Když se 11. října 1964 otevřela vrata montážní haly MIK a z jejích útrob byla vytlačena nosná raketa, zdálo by se, že není důvod k velké nervozitě. Takovýchto vývozů již Bajkonur zažil mnoho, ovšem tentokrát to bylo něco trochu jiného. Na špici nosiče totiž čekala na svou chvíli loď 3KV No3. Její palubu již neměly zabydlet antropometrické figuríny, nýbrž živí lidé – poprvé se měla do vesmíru vydat vícečlenná posádka. Trojice kosmonautů již několik dní předtím provedla poslední „posezení“ v kabině, aby se ujistila, že vše je na svém místě, nyní se do útrob lodi podívá až poté, co bude raketa vztyčena na rampě. Posádka ve složení Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov se měla vydat na misi, která, co se rizik týče, neměla v pilotované kosmonautice obdoby. A je naprosto pochopitelné, že všichni, kdo se na realizaci tohoto letu podíleli, měli na srdci obrovský kámen. Nejvíce to platilo o muži, který hrál v celém kolotoči sovětského kosmického programu ústřední roli. Sergej Koroljov se sice snažil nedávat svou nervozitu najevo, nicméně jeho okolí nemohlo uniknout, že tentokrát přípravy ke startu hlavní konstruktér prožívá obzvláště intenzivně…
Trojčata na orbitě
Koroljovova nervozita se promítla i do jeho jednání. Odpoledne v den vývozu proběhlo tradiční setkání kosmonautů s bojovým odřadem, který připravoval stroj ke startu. Poté se Koroljov vydal výtahem k lodi samotné, aby s trojicí mužů provedl „poslední instruktáž“. Všem okolo bylo podivné, že by Sergej Pavlovič měl dávat instruktáž posádce, v níž byl Konstantin Feoktistov. Tedy muž, který Voschod a všechny jeho systémy, zvláštnosti a osobitosti znal lépe než Koroljov sám. Nikdo však neřekl nic, každý věděl, že hlavní konstruktér prostě potřebuje sám sebe uklidnit, a k tomu mu nejlépe poslouží společnost kosmonautů.
Nervozita a napětí však hledají vždy cestu ven a nejinak tomu bylo i onoho dne. Přibližně hodinu a půl před setkáním kosmonautů s personálem na rampě vyšlo najevo, že nefunguje vysílač telemetrického systému Tral. Vážený čtenář se nepřehlédl, skutečně, systém Tral zlobil již během pozemních testů v montážní hale. Tehdy se ovšem jednalo o systém na lodi, nyní se porouchal Tral na třetím stupni nosné rakety. Vedoucí 1. testovacího direktorátu Anatolij Kirillov, pod jehož kompetenci spadala příprava rakety a její testování, pronesl směrem k přítomnému Alexeji Bogomolovovi, že by měl jít tuto zvěst sdělit Koroljovovi sám, protože on, Kirillov, kvůli Bogomolovovi neponese vlastní kůži na trh.
Zdroj: wikipedia.org
Bogomolov ale naprosto neodhadl situaci a až v podvečer kolem šesté hodiny dorazil do Koroljovovy pracovny v montážní hale, načež nenuceně pronesl, že defekt, který byl objeven před více než třemi hodinami, nebude potřebovat příliš mnoho času na opravu, pouhých deset minut. Jeho nonšalance však otevřela stavidla nashromážděné Koroljovovy úzkosti a stresu. Tentokrát se nejednalo o typický „koroljovský“ výbuch, na jaký byli všichni zvyklí. Hlavní konstruktér zcela popustil otěže svým emocím a častoval nešťastného Bogomolova nejrůznějšími výrazy, včetně „sraba“ a „spratka“. Mezitím z rampy telefonoval Kirillov, který informoval Koroljova, že výměna vysílače bude trvat hodinu. To rozběsněného hlavního konstruktéra pobídlo k tomu, aby celou tirádu směrem k nešťastnému Bogomolovovi ukončil slovy „Nechci a nebudu s tebou v jedné místnosti! Zmiz mi z očí!“ Podle očitých svědků Koroljov nikdy předtím nebyl takto rozlícený a pro přítomné byl celý výstup velmi nepříjemný, byť byli pouze v pozici svědků. Sergej Pavlovič nicméně vždy dokázal velmi dobře oddělit svůj hněv od práce, kterou bylo zapotřebí udělat, takže po čtvrthodině již byl opět v normální náladě a telefonicky informoval šéfa vojensko-průmyslové komise o nastávajícím termínu startu.
Zatím se kosmonauti chystali na zítřejší velkou chvíli. Hlavní i záložní posádka seděly okolo velkého stolu v jedné z místností montážní haly a naposledy procházely letový plán. Během té doby k nim neustále přicházeli nejrůznější pracovníci s posledními radami, doplněními a malými změnami, jež bylo třeba zanést do plánů. Mezi tyto lidi se přimotal jakýsi pracovník KGB. Když se dostal k Vladimiru Komarovovi, vytáhnul pistoli a chtěl ji kosmonautovi předat, prý „pro každý případ“. Když to konsternovaný Komarov odmítnul, dotyčný pronesl cosi ve smyslu – prostě mi tady podepište převzetí a pak si s ní dělejte, co chcete. Komarov tedy podepsal, aby měl od neodbytného tajného pokoj, položil pistoli na stůl a posléze na ni v soustředění na letový plán zapomněl. Jenže téměř každý nově příchozí, dorazivší s dalšími připomínkami a radami, bral pistoli do ruky, prohlížel si ji a někteří s ní dokonce mířili jeden na druhého. Po chvíli se neudržel Georgij Katys a když ke stolu přišel jiný „tajný“ jménem „Gavril“, kterého ovšem Katys z dřívějška znal, řekl mu: „Vidíš tu hračku? Bere ji do ruky každý, komu se zachce a jestli náhodou spustí a kulka vletí do někoho z posádky, kdo myslíš, že za to bude zodpovědný?“ Oslovený okamžitě nacvičeným pohybem pistoli uchopil a schoval do kapsy. Katys později vzpomínal, že od té doby se k němu „Gavril“ choval s velkým respektem.
Kosmonauti hlavní posádky přenocovali v malém domku, v němž před startem spali všichni kosmonauti Vostoků. Feoktistov se zabydlel na posteli, na níž o tři a půl roku dříve trávil poslední noc před startem Gagarin, Komarov se uložil na postel dříve určenou pro náhradníky a Jegorov musel vzít zavděk lůžkem ve vedlejším pokoji. Předtím, než se trojice uložila ke spánku, přišel do domku Koroljov. Tradiční krátká procházka s kosmonauty pro něj byla osvědčeným způsobem, jak na chvíli odbřemenit mysl od dění na rampě a současně jak nabrat sil a optimismu od budoucích kosmických cestovatelů…
V noci z 11. na 12. října klesla teplota na Bajkonuru k -8 až -10 °C a ráno bylo křišťálově čisté, s vysokou oblačností, lehkým větříkem a dohledností více než 20 kilometrů. O půl sedmé ráno místního času byla posádka probuzena a po ranní toaletě, lékařské prohlídce a snídani z tub kosmonauti přejeli do montážní haly MIK, kde měly proběhnout jejich závěrečné přípravy.
Tentokrát se trojice obešla bez skafandrů, jejichž oblékání a kontrola hermetičnosti zabírala u předchozích startů poměrně hodně času. Místo toho kosmonauti jednoduše oblékli bílé bavlněné spodní prádlo se snímači fyziologických funkcí, lehké sportovní kombinézy, následně byly na aparatuře „Vega“ zaznamenány pomocí zmíněných snímačů jejich fyziologické funkce, byla provedena kontrola funkčnosti komunikačních čepiček a bylo hotovo. Zatímco u Vostoků podobná příprava zabrala více než dvě hodiny, nyní byli Komarov, Feoktistov a Jegorov hotovi již hodinu po příjezdu do MIKu, přičemž oproti rozpisu měli náskok více než půl hodiny. Jejich předčasnému odjezdu na rampu zabránil telefonát od Koroljova, který sděloval, že se objevila drobná závada na raketě. O jakou závadu se mělo jednat všechny zdroje mlčí, nicméně faktem je, že v 9:30 se v místnosti objevil Koroljov osobně a podle jeho výrazu bylo znát, že je relativně klidný. Poté, co se ujistil, že je trojice kosmonautů v dobré psychické i fyzické pohodě, odjel zpátky na rampu. Nedlouho po něm se k místu startu vydal i autobus s kosmonauty.
Zdroj: drewexmachina.com
V 10:15 se nedaleko rakety odehrála opět tradiční ceremonie s hlášením velitele předsedovi Státní komise o tom, že posádka je připravena k letu. Po nezbytných objetích a polibcích s přítomnými (prazvláštní kolorit, ovšem v ruské kultuře zcela běžný) se trojice odebrala k výtahu. Tam se museli kosmonauti na chvíli rozdělit. Výtah totiž nebyl určen pro více než dvě osoby. Jako první tedy ke vstupu do lodi putovali Feoktistov a Jegorov, pak „ve druhém turnusu“ následoval Komarov a šéfkonstruktér Voschodu Jevgenij Frolov.
Na nejvyšším patře obslužné věže si kosmonauti svlékli teplé bundy a vyzuli boty a v pořadí Jegorov-Feoktistov-Komarov se postupně nasoukali do těsné kabiny lodi 3KV No3. Bylo 10:35 místního času, tedy 8:35 času moskevského, když byli kosmonauti usazeni, jejich bezpečnostní popruhy zapnuty a dotaženy a komunikační čepičky a vývody z biomedicínských čidel připojeny k palubní aparatuře.
Když do startu zbývala hodina, rampa se pomalu vyprázdnila. U rakety zůstali pouze Jurij Gagarin, Sergej Koroljov, Anatolij Kirillov, Nikolaj Kamanin a vojáci z bojového odřadu, kteří končili poslední práce na přípravě nosiče. Nervozita se dala krájet, podle Kamaninových vzpomínek se k němu Koroljov opakovaně obracel se slovy: „Nikolaji Petroviči, bojíš se? Co naděláš, já se taky celý klepu.“ Všichni věděli, že tento start mírou rizika dalece přebíjí všechny předchozí vzlety kosmických lodí s posádkou. Navíc nyní nešlo o jeden, ale hned o tři životy…
Ve 12:30:01 místního času (10:30:01 moskevského času) se raketa odpoutala od rampy. Nezvykle okrášlená – třetí stupeň byl ozdoben velkou černobílou šachovnicí – se stále rychleji zvedala k obloze. Ona šachovnice nebyla na ozdobu, měla usnadnit sledování úhlových rychlostí třetího stupně poté, co bude odhozen. Na palubě tento okamžik měli sledovat na miniaturní obrazovce před sebou kosmonauti, současně byl záběr z kamery na přístrojovém úseku lodi přenášen i k pozemním sledovacím stanicím.
Zdroj: drewexmachina.com
V bunkru řízení startu panovala tísnivá atmosféra a přítomní prožívali každý milník startu. Konec práce prvního stupně… zážeh třetího stupně a konec práce stupně centrálního… A konečně 523. sekunda, během níž utichl motor třetího stupně. O dvě sekundy později kosmonauti ucítili úder do zad a telemetrie pozorovatelům na Zemi potvrdila, že Voschod se oddělil od třetího stupně a samostatně letí po oběžné dráze.
V bunkru se rozlehlo kolektivní vydechnutí. Nejnebezpečnější fáze celé mise dopadla na jedničku a nyní se mohli dát do práce komisaři Mezinárodní aeronautické federace, aby zaznamenali nové rekordy. Voschod se pohyboval po dráze 177,5 x 408 km, což bylo do té doby nejvyšší apogeum dosažené strojem s posádkou na palubě. Také hmotnost byla rekordní: kosmická loď vážila 5 320 kg.
Během celé periody navedení na dráhu udržoval s lodí spojení Jurij Gagarin, kterému ihned po oddělení lodi Komarov zahlásil, že spolu s Feoktistovem a Jegorovem pozorují odlétající třetí stupeň rakety. Tentýž obrázek bylo možné sledovat i v bunkru na televizní obrazovce. Pak se kosmonauti mohli pustit do plnění letového plánu, který byl, jak později připustil Konstantin Feoktistov, možná až příliš ambiciózní. Podle jeho vzpomínek se dokonce ani při přípravě před letem nepodařilo trojici vždy kompletně vyplnit zadanou práci, nicméně vždy převládlo mínění, že „během letu to nějak doženeme“. Asi je zbytečné konstatovat, že tato představa byla velmi naivní.
Na prvním obletu provedl Jegorov lékařskou prohlídku posádky a trojice znovu posnídala. Druhý oblet byl ve znamení pozdravů účastníkům olympiády v Tokiu. Na dalších obletech pak Jegorov prováděl odběry krve, měření krevního tlaku a podle speciálních tabulek se také charakterizovala práceschopnost posádky v prvních hodinách letu. Kosmonauti spali „na směny“, jako první se pokusil na pátém obletu na přibližně půl druhé hodiny zadřímat Komarov. V těsné kabině se dvěma kolegy provádějícími pozorování a experimenty a hovořícími mezi sebou a se Zemí to ovšem byl spánek prachimzerný, pakliže se vůbec nějaký konal.
Není divu, že Komarov nebyl nijak zvláště rozespalý, když měl následně na šestém obletu provést ruční orientaci kabiny. Z dnešního pohledu je naprosto šílené ihned po spánkové periodě naplánovat tak klíčovou aktivitu, jakou je právě orientace lodi. Tento bod letového plánu současně sloužil i jako prověrka návyků Vladimira Komarova s tím, že pokud na závěr letu selže automatika, bude muset kosmonaut právě pomocí ruční orientace kabinu orientovat tak, aby byla ve správné poloze pro brzdicí zážeh. A už vůbec nedává smysl fakt, že právě během tohoto cvičení měl naplánován odpočinek Boris Jegorov.
Poměrně hodně času kosmonauti věnovali nejrůznějším provoláním k rozličným národům, jež byly naplánovány na dobu, kdy Voschod nad danými státy přelétal. Trojice také vedla televizní reportáž z paluby lodi, samozřejmě pouze pro vybrané diváky – členy Státní komise a další přítomné na sledovacích stanicích.
Každý z trojice měl vlastní pole působnosti, Boris Jegorov měl k dispozici baterii testů a aparatur, kterými mohl například mapovat práci svalů rukou, přístroj „Edelvajs“ zase umožňoval elektrickým proudem v řádu mikrovoltů dráždit vestibulární aparát, v plánu bylo také testovat barvocit, světločivost, změny písma ve stavu beztíže a podobně. Aparatury „Vega-2“ a „Polynom“ zase registrovaly fyziologické funkce.
Konstantin Feoktistov měl samozřejmě největší zájem na sledování chování svého „strojového dítěte“, tedy samotné lodě Voschod. Současně měl v gesci i pozorování zemského povrchu a fotografování. Ve srovnání s předchozími kosmonauty působilo trochu zvláštně, když si pro sledování povrchu a horizontu nasadil na oči brýle.
Zdroj: dzen.ru (kredit: RGANTD)
Provedl také první cílený experiment, který se věnoval chování tekutin v podmínkách mikrogravitace. Ve dvou průhledných nádobách se nacházela kapalina a plyn. V plánu bylo nádobami zatřást a sledovat, jakým způsobem a jak rychle se obsah dostane do stabilního stavu. Ukázalo se ale, že obsahem nádob již předem „zatřáslo“ vypnutí motoru třetího stupně rakety. Kapalina se s plynem promísila do pěny a podle všeho nemínila tento stav nijak měnit.
Vladimir Komarov coby velitel měl na starosti hlavně dohled nad funkcí lodi, orientaci a časové mapy destabilizace lodi a její opětné stabilizace při změnách orientace. Pozoroval také zemský povrch v různých podmínkách osvětlenosti, prováděl evaluaci možností vyhledávání útvarů na zemském povrchu a také posuzoval možnosti vizuální orientace.
Podle všeho nikdo z trojice netrpěl vážnějšími symptomy adaptace na mikrogravitaci. Když například Feoktistov na počátku letu potřeboval vyjmout fotoaparát ze schránky za sedadly, odpoutal se, otočil se ve vzduchu obličejem dolů a fotoaparát bez potíží vytáhl. V jeden moment si dokonce s Jegorovem vyměnili místa, protože lékař si postěžoval, že je mu chladno, patrně od iluminátoru.
Zásoby byly ve Voschodu poměrně skromné – vzduch, voda a jídlo na tři dny, avšak nominálně byl let rozpočítán na jeden den. Vzhledem k tomu, že trojice neustále bojovala s časem a také bylo stále na co se dívat a co pozorovat, snažila se posádka několikrát umluvit odpovědné činovníky, aby byla mise prodloužena alespoň o den. Poprvé se o to pokusil na čtrnáctém obletu Feoktistov. Zatímco Komarov a Jegorov spali, s Konstantinem Petrovičem se po rádiu bavil Sergej Koroljov. Feoktistov navrhnul let prodloužit, Koroljov o tom však nechtěl ani slyšet.
Když se velitel a lékař probudili, Feoktistov jim o svém rozhovoru s Koroljovem řekl. Současně navrhnul, že by mohl Komarov učinit totéž, tentokrát malinko oficiálněji. Velitel sice nad návrhem neprojevil zvláštní nadšení (velmi dobře věděl, že každá minuta nad plán přináší nová a výraznější rizika), nicméně Feoktistovovi vyhověl. „‘Dvacátý’, já Rubín,“ oslovil jeho volacím znakem Koroljova. „Při plnění programu letu jsme se setkali s mnohými zajímavými jevy. Bylo by dobré získat o nich více informací.“ Koroljov velmi dobře pochopil, co tím Komarov míní, trval však na svém. Návrh odmítnul slovy Shakespearova Hamleta: „Souhlasím s vámi v tom, že ‚Jsou věci mezi nebem a zemí, milý Horácio, ale všechny není člověku souzeno poznat,‘ Rubíne. Proto budeme plnit předem naplánovaný program.“
Krátce před touto konverzací se odehrál ještě jeden rozhovor související s misí Voschodu, nikoli však mezi Zemí a oběžnou dráhou, nýbrž mezi dvěma pozemskými telefonními stanicemi. Zajímavostí tohoto rozhovoru bylo, že byl svého druhu poslední a že ani v nejmenším nedával tušit, co jednoho z protagonistů za pouhých několik hodin čeká. Stejně jako se ke konci chýlil let první vícečlenné posádky, nenápadně, avšak rychle a neodvratně spěla ke svému konci i jedna éra…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2014/10/Voskhod_1_003.jpg (kredit: RKK Energija)
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Bogomolov_AF.jpg
https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2014/10/Voskhod_1_006.jpg
https://i0.wp.com/www.drewexmachina.com/wp-content/uploads/2014/10/Voskhod_1_004.jpg
https://avatars.dzeninfra.ru/get-zen_doc/57035/pub_64db3911e2099b32cce39255_64de287be4ad755a469b768e/scale_1200 (kredit: RGANTD)
Je úžasné, jaké podrobnosti včetně emocí se dochovaly v tom striktně řízeném státu.
Stát je stát a lidé jsou lidé. A naštěstí si všichni neodnesli své postřehy a vzpomínky na onen svět, takže je z čeho čerpat. 😉
Mě fascinujete, odkud ty neskutečné detaily vyhrabáváte, musí to být šílená práce.
Máte mou poklonu.
Díky moc, naštěstí zdrojů je poměrně hodně, chce to jen vědět, kde hledat a kam sáhnout. 😉
Jak vidno, Koroljov nebyl žádný „dobrácký táta“, jak působí na fotkách (cenzura?). Nadprůměrný konstruktérský talent, ale mizerný manažér, který své emoce ventiluje řvaním po podřízených. Pokud sedíte v kabině kosmické lodi, to co opravdu nechcete je, aby váš život závisel na vystresovaném technikovi, který právě dostal „kapky“. Navíc v rusku, kde nelibost nadřízeného nemusí skončit odebranými prémiemi nebo vyhazovem, ale taky třeba gulagem. To pak v „nižších patrech“ panuje opravdu dělná atmosféra. Nabízí se srovnání s Eugenem Kranzem a jeho vystupováním při letu Apolla 13.
Navíc mezi řeči trousí poznámky o tom, že projektu moc nevěří („… já se celý klepu…“). Tyhle drby se šíří rychlostí světla a vytvářejí „ideální“ pracovní prostředí.
Seriál je fundovaným vhledem do skutečného zákulisí ruské kosmonautiky a odpovědí na to, proč dnes dopadá tak jak dopadá.
Jen mám trochu pochyby o té „veselé historce z natáčení“ o „Gavrilovi“. Vykreslovat KGB jako spolek hlupáků nemůže být vzdálenější skutečnosti (viz aktuálně Vajgl sedící v Kremlu). Pokud by byl nějaký civil tak naivní, že by kritizoval kágébáka, určitě by si nezískal jeho respekt, ale exkurzi v Lubjance.
Podle toho, co je v článku, tak Gavrila ani KGB nekritizoval, ale v podstatě jen poukázal na nebezpečný předmět na pracovišti a Gavril pistoli uklidil. Spíš ta historka ukazuje na to, že nikdo z civilů se neodvážil zbraň uklidit do skříně, šuplíku nebo někam, kde by nebyla na očích, protože nejspíš něvěděl čí je a mohl by být potrestán za to, že se ji pokusil ukrást a ozbrojit se. Kdyby se něco stalo, průšvih by měl Komarov, protože podepsal, že je jeho a nechat zbraň ten tak pohozenou je proti předpisům snad všude. Takhle to KGB zametla pod koberec, což uměla vždycky dobře a výjimečně to bylo i pro obecné dobro.
Je to samozřejmě spekulace. Katys si to také mohl celé vymyslet.
A nebo je možné, že „Gavril“ byl z té „hodné KGB, co nešikanovala lidi“. A tak jej ani ve snu nenapadlo podat si Komarova, pana kosmonauta, který za zbraň odpovídal, protože mu závist byla veskrze cizí. Místo toho zahořel respektem a vděkem k nějakému civilovi, protože… protože co? Přijde mi, že vděčný by mohl být akorát Komarov tomu „Gavrilovi“, že si to teda nechal pro sebe. A stejně tak Katys.
Proč by KGB zametala pod koberec Komarovův průšvih? A nebylo by logičtější, kdyby šel Katys za Komarovem?
Ale to je jen tak hodně na okraj. Chápu, že článek je o něčem jiném. Jen mě to zaujalo a nedává mi to smysl.
Samozřejmě to mohla být smyšlenka, ale pokud nebyla, tak by dávalo smysl, že Katys nešel za Komarovem (protože nevěděl, že je to jeho pistole). „Gavril“ taky nemusel mít motivaci k tomu se vozit po Komarovovi a komplikovat tím celý pilotovaný program. Aby si to obhájil u nadřízených, tak by asi musel najít o dost větší průšvih než pistoli zapomenutou na stole. A že pak „Gavril“ Katyse respektoval? To mohlo být samozřejmě přehnané, ale klidně mohl „Gavril“ ocenit, že se tam někdo zajímá o bezpečnost programu a má odvahu to řešit. Pocit, že mohl být užitečný během uklízení toho problému, mohl být taky fajn (předpokládám, že se tam ti KGBáci museli docela nudit). Nějaká tichá páka na Komarova se mohla hodit taky.
Pánové Radime a Vojto – tohle všechno vy poznáte z několika málo vět v článku? 😀
Nepoznal jsem nic. Jen mi to nedávalo smysl a možná proto mě zaujalo.
Vzhledem k tomu, že byl Koroljov svými podřízenými téměř bezvýhradně uctíván a milován, mizerným manažerem rozhodně nebyl. A že občas vybuchl – to rozhodně, všichni však věděli, o co jde a byli vcelku v klidu. Ten výstup s Bogomolovem byl podle všeho první, kdy to přehnal.
Co se týče těch pochybností – je normální nějak ventilovat ohledně projektu, do kterého byl okolnostmi a vedením státu přímo či nepřímo dotlačen.
Stran pistole – čerpám z memoárů Katyse a dokážu si představit, že kosmonauti měli takový status, že z čistě lidského hlediska měli před nimi i agenti KGB jistý respekt…
To, že vedoucí jakéhokoliv týmu, který nezvládá své emoce a vylévá si je na svých podřízených je mizerný vedoucí je obecně platné pravidlo managementu. V takové atmosféře se dobře necítí nikdo, natož aby byl v klidu. Někdo se bojí, někdo zuří a někoho to otráví. Pohoda klídek určitě ne.
Jestli ho podřízení milovali si netroufám tvrdit. Ale je pravda, že rusáci mají hodně svérázný vkus, pokud se týká idolů.
Nikde jsem nepsal o pohodě a klídku, mimo to Koroljov nebyl a není jediným šéfem, který dokáže vybuchnout, přesto je uznáván a ctěn. A není to jen záležitost Ruska.
Pokud se týká vztahu KGB ke kosmonautům.
Kosmonauti byli pro KGB „zájmovou skupinou“. Byli vzdělaní, úspěšní, populární a požívali (na sovětské poměry samozřejmě) značnou míru nedotknutelnosti a svobody. Často se dostali i do zahraničí, včetně Západu. Pro agenta tajné služby v diktatuře noční můra s červeným hadrem. Vzbuzovali u nich celou škálu pocitů, ale obdiv, respekt opravdu ne.
Pokud by se onen incident opravdu stal (a já teď o tom čím dál víc pochybuju), znamenal by jediné. Minimálně zápis ve složce, kterou KGB vedla na Komarova s potenciálem možného budoucího „vytěžení“.
Přetrvávající naivita vůči tajným službám diktatur mě vždycky překvapí. Rusko (Navalnyj, Skripal, Vrbětice), Čína (Honkong, Covid, Sanghaj). Tohle nepadá z nebe.
Předpokládám, že jsi s nějakým agentem osobně hovořil, když víš, jaké pocity kosmonauti u KGB vzbuzovali.
Myslím, že celá tahle debata je zbytečně nafouknutá, osobně ji mám za ukončenou.
Mluvil jsem přesně s tolika agenty KGB jako ty.
Svůj názor na jejich morální profil jsem si vytvořil na základě vzpomínek jejich obětí, dokumentů a práce analytiků, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají.
Nafouknutá? Mě prostě zaujal „veselý příběh z natáčení“, který mi přijde hodně přitažený za vlasy a nelogický. Teď jen koukám, že jste to dovedli až k poučování o lidskosti KGB. Viz Tomova věta „Byli to taky jen lidi“.
Pro mě rozhodně zajímavý pohled do české duše. Jsem za něj docela rád. A btw., nikoho přece nenutím, aby na mě reagoval.
Nevsiml jsem si ze by Koroljev byl nejaky cholerik. Ale pokud se jednalo o neco tak zavazneho docela ho chapu. Nevim kolik lidi a jak dlouho ridite Vy, ale i me se parkrat stalo ze jsem na podrizene zvysil hlas. Bez vyjimky v pripade ze neuposlechli jasne dany prikaz a zpusobili tim nejaky zavazny problem.
Navic ja jeste pamatuji dobu kdy jsem chodil na praxi pred temer 40 lety a to na sebe soudruzi rvali kazdy den. Takze se to musi brat take v kontextu doby. Nerikam ze to je spravne. Ale deje se to a nedela to z clovkea automaticky mizerneho manazera.
Co se KGB tyce – on ne kazdy kdo tam delal musel byt „magor“. Byli to taky jen lidi a asi normalni je kdyz nekdo upozorni na takovou pitomost, tak se zachovat jak se ten clovek zachoval. Jasne, mohl to byt „magor“ a delat problemy, ale jak rikam, ne vsichni musi byt takovi. Navic nezapomente ze se pohyboval mezi „Hrdiny Sovetskeho Svazu“.
paradny diel, dakujeme..
.. a priklonil by som sa k tomuto nazoru s dodatkom tak ako vtedy komunisticki zvazaci hladali problemy kde neboli, v dnesnej dobe to mame rovnako s progress\lib zvazakmi..
Díky! A já bych se přiklonil k tomu, abychom už politiku nechali spát. Beztoho je jí kolem v dnešní době až nad hlavu… 🙂
Tak to nejste moc všímavý. „Koroljovovské výbuchy“ byly pověstné. Narazíte na něj v každém důkladnějším textu. Viz třeba článek výše.
To že po sobě soudruzi rádi řvali a kam to dovedlo centrálně plánovanou ekonomiku jen potvrzuje, že se jednalo o možná efektní, ale určitě ne efektivní manažerský styl.
K relativizaci KGB nemám co dodat. Je to smutné.
Čte se to jedním dechem. Jako velmi dobrá detektivka. Obdivuji vaše znalosti a umění je čtivě předat.
Mockrát děkuji, pakliže je to tak, můj záměr se podařil. 😉
Skvělé čtení, jako obvykle smekám a moc děkuju. A zdravím z Krkonoš 🙂
Moc děkuji a zdravím taktéž! 😉
Je zajímavé si najít význam slova iluminátor.
To bezesporu. Jedním z významů je osvětlovací prvek. Termín „iluminátor“ tak, jak jej používám já, byl do češtiny přejat před několika desítkami let a běžně se vyskytuje v dobové literatuře. A protože jsem na něj u ruských lodí a stanic zvyklý, používám jej dál. 😉