Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální fáze zkoušek měla být z programu vyškrtnuta. Tím by mohla být ušetřena nemalá částka. Ve stejném memorandu ovšem McNamara zmínil i plány na orbitální stanici. Uvedl, že „kosmická laboratoř určená k provádění dlouhodobých testů vojenského personálu a vybavení ve skutečných podmínkách, jež nelze plně duplikovat na Zemi, bude užitečná“. Projekt vojenské orbitální stanice tak dostal nenápadné bene z nejvyšších míst a mohl tak vystoupit ze stínů na denní světlo…

Král je mrtev…

McNamarova poznámka byla vedením USAF skutečně chápána jako oficiální posvěcení prací na předběžném návrhu orbitální stanice. V žádném případě to však neznamenalo, že projekt měl své jisté místo na slunci. Šlo pouze o to, že letectvu bylo povoleno vyčlenit poměrně skromné prostředky a zdroje k načrtnutí možností a všeobecného směru vývoje v této oblasti. Projekt nyní nesl nové jméno – MODS („Military Orbital Development System – Vojenský orbitální vývojový systém“). V květnu vydalo AFSC (Velitelství systémů Air Force) direktivu, podle níž MODS dostal označení Program 287, přičemž byly vyjmenovány základní specifikace. MODS bude sestávat ze tří elementů: staničního modulu, modifikované lodi Gemini připojené ke staničnímu modulu a nosiče Titan III. Stanice měla poskytnout podmínky pro čtyřčlennou posádku (sic!) po dobu 30 dní. Prvotní nasazení do operačního provozu bylo předpokládáno v polovině roku 1966. V srpnu 1962 dostal Program 287 také svého ředitele. Na pokyn tajemníka vzdušných sil (tedy velitele USAF) se jím stal generál Bernard Schriever, který byl současně šéfem AFSC.

Současně se zahrnutím programu MODS do plánů letectva ovšem vyvstala důležitá otázka. Vzhledem k tomu, že do realizace MODS podle optimistů zbývaly tři až čtyři roky a Dyna Soar měl první pilotovaný let provést ještě později, znamenalo by to poměrně dlouhé čekání na to, až budou astronauti USAF moci získat své „kosmické ostruhy“. Bez předchozích zkušeností by byl rozjezd programu MODS nelehkou záležitostí. Kde se budoucí obsluha seznámí s podmínkami na orbitě? Kde se astronauti letectva naučí důležité dovednosti nutné k práci na palubě stanice? Letectvo se také ještě stále nevzdalo vidiny setkávání s jinými stroji na orbitální dráze a byť v podobě, v jaké byl v té době MODS předběžně schválen, se s rendez-vous nepočítalo, této schopnosti se USAF nehodlalo vzdát. V březnu 1962 se tak poprvé objevila idea využití stávajícího programu Gemini z dílny NASA. Program Gemini byl ideální platformou, která mohla letectvu poskytnout jakousi „iniciační zkušenost“. Tato idea postupně vykrystalizovala v zámysl (projekt je v tomto případě příliš silné slovo) s označením „Blue Gemini“ – Modrá Gemini, což byl odkaz na tradiční barvu USAF.

Letectvo bylo v programu Gemini poměrně výrazně zainteresováno od počátku, byť v roli pouhého kontraktora. Právě USAF totiž dodávalo nosné rakety Titan II a později i cílová tělesa Agena. Nicméně tato participace USAF nestačila. Generálové letectva chtěli získat nad Gemini větší vliv a vytvořit z programu jakýsi vlastní píseček, na kterém si letectvo vyzkouší a nacvičí vše potřebné pro své budoucí účinkování na orbitě. A jednou z cest, jak toho docílit, bylo vysílání pilotů USAF do vesmíru v kabinách lodí Gemini.

Oficiálně se tento nápad nikdy nedostal dál, než k jednacím stolům mezi civilními a vojenskými manažery, nicméně základní obrysy Blue Gemini se podařilo zaznamenat. V programu by figurovaly lodě Gemini bez jakýchkoli zásadních úprav. Blue Gemini měla sestávat ze tří fází. V první fázi by v rámci raných letů měly proběhnout dvě mise, při nichž by velitele z oddílu astronautů NASA doplnil vždy pilot z řad oddílu USAF. Tyto mise by sledovaly čistě cíle NASA.

Druhá fáze měla zahrnovat opět dva lety, přičemž tentokrát by byl jak velitel, tak pilot příslušníky USAF. Tyto mise měly opět plnit program NASA s tím, že pokud by se vyskytl prostor a byly zachovány hmotnostní limity, posádka by se mohla věnovat i experimentům ve prospěch USAF. Tyto dvě mise by také zahrnovaly v jednom případě sblížení s cílovou družicí Agena, ve druhém případě spojení s tímto strojem (podle některých zdrojů se mělo jednat o druhé rendezvous a druhé spojení v rámci programu Gemini).

Třetí fáze by zahrnovala tři mise již zcela pod taktovkou USAF. Zhruba ve čtvrtletních intervalech by Blue Gemini startovaly k provádění vojenských pozorování a experimentů. Uvažovalo se i o tom, že u některých misí by posádku tvořil pouze jeden astronaut USAF a kabina by byla uzpůsobena k tomu, aby zde mohla být instalována vojenská aparatura – radar pro snímání zemského povrchu s rozlišením 15 metrů. Hlavním cílem letů Blue Gemini mělo být, krom iniciačních zkušeností astronautů, setkání s jiným tělesem na orbitální dráze a otestování raketového křesla AMU, tedy dovednosti potřebné k inspekci, eventuálně ničení družic protivníka.

Tyto lety by mohly být využívány ještě k jednomu zajímavému účelu. V té době se stále počítalo s tím, že návratové kabiny Gemini budou přistávat na souši s využitím nafukovacího řiditelného křídla a přistávacích ližin. Letectvo si uvědomovalo, že i tato zkušenost se může hodit pro program Dyna Soar. Pokud by mise startovaly na orbitální dráhu se sklonem 36° vzhledem k rovníku, kabiny by mohly přistávat na základně Edwards, což by znamenalo poznatky a zkušenosti nejen pro posádky, ale i pro pozemní personál, který měl v budoucnu zabezpečovat právě přistávání Dyna Soar.

V říjnu 1962 úvahy o Blue Gemini pokročily natolik, že se o něm začalo hovořit i na nejvyšších místech ministerstva obrany. Na první pohled se idea zdála být poměrně zajímavá a přínosná pro obě strany – pro NASA by znamenala vítanou finanční pomoc, letectvo by zase získalo know-how a možnosti, jaké do té doby postrádalo. Někteří zainteresovaní dokonce navrhovali, aby civilní program Gemini po svém ukončení plynule přešel do čistě vojenského programu a aby byly vyrobeny lodě „nad plán“ pro jakousi čtvrtou fázi Blue Gemini. Jenže všechno dopadlo úplně jinak.

V listopadu 1962 probíhala jednání mezi USAF a NASA ohledně spolupráce na Gemini. Na jednom z jednání se (údajně neohlášeně) objevil ministr obrany Robert McNamara a na jednací stůl hodil doslova „atomovou bombu“. Navrhl, aby byl kompletní program Gemini převeden z gesce NASA pod vojenskou kuratelu. Odpor zástupců NASA byl pochopitelný, ovšem proti tomuto nečekanému návrhu se obrátili i zástupci letectva. Báli se, že program Gemini v čistě vojenské režii by mohl ohrozit postavení jejich vysněného projektu Dyna Soar.

McNamara tváří v tvář opozici z vlastních řad ustoupil a jeho další návrh předpokládal společný vývoj Gemini letectvem a NASA. I to však bylo příliš velké sousto a nakonec se podařilo dosáhnout kompromisu. Žádné mise Blue Gemini se konat nebudou. Na palubách civilních lodí nicméně mohou být realizovány vojenské experimenty ve spektru sahajícím od prostého fotografování specifických míst zemského povrchu až po testy raketového křesla AMU, přesně podle rčení „vlk se nažral…“

Spory a tahanice mezi ministerstvem obrany a USAF o formu přítomnosti personálu letectva ve vesmíru se velmi citelně dotkly také programu MODS. Letectvo po prvotních studiích usoudilo, že návrh MODS stojí za podrobnější rozpracování a zažádalo o příslušné finanční zajištění. Zatímco pro fiskální rok 1963 se jednalo o přibližně 7 milionů dolarů, pro rok následující už měla částka určená pro MODS vystoupat na 75 milionů dolarů. Tyto požadavky však narazily na kancelář ministra obrany, která obé vetovala. Důvodem byla McNamarova politika.

Robert McNamara nemohl ignorovat snahy NASA o výzkum blízkého vesmíru. Na počátku roku 1963 NASA a ministerstvo obrany podepsaly dohodu o tom, že ani jedna strana nezačne větší pilotovaný program bez souhlasu partnera. Přesto se na jaře téhož roku ukázalo, že součástí plánů NASA je také projekt orbitální stanice, o němž vojáci neměli tušení. Práce na předběžných návrzích měla začít ve fiskálním roce 1964, přičemž o rok později se mělo rozhodnout, zda se NASA definitivně do vývoje stanice pustí. To bylo jednoznačným porušením dohody, navíc představitelé ministerstva po seznámení s požadavky na tuto stanici seznali, že se tyto požadavky velmi blíží MODS.

Reakce McNamary byla zajímavá: v květnu 1963 nabídl NASA společný program s názvem NOSS („National Orbital Space Station (Národní orbitální vesmírná stanice)“, který ovšem téměř vzápětí obdržel nový název OSS („Orbital Space Station“). Podle McNamarových předpokladů měl být vývoj stanice natolik náročný, že vyžadoval přístup nikoli nepodobný programu Apollo – tedy celonárodní úsilí a bylo by pošetilé, kdyby se snahy NASA a USAF duplikovaly. Ovšem na rozdíl od lunárního programu měl ministr za to, že tentokrát by měli být klíčovým hráčem vojáci.

V červenci se o celou věc začal zajímat viceprezident Lyndon Johnson, který byl z titulu své funkce také předsedou Národní rady pro letectví a kosmonautiku. Vyzval ministra McNamaru a administrátora NASA Jamese Webba, aby mu dodali zprávy, v nichž vyjádří svůj pohled na budoucnost a přínosy orbitálních stanic. Oba vyzvaní odevzdali své zprávy v srpnu. Webb zdůraznil, že navrhované orbitální stanice jsou nezbytným prekursorem libovolného dlouhodobého pilotovaného kosmického systému. Podobně se vyjádřil tak McNamara, který ve své zprávě samozřejmě nemohl nezmínit i vojenské výhody stanice.

Už v roce 1962 se mu totiž dostala na stůl zpráva ředitele Direktorátu pro obranný výzkum a vývoj (DDR&E) při Ministerstvu obrany, v níž se hovořilo o možnosti, a postupem času dokonce nutnosti, provádět průzkum z vysokých orbitálních drah pomocí velkých optických systémů. Ona zpráva zdůrazňovala i nutnost přítomnosti lidského elementu pro nastavení a údržbu oněch systémů.

McNamara na tento názor navázal a ve své zprávě Johnsonovi ohledně stanice uvedl, že „…existuje pravděpodobnost, že se vyvine v nástroj, jež bude přímo využíván pro vojenské účely. Může poskytnout platformu pro velmi pokročilá sledování a rozvědku. Je možné, že se ukáže být možným provádění detailních pozorování pozemních cílů a prostoru za pomoci mnoha druhů senzorů.“ Přestože program MODS de facto skomíral, v této zprávě lze rozeznat zárodky hlavního určení programu, jenž se měl velmi brzy objevit na scéně.

Jak už to u (nejen) aerokosmických programů bývá, probíhá současně mnoho aktivit, jejichž důsledky se mohou projevit až s jistým odstupem. Navíc se často stává, že se překrývá několik programů, které na sebe vzájemně působí a změny v jednom z nich mohou zanechat velmi výrazný otisk v dalším. Málokdy je toto pravidlo tak zjevné, jako tomu bylo u projektů X-20 Dyna Soar a vojenské orbitální stanice. Koneckonců vážený čtenář už jistě zaregistroval nebývalé množství prostoru, které tento seriál věnoval projektu kosmického kluzáku. Tyto odbočky však mají své opodstatnění a v průběhu roku 1963 se začaly sbíhat nitky procesů, jejichž společný vliv měl na tyto projekty zcela zásadní dopad.

Na přelomu roku 1962/63 byly práce na Dyna Soar v plném tempu, přesto však toto tempo nenaplňovalo představy Pentagonu a ministra obrany. Asi nejvíce problematickým se jevil již zmíněný nedostatečně specifikovaný účel kluzáku a jeho mise. McNamara navíc nemohl nevidět paralely s rychle se rozvíjejícím programem Gemini. Mnoho z cílů, které byly proklamovány u X-20, se překrývalo s náplní misí Gemini. Navíc se NASA zavázala na palubách svých lodí vozit i vojenské experimenty. Také rychle rostoucí náklady projektu zanechávaly v McNamarovi pochybnosti o tom, zda má program Dyna Soar své opodstatnění.

Na počátku roku 1963 přišla k rukám velení USAF a také k vedení Direktorátu pro obranný výzkum a vývoj direktiva, v níž McNamara požadoval, aby byl proveden souhrn dosavadních pokroků v rámci programu X-20. V rámci oné direktivy však byl uveden ještě jeden požadavek, který přinutil pohlaváry letectva lehce panikařit. McNamara si přál, aby byla vypracována studie, která přímo porovná program X-20 a program Gemini ohledně „cenných vojenských možností“. Studie se měla zaměřit na to, zda Dyna Soar bude skutečně přínosem a současně nakolik může být podobným přínosem modifikace lodi Gemini v takové podobě, v jaké byla rozpracována na začátku daného roku. Jen o měsíc později pak McNamara před výborem Kongresu výslovně prohlásil: „(…) Skutečná otázka zní: co budeme mít v rukou, když projekt (myšlen Dyna Soar – pozn. aut.) dokončíme? Celkem bude dokončení stát, včetně nákladů již do této chvíle vynaložených, něco mezi 800 miliony a 1 miliardou dolarů. Otázka stojí takto: naplníme poměrně nejasně formulované armádní požadavky lépe tím, že budeme pokračovat ve stejné linii, nebo je splníme lépe modifikací Gemini v rámci nějakého společného projektu s NASA?“ I těm nejzabedněnějším muselo být nejpozději nyní jasné, že ministr obrany jde projektu Dyna Soar „po krku“ a v jeho očích je přidělení finančních prostředků potřebných pro dokončení projektu bohapustým plýtváním.

USAF dodalo požadovanou analýzu v březnu. Asi není velkým překvapením, že její závěry byly velmi příznivě nakloněny projektu Dyna Soar. McNamara ovšem nehodlal nechat letectvo vyklouznout tak hladce. Souběžně totiž svou zprávu vypracovával Direktorát pro obranný výzkum a vývoj, jehož pozice byla poněkud odlišná. Podle DDR&E jeden z hlavních cílů projektu, tedy řízený sestup atmosférou, nebyl v nejbližší době natolik důležitý. Zpráva sice nedoporučovala jednoznačné ukončení projektu, nabízela čtyři možné varianty dalšího postupu, nicméně zastavení projektu X-20 bylo jedním z těchto scénářů.

V průběhu roku pokračovaly další papírové přestřelky mezi kanceláří ministra obrany a zastánci Dyna Soar. Bylo však stále jasnější, že dny Dyna Soar jsou sečteny. Dokonce i tisk začal produkovat komentáře v tomto duchu. Jeden žurnalista dokonce napsal: „V každém smyslu slova je program X-20 (Dyna Soar) mrtev. Nyní bude probíhat „rodinná debata“ o tom, jak pohřbít tělo.“

Už během jara McNamara navštívil závody hlavních kontraktorů, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak na tom Dyna Soar je. Zatím ještě nebyl zcela rozhodnut program ukončit. Ani Gemini totiž dokonale nenaplňovala jeho představy ohledně využitelnosti pro vojenské účely. Ministrovo váhání ovšem značně omezila studie, kterou vypracoval ředitel DDR&E, Dr. Harold Brown. Ten byl požádán o zhodnocení možností ohledně vojenské orbitální stanice a svou jedenáctistránkovou zprávu doručil k rukám McNamary 14. listopadu 1963.

Zpráva popisovala šest možných konfigurací stanice s využitím nosičů Titan II, Titan III nebo Saturnu IB a kosmických lodí Gemini nebo Apollo. Brown osobně se přikláněl k variantě, která počítala s bezpilotním startem stanice na špici Titanu III a následně jejím zabydlením čtyřčlennými posádkami, vynášenými v inovovaných lodích Gemini. Posádky by se střídaly po třiceti dnech a zásoby by byly dováženy jednou za 120 dní. Brown navrhoval získat potřebné finance pro vývoj stanice mimo jiné i zrušením programu Dyna Soar. Kuriózně zde své místo měl opětovný návrh na převzetí programu Gemini armádou. Pro McNamaru byly závěry studie důležitým impulsem v rozhodování ohledně další existence Dyna Soar. Ve srovnání s ním byla vize orbitální stanice, kde mohlo být pozorování a experimenty prováděny dlouhodobě, až příliš lákavé. Navíc od podstaty výrazně spořivý ministr nemohl pominout ani finanční výhody oproti zachování programu kosmického kluzáku.

V rámci spolupráce a výměny informací mezi armádou a NASA Brownova studie zamířila i k rukám vedení agentury. Administrátoru Jamesi Webbovi se pranic nelíbily narážky na to, že by Gemini měla přeci jen nakonec skončit v rukou vojáků a NASA tak přišla se svým „protinávrhem“. Ten počítal se schématem podobným programu MODS, tedy se společným startem stanice i posádky na špici Titanu III s tím, že dvoučlenná posádka bude sedět v lodi Gemini.

Tento návrh se kupodivu zdál být poměrně rozumným i samotnému Dr. Brownovi, který v memorandu směrem k ministru McNamarovi podotknul, že tento návrh je přijatelný pro orbitální stanici „v blízkém časovém horizontu“. Skutečný potenciál přítomnosti vojáků na orbitě však mohl rozvinout jeho návrh.

30. listopadu se McNamara setkal s Brownem a Webbem a při společné schůzce bylo dosaženo dohody o tom, že armáda bude vyvíjet orbitální stanici, nicméně vývoj se bude ubírat směrem, který naznačil návrh NASA. Velení letectva se na poslední chvíli snažilo situaci zachránit návrhy na využití modifikovaného Dyna Soar coby stanice s dvoučlennou posádkou nebo coby dopravního prostředku v širším programu orbitální stanice. Snahy však vyzněly naprázdno.

10. prosince 1963 ministr McNamara vystoupil na tiskové konferenci, během níž oznámil ukončení projektu X-20 Dyna Soar. Současně informoval zástupce tisku o tom, že USAF bude vyvíjet orbitální stanici, jež dostala označení „Manned Orbiting Laboratory (MOL)“. Tato „Pilotovaná orbitální laboratoř“ bude mít dvoučlennou posádku, která odstartuje spolu se stanicí na palubě modifikované lodi Gemini na nosiči Titan III. Po splnění programu mise posádka zamíří v Gemini domů. Design stanice bude umožňovat připojování lodí Gemini i na orbitální dráze, proto budou moci stanici využívat další posádky, ovšem jen „pokud bude demonstrována užitečnost přítomnosti člověka v kosmickém prostředí a dlouhodobé operace na palubě stanice budou zapotřebí.“ Zrušení programu Dyna Soar a implementace MOL měla jen ve fiskálním roce 1964-65 ušetřit až 100 milionů dolarů. První pilotovaný let v rámci programu MOL byl předběžně odhadován na přelom roku 1967/68.

Král je mrtev, ať žije král. Toto staré rčení se přesně hodí pro McNamarovu tiskovou konferenci. Na rozvalinách projektu hypersonického kosmického kluzáku začal vyrůstat projekt vojenské orbitální stanice, která měla vojákům dopřát to, co by Dyna Soar nikdy nedokázal. USAF mělo nakročeno ke dlouhodobé přítomnosti na orbitální dráze a stanice MOL se zdála být racionálním a veskrze realizovatelným krokem. Jak se nicméně nakonec ukázalo, osud někdy píše velmi ironické příběhy. Ona ironie však začala být zjevná až v budoucnu. V prosinci 1963 se pro MOL zatím vše odvíjelo mimořádně slibně…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Dyna-Soar_on_Titan_booster.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Robert_McNamara_official_portrait.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S65-63197.jpg
https://flickr.com/photos/nasacommons/9460621710/in/set-72157634968385043/ (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Harold_Brown_photo_portrait_standing.jpg