Čtveřice astronautů se již brzy vydá na misi Artemis II, při které zamíří mimo ochranné magnetické pole Země. Jejich kosmická loď Orion je bude během cesty do hlubšího vesmíru chránit – půjde o jejich hlavní ochranu před intenzivními projevy Slunce. Během cca desetidenního letu budou experti z NASA a agentury NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) nepřetržitě monitorovat sluneční aktivitu a převádět podmínky kosmického počasí do rozhodnutí v reálném čase, jak ochránit astronauty.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Výraz kosmické počasí označuje měnící se podmínky ovlivňované slunečním větrem a erupcemi na Slunci. Ze všech erupcí ve Sluneční soustavě jsou ty sluneční nejsilnější. Ty nejmocnější z nich mohou uvolnit více energie než miliarda vodíkových bomb. Výrony koronální hmoty jsou obří oblaka slunečních částic o velikosti několika stovek Zeměkoulí, které jsou vyvrženy ze Slunce.
Ačkoliv erupce i výrony koronální hmoty mohou ovlivnit technologie, zdrojem primárních obav pro astronauty jsou sluneční částicové jevy, které mohou vyvolat a při nichž se některé částice zrychlují téměř na rychlost světla. Pokud by k takovému jevu došlo v blízkosti posádky mise Artemis II, mohlo by to vést ke zvýšení radiačních dávek v kosmické lodi. Příliš vysoká celková expozice v průběhu života může přispívat ke zvýšenému riziku vzniku rakoviny nebo zdravotních poruch, které by mohly narušit kognitivní funkce a výkonnost. Během mise Artemis II bude NASA toto riziko minimalizovat.
„Zaměříme se na analýzu kosmického počasí v reálném čase s důrazem na nabité sluneční částice a jevy, které je mohou vytvářet,“ rekapituluje Mary Aronne, provozní vedoucí oddělení pro analýzu kosmického počasí na Goddardově středisku v marylandském Greenbeltu a dodává: „Hledáme spouštěcí faktor, kterým je obvykle sluneční erupce nebo výron koronální hmoty.“ Tým expertů z Goddardova střediska bude sledovat, zda nedojde k erupcím. Pokud nějaké zaznamená, změří, jak velké jsou, jak rychle se pohybují a jak pravděpodobné je, že by vytvořily nabité částice, které by zkřížily dráhu Orionu. Budou tedy používat data o Slunci v reálném čase od sond, které sledují Slunce a jsou strategicky rozmístěny po celé Sluneční soustavě. Do této široké skupiny patří třeba nedávno vypuštěná sondy IMAP (Interstellar Mapping and Acceleration Probe) a SDO (Solar Dynamics Observatory) od NASA, dále SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) od ESA/JAXA, případně GOES-19 (Geostationary Operational Environmental Satellites-19) od NOAA a mnohé další.
Zdroj: https://science.nasa.gov/
Se sledováním Slunce pomohou i další sondy NASA – vzhledem k pozici planety Mars může rover Perseverance sledovat opačnou stranu Slunce, kterou nyní ze Země nevidíme. Kamery Mastcam-Z na roveru mohou vědcům studujícím kosmické počasí nabídnout pohled na největší sluneční skvrny až o dva týdny dříve, než by je jinak mohly týmy monitorovat, mohou se tedy připravovat na možné sluneční erupce. Energetické sluneční částice neproudí přímo ze Slunce. Po spirále krouží kolem siločar slunečního magnetického pole a opisují křivky široké desítky tisíc kilometrů a po cestě se rozptylují vlivem srážek částic. Chaotický roj je tak velký, že v jeho útrobách to vypadá, jako kdyby částice přicházely ze všech stran. „Je to spíše jako když sedíte ve vaně, která se postupně plní vodou,“ zmiňuje Stuart George, analytik kosmického záření z Johnsonova střediska.
Postupné zvyšování radiace dává analytikům čas vyhodnotit situaci. V Orionu je umístěno šest radiačních senzorů, které jsou součástí systému Hybrid Electronic Radiation Assessor vyvinutého a postaveného agenturou NASA. Ten měří dávky v různých částech kabiny. Astronauti při misi Artemis II ponesou také osobní radiační sledovače označované jako crew active dosimeters. Pokud se radiační úroveň zvýší, palubní systémy Orionu zobrazí varovné hlášky doplněné o zvukový alarm.
NASA má stanoveny prahové hodnoty pro dávky záření, které bude v lodi Orion sledovat. První prahový signál znamená POZOR. Vyvolává přesnější monitorování se zapojením týmů lékařů a expertů na letový provoz. Vyšší práh spouští doporučení pro posádku ukrýt se. Radiační stínění v kosmickém prostoru je o hmotnosti. Nabité částice jsou zpomaleny a pohlceny, když procházejí hmotou. Astronauti jsou trénovaní, aby dokázali během slunečních částicových jevů překonfigurovat kabinu, odstranili ze skladových výklenků uložené vybavení a zabezpečili jej na různých místech kabiny, čímž přidají hmotu mezi sebe a přicházející částice. Jelikož Artemis II bude první pilotovanou misí programu Artemis, patří testování tohoto postupu v lodi Orion mezi hlavní úkoly mise. „Jakmile posádka přidá hmotu na místa, která se z hlediska radiačního vystavení jeví horká, mohou pokračovat ve svých povinnostech,“ dodal Stuart George.
Přeloženo z:
https://science.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://science.nasa.gov/wp-content/uploads/2026/03/artemis-ii-orion-capsule.webp
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/76/Artemis_2_map_october_2021.jpg
https://science.nasa.gov/wp-content/uploads/2026/03/03b-perseverancesunspotsfeb-24-2720261.gif
Sledoval som Kosmákov a nadhodili ste budúcu tému medzihviezdne lety. Ja absolútne nesúhlasím s (americkým propagačným) tvrdením, že Voyagery už opustili slnečnú sústavu kvôli nejakým magnetickým bublinám či prevládajúcemu letu častíc.
Za mňa je logická definícia, že slnečnú sústavu definujú telesá, obiehajúce Slnko. Čiže vonkajší okraj Oortovho oblaku, odhadovaný aspoň na pol svetelného roku.
Porovnajte s necelým svetelným dňom Voyagerov a je jasné, že sú ešte hlboko vnútri.
To, že vy konkrétně s něčím nesouhlasíte (třebaže absolutně), nemá vliv na celkové vnímání situace. Není to nic proti vám. Stejnou věc říkám i jednomu jinému čtenáři, který také absolutně nesouhlasí s tím, aby se za hranici kosmického prostoru považovala výška 100 km nad Zemí. Tady je to podobné. Souhlasit s tím nemusíte, můžete se postavit i na hlavu, ale tu skutečnost, založenou na shodě expertů, nezměníte. Voyagery se po průletu heliopauzou pohybují v mezihvězdném prostředí, tedy v prostředí, kde jsou dominantní částice z jiných zdrojů, než je Slunce. Tato definice může být považována za jednu z možných definic hranic sluneční soustavy. Ano, máte pravdu, že MNOHEM dále existují objekty obíhající kolem Slunce. Ale na to se nejlépe hodí lehce upravená předešlá definice – Voyagery se pohybují v mezihvězdném prostředí, které je však gravitačně stále spojené se Sluncem.
Ste si úplne istý, že za preferovanou definíciou nie je aj snaha amerických astronómov, aby americké (inak skvelé) stroje boli ZA hranicou? Podobne ako proti zvyšku sveta stále obhajujú planetárny status Pluta objavevého (inak výborným) americkým astronómom?
Ak fronta vo vojne stojí, je definovaná prítomnosťou vojakov strán a nie tým, kam dopadajú nepriateľské granáty.
Myslím si, že vaše nepodložená spekulace a pokus o vysvětlení postrádají důkazy.
P.S. U nás se řeší pouze kosmonautika, takže řeči o Íránu nechte laskavě za dveřmi, děkuji.
A za Váš prínos ku propagácii kozmonatiky sme my diváci a čitatela veľmi vďační.
O frontách v Iráne neviem, porovnával som s Ukrajinou ktorej myslím obaja prajeme to isté.
AI ponúka rozumný kompromis:
The border of the solar system is defined differently depending on whether you measure by planetary, magnetic, or gravitational limits. The heliopause is the final boundary where the solar wind meets interstellar space, roughly 120-150 AU from the Sun. Beyond that, the Oort cloud extends out to ~100,000+ AU.
Ano, těch definic je více, ale smysl dávají všechny. Jinak o Ukrajině platí to samé co o Íránu – netýká se to kosmonautiky a tudíž to zde nemá co dělat. 😉
Asi budu muset na oční pro lepší brýle. Kde Igi2 píše o nějakém Íránu? Anebo už to vymazal?
Spíše svůj komentář upravil. Pokud si dobře pamatuju, bylo to původně ve větě: Ak fronta vo vojne stojí, je definovaná prítomnosťou vojakov strán a nie tým, kam dopadajú nepriateľské granáty.
Neleží Vám USA tak trochu v žaludku? Američani se určitě nemusí (propagandou) utvrzovat v tom, že jsou ve výzkumu Vesmíru nejdál. Obrazně i doslova. K tomu mají k dispozici příliš mnoho tvrdých datBtw. AI nič neponúka, jen generuje řetězec slov. Pokud hledáte argument, hledejte v solidních zdrojích.
Wikipedia.org:
„The Solar System includes the Sun and all objects that are bound to it by gravity and orbit it.“
Tiež som pred pár rokmi spokojne kvitoval, že Voayagery opustili slnečnú mag. bublinu – kým ma niekto neupozornil, že sú niekde v oblasti rozptýleného Kuiperovho pásu a je to záležitosť definície, ktorej dáme prenosť.
Já si myslím, že v tom není rozpor. Pohybují se v mezihvězdném médiu, ale Slunce je pro ně stále gravitačně dominantní.
Zmiňované Kosmáky jsem neviděl, takže nevím, jaká přesně formulace tam zazněla, ale mícháte tady trochu jablka a hrušky (tím nereaguju přímo na igi2, ale i na ostatní účastníky téhle diskuze).
Jednak neexistuje žádná všeobecně přijímaná definice Sluneční soustavy, ale obvykle, jak už zde ostatně zaznělo, se za Sluneční soustavu považuje množina (soustava) objektů, které jsou nějak gravitačně spjaty se Sluncem. Záměrně zdůrazňuju ta dvě slova. Tedy nejde o nějakou vzdálenost, kterou by hranice Sluneční soustavy byla vymezená, ale o jednotlivé objekty, a ta souvislost se Sluncem je gravitační.
Kromě toho existuje ještě tzv. heliosféra, která končí heliopauzou, a za ní je mezihvězdné prostředí. Říká se mu tak proto, že v něm panují podstatně jiné podmínky než v heliosféře. Tyhle pojmy souvisí s tokem částic kosmického záření a magnetickým polem, a nemají nic společného ani s vymezením Sluneční soustavy, ani s gravitací Slunce.
Voyagery překročily heliopauzu, a jsou tudíž v mezihvězdném prostředí. Říkat, že kvůli tomu opustily Sluneční soustavu, je blbě. Objekty Oortova mračna např. patří do Sluneční soustavy, ale taky se pohybují v mezihvězdném prostředí.
To, co by mohlo dávat větší smysl, by bylo říkat, že Voyagery opustily Sluneční soustavu (tedy množinu objektů gravitačně vázaných ke Slunci) v okamžiku, kdy dosáhly únikové rychlosti vůči Slunci, tedy ihned po průletu okolo Jupiteru :-).
Tváří v tvář té „slávě“ trochu faktů k zamyšlení:
V roce 1903 poprvé letěli bratři Wrightové se svým dřevěným vrtulovým dvouplošníkem. O 36 let později letělo první proudové letadlo Heinkel He 178. O 44 let později Charles Yeager, poprvé překonal rychlost zvuku. O 58 let později letěl Gagarin poprvé do vesmíru. A 65 let po těch Wrigtech letěli Borman a spol. v Apollu 8 poprvé k Měsíci.
A teď 65 let po Gagarinovi se do vesmíru chystá nějaká Artemis, ale kam se to vlastně poletí? Sluneční soustava je kolonizovaná, takže to bude k tau Ceti? Anebo zatím jenom k alfě Centauri? Cože, k Měsíci, a na rozdíl od Apolla 8 ani ne na oběžnou dráhu kolem něj? Aha, rozumím, asi nějaká nostalgická vzpomínková jízda pro pamětníky, jako historické vlaky s parní lokomotivou…
Sorry, možná to píšu s určitou nadsázkou, ale fakt je, že takhle si vývoj kosmonautiky v 60. letech zřejmě nepředstavoval ani ten největší pesimista.
To je tak, když si někdo myslí, že lineární (či dokonce logaritmický) trend bude pokračovat do nekonečna. Růžové brýle pak hodně bolí při nárazu do reality.
Něco pravdy na tom samozřejmě je, ale jenom tím, co tvrdíte, to nebude. Řekl bych to větou „za vším hledej politiku“.Američani programem Apollo vyhráli závod o Měsíc, a jelikož Sovětský svaz vypadal, že na pokračování v kosmických závodech víceméně rezignoval, tak se prostě začaly americké vesmírné projekty škrtat, anžto peňouze byly potřebné na válku ve Vietnamu a ne na nějakou lunární základnu, neřkuli Mars.Už jsem to tu psal před lety, ale zopakuju to znovu – je obrovská škoda, že v Sovětském svazu neměli odvahu posadit dva kosmonauty do Zondu, co letěl k Měsíci a úspěšně se vrátil. Stihli by to těsně před Apollem 8. A druhá veliká škoda, že selhala návratová Luna 15, která měla z Měsíce přinést vzorky před Apollem 11. Pokud by jim oboje vyšlo, měli by další dvě prvenství a mohli by světu klidně tvrdit něco ve smyslu: Ano, program Apollo je velkolepé dobrodružství, blahopřejeme Američanům k jejich úspěchu. Ale víte, tohle není naším cílem, nám jde o stálé osídlení Měsíce, ne o zapíchnutí vlajky a otisknutí bot do prachu. Pro ty vzorky posíláme automaty. Jiné automaty (Lunochody) tam posíláme kvůli plošnému průzkumu. Měsíční raketu samozřejmě máme, sami jste to viděli, a jinou ještě daleko silnější stavíme (N1). Zatím se soustřeďujeme na zkoumání důsledků dlouhodobého pobytu člověka ve vesmíru (Saljuty) a dálkový průzkum Měsíce těmi automaty, ale až získáme dostatek informací, chceme se na Měsíci usídlit natrvalo, se střídáním dlouhodobých posádek.“Že by spousta z toho byly kecy, by na věci nic neměnilo, po úspěších sovětské kosmonautiky v předchozích 12 letech by si to nikdo netroufnul tvrdit. A Američanům by za těchto okolností místo škrtání lunárních výprav nezbylo nic jiného, než pokračovat v rozjetých plánech na stavbu SuperSaturnů, v budování lunární základny atd atd.Zkrátka, kosmické závody by pokračovaly dál, i když by ze strany Sovětského svazu šlo do znančné míry jen o závody virtuální, jenže než by na to někdo přišel, uteklo by hodně času, a mezitím se mohly dít věci.
V historii je celá řada projektů, které předběhly svou dobu. Apollo bylo jedním z nich.
Tomu předběhnutí doby moc nerozumím. V případě Apolla všechno probíhalo v Kennedym stanovených termínech (kéž by to tak bylo u Artemidy), bez zakolísání a téměř bez chyb s výjimkou havárie nešťastné třináctky, ale i tam se podařilo všechny kosmonauty bez jediného bebíčka zachránit, tudíž bych řekl, že Apollo byl projekt, který možnostem doby přesně odpovídal.
Zond 5 se vracel v září 1968 – selhala loď i systémy, kabina přistávala balisticky s více než 20 g – posádka by to buď nepřežila, nebo byla vážně zraněna (to nebylo krátkodobé přetížení jako u selhání Sojuzu). Zond 6 v listopadu ztrácel tlak v kabině a při přistání selhali padáky, takže se kabina rozbila. Další pokus o start 20.1.1969 skončil selháním rakety a abortem kabiny. Kdy by jako měli šanci předehnat Apollo 8? Kosmonauta do nevyzkoušené kabiny zkusili dát v březnu 1967 – Komarov zemřel, pak už to nešlo. Almazy vyvíjeli tajně, Saljuty začali vyvíjet až v listopadu 1969 (po Apollu 12), Lunochod letěl až 1970, totéž úspěšný návrat vzorků. Sověti udělali hlavní chybu v roce 1961 a 1962, kdy považovali Kennedyho řeč a Apollo za blaf. Když si až v roce 1964 uvědomili, že to myslí vážně, bylo pozdě a navíc dali málo peněz a pravomocí. Ale For All Mankind byl vážně pěkný seriál.
Měl jsem na mysli ten Zond 5 (všechny biologické druhy, co byly uvnitř, prý přežily; co by to udělalo s lidmi, je holt otázka), anebo Zond 7. První pokus o vzorky byl před Apollem 11 (Luna 15), ale nevydařil se; ten další už ano. A těch pár měsíců rozdílu u Lunochodu a Saljutů nehrálo roli, propagační plány o lunární základně by se daly pronášet i tak, s tím, že ty Lunochody a Saljuty jsou přípravné mezietapy.
Za hlavní sovětskou chybu považuji „nemoc z vítězství“ z úspěchů v 50.-60. letech. Měli na rozdíl od Američanů ohledně Měsíce rozjetých několik projektů, které mezi sebou konkurovaly, místo aby se soustředili na jeden z nich. Jejich velkým problémem bylo sesazení Chruščova, který kosmonautiku podporoval ze všech sil, a jeho nahrazení Brežněvem. Navíc se mezi sebou rozhádali Koroljov s Gluškem, když bylo potřeba, aby spolupracovali, a Koroljov ke všemu v nejnevhodnější době umřel.
Tak zásadní problém bude fyzika a Ciolkovského rovnice. Pokud se neobjeví nějaký mnohem účinnější pohon než chemický (iontový pro lety s posádkou není vhodný) vždy se budeme pohybovat v nejbližším okolí země. Ať se to někomu líbí nebo ne, Měsíc je tak maximum, co lidstvo s aktuální technologií zvládne (s lidskou posádkou). Mars? I přes bombastická prohlášení v tomto století nepřipadá v úvahu a pokud, tak jen jako jednosměrná jízdenka.
Dvě poznámky:
„Mars v tomto století nepřipadá v úvahu“, to už není pesimismus, ale vyslovený nihilismus 🙂
„Jen jako jednosměrná jízdenka“ – no, s tím už se dá souhlasit daleko víc, ale ne úplně. Osobně si myslím, že většina z těch, co se na Mars vypraví, se tam vydá s cílem přeměnit platetu na druhý domov lidstva a vracet se nebudou chtít, ale nemyslím si, že cesta zpátky bude úplně odříznutá. Ty Starshipy se koneckonců aspoň některé na Zemi vracet budou.
Tenkrát byla kosmonautika bojištěm studené války, díky čemuž americká vláda, zostuzená Sputnikem, Gagarinem, Lunou 9… obhájila ty obrovské peníze na to vynaložené a riziko ztráty lidských životů s tím spojené. Dnes jsme v jiné situaci. Argumentem vědeckého poznání ty prachy a riziko před širokou veřejností neobhájíte.
Souhlasím, proto taky v NASA už nevidím garanta pokroku. Je to státní moloch, řízený politicky a s výměnou managementu po každých prezidentských volbách. Takhle se věci koncepčně řešit nedají. O co jiné je to:
a) U multimiliardářů typu Musk, kteří nelitují peněz, aby si splnili své sny.
b) U Číny, kde se díky stálé politické linii jedou dlouhodobé projekty (tedy, ona taková SLS je taky hodně dlouhodobý projekt, ale snad si rozumíme, co mám na mysli)
Ale Muskovi jako podnikateli zase půjde primárně o zisk, on nebude financovat vědecký výzkum, on je schopen dodat hardwere, který mu jiní zaplatí. Jenže mám pocit, že se Starshp jako lunárním modulem pro toto desetiletí měl poněkud velké oči a NASA mu po úspěchu s Dragonem uvěřila, že to dá. Zatím to ale nevypadá.
Já si netroufám říct, o co mu jde primárně, to ví jen on sám a Bůh, ale pravda je, že peníze, moc a moc peněz potřebuje v každém případě na to, aby svoje záměry zejména ohledně Marsu dotáhl do úspěšného konce, a proto je vydělává, jak se dá. Ale nemyslím si, že by jeho hlavní motivací byl zisk, co by s ním dělal, pokud by s ním neměl následné plány? Vždyť už teď má jeho majetek hodnotu málem bilion dolarů, a on přitom bydlí v montovaném domku na Starbase.
To já když v březnu absolvoval misi do vzdálenějšího Brna jsem na Slunce úplně kašlal.