V našem letním seriálu se tentokrát podíváme do různých koutů Sluneční soustavy. Kosmonautika přinesla lidstvu jednu úžasnou možnost, a sice alespoň pomocí robotů zkoumat vzdálené světy. Ani v nejodvážnějších snech jsme asi netušili, jak zajímavé a odlišné jsou světy malých kamenných, i velkých plynných planet. Všechno to pomyslně začalo před šedesáti lety, a právě proto jsme do našeho seriálu vybrali právě toto téma. Bylo by asi nefér některou z planet vynechat, a tak i když zkoušíme sestavit žebříček těch nej snímků, dovolte abychom se zastavili u každé planety.

5) Uran a Neptun – Voyager 2

Ledoví obři byli jen nepatrnými barevnými tečkami a lépe je nerozlišíme ani v těch největších amatérských dalekohledech, byť amatérští astrofotografové již dokáží zachytit jisté detaily v jejich atmosférách, jako je světlá polární oblast na Uranu nebo světlá oblaka na Neptunu.

Když se tedy téměř před padesáti lety vydala na cestu dvojice sond Voyager a bylo zřejmé, že se mají pokusit zachytit i nejvzdálenější světy Sluneční soustavy, bylo to hotové požehnání. Nic ale nejde tak snadno. Prioritou Voyagerů byly obří planety Jupiter a Saturn a jejich měsíce. Trajektorie průletu kolem Saturnu a blízké setkání s Titanem neumožnilo vyslat Voyager 1 k Uranu s Neptunem, a dokonce ani k Plutu, byť to teoreticky možné bylo. Nebyl to ale hlavní cíl a Pluto, už jako trpasličí planeta, se dočkalo až New Horizons před deseti lety (14. 7. 2015).

Naštěstí Voyager 2 minul Saturn ve velmi dobrém stavu a mohl se vydat k zbylým velkým planetám, které byly zrovna ve vhodné konfiguraci vůči sobě. Sondu tedy urychlil Jupiter k Saturnu, ten zas dál, a nakonec Uran k Neptunu. Díky tomu trval přelet k Uranu „jen“ 4,5 roku a k Neptunu 3,5 roku. Uran je krásný, ale i ten nejslavnější snímek Voyageru na něm neodhalil prakticky žádné detaily. Pro vědce to bylo trochu zklamání po bouřlivých atmosférách obřích planet blíže Slunci. Přesto můžeme 24. leden 1986 vyhodnotit jako jeden z přelomových okamžiků ve výzkumu planet. Den, kdy Voyager 2 míjel Uran a posal jeho detailní snímky.

První snímky Uranu a Neptunu mají v našem přehledu výsostné postavení, protože jsou jedinými detailními záběry těchto planet, které máme. Možná si tedy říkáte, proč v TOP 5 dosáhly až na páté místo? Inu, unikátních fotografií je zkrátka více a koneckonců, je to jen subjektivní výběr autora článku.

A poslední planeta soustavy našeho Slunce? Voyager 2 míjel Neptun 25. 8. 1989. Našel zde mnohem zajímavější svět, než jsme po návštěvě Uranu čekali. V jeho atmosféře se vyskytují bouře podobné těm na Saturnu a Jupiteru.

A Uran? Asi bychom mu trochu křivdili, protože i v jeho atmosféře dnes pomocí největších dalekohledů sledujeme velké bouře, jen jsme na ně při průletu Voyageru nenarazili a také jsou mnohem výraznější v infračerveném oboru spektra elektromagnetických vln. Uran totiž prodělává velmi neobvyklé a dlouhé periody, kdy je natočen ke Slunci jedním z pólů a na povrchu je málo bouří a poté se natočí rovníkem a jeho atmosféra je hodně bouřlivá.

4) Jupiter a Saturn – Pioneer 10 a 11

Na pozici čtvrtou našeho pomyslného výběru se dostávají králové naší planetární soustavy. Jistě, dnes máme obě planety velmi dobře prozkoumané, protože na oběžnou dráhu obou planet jsme již dokázali umístit umělou družici (Galileo, Juno, Cassini). Ale byly to právě pionýrské počiny sond Pioneer 10 a 11, které přinesly revoluci v poznávání plynných obrů.

Nápad poslat sondu k Jupiteru a poté ji nechat urychlit k Saturnu se tedy zrodil ještě před velkou cestou sond Voyager. Nicméně technická nedokonalost našich poutníků v té době byla na takové úrovni, že nebylo jisté, zda se sondy vůbec dostanou v dobrém stavu k Jupiteru. Saturn měl být tedy jen případnou třešničkou na dortu a ne rozhodně snadným cílem.

Dnes může působit poněkud zvláštně, když si kromě rizika, že selžou palubní přístroje nebo korekční motory, připustíme i vnější rizika, kterým měly Pioneery čelit. Tedy částicím prachu a snad i meteoroidům větších rozměrů v pásu planetek. Nikdo zkrátka netušil, jak moc prázdný prostor je zde mezi Marsem a Jupiterem čeká. Vše ale dopadlo nad očekávání skvěle a Pioneer 10, který se vydal na cestu 2. března 1972, se mohl setkat s králem planet 4. 12. 1973.

Získali jsme historicky první detailní snímky Jupiteru a jeho velkých měsíců. Prozkoumali blíže záhadnou velkou skvrnu cihlově rudé barvy a hlavně Pioneer 10 se stal prvním umělým tělesem, které bylo urychleno na rychlost únikovou ze Sluneční soustavy. Proto také na svém povrchu nese plaketu informující o tom, kdo jej sestrojil.

Z původní mise, která měla trvat 21 měsíců a jež měla vést k výzkumu Jupiteru zblízka, se stala mise trvající přibližně 30 let. Sonda se odmlčela až kvůli nedostatku elektrické energie a jak víme, stejný osud čeká i Voyagery. V jejich případě důmyslné vypínání přístrojů vede k stále dalšímu a dalšímu prodlužování životnosti, ale jejich osud bude i tak zpečetěn nejpozději po roce 2030. I v tomto případě však nesou vzkaz o Zemi a lidstvu na pozlacených gramofonových deskách.

Pioneer 10 čelil během průletu kolem Jupiteru také jeho silné radiaci. Snímky jsou jí velmi ovlivněny a při přiblížení k měsíci Io nedokázal snímat vůbec. Ale i to byl důvod, proč byl Pioneer k Jupiteru vyslán, aby přímo na místě prozkoumal jeho magnetosféru.

Vzhledem k úspěchu Pioneeru 10 bylo rozhodnuto, že jeho kopie, tedy Pioneer 11 vykoná podobnou cestu, ale pokusí se následně udělat žabičku skrz naši planetární soustavu a navštíví také Saturn. Tento epochální výkon vyšel na jedničku a Pioneer 11, který se vydal na cestu 6. dubna 1973, se dostal k Jupiteru nejblíže 3. 12. 1974, tedy rok po desítce. Gravitační pole Jupiteru poté silně zakřivilo jeho trajektorii. Ostře se stočil, lehce vyskočil nad rovinu drah planet, zdánlivě opět přeskočil dráhu Jupiteru, který už tou dobou byl jinde a doletěl k Saturnu.

První detailní snímky Saturnu, jeho prstenců a měsíce Titan byly ohromující. Musíme si uvědomit, že pozemskými dalekohledy byly takové detaily zcela v říši snů. Neexistovala adaptivní optika, vesmírné dalekohledy ani výkonná výpočetní technika, která dnes umožňuje získat snímky v kvalitě Pioneeru i amatérským astrofotografům.

Pioneer 11 minul planetu nejblíže 31. 8. 1979, tedy paradoxně jen rok a půl před Voyagerem 1. Stihl to však právě akorát a výkony obou Pioneerů právem řadí jejich unikátní snímky na čtvrté místo našeho pomyslného žebříčku. Nyní se již tedy můžeme vydat blíže Zemi do světa skalnatých planet.

3) Merkur – Mariner 10

Na třetí pozici máme těleso, které bylo v minulosti stejně záhadné, vlastně ještě záhadnější než obří planety. Kdo by neznal skvělé snímky Merkuru z Marineru 10, jediné detailní záběry povrchu, které jsme do roku 2008 měli. Přitom dostat se k Merkuru je překvapivě obtížné, protože planeta obíhá Slunce mnohem rychleji než Země. A ke všemu je potřeba k prozkoumání planety přizpůsobit rychlost sondy při průletu jeho oběžné rychlosti. To se ukázalo v případě historické první mise jako překážka, když průlety byly synchronizovány tak, že jsme vždy viděli přibližně stejnou část povrchu planety.

Na snímcích Marineru 10 jsme mohli spatřit nesčetné množství kráterů a mohlo by se zdát, že Merkur je tělesem velice podobným našemu Měsíci. Ale zdání může na první pohled klamat. Ve skutečnosti je povrch Merkuru velice pestrý. Nachází se zde také zlomy a sopečné oblasti. Asi nejvíc fascinujícím útvarem na povrchu Merkuru, který nám sonda Mariner 10 zobrazila, je pánev Caloris. Úžasný obrovský kráter, z něhož jsme viděli pouze malou část (na snímku vlevo uprostřed, částečně vystupuje z rozhraní dne a noci).

Detailní pohled na celý povrch planety Merkur a také pánev Caloris, která se ukázala být obřím kráterem se zajímavými sopečnými útvary na okrajích, jsme dostali díky sondě MESSENGER po roce 2008. Ta se dokonce pohybovala v letech 2011 až 2015 na oběžné dráze planety. Potom byla navedena na jeho povrch, aby případně nekontrolovaně nekontaminovala planetu. V současné době je na cestě evropsko-japonská mise BepiColombo, která přinese ještě mnohem víc detailních informací o nejmenší planetě Sluneční soustavy. Po šesti průletech v letech 2021 až 2025 je nyní v plánu přílet k planetě v listopadu 2026 a konečně i navedení na oběžnou dráhu planety. Očekává se, že průzkum potrvá do dubna 2028 nebo ještě o rok déle v případě prodloužené mise.

2) Venuše – Mariner 10 a Veněry

Umístit Venuši a její první snímky na druhé místo našeho pomyslného žebříčku se může zdát odvážným činem. Už samotné dosažení této planety a přenos prvních fotografií jejích oblačných vrstev však bylo historickým okamžikem. A když si k tomu ještě připočteme, že z povrchu Venuše jsme nebyli schopni zobrazit zhola nic, je jasné že si svým způsobem tato planeta svoje druhé místo v našem žebříčku zaslouží.

Jsou to tedy nejen unikátní fotografie sondy Mariner 10, která Venuši poprvé zblízka vyfotografovala, které řadí naši sousedku tak vysoko. Jsou to především první „snímky“ povrchu této planety. Nemyslím v tuto chvíli jen ty radarové odrazy, ale především přímé fotografie jejího kamenitého povrchu. Škoda, že se právě u Venuše poprvé a naposledy setkáváme s opravdu srovnatelnými úspěchy sovětské kosmonautiky s tou americkou nebo současných asijských a evropských kosmických velmocí. V případě výzkumu planety umístěné na TOP 1 našeho žebříčku to vyhráli na celé čáře Američané i další státy a Rusko hraje bohužel čím dál epizodnější roli.

1) Mars – Mariner 4

Planeta Mars láká lidi od pradávna. Možná pro svůj nápadně oranžový odstín na obloze, nebo tím, jak je blízko Zemi. Každopádně pomocí dalekohledů se toho o Marsu mnoho nevědělo. Astronomové si všimli, že má polární čepičky, které mění svoji velikost a správně tušili, že by mohlo jít o vodní led (byť na zimu zde vymrzá i led z oxidu uhličitého). Když pak čepičky mizí, představovali si, že voda odtéká do jižních oblastí, kde je rozváděna marťanskými kanály. Jejich nejslavnější éra byla v 19. a na počátku 20. století, kdy se při pozorování těmi největšími čočkovými dalekohledy na světě zdálo, že malé skvrnky na jeho povrchu jsou propojeny sítí čar. Ukázalo se to jako optický klam, ale dlouho nebylo jasné, jak přesně povrch vypadá.

S příchodem radarových vln jsme mohli lépe odhadnout, jaké vlastnosti povrch má. Ukázalo se, že jde o chladnou poušť. Teprve kosmické sondy přinesly definitivní vyřešení záhady kanálů na Marsu, ale přinesly i mnoho otázek a překvapení.

A první sondou, která nám ukázala Mars zblízka, byl Mariner 4. Právě toto výročí snímkování Marsu před 60 lety vedlo k napsání tohoto článku. Nejblíže Marsu se sonda Mariner 4 ocitla 14. 7. 1965. Vědci byli dychtivi nových poznatků a fotografií. Dokonce natolik, že když přicházel postupně první snímek, nebylo jej hned možné zobrazit na počítači. Z došlých dat v podobě čísel tedy vědci kolorovali, jak bude asi vypadat první fotografie. Doslova vybarvovali, co je asi kosmický prostor, co povrch Marsu a jednotlivé odstíny, které sonda nasnímala na povrchu Marsu. Tyto odstíny pak reprezentovaly různé povrchové útvary.

Pokud si tuto kresbu, která byla připevněna na zdi převedeme do čtvercové podoby, můžeme porovnat, nakolik tato slavná kresba sedí na pozdější interpretaci dat počítačem.

Každopádně další fotografie přinesly důležitou odpověď na to, co tvoří povrch Marsu. Jsou to převážně krátery, které se hezky zobrazily už na fotografiích Marineru 4. Přestože další Marinery vyfotografovaly na povrchu útvary, jako je známá tvář nebo pyramidy, ukázalo se, že je to jenom hra stínu a světla a že Marťani opravdu neexistují.

Mars je přesto právem hlavním cílem našich výprav Sluneční soustavou a na jeho povrchu dnes máme nejdokonalejší robotické laboratoře všech dob, Curiosity a Perseverance. Fascinující snímky a videa z jejich přistání máme ještě v živé paměti, ale to už přesahuje obzory našeho článku, který se zaměřil pouze na TOP 5 nej snímků planet Sluneční soustavy.

Mimo pořadí – Země – Lunar Orbiter a Voyager 1

Přijde mi škoda se rozloučit bez pohledu na jediný svět, o kterém bezpečně víme, že jej obývá život. Právě snímky ostatních planet nám jasně ukázaly, jak křehká je hranice mezi planetou vhodnou pro život a pustým ledovým nebo horkým světem. Ale v poslední době se náš pohled na obyvatelnost vesmíru dost mění, takže se k tomuto tématu určitě ještě v některém z TOP 5 vrátíme.

Snímků naší planety z kosmického prostoru je mnoho a máme i řadu nej. Vybral jsem pro úvodní obrázek tohoto článku první snímek Země vycházející nad okrajem Měsíce, jak jej zachytila 23. 8. 1966 sonda Lunar Orbiter 1. V roce 2008 v rámci projektu záchrany a vylepšení dat ze sondy (Lunar Orbiter Image Recovery Project) ho vytvořilo výzkumné středisko NASA Ames. Jde zřejmě o první záběr celé naší planety a navíc první, kde je zachycena od Měsíce. Je to opravdu unikátní kus historie a byla by škoda ho zde nemít.

Přes všechnu krásu tu ale máme ještě jednu unikátní fotografii Voyageru 1. Naši planetu jako nepatrnou bledě modrou tečku. Přikládám na závěr dechberoucí komentář Carla Sagana k této fotografii.

Pokud nevládnete anglicky, stáhněte si k videu ještě srt soubor s českými titulky, které jsme k výročí vytvořili a po spuštění ve VLC nebo MPCHC se vám titulky automaticky přehrají.

Zdroje informací:
https://www.planetary.org/space-images/uranus-and-neptune
https://www.planetary.org/articles/3171
https://www.planetary.org/space-images/piomosaicimprovedc
https://www.planetary.org/space-images/mariner_mercury_stryk_outboundhires1f1
https://www.planetary.org/space-images/venus-in-widescreen
https://science.nasa.gov/mission/mariner-4/
https://www.planetary.org/space-images/mariner-4-image-catalog
https://lightsinthedark.com/2018/03/07/our-first-close-up-images-of-mars-from-space-were-hand-colored-with-crayons-true-story/
https://en.wikipedia.org/wiki/Lunar_Orbiter_Image_Recovery_Project

Zdroje obrázků:
https://planetary.s3.amazonaws.com/web/assets/pictures/20190305_uranus-neptune-comparison.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/archive/a/ad/20070623161301%21Pioneer_10_jup.jpg
https://planetary.s3.amazonaws.com/web/assets/pictures/20120908_piomosaicimprovedc.jpg
https://planetary.s3.amazonaws.com/web/assets/pictures/20120908_mariner_mercury_stryk_outboundhires1f1.jpg
https://planetary.s3.amazonaws.com/web/assets/pictures/venus-in-widescreen.jpg
https://www.lpi.usra.edu/publications/slidesets/venus/images/03.gif
https://lightsinthedark.com/wp-content/uploads/2018/03/1436318436370.jpeg
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2023/03/nssdc_m04_11ea.jpg
https://assets.science.nasa.gov/dynamicimage/assets/science/psd/lunar-science/2023/08/earthise_old_new_1200.jpg?w=1200&h=1297&fit=clip&crop=faces%2Cfocalpoint