výstupy z družic přímo prospívají životu na Zemi. Sledují znečištění ovzduší, monitorují počasí včetně extrémních jevů, nebo dokážou včas odhalit vznikající lesní požáry – často tak zachraňují lidské životy. Usnadňují pátrání po trosečnících, sledují nelegální rybolov i kácení deštných pralesů. A ani mise zaměřené na studium jiných těles nejsou zbytečné – i ony přinášejí důležité poznatky. Člověk potřebuje chápat svět, v němž žije, a odpovědi na zásadní otázky často přicházejí právě díky průzkumu vesmíru.

Tento argument zaznívá často v souvislosti s indickou kosmonautikou. V diskusích se objevují námitky, jak může stát s vysokou mírou chudoby investovat do vesmíru. Přitom právě Indie ukazuje, že kosmický program má obrovský přesah. Dává práci tisícům schopných lidí a vytváří pozitivní zpětnou vazbu. Kosmické mise inspirují mladou generaci, která v nich vidí možnost podílet se na něčem velkém. To je motivuje ke studiu – a i když v kosmickém průmyslu najde uplatnění jen zlomek z nich, vzdělání jim už nikdo nevezme. Tito lidé pak pomáhají budovat infrastrukturu a posouvají celou zemi dopředu.

Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2023/03/astro-selfie.jpeg?w=2002
https://pbs.twimg.com/media/GyaKKYXWUAI28Z3?format=jpg&name=large
https://www.flickr.com/photo_download.gne?id=54714571030&secret=900afeb374&size=k&source=photoPageEngagement
https://pbs.twimg.com/media/GNfvYy2awAAON00?format=png&name=medium
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2021/11/orbital_debris_-_resize.jpg
https://i0.wp.com/westeastspace.com/wp-content/uploads/2020/03/shenzhou_soyuz-1.png?w=1080&ssl=1
https://www.esa.int/…/26468681-1-eng-GB/Ground_motion_over_Jakarta_Indonesia.jpg