Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…

​
​Do jedenadvacátého století…

Rozpad Sovětského svazu a nová politická a ekonomická realita byly něčím, co zasáhlo nejen běžné obyvatele bývalého komunistického impéria, ale také organizace a firmy, jež v jeho rámci fungovaly. Výjimkou nebyl ani kosmický průmysl. Jako mávnutím kouzelného proutku se někteří dodavatelé ocitli na území cizích států a neblahá hospodářská situace začala kazit vzájemné vztahy. Tam, kde předtím bez problémů probíhaly práce na základě podání ruky, byly nyní vyžadovány zálohy v tvrdé měně a termíny dodávek se natáhly na neúměrně dlouhou dobu. A stranou těchto problémů nezůstaly ani KB Saljut a Chruničev.

Nad hlavami občanů Ruska stále ještě coby součásti komplexu Mir létaly moduly 77KS založené na bázi lodi TKS, respektive bloku FGB, nicméně vedoucí pracovníci Saljutu a Chruničeva se rozhlíželi po dalších možnostech, jak udržet svůj podnik a projekt TKS naživu. A v roce 1993 jim spadl do klína hotový poklad – Spojené státy začaly jednání s ruskou stranou o možném spojení plánované americké orbitální stanice Freedom a ruské stanice Mir-2 do jediného společného projektu.

Problém však byl v tom, že zpočátku nikdo nepočítal se zapojením KB Saljut a Chruničeva mimo využití raket Proton pro vynášení ruských modulů společné stanice. Představitelé Saljutu se pokusili během společných jednání „prodat“ loď TKS, tedy spíše modul FGB s tím, že plánovaná stanice je příliš velká, než aby byla zásobována pouze loděmi Progress. FGB se jevil být v tomto ohledu ideálním prostředkem s dostatečnou kapacitou pro rozvoj a udržení stanice. To ovšem nebylo po chuti konkurenci. Zástupci NPO Eněrgija toto téma shodili ze stolu s tím, že snížení počtu vyráběných Progressů by mělo neblahý vliv také na výrobu pilotovaných Sojuzů a toto řešení tedy nepřipadá v úvahu. Proponenti FGB se však nevzdávali a pokusili se loď do projektu zakomponovat jinou cestou.

Nová idea předpokládala inkluzi modulů založených na FGB coby plnohodnotných komponentů stanice, nikoli jen coby doplňkových modulů, jako tomu bylo v případě Miru. Tam, kde by podle návrhu zástupců NPO Eněrgija měly figurovat dva moduly z jejich dílny, stačil by jeden velký modul založený na bázi FGB. Pro Eněrgiji samozřejmě ani to nebyl úplně ideální stav, proto když chruničevští přišli se svým návrhem, snažili se jej pracovníci Eněrgije zahrát do autu. Jediným dokumentem, který v té době (léto 1993) krom jiného zmiňoval FGB jako možnou součást stanice již přejmenované na „Alpha“, tak byla sedmatřicetistránková zpráva o budoucích potenciálních možnostech zapojení ruského hardwaru.

Situace se změnila na podzim téhož roku. Během jednoho z jednání nakreslil Sergej Šajevič, jeden z představitelů KB Saljut, na ubrousek jednoduchý náčrt sekvence postupné stavby, který znázorňoval možnost využití tahače a současně energetického modulu založeného na FGB coby prvního komponentu komplexu. Realizace takové sekvence poměrně elegantně řešila tehdejší rozpory, které panovaly mezi ruskou a americkou stranou. Američanům se návrh zalíbil natolik, že náčrt připojili k oficiální dokumentaci z jednání.

Problémy ovšem dělala opět ruská strana. Podle ruských vyjednavačů se tahač FGB Američanům líbil hlavně proto, neboť řešil jejich vlastní problémy a požadavky na paralelní vývoj a výrobu modulů. „Jestli chcete, postavte si modul za vlastní peníze,“ znělo resumé Rosaviakosmosu směrem k Saljutu a Chruničevu. Situace byla i nadále extrémně složitá, Šajevičovi a jeho kolegům se však podařilo protlačit kontrakt s Američany na 25 milionů dolarů, který zajišťoval zhotovení maket a některé prvotní práce na výrobě modulu. Když byly tyto peníze vyčerpány, práce se dočasně zastavily, nicméně v září 1994 se NASA rozhodla, že bude financovat kompletní stavbu modulu prostřednictvím firmy Lockheed-Martin částkou 250 milionů dolarů. FGB je tak sice ruské provenience a je součástí ruského segmentu stanice, avšak vlastníkem je NASA.

Moduly byly stavěny hned dva, neboť životnost modifikovaného FGB na oběžné dráze byla omezena zhruba na 430 dní. Pokud by k tomu termínu nebyl připraven start ruského servisního modulu, jenž měl definitivně zajišťovat mimo jiné orientaci a pohon stanice, nastal by velký problém. Výměna FGB za čerstvý kus tento problém řešila, takto by bylo bývalo možné v případě potřeby létat v konfiguraci FGB-Node 1 (jak zní neoficiální název prvního amerického modulu) další rok. V červenci 1998 byl FGB pojmenován „Zarja (Úsvit)“, což mělo být symbolem úsvitu nové éry spolupráce mezi oběma kosmickými velmocemi.

Původní plán na vypuštění Zarji počítal se startem na jaře 1997. Postupně došlo k několika posunům a FGB se vydal k nebi 20. listopadu 1998. Tímto dnem začala výstavba největšího kosmického stroje v dějinách lidstva a jeho prvním elementem se řízením osudu a díky nezdolné vůli jeho proponentů stal modul založený na plánech konstruktérů z Reutova a Chruničeva, jejichž historie sahá do poloviny šedesátých let…

4. prosince startoval z floridského Kennedy Space Center raketoplán Endeavour k misi STS-88, aby o dva dny později připojil k Zarje první americký modul Node 1, pojmenovaný „Unity (Jednota)“. Do dnešních dní létá Zarja spolu s dalšími komponenty ISS nad našimi hlavami coby pohrobek velkolepých vizí Vladimira Čeloměje a jeho týmu. Přes politické turbulence a zub času, který modul pochopitelně po více než dvaceti letech nahlodává, zatím slouží tento stroj spolehlivě a zdá se, že tomu tak bude i nadále. A v nedávné době mu v rámci ISS přibyl i bratříček, který byl původně jeho dvojčetem.

Jak již bylo řečeno, spolu se Zarjou byl stavěn také identický modul FGB-2. Ten měl sloužit jako záloha pro případ, že by se Zarje z jakéhokoli důvodu nepodařilo splnit zadané úkoly. Poté, co úspěšně započala stavba stanice, byla FGB-2 přiřknuta role univerzálního dokovacího modulu. Vinou finančních problémů se stavba na přelomu milénia zastavila zhruba na tříčtvrtině cesty. FGB-2 pak nějakou dobu strávil v nucené hibernaci v chruničevských dílnách, než jej v roce 2004 k životu probudilo rozhodnutí ruské kosmické agentury Roskosmos, podle něhož byly zrušeny projekty dvou malých vědeckých modulů právě ve prospěch velkého FGB-2, jehož objem umožňoval umístit potřebnou vědeckou aparaturu „pod jednu střechu“. FGB-2 dostal nové pojmenování „MLM Nauka (Многофункциональный лабораторный модуль – multifunkční laboratorní modul ‚Věda‘)“.

Zdálo by se, že se tím pro FGB-2 otevírá nová vzrušující kariéra, opak však byl pravdou. Původně měla Nauka startovat v roce 2007, ovšem z nejrůznějších příčin byl termín jejího startu postupně odsouván až na rok 2014. Největší podíl na zpožděních mělo nedostatečné financování. A necelý rok před startem, v červenci 2013, vyšlo najevo, že vinou neuvěřitelného šlendriánu došlo ke znečištění palivové instalace modulu kovovými pilinami. Pro Nauku to byla doslova katastrofa a velmi dlouho nebylo jasno, jak a zda bude vůbec schopna vydat se do kosmu. Modul měl totiž, stejně jako všechny FGB před ním, letět ke stanici samostatně a samostatně se také připojit ke komplexu. A to vyžadovalo spolehlivý systém skladování a dodávky pohonných látek k motorům, nehledě na to, že Nauka měla původně svou palivovou instalaci propojit servisním modulem Zvezda a ve svých nádržích přechovávat pohonné látky využitelné pro korekce dráhy a orientace celé ISS.

Postupně byly zvažovány nejrůznější varianty řešení tohoto nepříjemného problému. Nakonec bylo rozhodnuto, že Nauka poletí s nádržemi, jež nebude možné znovu natankovat a pro samostatný let bude k dispozici omezená zásoba pohonných látek. Po dodatečných úpravách dlouho očekávaná Nauka odstartovala 21. července 2021 (tedy předlouhých 14 let po původním termínu!), aby se 29. července připojila ke stykovacímu uzlu modulu Zvezda. Jak samostatný let, tak i období těsně po připojení bylo provázeno četnými problémy, o nichž však v této chvíli taktně pomlčíme, také vzhledem k tomu, že byly obšírně popsány jak v odborných, tak laických sdělovacích prostředcích.

Nauka se podle všeho stala zřejmě posledním strojem programu Almaz, jenž zamířil za hranice atmosféry. Pokud vše půjde podle původních plánů (a tento článek je psán v období, kdy vlivem politicko-vojenských dějů není jisté vlastně nic), měla by poslední stopa Almazu definitivně zaniknout spolu s ISS někdy ve třetí dekádě tohoto století, tedy téměř sedmdesát let po zrození programu.

Ani Zarja s Naukou však neměly být posledními články řetězu. Na počátku devadesátých let se chruničevští pokusili o realizaci dalších aplikací na bázi modulu FGB. Pod označením UKP (унифицированная космическая платформa – unifikovaná kosmická platforma) měly do kosmu zamířit bezpilotní stanice s nejrůznějším určením. Mezi jinými například družice Tellura-EKO, jejímž úkolem bylo detailní mapování zemského povrchu, atmosféry a bezprostředního okolí naší planety. V plánu bylo osazení družice otočnou platformou s lidarem, spektrometry, radiometry, televizní aparaturou a dalšími přístroji. Další variantou UKP byl projekt „Biotechnologija“.

Jak název napovídá, tato stanice měla být zaměřena na biotechnologické experimenty. Materiálovými a technologickými experimenty se měla zabývat varianta „Technologija“, u ní měly být výsledky experimentů dopravovány na Zemi pomocí návratových kapslí. Navrhovány byly i jiné varianty stanic. Všechny měly mít podobné parametry oběžné dráhy, hmotnost zhruba 21 tun a životnost v závislosti na určení stanice od tří až do deseti let. Nakonec se však nepodařilo najít investora, který by stavbu a provoz stanic UKP financoval, velmi zajímavé plány tak skončily v propadlišti dějin.

Podobný osud měl i pokus zkonstruovat na základě návratové kabiny VA záchranný člun pro vznikající stanici Alpha/ISS. Kabina měla být výrazně modifikována a v jejích útrobách mělo najít útočiště až šest kosmonautů. Vnitřní prostory měly být rozšířeny jakýmsi „poddnem“ o výšce 80 cm a průměru 3,1 metru ve spodní části kabiny. Nutné úpravy měly vyústit v narůst hermetického objemu z 4,56 m³ na 7 m³ a hmotnost kabiny v okamžiku přistání měla vzrůst z 4,9 tuny na 6,4 tuny. Ani tento projekt však nakonec neopustil náčrtníky konstruktérů. Stejně dopadly i rozličné ideje ohledně turistických stanic nebo stanic pro oblet Měsíce.

Možnosti, které kabina VA skýtala, však přeci jen přilákala zahraničí zájemce. Firma „Excalibur-Almaz“ amerického podnikatele Arthura Duly si dokonce vetknula jméno čelomějského projektu přímo do svého názvu. Dula měl se svou firmou založenou v roce 2005 a registrovanou na Isle of Man velké plány. Hodlal započít novou etapu v kosmonautice – chtěl nabízet svezení turistům za relativně přijatelné ceny (pochopitelně přijatelné z pohledu dolarových multimilionářů).

Základním kamenem podnikání firmy se měla stát kosmická loď, jež by využívala návratovou kabinu VA (pochopitelně modernizovanou podle soudobých standardů). Ta měla být připojena k servisnímu modulu, jenž navenek připomínal FGB, mělo se však jednat o zásadně přepracovaný modul evropské nákladní lodi ATV. Aby měli kosmičtí turisté, badatelé a výzkumníci více pohodlí a možností, plánovala Excalibur-Almaz také provozovat stanice založené na upravených trupech stanic OPS.

Lehce kaskadérské plány se zprvu zdály být slibně naplňovány. Excalibur-Almaz se stal majitelem čtyř originálních návratových kabin VA a také dvou trupů stanic OPS. Smělé vize předvídaly první lety v roce 2012 a do zisku se firma měla dostat o rok později. Přes zajímavou myšlenku ušetřit nemalé finanční prostředky na vývoj využitím hotového a vyzkoušeného hardwaru se nakonec firma Excalibur-Almaz chtě nechtě musela potkat s tvrdou realitou. Termíny se neustále posouvaly a v roce 2015 se objevily první zprávy o tom, že firma de facto krachuje. Tyto zvěsti byly Artem Dulou vehementně popírány, nicméně o rok později vedení Excalibur-Almaz oznámilo, že v důsledku nedostatku financí byly plány radikálně změněny a veškerý hardware bude transformován na muzejní a edukační exponáty.

Někteří od počátku označovali firmu Excalibur-Almaz za jeden velký podvod a na jejich slova následně skutečně došlo. Například trupy stanic podle všeho nebyly určeny pro využití při skutečných kosmických letech, což bylo údajně zakotveno i v kupní smlouvě mezi Excalibur-Almaz a NPO Mašinostrojenija. Hardware byl postupně rozprodán na různých aukcích.

Jak se zdá, byly dva moduly pro ISS skutečně labutí písní někdejšího ambiciozního projektu Almaz. Přes všechnu nepřízeň osudu, úklady protivníků a politické veletoče, jež Diamanty provázely po celou dobu trvání programu (a vlastně i po jeho ukončení) je třeba Vladimiru Čelomějovi a jeho týmu přiznat, že jejich dítko zásadním způsobem ovlivnilo tvář a směřování sovětského a ruského kosmického programu. Výtvory z Reutova a Chruničeva sehrály více než důstojnou úlohu v historii pilotované i nepilotované kosmonautiky. Díky jejich tvůrcům se jméno, jež program dostal do vínku, skutečně stalo přiléhavým označením pro nevšední a nadčasové kusy techniky. A ještě minimálně několik let bude platit, že kdykoli nad našimi hlavami proletí stanice ISS, její součástí budou i stroje, jež jsou posledními v řadě Diamantů na orbitě…

Věnováno zvídavé kamerce Danušce

Zdroje informací:

Publikace:
kol. aut.: „Огранка ‚Алмазов‘“
kol. aut.: „Мировая пилотируемая космонавтика: История. Техника. Люди“
A. Siddiqi: „Challenge To Apollo: The Soviet Union and the Space Race, 1945- 1974“
B. Čertok: „Rockets and People: The Moon Race“
В.Ю.Карфидов: „Космонавтика: Том 1. Космонавтика СССР / России“
В.Ю.Карфидов: „Космонавтика: Том 4. Международные проекты“
В.Ю.Карфидов: „Космонавтика: Том 5. Частная космонавтика“
S. J. Zaloga: „The Kremlin’s Nuclear Sword: The Rise and Fall of Russia’s Strategic Nuclear Forces, 1945-2000“
R. D. Hall, D. J. Shayler, B. Vis: „Russia’s Cosmonauts: Insde the Yuri Gagarin Training Center“
G. M. Ivanovich: „Salyut: The First Space Station – Triumph and Tragedy“
A. Zak: „Russia in Space: The Past Explained The Future Explored“
M. Codr: „O kosmických dnech a nocích“

Periodika:
Novosti kosmonavtiki
Russkij kosmos
Пилотируемые полеты в космос

Internet:
wikipeda.org
russianspaceweb.com
astronaut.ru
astronautix.com
roscosmos.ru
rg.ru
warspot.ru
npomash.ru
khrunichev.ru
svengrahn.pp.se
gctc.ru
nasa.gov
kosmonavtika.com
testpilot.ru
space.skyrocket.de
epizodyspace.ru
trud.ru
rg.ru
excaliburalmaz.com

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Zarya_from_STS-88.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:ISS_from_Atlantis_-_Sts101-714-016.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Zarya_interior.jpg
https://testpilot.ru/espace/bibl/ziv/1992/2/05.jpg (kredit: Chruničev)
http://www.astronautix.com/nails/e/ekologia.jpg (kredit: USAF Phillips Laboratory)
https://cdn.mos.cms.futurecdn.net/jaJvtTiuf2dNL4wFsvz4bG-970-80.jpg (kredit: Excalibur-Almaz via space.com)
https://warspot.ru/16052-almaznyy-korabl (kredit: НПО машиностроения)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vladimir_Nikolaevich_Chelomey.jpg